Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Když padá déšť 14a
datum / id14.04.2020 / 505885Vytisknout |
autorbixley
kategoriePřekladyDalší dílo autora
zobrazeno126x
počet tipů2
v oblíbených0x
Prolog

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

Když padá déšť 14a

14

 

Miranda, Australanka, kterou Isabel potkala na párty u Stevensonových, volala hned další den v devět hodin ráno, aby jí připomněla, že jí nabídla promluvit s Cat o práci. Isabel seděla ve svém ranním pokoji s kávou a křížovkou, Mimi na druhé straně stolu četla The Times. Byla překvapená, že volá tak brzo poté, co jí učinila tuto nabídku. Ale nebyla naštvaná, jak se to občas stává, když nám někdo připomene náš slib. Dalo se pochopit, že se ozve a bude se připomínat, najít si práci pro ni bylo to hlavní. A potom tu byl její věk – v devatenácti nebo jednadvaceti je člověk netrpělivý, nebo méně trpělivý, říkala si Isabel, než ve třiceti nebo čtyřiceti. Isabel souhlasila, že s Cat promluví a dá jí vědět, zda by pro ni něco měla.

 

„Doufám, že si o mě nemyslíte, že tlačím na pilu,“ řekla Miranda. „Že volám rovnou a tak. Ale vy jste říkala, že…“

 

„Ano,“ souhlasila Isabel. „A udělám přesně to, co jsem řekla.“

 

Isabel usoudila, že bude lepší, když to s Cat probere osobně, proto už za hodinu a něco vyrazila na Bruntsfield. Když přišla, Eddie stál před dveřmi jejich lahůdkářství. Podíval se na ni roztěkaně a potom plácl „Někdo zase ukradl kafe“ a sprostě a hrubě zaklel.

 

Isabel pohlédla na Eddieho. Civěl na ulici, ze vzteku se mu třásl ret, v obličeji zčervenal, jako by právě odněkud přiběhl. Bývaly chvíle, kdy se div nerozbrečel, z pouhé nespravedlnosti, jak si to Isabel vysvětlovala, kvůli jakési staré, blíže neurčené duševní ráně. Teď to byla bezprostřední reakce.

 

„Ukradl kafe?“

 

Eddie se k ní otočil. „Stává se to každou chvíli. Jdou po tom. Vždycky je to balíček kafe. Devět z deseti případů.“

 

Isabel se zadívala do ulice. Byla to doba během dopoledne, kdy byl nejmenší ruch. Ti, kdo jeli do práce, chytli svůj drkotající autobus a bylo příliš brzy na to, aby se objevili první nakupující. Kolem prošel muž se psem, malým kernteriérem, který měl na obojku z cvočků napsáno PES. Jeho majitel se podíval na Isabel a na Eddieho a usmál se. Byla tu také nějaká paní s těžkou taškou a pár čtrnácti- nebo patnáctiletých chlapců s uvolněnými pohyby, v černých džínách až na zem a plandavých tričkách tu vedli důležitou puberťáckou debatu. Žádné prchající zloděje neviděla.

 

Šla za Eddiem dovnitř a ovzduší se hned změnilo. Byla tu cítit vůně kávy (která zřejmě nalákala zloděje), zrajících sýrů, suchá dráždivá vůně cereálií. Isabel byla přesvědčena, že tohle je vůně skutečného jídla. Supermarkety byly cítit chemikáliemi, čisticími prostředky a celofánem, ve kterém bylo zboží zabaleno.

 

Eddie, za normálních okolností velice lakonický, mluvil velice živě: „Nevím, proč po tom tak jdou,“ řekl. „Nacpou si kapsy keňskou kávou s tím hezkým obrázkem. A potom utečou z obchodu.“

 

Isabel přemýšlela. Pomáhala Cat asi týden s obchodem, když byla na svatbě v Itálii, nebylo to tak dávno.  Neviděla známky žádné krádeže. Nevšimla si toho? Pátrala v paměti. Pamatovala si, jak rovná balíčky kávy a taky si pamatovala balíčky s obrázkem. Předpokládala, že každý, kdo přichází do obchodu, je poctivý, což byl její základní předpoklad o druhých lidech.

 

Podívala se na Eddieho, který byl stále zaměstnán počítáním balíčků na polici. Pořád se třásl vzteky.

 

„Vždycky předpokládám, že lidi jsou dobří,“ řekla Isabel. „Asi jsem naivní.“

 

„Nejsou,“ zamumlal Eddie.

 

„Myslím, že bych lidem neměla tak věřit,“ pokračovala Isabel.

 

 „Nevěřte,“ řekl Eddie. „Nikdy.“

 

Popošla ke stojánku s novinami. Co se vlastně stalo Eddiemu, než tu začal pracovat? Isabel nikdy nezjistila, o co šlo. Muselo to být něco, co podlomilo jeho důvěru v lidi. Svěřil se asi Cat, jak byla Isabel přesvědčena, a Cat to, co jí řekl, držela v tajnosti a neřekla nikomu. Ale Isabel si byla jistá, že to bylo něco temného a nechtěla vědět podrobnosti.A tak přestože nechtěla nechat se vynořit Eddieho soukromé démony, nepovažovala za moudré nechat toto jeho odmítání důvěry bez odezvy.

 

Vzala noviny a postavila se vedle Eddieho.

 

„Nemůžeš být tak nedůvěřivý, Eddie. Někomu musíš důvěřovat.“

 

Mladý muž přestal počítat a ruka se mu zastavila na kraji police. Isabel vnímala jeho dýchání, které se oproti obvyklému zrychlilo, jako by se přemáhal. Nedíval se na ni, ale dopředu na balíčky s kávou.

 

„Nevěřím jim,“ řekl skoro šeptem, „prostě nevěřím.“

 

„Kvůli něčemu, co se ti stalo?“ Nechtěla to říct, ale vyklouzlo jí to.

 

Nic neudělal a ani nic neřekl. Isabel si rychle řekla: musíme opustit tohle téma.

 

„No dobře,“ řekla. „Už o tom nebudeme mluvit. Ale pamatuj si, že jsou lidé, kterým můžeš věřit. Cat. Mně. Můžeš nám věřit, Eddie. A ne každý, kdo přijde do obchodu, chce něco ukrást. Opravdu ne.“

 

Šla zpátky k novinovému stojánku a vrátila tam noviny. Přišla Cat s nákupní taškou.

 

Isabel se s ní pozdravila a ponechala Eddieho jeho myšlenkám. „Měli jsme tu zloděje,“ řekla. „Eddie je hrozně rozčilenej.“

 

Cat pohlédla na Eddieho a vzdychla. Pokývla Isabel, aby s ní šla dozadu do kanceláře.

 

„Vždycky ho to rozruší,“ řekla Cat, když byly Eddiemu z doslechu. „Je to něco, co mu vyvolá nějaké vzpomínky. Pak to zvládne, ale když to začne, tak s ním opravdu soucítím.“

 

„Říkal něco o tom, že nikomu nevěří,“ poznamenala Isabel.

 

Cat otevřela nákupní tašku a vyndala z ní malý lak na nehty a přiložila ho k nehtům, aby zjistila, zda odpovídá barva.

 

„To nevěří,“ potvrdila Cat. „Chudák Eddie. Nevěří nikomu. Ani sám sobě.“

 

Isabel se zamračila. Představa, že někdo nevěří sám sobě, byla pro ni dost divná. Bylo možné si představit, že někdo nevěří vůbec nikomu – ať to bylo jakkoli bezútěšné – ale nevěřit sám sobě? Dávalo to smysl?

 

Cat odložila lak na nehty a podívala se na Isabel. „Ano,“ řekla. „To se myslím stává. Lidi, který zažívají ošklivý věci, pak nevěří svým pocitům. Žádají o to ? Zaslouží si to? To jsou otázky, který je pronásledují. A proto nevěří sami sobě.“

 

Ano, říkala si Isabel, máš pravdu. Vzpomněla si, že když ji opustil John Liamor, že přemýšlela o tom, zda jeho odchod nezpůsobila. Nějaký čas se obviňovala z toho, že lítal za ženskými, že měl milostné aféry, a v nějaké neurčité rovině to vnímala tak, že to byla její chyba, když chtěla, aby byl šťastný a tím ho vehnala do náruče druhých žen. Samozřejmě že to byl nesmysl, ale tenkrát tomu věřila.

 

Cat pokrčila rameny. „Nech ho,“ řekla. „začíná už být lepší – celkově. Nemluv s ním o tom.“

 

Isabel souhlasila.“Ale já chci o něčem mluvit s tebou,“ řekla. „Pořád hledáš nějakou další sílu?“

 

Cat řekla, že hledá. „Potkala jsem jednu holku z Austrálie,“ pokračovala Isabel.“Hledá nějakou práci. Měla jsem dojem, že by mohla být dobrá. A byla by k dispozici prakticky hned.“

 

Cat to zaujalo. „Bude vycházet s Eddiem?“zeptala se. „Víš, jak se bojí lidí.“

 

Isabel nevěděla, jak na to odpovědět. Když teď o tom přemýšlela, věděla toho vlastně o Mirandě málo. Jediné, co věděla, bylo, že je z Austrálie a hledá práci. Ale můžou jí věřit? Jistěže ano, za předpokladu, že věříme někomu, o jehož minulosti nevíme nic a z jeho přítomnosti známe pihy, podmanivý úsměv a jasný optimismus. Možná to byl dostatečný důvod k důvěře, dokonce i ve světě, kde lidé bortili tak křehkou sebehodnotu, jakou měl Eddie a, jak se dalo předpokládat, nic tím nemysleli.

 

„Je docela fajn,“ řekla. Ach jo, takové nadužívané slovo: fajn.

 

„Hned ji vyzkouším,“ řekla Cat a vzala si kus papíru, na který Isabel napsala Mirandino telefonní číslo.

 

Isabel se při odchodu zastavila u Eddieho, který stál zdrceně u dveří a hleděl z okna naprosto nepřítomně. Vzala ho za ruku, která jí připadala teplá a trochu vlhká. „Máme tě rády,“ zašeptala. „Cat. Já. Jsi bezva.“

 

Stiskla mu ruku a po chvíli cítila, že jí stisk vrátil, ne sice příliš přesvědčivě, ale přesto to bylo poznat.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.04.2020 19:52:46dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moc děkuju, Kočkodane. Mně Tvoje kritiky taky nejsou ukradené a jsem ráda, že se do další četby zase ponoříš.

14.04.2020 19:45:04dát kritice tipKočkodan

Já jsem balíček kávy ještě nikdy neukradl. A to mi už bude 62 let.

Ale další osudy postav mi také nejsou ukradené, takže se ponořím i do příštího dílu.

14.04.2020 16:57:51dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ta knížka je taková hezká ukázka toho, jak by měl člověk o všem přemýšlet a jak přistupovat k druhým. Také děkuju, že stále sleduješ.

14.04.2020 16:44:44dát kritice tipAlegna

Ne každý je sebejistý,ne každý má sám sebe  pod kontrolou a mnozí potřebují někoho , kdo je podrží, děkuju, zase jsem si početla

14.04.2020 16:42:551 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No, Isabel je dost citlivá a Cat jistě na jejím zaměstnanci záleží... Díky za sledování.

14.04.2020 16:35:35dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Je pěkné, že se snažily citlivého mladíka podpořit... ačkoliv neznaly důvod jeho "vykolejení".



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.