Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
Přihořívá 1/2
datum / id24.04.2020 / 506192Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno181x
počet tipů14
v oblíbených2x
Přihořívá 1/2

 

Přihořívá

 

Při návštěvě u krnovských dětí – b­ylo to v čase kvetoucích jabloní, střemch a trnek – n­ás Jarda s Taňulkou a jejich holčičkami trošku provedli svými oblíbenými místy v jesenickém předhoří. Jeli před námi a my dva jsme je pomaloučku sledovali v našem pežotku. Jarda vyjel z Holčovic nahoru na Bajkal, tak říkají části jejich městského lesa, zastavil u zarostlých základů německého stavení s rozpadajícími se zbytky zdí, s propadlou, napůl zasypanou studnou, s ovocnou zahradou, která se pozvolna mění v les, a já jsem si tam teprve do důsledku uvědomoval, kde to vlastně jsme, že jsme v bývalých Sudetech, v tom opuštěném a znovu obydlovaném území, a že toto nebude jediná dosud viditelná památka starého osídlení, že jimi tento kraj musí být posetý. O tom jsem měl možnost brzy se na každém kroku bohatě přesvědčovat.

Potom jsme jeli stejnou polní cestou zpátky. Přes údolí naproti se rýsovaly vrchy, jejichž jména mi nic neříkala. Pokrývaly je tmavé lesy a světlé pastviny s neodolatelným žebrováním kvetoucích mezí. Na silnici jsme zabočili doprava a velmi pomalu vjeli do České Vsi. Tam na kopci uprostřed vesnice Jarda zastavil. Všichni jsme vystoupili. Taňulka zářila: „Není tady krásně?“ Jarda se jen culil, čekal, co my. Já jsem se otočil – a­ to jsem neměl dělat. Nebo měl? Blízko, skoro na dosah, se v celé kráse a mohutnosti se svou drze umělou, a přece nesmírně slušivou ozdobou na vrcholu, vypínal Praděd. A vedle nápadný hrbolek Petrových kamenů a Vysoká hole. Chvíli jsem se nemohl odtrhnout. Mezi tím temným masivem a námi se vlnilo moře lesů. Ty nejbližší strmě spadaly do Holčovického údolí, kam nebylo vidět.

Po chvilce jsme nasedli a jeli dál. Jen jednou jsem se otočil k Pradědu, ale byl už pryč.

Jeli jsme velmi zvolna. Vychutnával jsem si tu pomalou jízdu horskou vesničkou, k níž jsem neměl žádný vztah, ale sama se mi vnucovala. Taková nějaká bílá se mi zdála, vzdušná, zářivá.

Na konci té bílé vsi jsme se rozloučili a odjížděli různými cestami domů.

 

Čas ubíhal a už byla na dosah doba mého loučení s lesy, jimž jsem, snad někdy dobře, jindy hůř, sloužil sedmatřicet let. To loučení nebude úplně lehké, věděl jsem.

Ale je nutné a rozumné.

Začalo přihořívat.

Teď už musíme jednat rychle.

Má nespokojenost s tím, že se nemůžu rozhodnout, narůstala do nervozity, a ta zpětně neměla na hledání dobrý vliv. Také jsem se rozptyloval tím, jak se mi do hledání pletla nutnost zajímat se už také o prodej bytu, s čímž jsme ještě ani nezačali.

Zajeli jsme do Rožnova a odtud na Hutisko-Solanec. Tam jsme ještě nebyli a hodně jsme si od něj slibovali. To by v tom byl čert.

Bylo tam krásně, ba nádherně, i chaloupka by se našla, ale znovu mi chyběly rozhledy, pořád mi bylo málo „vidrholce“.

Má trpělivá Jaňulka mě uklidňovala, ještě se usmívala, ještě nechávala rozhodování na mně. Byl jsem jí za to vděčný.

Z výšiny jsem se díval na tu horskou obec a přes ni k protějšímu lesu, zatímco Jana obcházela domek, který se nám zamlouval a vypadal, že je prázdný. Když jsem se podíval na západ, viděl jsem do dálky, do Rožnovské brázdy, k Valašskému Meziříčí a ještě dál do Moravy. Ale tak daleko bylo vidět jen v tom jednom směru. Dokola mě svírala podkova lesů, zakrývajících všechno ostatní. Najednou jsem si uvědomil, že je to zbytečné, copak z horských osad někde může být vidět na všechny strany? Jsou takové osady? Nic se nemůže vyrovnat pohledu z našeho okna ve třetím poschodí v Týně vysoko nad městem, odkud po celý rok, skoro každé ráno, sledujeme posun vycházejícího slunce po obzoru, od zimního slunovratu vpravo za památnou Okrašovickou lípou, kde se pokaždé v mrtvém bodě Vánoc jeho východy na pár dní zablokují téměř na místě a pak se neznatelně začnou vracet k severu, až po letní slunovrat úplně nadoraz vlevo za lesem, kde ten les má čirou náhodou jméno Zarážka a my víme přesně dopředu, o který smrk se tam na své půlroční pouti zarazí i to slunko a pokaždé znovu žasneme, jak široké je to rozpětí. A ve významné dny si děláme poznámky, odkud se slunce za obzorem vylouplo, a vzpomínáme, co se za ten půlrok podle našeho slunečního kalendáře přihodilo a nic nám v našem pozorování nestojí v cestě, jen někdy mlha, jindy mraky, v létě nejčastěji naše opožděné vstávání za sluncem. V době vyhlášených třebíčských inverzí můžu vidět nad hustým špinavým jezerem čistý obzor a na něm ostře zubatou vlnovku svých lesů se známými výstavky modřínů, smrků i jedlí, rozlišit každý přivrácený mýťák a mlazinu. Také jsem odtud onoho osudného podvečera v neděli 6. července 1986 v půl sedmé mohl náhodně sledovat, jak se nad Klučovskou horou potkávají dva větry, jak před sebou postrkují černošedé chumly mračen, řítí se proti sobě až do místa nevyhnutelné srážky nad vysílačem na vrcholu, a tu se za ohromného víření jako ve zpomaleném filmu zvednou do výšky a já minutu nebo dvě jen bezmocně trnu, co se tam děje – a­ ráno se přesvědčím, že moje klučovské lesy postihla bez nadsázky vichřice století. Byl jsem odtud, z okna obyčejného městského domu v Týně, svědkem přírodní pohromy vzdálené desítku kilometrů.

Takové výhledy už nikdy nebudou. Nikde.

Stál jsem pod lesem, díval se přes mělké údolí, přes hřbitov, kostel, domy a zahrady k protějšímu lesu a malou výsečí sevřené podkovy kamsi do nejasné dálky k západu. A najednou se mi nějak zastesklo či co. Nevím, zda dobře nazývám to, co mě v tu chvíli potkalo. Přepadlo mě pomyšlení, že tady o to nestojím, že tady vůbec bydlet nechci a celé to nesmyslné pátrání po Beskydech byl promarněný čas.

A tu jsem v duchu, pro dovršení svého zmatku, uviděl až odtud, z té neproniknutelné dálky, majestátní Praděd. A byl jsem znovu s našimi v té bílé vesničce tam na kopci.

Vstal jsem, šel za svou ženou a řekl jí: „Já tady nechci být, já chci do České Vsi, pojď, tam si něco najdeme.“

Janě zasvítily oči a zeptala se: „To myslíš vážně? Opravdu vážně? Nebudeš litovat?“ Myslel jsem to smrtelně vážně. Tak jsme se vzali za ruce, šli k autu a už se tady o nic nestarali, už jsme věděli, že příští naše cesta povede do Jeseníků, do České Vsi.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.04.2020 05:45:10dát kritice tiprevírník

Phil, to musí být skutečná krása. Děkuju ti.

A Knihomole, tobě za tip.

25.04.2020 13:36:161 tipů dát kritice tipPhilogyny

Jsem kousek pod ním, každý večer na něj koukám ze střešního okna...je tu krásně. 

ano

24.04.2020 20:13:36dát kritice tiprevírník

Uvidíme. Díky, další přátelé, za tipy.

24.04.2020 18:57:32dát kritice tipDiana

Je to pěkně napínavé! Takže asi krásné jeseníky!

24.04.2020 12:39:53dát kritice tiprevírník

Jano, mně tenkrát taky, byl to nezapomenutelný pohled. Díky.

Luboši, i na prckách toho bylinkového pití jsem si kdysi zamlada párkrát pochutnal.

24.04.2020 12:12:14dát kritice tipKočkodan

Ano, Praded radu lidí láká. Ale neprehánet – stací prcek denne. ;-)

24.04.2020 11:29:29dát kritice tipvesuvanka

Pěkně a poutavě napsané - při čtení o tom, čeho jsi byl svědkem 6. července 1986, mě zamrazilo. Také mám radost z Jeseníků a těším se na pokračování. TIP

24.04.2020 10:53:24dát kritice tiprevírník

To jsem rád, Arwen.

24.04.2020 10:51:34dát kritice tiprevírník

No, uvidíme, Přemku. A děkuju moc.

24.04.2020 10:51:23dát kritice tipArwen Leinas

Hezké čtení :) A ty Jeseníky potěšily :)

24.04.2020 10:16:13dát kritice tiplastgasp

Příběh hodný tebe. Neukvapovat, rozvažovat, plánovat, hodnotit . . . hlavně zůstat ve své představě důsledný, a věrný. Bezva, díky.

24.04.2020 10:09:07dát kritice tiprevírník

Chápu, Majaksi, ani se ti moc nedivím, vím, že se ti líbil hlavně žánr revírnický. Jestli přesto jakž takž zatím snášíš i tento (dals tip), tak jsem spokojen a děkuju.

Renato, brzy se dozvíš.

24.04.2020 09:58:08dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tak hlavně že už pod Pradědem přihořelo! To jsem zvědava, co bude v České vsi...

24.04.2020 09:51:43dát kritice tipMajaks

Chvala byla zaslouzena, ale jak opustis svoji parketu, uz to neni, teda aspon pro me, tak dobry. 

24.04.2020 09:36:371 tipů dát kritice tiprevírník

Majaksi, já jsem to hned říkal, že tolik chvály, co jsem od tebe dřív musel číst, nikdy k dobrému nevede. A měl jsem pravdu.

24.04.2020 09:30:35dát kritice tipMajaks

Ja ti nevim, revirniku, zacinam si myslet, ze mozna nejsi takovy genius, za jakeho jsem te povazoval. 

Ale je to mily text. 

24.04.2020 08:24:19dát kritice tiprevírník

Jejda, Blackie, to je hezké přiznání, že nahlas. To se mi líbí.

Viki, jsem rád, že zaujalo. A děkuju.

24.04.2020 08:19:40dát kritice tipVika

k příběhu těžko co dodat než tip

24.04.2020 07:56:38dát kritice tipblacksabbath

jako vždy....uvidím tvé pokračování...jdu si vařit kávu...usednu a čtu.....(přiznám se, že nahlas....oči i uši)....sice jsem se nedozvěděla, kde hnízdíte, ale určitě se dozvím příště....*/***

24.04.2020 07:40:30dát kritice tiprevírník

Ireno, musel jsem. Ty moje pudy! Neudržel bych se a kecal tam tomu novému do toho. Takhle, když tam kus lesa zvizitýruju jednou do roka, podruhé zas jiný, tak si můžu jen zanadávat pro sebe a je pokoj.

24.04.2020 07:00:15dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Nakonec tedy pod Pradědem... 

Byla odvaha vše opustit, nejspíš bych to nedovedla:-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.