Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
Pozvolna se připravujeme 1/2
datum / id20.04.2020 / 506066Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno148x
počet tipů10
v oblíbených0x
Pozvolna se připravujeme 1/2

 

Pozvolna se připravujeme

 

A už jsme to začali brát vážně. Už to pro nás přestávala být jen nezávazná hra na to, že možná jednou, až odejdu ze služby, přestěhujeme se někam do hor, jak jsem po tom toužil od mládí. Začali jsme se do té myšlenky vžívat, přesvědčovat sebe a také toho druhého, že to chceme doopravdy. Štěstí, že Jana má zakořeněný zvyk mluvit, mluvit o všem, co se týká nás, našeho společného života. Po řadě takových úvah nám bylo konečně jasno. Ano, až přijde čas, uděláme to a ničeho nebudeme litovat.

Teď však jsem měl své lesy na Vysočině a, třebaže v důchodu, ještě nějaký čas jsem si podle vzájemné dohody s lesním správcem nemusel o budoucnost dělat starosti.

Když za mnou Jana natrvalo přišla – t­o bylo v červnu, rok před oním kouzelným výletem do Beskyd – z­rovna jsme se potýkali s přemnoženým kůrovcem. Od prvních dnů mi s elánem a grátis pomáhala a brzy se z nás stala „sehraná dvojka“. Spolu jsme vyznačovali napadené stromy, často se vraceli domů až za šera, kdy už na drobné závrty v kůře nebylo vidět, a ráno pokračovali, kde jsme večer přestali. Má pomocnice byla nesmírně houževnatá. Někdy mě přesvědčila, že je smrk obsazený broukem, když já jsem užuž chtěl od něj odejít. Jestli nám byl podezřelý, hledala u jeho paty tak dlouho, až našla na stéble třeba jedinou pilinku spadlou z výšky, a tím nám bylo oběma jasno. Nejednou, když to jen trochu šlo, neváhala vylézt do koruny, aby mi podala zprávu z nejvyšších míst. Zhusta mívala pravdu.

Také jsme ovšem v lese zařizovali věci, které byly bližší srdci nás pěstitelů, než je pronásledování kůrovce. Všechno ji bavilo a všude byla úspěšná.

Toseví, že jsem se před kolegy nadýmal, jakou mám ženu. Jana byla prací neplacené pomocnice revírníka okouzlená a někdy se s roztomilou naivitou pozastavovala nad tím, jak můžu „za takovou nezaslouženou krásu“ ještě brát plat, místo abych za ni platil. Zdálo by se, že žije mimo realitu, ale to byly jen výkřiky z nadšení, ve skutečnosti je to děvče do nepohody a za svým si umí stát.

Se mnou trávila celé dny v lese nejen proto, že bez něj neumí žít a je v něm šťastná, ale také jí chyběl vlastní aspoň maličký pozemek na opatrování! Přišla za mnou z domku se zahrádkou. Na té pro svou radost a potěšení jiných pěstovala růže. A ne ledajaké, měla jich dvě stě odrůd, každou oslovovala jejím pravým jménem. A co tady? Bydlení pěkné, s rozhledem shůry na město a širé okolí s polovinou mých vzdálených lesů na obzoru, ale dům společný s dvanácti partajemi a bez kousku obdělávatelné země. Nestýskala si, to ne, věděla, že já o zahradu nestojím, že má zahrada jsou ty stovky hektarů lesa, a ty budou až do konce zabírat všechen můj čas. To bez námitek respektovala, vždyť jsme spolu začínali žít až za zenitem života, kdy už se nic nebere lehkovážně. Ale bylo také třeba myslet na to, co bude, až svou službu lesu jednou přece jen ukončím. Copak já, mně se to bude hodit, budu si moci konečně svobodně pohrávat se slovíčky, skládat je do vět, které si třeba někdy někdo přečte, na což teď není pomyšlení, ale kde ona má své růže? Ten den, kdy odejdu, na sebe teď už moc dlouho čekat nenechá, přesluhuju řádku let a nemůžu se spoléhat, že upřímně míněný slib mého nadřízeného „Můžeš sloužit, dokud budeš sám chtít“ bude donekonečna tolerovat generální ředitelství lesů.

Znenadání k tomu také došlo.

Najednou je tu poslední rok mého revírničení. Musíme se definitivně rozhodnout.

Zatím jsme to ve společných snech vídali jen mlhavě, ale teď, když je to tady, začneme jednat. Prodáme městský byt a koupíme domek v horách. O něm zatím nevíme nic, jen to, že musí mít zahrádku.

Za sebe jsem si přál ještě za domem studnu, abych se zas mohl jako zamlada ráno cáchat nahý pod pumpou a zacvičit si v trávě či ve sněhu, zatímco teď už se roky musím spokojovat se sprchou a rozcvičkou v obýváku.

Otázka pak už zněla jen kde, ve kterých horách to má být. Že je má Jaňulka ochotna jít kam chci já, to byl dar. Otevřeně jsme však diskutovali, jestli ještě dnes platí, po čem touží můj vymyšlený Radek v Zelené mříži, když je zklamán umístěnkou na Vysočinu a posteskne si: „Přímo blázen jsem byl do Horehroní, svůj život jsem s ním v představách dokázal spojovat docela snadno. Což o to, ustoupit jsem byl ochoten. Ale jen tak daleko, že bych se třeba spokojil s jinými slovenskými horami. V krajním případě i s Beskydami nebo Jeseníky.“ Nedivíme se, že ho lákají Karpaty, je mladý a začíná. Ale já jsem starý a končím. Také už nemáme společnou vlast se Slovenskem a chceme zůstat doma. V úvahu tedy přicházejí jen hory, co podmínil tím „v krajním případě“. Krajní případ nastal teď, kdy se ve zralém věku teprve svobodně rozhoduji. Přednost ovšem dám horám, které Radek jmenoval na prvním místě. Lákají mě karpatské hvozdy. Těm dosud vládnou se smrkem i listnáče a jedle. Chci zkrátka do Beskyd.

Když jsme to probírali s dětmi, Pavel byl spíš pro Jeseníky. Věděl jsem, že by i Janě víc vyhovovaly, nebýt její tolerance k mým zájmům; jsou to pro ni nejkrásnější hory vůbec. Ostatní to nechávali na nás. Jen Kája poznamenal, aniž by nás přesvědčoval, že vzhledem k rozmístění pěti našich mladých rodin po Moravě, spravedlivější by byly Beskydy, kam by měli zhruba stejně daleko Brňané jako Krnované. Znělo to rozumně a byla to voda na můj mlýn. Posílil jsem to ještě rodovými kořeny Jany, a tak začalo hledání malého domku se zahrádkou – a­ pumpou – v­ Beskydech.

Původně jsme se chtěli skromně spokojit s domečkem skutečně malým. Pavlovi se však zdálo nutné, aby zase tak malý nebyl, měl by mít extra místnost, nejlépe v podkroví. „Tam budeme bydlet, když k vám přijedeme,“ plánoval, „vy se o ten kumbál starat nebudete, uklízet si po sobě budou návštěvy, pro vás to bude tabu, budete tomu říkat tam u nich.

Nezdál se to špatný nápad.

Měli jsme nakonec podmínky čtyři: zahrádka, pumpa, obyvatelné podkroví – a­ kůlnička (podle Jany „šopečka“). Teprve při splnění těchto čtyř budeme si klást podmínky další, jako třeba garáž a tak. Vnuk Martin doporučoval domek nejmíň deset metrů nad řekou či potokem, myslel na strašnou povodeň v loňském, devadesátém sedmém roce. Řekl jsem, že tato podmínka je předem splněná, že musím stejně mít rozhledy, nejmíň takové, jaké máme tady v Třebíči-Týně. Domek musí být na kopci, neřku-li rovnou na horském hřebeni. „Někde na vidrholci,“ řekla významně babička a kluk se tomu zasmál. To slovo mi připomněl také švagr Miloš, když jsem se jednou zrána u nich na chatě v Neveklově nevyspalý a trochu nabručený zimomřivě krčil na lavičce, protože jsem neměl možnost osvěžit se pod ledovou sprchou. „Jen si zvykej, na tom vidrholci bude hůř!“ Ale mě žádná narážka nemohla odradit od vysněné chaloupky s pumpou, která musí být vysoko a s výhledem na hory.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.04.2020 12:25:28dát kritice tiprevírník

Honzo, dík za tichý tip.

22.04.2020 12:23:26dát kritice tiprevírník

Už je tam máš (pokračování). Dobrý vztah, to jo, to máme.

22.04.2020 11:27:19dát kritice tiplastgasp

Tak jsem začetl, že jsem byl překvapen poslední větou. Jardo nejvíce si cením vašeho krásného vztahu, o kterém báječně píšeš. Těším se na pokračování.

20.04.2020 19:25:21dát kritice tiprevírník

Čudlo, díky.

20.04.2020 17:19:11dát kritice tiprevírník

Luboši, možná, ale zítra ještě ne.

20.04.2020 16:57:51dát kritice tipKočkodan

Já mám stejně pořád takové tušení, že nás s Janou převezete a ty příště pozvolna zatočíš klikou rumpálu možná někde v Kordillerách… ;-)

20.04.2020 16:48:43dát kritice tipArwen Leinas

Nezklamal :-)

20.04.2020 15:38:16dát kritice tiprevírník

Blackie, nesmíš se na čtení tak zdaleka chystat, bude méně zklamání.

Arwen, uvidíme, na které hory padne los. Doufám, že tě ani přečtený zbytek nezklamal.

20.04.2020 13:55:53dát kritice tipArwen Leinas

Tak já bych Ti doporučila spíše ty Jeseníky, ale je to věcí názoru. Hory jsou krásné.

Moc se těším na pokračování, do té doby budu napnutá jako kšandy :-) Zatím si pročtu zbytek.

20.04.2020 13:40:14dát kritice tipblacksabbath

...uklidila jsem....vyslala vnuka do světa...uděla si kávu a začetla jsem se.....moje a jen moje chvilka....samo s tvým báječným povídáním....má to jednu chybu....................už jsem dočetla...další list už..zatim! není :-):-):-)......těším se na další..*/**

20.04.2020 12:51:40dát kritice tiprevírník

Krásné, ale co starostí s tím bylo! Díky.

20.04.2020 11:37:27dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Je to krásné mít takové plány a navíc někoho, kdo je s námi sdílí. Tak vzhůru do Beskyd! T.

20.04.2020 09:13:14dát kritice tiprevírník

Samozřejmě? Určitě máš proč, Diano. Ale potěšilas mě.

20.04.2020 09:06:49dát kritice tipDiana

Také se těším na pokračování - a držím palce, samozřejmě!

20.04.2020 09:03:581 tipů dát kritice tiprevírník

Díky, Ireno. Odstavec jsem si znova přečetl s ohledem na ta zájmena a vidím, že jo, je jich tam dost. Ale při psaní jsem na ně nemyslel, ani pak při broušení textu mi nijak nevadila, a tak tam všecka zůstala. Možná je to chyba, ale stejně už s tím nic nenadělám. Dík za postřeh.

20.04.2020 08:45:27dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, ta studna byla zajímavá podmínka:-))

Tvé vypravování zaujalo, těším se, jak to bylo dál.

Tady je nějak dost zájmen, v tomhle odstavečku: Se mnou ...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.