Odklepla popel cigarety

Honí si čerti vocas?
Myslím jako psi.
Zní to jako poměrně hloupá otázka.
Miluji hloupé otázky, které nedávají smysl, protože otázek, které baží po smyslu je až příliš.
Je to příjemně uvolňující.
Jako neopatrně roztrhnout pytlík bonbónů, co se vyhrnou do všech stran s nadšením dětí, kterým skončilo školní vyučování.
Musel jsem zajít za humna a sednout si do lánu kopřiv.
Stáhl jsem si kalhoty, aby to stálo za to.
Jsem.
A nepochybuji o tom.
Au!

Lhostejnost se opřela u vstupních dveří a kouřila cigaretu.
Ber nebo nech být!
Znělo, co chvíli z jiného kouta.
Byla to děsná sbírka povyku.
Výčitek a sporů.
Žádní motýli.
Ani ženské moudí.
Jen zchvácenost životem vlisovaná do zaschlé krve na prošlapaném linoleu.
Tak takové je to být?
Lidi asi málo tančí.
Když vám někdo střílí pod nohy, tak to se nepočítá.
To je náramně snadné.
Au!

To jak vnímáme čas je možná jedna velká mejlka.
Vše je jen sbírka okamžiků zcela nezávislá na naší chronologii.
Již dávno jsme nesmrtelní.
Jen si to nejsme schopni uvědomit, protože se tak úpěnlivě držíme chronologie času.
Máme strach se odpoutat od oné pupeční šňůry.
Zamotali jsme se do ní jako novorozeně a ona nás dusí.
Au!

Já si jen připálil cigaretu od té, co stála opřená u dveří.
Ta omamná chuť cigarety.
Bytí.
Au!