Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

U smírčího kamene
datum / id26.04.2020 / 506273Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno529x
počet tipů10
v oblíbených0x
Prolog

Tématický den  -   Den bláznů

U smírčího kamene

U smírčího kamene

       V poslední pátek května, který sliboval pohodový, teplý a slunečný víkend, uvítal velký Zdeněk večer své štamgasty rovnou plnými půllitry napěněného plzeňského. Povšiml si, že někteří mu připadají trochu smutní a chybí jim obvyklé vtipkování a žertovné narážky. Již jejich vstup do hospůdky byl rozpačitý. Stále si dávali přednost, jako by se báli být první.

       „Pane inženýre, vítám vás. Dnes vám nabídnu velmi chutné dobroty paní Alžběty, pochválil ji i pan Rynholec. Zdá se mi, že vám něco chybí, nedáte si něco předem?“

        „Měl jsem co dělat, abych tu naši společnost vyburcoval,“ odpověděl Doubek, „nějak z nich ta jarní únava nechce spadnout. Je tu už Kolda?“

      „Ano,“ protlačil se dveřmi z podloubí a hned se ozval, „jsem tady, plně k dispozici, přeju všem hezký večer.“

      „Sláva, redaktore,“ uklidnil se Doubek, „už jsem myslel, že jim ten nápad budu muset vysvětlit sám. Tak se napijeme a můžete hned začít.“

       „Já jsem moc nerozuměl tomu názvu, nebo je to nějaká zkratka?“ přihlásil se Bouda.

      Redaktor Kolda se náhodou stal svědkem setkání Společnosti pro výzkum kamenných křížů, na jejich tradičním místě v Aši. Vyslechl velmi zajímavé příběhy, které ho zaujaly. Když se dozvěděl o jedné novince, imitování fiktivních postav v reálném světě, kde lidé hereckým způsobem ztvárňují počínání svých postav, dostal nápad, se kterým se svěřil inženýrovi Doubkovi. Doubkovi se nápad zalíbil a všechny kolegy o tom předběžně krátce informoval. Bylo to něco nového, co dosud nedělali, možná proto byly ty rozpaky při dnešním příchodu.

       „LARP, začal Kolda překvapivě, „LARP,“ je anglická zkratka Live Action Role Play. Zkrátka naživo hrané role. V této hře má každý přidělenou postavu, kterou pak hraje. Můžete se stát kýmkoliv, od blázna, až po velitele kosmické lodi.“

       „No potěš pánbůh,“ ozval se Bouček, „kdo s tímhle přišel? Já jsem naposled recitoval básničku ve škole, a to jsem ještě byl ze stupínku odvolán, protože jsem způsobil nezvladatelný smích a pokřik ve třídě. Co bych asi moh‘ hrát?“

       „Záleží na scénáři a námětu hry,“ vysvětloval dál Kolda.

       „Co se tedy na nás chystá,“ dožadoval se vysvětlení doktor Kárný.

       „My jsme s inženýrem několik námětů připravili,“ pokračoval Kolda s nadějí, že nebude odmítnut.

       Po chutné večeři a dalších půllitrech plzničky se debata rozvinula trochu vlídněji a rozpaky vymizely. Inženýr Doubek a Pavel Kolda se nabídli, že napíší scénář na téma, na kterém se společně dohodnou.

       Mělo jít původně o uzdravení chromého bezdomovce u zázračné studánky, jejíž vodě nikdo z místních nevěřil. Po jeho uzdravení se měl pramen stát poutním místem, jehož věhlas se měl šířit po okolí. Tento nápad neprošel, protože vznikly pochyby, jestli by k provedení hry dal souhlas obecní úřad, hygienicko-epidemiologická stanice, památkáři a lesníci.

       Váhavě byl rovněž posuzován návrh sehrát hru s křížovým kamenem, nazývaným „pytláckým“, který by měl připomínat nešťastnou násilnou událost přibližně kolem roku 1600, kde přišli o život hned dva lidé. Panský lovčí Krahujec a pytlák Vojta Zápotoček vystřelili najednou. Naposledy. Křížový kámen nazývaný „pytlácký“ by měl stát v lese u Zubří, v okrese Žďár nad Sázavou v lokalitě zvané U Pytláka. Legenda připomíná příliš nešťastnou násilnou událost a mohla by reálnou střelbou vyvolat protesty místních obyvatel.

       Vlídně nebyl přijat ani návrh na debatu deseti lidí o smyslu života ve sklepním krytu při bombardování Vinohrad americkými leteckými svazy. Ukázalo se, že by bylo obtížné sehnat soudek kyselého zelí, z kterého měli účastníci ujídat mezi výbuchy a při čekání, až budou z trosek vysvobozeni.

       S nadšením nebyl přijat ani návrh, ve kterém postavy hrály situaci při postupu umístění smírčího kamene kajícníka, bratrovraha, nedaleko místa vraždy, za účasti příslušných představitelů světské moci a rodiny.

       „Jen něco málo na vysvětlenou, co je smírčí kříž,“ doplnil Kolda jejich návrhy na hru.

       „Smírčí kříž měl být tehdy trvalým svědkem hrozné smrti a pokání. Nejednalo se jen o památku, ale měl to být symbol pokory kajícníka. Kameny měly upomínat veřejnost ke smíření a odpuštění. Vrah měl zpravidla litovat svého činu, prosit za odpuštění duši zabitého, přeživší a Boha.“

       Nakonec se dohodnul jednoduchý příběh paroháče. Mladý chalupník Janek Horák chodil tajně za manželkou pyšného sedláka Trubače. Trubač je načapal a oba zastřelil. Byl souzen, musel si odpykat trest, a navíc mu byla uložena povinnost starat o sestru a nemocnou matku nešťastného Janka. Podle smírčí smlouvy byl také povinen pořídit a postavit na důkaz pokání a odpuštění smírčí kříž. To bylo hlavním obsahem hry.

       Projednání scénáře se neobešlo bez problémů. Především se ukázalo, že hned bezprostředně po návrhu počtu hrajících postav se odmítli účastnit páni Čtvrtník, Bouda, Chudoba a doktor Kárný. Po chvíli přesvědčování přistoupili na kompromis a souhlasili, že budou ve hře vystupovat jako lid. Neboli, že budou prostě jen čumět, jak se vyjádřil Dolanský.

       Další potíže vznikly při rozhodování, kdo bude hrát vraha. Do této stěžejní role se nikomu dobrovolně nechtělo. Vyřešilo se to losováním, kdo si vytáhne kratší sirku. Sirky nechal tahat číšník Holec, jako osoba naprosto neutrální. Volba padla na školského inspektora Hanáka. Roli sedláka Trubače, žárlivého vraha, vzal sportovně a s rozšafností. Dokonce poděkoval za důvěru mu svěřenou, pro tak těžkou dramaticky a psychicky náročnou úlohu.

       Zbývalo přidělit ostatním role postav v příběhu uvedených. Tak se také stalo. Doubek převzal roli soudce Hammeršmída z Hamrů, z Dolanského se stal konšel Smolař, na Hanáka vyšla role drába Antona, na Boučka spadl dráb Božetěch, role rychtáře obce Žampach připadla panu Vášovi a Kolda si vzal roli písaře Valuty.

       Zbývalo jen dohodnout termín a místo konání hry. Díky ochotě inženýra Doubka bylo umožněno sehrát hru poblíž jeho chaty u osady Žampach na Sázavě. Nečekaně přišel s dotazem redaktor Kolda, jestli tam někde je nějaký kamenný smírčí kříž?

        Tak to byl opravdu problém. Okolo chaty inženýra Doubka ani poblíž trampské osady žádný smírčí kříž nebyl, ani nic podobného, co by bylo možné do hry použít. Indiánské totemy trampských osad se rovněž za smírčí kameny zaměnit nedaly.

       Pan Váša si vzpomněl, že jednou, místo do průvodu na prvního máje, jeli s Edou do Kuksu na zámek. Po prohlídce prošli zahradou až na nepoužívaný, chátrající špitálský hřbitov.

       Kolem zbytků obrysu barokní kaple, kde kromě obyvatel Kuksu leží někdejší chovanci, milosrdní bratři, už zbyly jen poničené pomníky, ulámané náhrobky a zborcená obvodová zeď. Při odchodu boční brankou uviděli hromadu vyhozených náhrobků a křížů mezi vzrostlými kopřivami a plevelem. Navrhnul, že by si tam odtud mohli jeden menší náhrobek s křížem na hru půjčit a zase ho tam vrátit.

       To bylo přijato s nadšením. Nápad se začínal všem líbit, i když většina si myslela, že je to nápad „bláznivej, kterej můžou hrát jen blázni, nebo vyšinutí ochotníci“. Redaktor Kolda měl dobrý pocit, že do té staré party vnesl něco nového a šťastně se usmíval, když dopíjel třetí lesknoucí se půllitr plzničky.

       „Tak vás prosím,“ důtklivě připomněl Doubek ostatním, „obstarejte si podle svých postav odpovídající kostýmy v půjčovně, i s rekvizitami. Je to důležité, abyste se lépe dokázali vžít do svých rolí. Vemte do úvahy, že dráb ze šestnáctého století nemůže vypadat jako příslušník pohotovostního pluku z Národní třídy. Pro případ si prostudujte nějakou literaturu. Doporučuju Jiráska nebo Jindru Baara.“

       Po vzrušené debatě bylo dohodnuto, že se příští sobotu sejdou po ránu na Malostranském náměstí a odjedou třemi auty přes Lahovice, Jesenici, Psáry, Jílové, Kamenný Přívoz, Hostěradice k osadě Žampach.

       Dolanskému bylo uloženo, aby zařídil přívěsný vozík a spolu s Hanákem a Boučkem zajeli do Kuksu pro vhodný pomníček s křížem.

       „Jestli se z týdle blázniviny nepomátnu,“ odlehčil si rychtář Váša starosti, „tak budu na sebe hrdej. Heleďte, ještě bych měl připomínku. To nemůžeme jen tak odehrát. To se musí zachovat. Řeknu Edovi a on to celé nafilmuje. Bude to takovej náš smírčí film, jako symbol pokory hříšníků z podloubí.“

       Krásně prosluněná obloha a zvon z Mikulášského chrámu uvítal naši hereckou společnost v sobotu při dobré náladě. U chodníku na náměstí před jezuitskou kolejí byla připravena tři auta. Do Dolanského Audi s přívěsným vozíkem nastupovali Hanák, Bouček a Chudoba, do Koldovy Octavie usedl pan Váša s Edou, Doubek a Bouda. Do Felicie doktora Kárného nastoupila jeho manželka, páni Čtvrtník a Knotek. Vyjeli podle plánované trasy a před polednem byli na místě.

       Po zaparkování aut na malé loučce ohraničené vzrostlými lískovými keři se všichni za pomoci paní Kárné začali převlékat do svých vypůjčených kostýmů a připravovat si rekvizity. Eda pobíhal kolem se stativem a stále vykřikoval:

       „Nedívejte se do kamery, nedívejte se na mě, usmívejte se, ale ne tak blbě, docela přirozeně, útrpně!“

       Když byli všichni účinkující s převleky připraveni, rozestavil je písař Kolda podle scénáře do půlkruhu před starodávný, silný dub, před kterým klečel statkář Trubač se svěšenou hlavou kajícníka a rukama za zády.

       Vymezil také místo pro vesnický lid, kde stáli páni Čtvrtník, Bouda, Chudoba, doktor Kárný s manželkou a paní Doubková. V pozadí za plotem zvědavě přihlíželi sousedi inženýra Doubka Gruberovi. Edovi Kolda ještě připomněl, aby své filmování prováděl nenápadně, aby to průběh hry nijak nenarušovalo.

       „Dobrá, dobrá,“ souhlasil Eda, „jen se mi prosím nedívejte do kamery. Nejlíp bude, když mě vůbec neuvidíte.“

       „Pane inženýre, pardón, slovutný provinciále,“ přihlásil se rychtář Prosek, „nemohl by se kameraman Eda něčím maskovat, aby nás nerušil? Lítá tu jak splašená labuť. Jak mu nemáme čumět do kamery, když furt je tam, kam se podívám.“

       „Máte pravdu rychtáři,“ souhlasil Doubek.

       „Pane Edo, hoďte na sebe nějaký pytel nebo deku a nestrašte tu jako nějakej neodbytnej paparazzi! Jedem, akce!“

       „Drábové, sejměte symbol usmíření kajícníka z vozu,“ pateticky zvolal Doubek a pokračoval:

       „Bídný vrahu, podlý žárlivče, krutá nestvůro, odporná bestie, co si zasloužíš, to si odpykáš. Jen duše blízkých se mohou smířit s tvým hrozným činem a přijmout smírčí úlitbu podle smlouvy a ortelu, který vyhlašuji ve jménu krále a Boha nejsvětějšího.“

       Jeho patetická řeč se nesla do šumění jezu Žampach, s ozvěnou až k protilehlé skále. Inženýr Doubek se do role soudce Hammeršmída z Hamrů tak vžil, že po jeho hřímajících slovech se přítomní začali krčit a otáčet, jestli na ně nepadne část viny.

       „Já se z toho Doubka asi zcvoknu,“ pronesl konšel Dolanský, „ten by mohl z fleku zasedat u mezinárodního soudního dvora v Haagu.“

       „No bejt tam v trestním tribunálu,“ doplnil ho poněkud stísněným hlasem rychtář Váša, „tak se položí i Ratko Mladič.“

       A Doubek pokračoval:

       „Lituj svého činu vrahu, pros za odpuštění nevinné duše zabitých, ale i přeživších, celou počestnou obec a Boha!“

       Drábové, Hanák s Boučkem, za pomoci rychtáře Váši, a konšela Dolanského, vynesli torzo pomníku z přívěsného vozíku a postavili ho před Knotka, který v tu chvíli vypadal, že omdlí. Opíral se o silný dub a jeho tvář vyjadřovala smutek a lítost tak opravdově, že se ho zželelo i Dolanskému.

       „Co kdyby zabil i sestru,“ zeptal se Dolanský, „to by byl sestrovrah?“

       „Nepleťte do toho další nešťastné příbuzné,“ ohradil se Doubek, „manželka s milencem stačí!“

       „Podejte odsouzenci lopatu,“ poručil odhodlaně soudce Doubek a obrátil se ke Knotkovi:

       „Kopej a kaj se hříšníku! Nechť tvoje pokání utiší bolest celé rodiny a smutek přátel nad nešťastným koncem. Ať kámen tvýma rukama věčně připomíná tvou hanbu a závazek!“

      Mám svázaný ruce,“ protestoval Knotek jako sedlák Trubač, „můžu leda kopat nohama někoho do . . .“

        „Stop,“ vykřikl Kolda v postavě písaře Valuty, „jak to mám stihnout všechno zapsat? Můžu taky psát sprosté výrazy, nebo je mám dát do závorky a mírně zjemnit?“

       „Dejte to do uvozovek, pak se udělá korektura,“ netrpělivě reagoval Doubek.

       Rychtář Váša navrhl, aby se při kopání díry kajícník Knotek hlasitě modlil.

       „Jsem vrah, ateista, já se modlit neumím a nebudu“ vzpíral se Trubač, „modlete se raději vy, ať má duše úlevu.“

       Doubek zavelel k modlitbě, ale ukázalo se, že mimo slova Otčenáš, jenž jsi na nebesích, modlitbu nikdo nezná. Kolda navrhl prosté řešení: „Modleme se všichni potichu.“

       Na to všichni kývli a začalo se ozývat jen tlumené mručení, při kterém se všichni tvářili vážně a upírali oči k nebi. Když zaznělo Doubkovo hlasité „Ámen!“, drábové Hanák s Boučkem rozvázali vrahovi Trubačovi ruce, podali mu lopatu a přivedli ho ke kameni. Trubač Knotek popadl lopatu a snažil se vyrýpnout první drn ze země. Suchem ztvrdlá zem nepovolila. Knotek rýpal, ryl, sekal, ale nic. Při jednom kopnutí se ozval praskot a Knotkovi se podařilo násadu zlomit.

       „Do prdele, co teď,“ ulekaně se rozhlížel kolem, „nešlo by to, že bych s tím kamenem jenom trochu šoupnul?“

       „Ne, ne,“ hlasitě rozkázal Doubek, „nepřipadá v úvahu. Počkejte chvilku, dojdu pro krumpáč. Kámen musí do země. Zatím se modlete!“

       Ozval se hlas ženy z lidu. Paní Kárná začala tentokrát jinak, ale její hlas zněl stále osamoceně až postupně zanikl:

       „Zdrávas, Maria, milosti plná. Pán s tebou . . .“

       Doprovázelo jí opět jen tiché mručení, při kterém všichni otáčeli hlavy vzhůru k nebi, a někteří měli i sepjaté ruce. Inženýr Doubek byl v mžiku zpátky s krumpáčem a novou lopatou. Nářadí podal Knotkovi a poručil:

       „Kopej provinilče a lituj svého činu, ať je naplněno právo, smíření a odpuštění. Jinak tě nakopu já z moci soudní.“

       Knotek uchopil krumpáč, rozhlédl se zamračeně po ostatních a začal usilovně kopat. Díra se rychle zvětšovala, kajícník se snažil. V jednu chvíli ucuknul a odskočil, protože z díry vyběhlo něco mezi syslem a kočkou. Zvíře zamířilo rovnou proti paní Kárné, která nestačila ani vykřiknout a skácela se do trávy. Vedle stojící konšel Smolař Dolanský se jí snažil zachytit, ale utrhl jí rukáv s kusem halenky.

       Kárný situaci zachránil, když si obětavě stáhl tričko a navlékl ho manželce přes poškozenou halenku. Podařilo se ji brzy vzkřísit a uklidnit. Také Doubek rozhodl, že otvor pro uložení smírčího kamene je dostatečný a zavelel k jeho uložení.

       Kamene se chopil sedlák Trubač s oběma dráby a konšelem Smolařem a začali ho sunout do vykopané jámy. Kámen tam zapadl na tři cuknutí.

       „Prosím vás,“ zvolal Eda, „nestačil jsem moment zásunu natočit. Mohli byste zásun zopakovat, já bych to vzal v polodetailu.“

       „To si piš, že ne,“ rozčíleně se ozvali, „nejsme blázni, abychom to tahali znovu ven a zase zpátky. Buď rád, že se ti při filmování detailu nestalo nic horšího.“

       Kámen, který kdysi patřil nějakému přestárlému invalidnímu vojákovi, se nyní tyčil u mohutného dubu, jako by tam již několik set let patřil. K příjemnému překvapení došlo, když se situace uklidnila a soudce Hammeršmíd z Hamrů vyhlásil naplnění rituálu obřadu a tím konec hry LARP.

       „To jsem rád, že ta bláznivina skončila,“ s úlevou prohlásil Knotek, „podívejte, jaký mi naskočily puchejře od lopaty.“

       Všichni ho litovali a oceňovali jeho herecké pojetí postavy vraha, které působilo tak věrohodně, že i po skončení hry z něho měli strach. Potěšilo je pozvání paní Doubkové k nim do chaty na zahradu, kde se sousedkou paní Gruberovou připravily pro celou společnost pohoštění.

       Společné posezení až do podvečerního západu slunce bylo velmi přátelské a zábava byla úžasná, včetně vzpomínky na utrženou halenku paní Kárné.

       „To se podívejte,“ ozval se starostlivě písař Kolda, „všiml jsem si, že ti, co chodí okolo, si ten náš smírčí kámen fotografují. Neměli bychom ho raději zase vyndat? Mám strach, aby se nedostal do seznamu Společnosti pro výzkum kamenných křížů, kde jich je již několik tisíc.“

       „Jen se nebojte pane redaktore,“ uklidňovala Koldu paní Doubková, „pro jeden kámen se svět nezblázní. Nechte nám ho tady aspoň ještě týden.“

       Při rozloučení a nástupu do automobilů se ještě přitočil Kolda k Doubkovi a povídá: „Měli jsme přece jen raději hrát tu hru o uzdravení chromého bezdomovce u zázračné studánky, jejíž vodě nikdo z místních nevěřil. Nebyla by to taková bláznivina jako s tím kamenem.“

       „Jó, docela souhlasím,“ pokýval hlavou Doubek, „bylo by to jednodušší a mohli jsme to sehrát na Kampě. Měli bychom více diváků.“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

08.06.2020 18:53:23dát kritice tiplastgasp

Děkuji všem příznivcům, co mi dali hlasy. Jen abych se z toho nezbláznil.

 

08.06.2020 14:25:391 tipů dát kritice tipRedakce prózy

Tento text zvítězil v dubnovém Tématickém dni - Den bláznů... blahopřejeme.

01.05.2020 19:01:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

OK, Přemku... neposíláš mi avíza, musím jít po stopě:-)

01.05.2020 09:42:45dát kritice tiplastgasp

Irenko kámen už je v Tématickém dnu, tak snad ten discount.

01.05.2020 09:13:17dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ahoj, Přemku, mohla bych tuto tvou povídku za duben /nebo jinou dle tvého výběru/ nominovat do soutěže??

28.04.2020 20:57:51dát kritice tiplastgasp

Evženie - díky za přečtení a hodnocení. Jsem rád, že pobavilo.

28.04.2020 19:45:47dát kritice tipEvženie Brambůrková

Dobře se to čtě a je to svižné a vtipné. :-)

27.04.2020 23:59:29dát kritice tiplastgasp

BarčaT díky za přečtení a hodnocení. Blázni bývají upovídaní.

27.04.2020 21:37:32dát kritice tipBarčaT

Moc se mi líbily dialogy. Svěží čtení! 

27.04.2020 10:20:34dát kritice tiplastgasp

Hamar - díky za zastavenía a tip.

27.04.2020 10:14:48dát kritice tiplastgasp

Renáto, díky za tip.

27.04.2020 10:13:51dát kritice tiplastgasp

Renato díky za zastavení. Máš pravdu, jistě by scénář napsal barvitěji.

27.04.2020 10:09:10dát kritice tipVika

Taková hra by určitě pobavila i Járu Cimrmana, tip hlavně za nápad.

26.04.2020 17:43:19dát kritice tiplastgasp

Luboši díky za přečtení a hodnocení. Je vidět, že si ten zásun pochopil jen ty a Eda, ostatní už jsou v letech

26.04.2020 17:40:38dát kritice tiplastgasp

Jano díky za přečtení a tip. Těší mě, když se lidí baví i s blázny.

26.04.2020 17:07:23dát kritice tipKočkodan

Já blázen tvoje dílko otevřel a dokonce i přečetl. No ale už jsem se se svým přehmatem smířil. Jediným světlejším bodem byla pro mě ta krátká pornografická pasáž . (       „Prosím vás,“ zvolal Eda, „nestačil jsem moment zásunu natočit. Mohli byste zásun zopakovat, já bych to vzal v polodetailu.“)

 

Samozřejmě: ;-) ;-)

26.04.2020 16:57:48dát kritice tipvesuvanka

Přemku, příběh jsem četla jedním dechem, pobavil mě :-))). Díky a TIP

26.04.2020 14:08:54dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, díky zastavení a hodnocení. Jsem rád, že si se pobavil. A vo tom to je.

26.04.2020 14:06:21dát kritice tiplastgasp

Jendo díky za přečtenía hodnocení. Sežeň pár cvoků a do toho, je při tom opravdu legrace.

26.04.2020 12:56:10dát kritice tiprevírník

Jako obvykle u tebe, pobavil jsem se.

26.04.2020 11:09:22dát kritice tipzeleda

Přemku, bavíš čtenáře. je to taková cvokárna, že se to snad i mohlo uskutečnit. 

26.04.2020 11:00:00dát kritice tiplastgasp

Děkuji Irenko za přečtení a hodnocení. Nejlepší vakcína proti karanténě je humor, nejen ve dni bláznů.

26.04.2020 10:13:33dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dobré vyprávění, Přemku... smysl pro legraci nezapřeš, hodně se mi líbilo to o zvířátku, které vyběhlo proti paní Kárné...

Díky za příspěvek k Tématickému dni!

26.04.2020 09:38:56dát kritice tiplastgasp

MIchale děkuji, doufám, že si se při čtení nezbláznil. Díky za tip.

26.04.2020 08:34:32dát kritice tipsupizmus

Hodně dobře *

26.04.2020 08:17:28dát kritice tiplastgasp

Romane díky, potěšil si mě.

26.04.2020 07:33:52dát kritice tipR. L.

/*



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.