Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kapitola šestá

21. 04. 2020
0
0
221
Autor
Arwen Leinas

Doslova pár dní po nočním potlachu Arwen s Michalem osaměli. Katka, Gimli i Johny využili možnosti, přidali se k ostatním cestovatelům a vyrazili ke svým domovům. Jejich města byla sice pořád uzavřená, ale lidé dostali možnost se do nich vrátit, ačkoli to znamenalo v nich pak již zůstat až do konce nouzových opatření.

Arwen vyzvídala, jak se cestovatelům podařilo přijet, když by se to dělat nemělo. Dostalo se jí vysvětlení, že za jejich příjezd mohou právě i mimořádná opatření, neboť byli na nějakém veletrhu v Německu, ale ten předčasně skončil a když se pak vrátili do republiky, museli zůstat v karanténě, což si odbili v nějakém středisku kousek od Děčína a pak už směli jet domů. Tak se zastavili ve Lhotě a využili pohostinnosti jejích obyvatel.

Zrovna byla neděle, pár dní po začátku astronomického jara a venku krásně. Docela chladno, ale krásně. Arwenina toulavá duše to nemohla vydržet a pořád ji to táhlo ven. Nakonec neodolala a ven skutečně vyrazila. Nešla daleko, udělala si takový malý výšlap k Čeřeništi a opět to vzala přes Trpasličí kameny, které si tak oblíbili její kamarádi. Moc nechápala proč, je to místo v lese a nic moc zajímavého tam není, ale pak si řekla, že proč ne. Od Kamenů pokračovala dál a na jedné křižovatce se opět probudila touha po dobrodružství a odbočila na cestu, která nebyla značená, a kterou ještě nešla. Byla to výzva, netušila, kam ji cesta dovede. Jaké pak bylo překvapení, když ji cesta dovedla zpět ke kapličce u osady, kolem které před pár desítkami minut šla. A cestou potkala i oba běžce, které toho dne potkala. Smyčku si uložila do paměti, ono se to bude někdy hodit.

Když se vrátila domů, tak se dosti nečekaně ozval telefon. Volala ji kolegyně z práce. Žena, se kterou měla korektní vztahy, ale kterou až do dnešního dne považovala za nafrněný studený čumák. Proto ji telefonát tak překvapil. Nakonec se z toho vyvinul velmi příjemný a milý rozhovor o všem možném i nemožném. A opět se ukázalo, jak zdání někdy klame a že lidé nemusí být tací, jakými se zdají býti. Martina ji řekla pár věcí, které změnili její pohled na ni, ale nejenom na ni. I na sebe. Jejich vztah již nikdy nebude takový, jaký byl před tím hovorem.

Odpoledne prospala, byla unavená z procházky i z toho, že den před tím si s Dájo… tedy s Daliborem (slíbila mu přeci, že mu již Dájo říkat nebude) povídala dlouho do noci. Slyšela konečnou znělku Nočního proudu a pak ještě i část dalšího pořadu. Teprve potom se propadla do říše snů, ale již kolem půl osmé byla zase vzhůru a nemohla dál spát. Táhlo ji to prostě ven.

Ačkoli Michal pracoval z domova, toho dne musel hned ráno jít do práce. Měl tam nějaké neodkladné věci, které prostě nešlo udělat na dálku.

Domů se vracel až večer, byla již tma. Trochu jej překvapilo, že nevidí svítit světla v oknech, ale nebylo to poprvé a říkal si, že Arwen třeba už spí. Proto dveře otevíral tiše. Když vstoupil tak slyšel, že Arwen evidentně nespí, hrála si na flétnu. Tiše se zul, sundal si bundu a šel za ní do pokoje. Měla všude zhasnuto, seděla na posteli, koukala střešním oknem na měsíc a hvězdy a hrála. Bez not, hrála jen tak z hlavy. Michalův příchod nejprve vůbec neregistrovala, všimla si jej až po několika minutách. Dohrála sloku.

„Jak dlouho už stojíš v tom stínu?“ zeptala se jej tiše.

„Nevím přesně. Už nějakou dobu tu jsem a poslouchám. Copak ti je?“

„Nic mi není,“ odpověděla nejistě.

„Nepovídej. Sulika, Smutný psaní, Pozdraveno budiž světlo a Blíž k tobě Bože můj nejsou tvoje obvyklé skladby, to není tvůj normální repertoár, takže… co se stalo?“

Trochu se zastyděla. „Máš pravdu, omlouvám se. Je vidět, že mne znáš opravdu dobře. Víš, měla jsem dneska zvláštní telefonát. Volala mi Martina z práce a povídaly jsem si ovšem možném. Do dneška jsem ji měla za nafrněnou hvězdu, ale ten hovor mi trochu překlopil názory. Docela jsem se v ní mýlila.“ Odmlčela se a pak pokračovala dále: „Odpoledne jsem četla zprávy, na Nemoc zemřeli další tisíce lidí. U nás zatím ne, ale jednou se to také stane. Co pak? Co když začnou umírat i lidé ve Městě nebo dokonce v Lhotě? Kamarádi? Známí? Kolegové? Rodina? Víš přeci sám, že mám již poměrně staré rodiče.“ Opět se chvilku odmlčela a pak pokračovala: „navíc tu do teďka bylo tak živo, byla tu fůra lidí a i to bláznivé Psisko. Teďka tu jsme sami a můžeme jen tak koukat do těch zdí a stropu.“

Zatímco mluvila, tak si Michal sedl k ní na postel. Opřela si o něj hlavu. Po chvilce si uvědomil, že mu ta jeho největší drsňačka na světě pláče na rameně. Hladil ji po vlasech a nic neříkal.

Když se uklidnila, tak Michal s jejím dovolením rozsvítil malou lampu, převlékl se do domácího oblečení a šel do kuchyně. Arwen vyčistila flétnu, uklidila ji zpět do skříňky a pak šla za Michalem. Získala zpět svůj klid a opět se usmívala. A byla moc ráda, že není doma sama.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru