Rudá je krev, černá je zem

Napsáno v roce 2016.

V momentu, kdy jsem vešel do údolí, jsem pocítil dříve nepoznanou lehkost, kráčelo se mi jaksi volně a bez starostí, a už jsem i zapomněl, zda jsem do údolí odešel ze svojí vlastní vůle anebo zda jsem byl vyhnán, abych se v tichu a samotě napravil. A vězte, že nápravy mi bylo třeba jako sůl chlebu! Smilnil jsem, lhal jsem a kradl. Pletl jsem mladým devčátkům hlavu a vše jen tak pro zábavu! Smál jsem se, pitvořil, šaškoval, naparoval jsem se u láhve pálenky anebo vína, žertoval jsem ve všech pádech. Hulákal jsem! A hrál v kostky! Však jak povídám, sakra, nápravy mi bylo třeba!

V momentu, kdy jsem vešel do údolí, jsem pocítil dříve nepoznanou lehkost. A v tichu jsem uslyšel otřesný proud svých vlastních myšlenek, a ne jeden – hned několik hlasů se v mé hlavě překřikovalo a soupeřilo o mou pozornost, a já nestál o ty hlasy, toužil jsem po klidu a pokoji.

Marně jsem se snažil zastavit proud vlastních myšlenek, a marně jsem zkoušel plavat proti tomu proudu, lehnul jsem si tedy na hladinu a nechal jsem se unášet, neboť mě napadlo, že lecjaký proud končívá až v moři, a na otevřeném moři že už se dá plout volně, a mořská voda že se nedá pít, takže ani mé myšlenky mě už v moři nemohou ohrozit, neboť žízeň stejně neuhasí. Volně jsem asocioval. Vzpomínal jsem.

Procházel jsem se po údolí a zcela beze strachu jsem žvýkal mě neznámé byliny a houby, a vše chutnalo lahodně a prostě. Nestál jsem tehdy v údolí o rafinovaná jídla. Nestál jsem o ženskou smyslnost, kočičí mrouskání, sladká slůvka, šlo mi jen o jedno: otevřít se sobě samému, odhodit přetvářku, co mi vnutila výchova, náboženství, škola. Chtěl jsem se v údolí napravit, a nevěděl jsem už, zda ze své vlastní vůle anebo zda jsem byl do údolí vyhnán. A čerta na tom záleželo.

Ušel jsem prvních pár set metrů a počal jsem se v údolí cítit jaksi nepatřičně ustrojen, považte: měl jsem kožené boty s podpatkem, kazajku a široký klobouk proti slunci. Zul jsem si boty a zahrabal je pod zem. A kazajku! I klobouk! Přezky! Pozlacený prsten! Všechny ty maličkosti.

Dále jsem šel jen v dlouhé bílé košili, kterou jsem si v pase převázal kouskem konopného lanka. Šel jsem bos a nahými chodidly jsem se konečně dotýkal země.

A uvědomil jsem si, že svět, v němž chodím, není skutečnost, že svět je jen dlouhodobým projektem mé mysli, že má mysl v průběhu let jen setřídila všechny zvuky, barvy, vůně i chutě. V tichém prozření jsem si uvědomil, že se nelze spoléhat na nic z vnějšku. Dokažte mi, že vše není pouhým výplodem mého podvědomí! Napadlo mě, že svět lze nejlépe procestovat pohledem do sebe sama. A napadlo mě to a napadlo mě ono. Tak moc jsem zabředl do jsoucna a jáství a jiných těžkých témat, až jsem zcela ztratil nit.

Dostal jsem hlad. Sezobal jsem několik hrstí malin, co jsem sesbíral podél pěšiny, a pár jablek. A po jídle už jsem přemýšlel jenom o prostých věcech, neboť o velkých věcech nelze dumat s plným břichem.

Tlustý farář? Pokrytec! Tlustý filozof? Lhář! Všechny vznešené myšlenky pocházejí z hubených asketických těl!

Pozoroval jsem ptáky, vršky stromů a vzdálené obrysy hor. Stoupal jsem do strmého svahu a má dlouhá košile se mi pletla pod nohy. Strhal jsem ze sebe ten protivný hadr a nechal jsem ho ležet v trávě.

Stoupal jsem do prudkého kopce a předními končetinami jsem se opíral o zem. A naleznul jsem v chůzi po čtyřech zalíbení, pocítil jsem prostou radost z pohybu, na vrcholu kopce jsem se ale opět postavil na zadní. Pocit ve mně ale přetrval. Byl to pocit divokého zvířete žijícího v jednom přítomném okamžiku.

U bahnité kaluže jsem se pokusil vžít také do pocitu smrdutého červa, bez úspěchu. Zablácen a rozedrán jsem pokračoval v cestě.

Pěšina mě zavedla k dřevěné chatrči, k hospůdce, z níž zaváněla omamná vůně uzeného masa, a z níž zazníval opilý zpěv dvou nebo tří flunder. Široce jsem krčmu obešel, netoužil jsem po společnosti jiných lidí, a stejně jsem neměl peníze, neboť měšec jsem zakopal spolu s ostatními věcmi.

Sešel jsem z pěšiny a trmácel jsem se po zvířecích stezkách.

Obdivoval jsem právě krásy potoka, když ke mně přiběhla laň, důkladně se rozhlédla a poté se sehla a tiše se napila. Pohladil jsem ji po hřbetu.

Vyspal jsem se v dutině vyvráceného stromu.

Druhého dne jsem sestoupil hlouběji do údolí a na mýtině jsem našel navršené sloupce z placatých kamenů. Děti o takových kamenech říkaly, že jsou to duše našich zemřelých předků; rohatých pralidí. Vzal jsem jeden z kamenů a přiložil jsem si ho k uchu, neboť děti také říkaly, že duše zemřelých mohou z kamenů hovořit. Mnou zvolený kámen však mlčel. Marně jsem zkusil ještě jeden a pak ještě další. Ticho. Uložil jsem kameny zpátky na vrcholky sloupců a pokračoval jsem ve svojí pouti.

A už jsem začínal tušit, že z údolí jaktěživ nevyjdu, že pojdu hlady anebo žízní, anebo že spadnu ze svahu a přelámu si hnátu, zkrátka že už brzo umřu, aniž bych se stačil napravit.

Později jsem našel další mýtinu s navršenými sloupci placatých kamenů a jeden z těch kamenů mi řekl: „Proč mě rušíš, človíčku? Polož mě, hovado! To tys vybil rohatý lid! Ty a ti ostatní! Táhni! Shoř!“

Mrštil jsem kamenem kamsi dolů ze svahu a byl jsem rád, že jsem ho tak potrestal, neboť jsem ho odloučil od blízkých, od ostatních kamenů.

Samota se mi přejedla. Přejedlo se mi také údolí. Plazil jsem se tedy zpět.

Pokoušel jsem se najít své staré věci, které jsem dříve zakopal. Všechno mé oblečení ale vyhrabali a rozervali zdivočelí psi, jichž bylo v údolí plno.

Procházel jsem kolem krčmy. Vešel jsem dovnitř, avšak byl jsem bez bot a bez oblečení a špinavý, hostinský mě řádně ztloukl a vyhodil mě ven.

Později jsem se konečně dostal z údolí. Potkal jsem dvojici dívek, vylekal je však můj nuzný zjev. Děvčátka utekla pryč.

K večeru mě pronásledovalo pět jezdců na koních, dokázal jsem se jim vytratit v hustém lese, zchoulil jsem se ve staré medvědí noře a v ní jsem přečkal noc.

A pak už nemělo smysl pokračovat dál v cestě. Lidé mě odvrhli. A člověka už jsem ani nepřipomínal, splynul jsem s lesní zvěří. Žil jsem v lese.

Popíjel jsem šťávu z červených květů a pojídal jsem lesní plody, mladé šišky a drobnou havěť.

Hovořil jsem s kameny a vršil jsem z nich vysoké sloupce.

Byl jsem volný.

Jednoho dne jsem nešikovně zakopnul a zapíchnul si do ramene ostrou větev. Z rány mi vytrysklo několik kapek teplé krve. A viděl jsem, jak má krev padá na zem, jak se vpíjí do černé hlíny. Uvědomil jsem si, že krev je rudá, a že černá je zem. Rudej že je život. A černá je hlína pod drnem.

Ovládla mě touha splynout s černou zemí, zmizet v tmavém nekonečnu, a zapomenout na všechna děvčata světa, pálenku, víno, hudbu, zpěv, zapomenout na kostky, vrhcáby i šach. A tak jsem se zabil. Znovu a znovu jsem dopadal na ostré větve, sesul jsem se pak k zemi a sledoval, jak se vsakuji do země.

Zvolna jsem splýval s černou hlínou, stával jsem se jí, pomalu jsem si zvykal na její temnotu a nekonečnost. Splynul jsem s půdou. A vyrostly ze mě nové stromy, nové keře a jarní květy.

---