Jednou se rozplyneš

Některá semínka vyklíčí hned, 

některá chvíli čekají...

Sáhla do kapsy. Semínko slunečnice (v ní schované) sevřela mezi palcem a ukazováčkem. Sklopila opěradlo zahradní židle.

Zavřela oči.

Jarní slunce hřálo, teplo se rozběhlo do paží a dál po celém těle roznášelo vzpomínky na cosi, o čem si dlouho myslela, že už se nevrátí.

 

Najednou sedí zase vedle ní a šeptá:

„Jsem rád, že jsi tu.“

„Já tu jsem přece pořád, to ty jsi ...“ ne nechtěla kazit chvíli výčitkami a hlavně, naučila se už i mlčet.

„Jsem rád, že jsi tu,“opakoval. „Moc, strašně moc jsi mi chyběla...“

Odmlčel se.

Ta slova ji objala, zachvěla se, cítila jeho dech na tváři, byl horký...

Zatajila ten svůj, bála se promluvit, aby pocit, jenž ji zalil vděčností, nezmizel v čase, který přicházel a táhl za sebou soumrak.

Nádech, výdech…

„Stýskalo se mi...“ zašeptala pomalu a dotkla se jeho levé ruky.

Usmál se: „Tobě taky?“ Ne, nesmí otevřít oči dokud…

 

„Mám ti přinést svetr?“ ozvalo se jí nad hlavou.

Lekla se.

„Ty spíš?“

„Ne. Tedy možná jsem si trochu zdřímla.“

Slunce už se sklánělo k západu.

„Jo, tak jo.“

„Co jo?“

„No ten svetr….“

 

Když jej přinesl, neoblékla si ho, jen ho přes sebe přehodila…

„Povídej mi něco hezkého...“

„Zmrzlinko?“

Usmála se. „Víš, já myslela spíš pohádku, že bys mi povyprávěl... Třeba tu o polární záři, nebo o děvčátku co ti darovalo červenou čepici… o čemkoliv, klidně i o vráně, nebo vrabcích… o dívce z moře, o tulení(ch), o naději, o strachu, o setkání...o ...“

„Můžu ti vyprávět cokoliv - cokoliv si budeš přát. Stačí, když budeš chtít. Jen ...zapsat si to budeš muset asi sama.“

„Ale to je příliš ...“

„Co?“

„Kruté...“

 

Zavřená v zahradě

čekáním spoutaná

do trávy nasněžím

z koruny stromů

jednou se rozplyneš

lásko mi souzená

spolu se vrátíme

domů

---