Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+2 neviditelných
Kapitola sedmá
datum / id23.04.2020 / 506165Vytisknout |
autorArwen Leinas
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRomantické
sbírkaA + M,
zobrazeno31x
počet tipů0
v oblíbených0x
Kapitola sedmá

Arwen byla doma a dělala takové ty nudné ale nutné činnosti, skoro by se dalo říci, že naprosto přízemní. Luxovala, uklízela a pak se pustila do žehlení. To ji, na rozdíl od jiných činností, relativně baví, takže u toho už konečně přestala brblat. Vyndala desky, zapnula gramofon a u žehlení si zpívala. Byla sama doma, takže mohla i nahlas. Michal jel ráno do práce. Když už měla skoro hotovo uslyšela pod okny zastavovat autobus. Pohledem na hodiny zjistila, že jsou již čtyři odpoledne a že se možná vrací Michal.

Vyžehlila poslední tričko, vypnula žehličku a začala oblečení uklízet. Ve dveřích zarachotil klíč a Michal byl zpět. Měl krásné entrée, na gramofonu se zrovna točila deska s Předehrou 1812.

Převlékl se do domácího a šel ji pomoci s úklidem věcí. Věcí bylo hodně, takže na něj také zbylo. Arwen na něj chvilku hleděla a pak se zeptala: „Na tebe to zase jde, že ano?“

„Tedy ty máš postřeh,“ řekl obdivně Michal a pokračoval, „ale máš pravdu, cítím to. Třeba je to ale jen planý pocit, kdo ví. Každopádně jsem rád, že jsem už doma.“

Usmála se a řekla: „Poznám to snadno. Je to vidět, máš takový divný pohled.“ Položila trička do skříně, odešla do kuchyně kde z nástěnné lékárničky vyndala malou pohotovostní lékárničku a tu posléze položila v obýváku na stůl. Ze skříně pak vyndala velkou deku a rovněž ji donesla do obýváku.

Michal mezi tím douklízel oblečení a v kuchyni vařil sobě i jí čaj. Deska dohrála, uložili ji tedy do obalu a uklidili do skříně. Na sporáku zapískala konvice. S čajem si pak oba sedli ke stolu v obýváku a povídali si.

„Mám takový pocit, že letos z nové stěny nic nebude. Neví jak tvoje výplata, ale ta moje půjde určitě do kytek. Už proto, že budou chybět příplatky za soboty a neděle. A opracováno toho také nemám tolik, co normálně. Příští měsíc to bude ještě horší, budeme se muset poněkud uskromnit,“ řekla a tvářila se u toho trochu zachmuřeně, „nicméně doufám, že to nějak přežijeme a že ten nouzový stav brzy odezní.“

„No nedělal bych si moc naděje, to nebude za týden či dva pryč, podle mého názoru to budou tak dva nebo tři měsíce minimálně,“ řekl Michal a napil se čaje.

„S tím také počítám, dva měsíce by to šlo, ale když to bude déle, bude to problém. Je fakt, že teďka tolik neprojezdím do práce, takže náklady klesnou, ale i tak. Nějaké rezervy máme, ale že by to bylo na nějak dlouho, to se říci nedá,“ pokračovala zvolna Arwen.

„Tak já bych měl brát pořád stejně, pracuji i z domova a šéfix...“ Vprostřed věty se Michal prudce předklonil, vydal hrozivý skřek a padl na zem. Záchvat se začal rozjíždět. Arwen vyskočila, odsunula křeslo bokem a pod hlavu mu hodila připravenou deku. Podívala se na hodiny, zapsala čas do záznamníku a pak už jen čekala, co se bude dít dál a jak dlouho to bude trvat.

Za chvilku byl konec. Michal zůstal klidně ležet na zemi, takže si k němu klekla, otočila jej na bok a pak šla pro čisté oblečení. Byl totálně propocený, jako vždycky. Když se vrátila, tak už seděl na bobku.

„Ahoj Maki, co tu děláš?“ zeptal se poněkud zmateně.

„Co bych dělala, jsem doma, jako ty.“

„No jo, asi jo, jo,“ řekl ještě nejistě. Ale pak pokračoval: „Jak dlouho to dneska trvalo?“

„Tři a půl minuty, pohoda džes,“ řekla se smíchem a podala mu čisté oblečení, „půjdeš se natáhnout?“

Michal se zvedl a šel se převléknout. Z ložnice na ní houkl, že za chvilku přijde, protože spát nepotřebuje.

„Kde jsme to skončili?“ zeptal se když se zase vrátil do obýváku.

„U toho, že ty pracuješ z domu a skončil si tím, že jsi chtěl říci cosi o šéfovi.“

„Jasně,“ řekl Michal, „šéf to ví, že pracuji, takže výplata by měla být stejná jako normálně. Uvidíme, nějak to dopadne.“

Ještě chvilku si pak povídali a pili čaj. Michal v křesle usnul.

„No jasně, že nepotřebuje spát. Známe svoje lidi,“ brblala Arwen, ale pak jej opatrně vzala a donesla do postele. Uložila jej do postele a přikryla dekou. Docela se pronesl, ale měla praxi z nemocnice, takže věděla, jak člověka vzít a nezničit si záda.

Uklidila deku i lékárničku a doufala, že zase pár týdnů nebudou potřeba. Pak se pustila do umývání nádobí a broukala si svoje oblíbené písničky. Venku bylo nádherné počasí a ji to táhlo ven, ale dneska to nešlo. Věděla, že musí zůstat doma. Michal potřeboval dozor, náhoda je potvora a tak by se mohl záchvat spustit ještě jednou. Není to u něj obvyklé, ale vyloučit se to nedá. Sedla si s knihou do křesla a pustila se do louskání Hobita. Asi již nikdo nespočítá pokolikáté to bylo.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.