Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

COSI JAKO EXPLIKACE ((7))

30. 04. 2020
0
0
243

Dneska je středa, začínám psát vzkaz, který odešlu v pátek, v co by lásky svátek, jenž bude slavit celý okolní mne kraj, aj, aj, aj.

S takovými výkřiky komentovával hokej rozhlasový redaktor Gabo Zelenay, a co já?

Já budu sedět, respektive ležet uprostřed svátku s rozevřeným noťasem na břichu, neschopen vydyndat zprávy nazpátek odkudkoli, poněvadž celý příští měsíc budou mít ještě v archivech zavřeno, a já si tak stále nebudu moci vyzvednout, co tam v nich uvnitř mám již dobré dva měsíce zajednáno, krásná panno, marné, věru, marné čekání.

A s ním se stále zvyšujicí rozeštelovanost z nemožnosti psaní, poněvadž kde podkladů není, tam ani zcela prázdná mysl invenci nesbere.

 

Takže si tě kvůli tomuto nedostatku dovoluji oslovit, milá Žamboško, v obojím smyslu tohoto znění předchozího vokativu mezi dvěma čárkami, nikoli snad o prvomájový polibek – spíše, a mnohem radši, o jakoukoli zprávu o tvém bývalém muži, o něco k použití, než se za měsíc dohrabu k jeho služební dokumentaci, v níž by všechno potřebné mohlo být. A dokonce i to, co třebas ty sama, kdy jsem tu náhle v rozpacích, jestli mám vůbec napsat ono tak snadno se rýmující stále dáma, doposud nevíš.

 

Tohleto dnešní dolízání vlastně ani tím pravým, nebo standardně obvyklým, umlouváním není, dočkat bych se za měsíc sice dočkal, jenomže v tomhle čekání naprázdno se tak nějak ztrácím – sice už mám hotovo 113 blogů z plánovaných 150 na Tikovského téma, a 6 textů, jak vidíš v příloze, k testování na veřejnosti. Blogy jsi možná viděla v pozdější pracovní verzi na internetu jako neveřejné webové stránky, z té šestice textů (předstírajících formálně cosi jako explikace) jsi četla víceméně všechny, poněvadž jsem ti je v prvotní podobě poslal maily.

Takže jakási přípravná práce tu za ty necelé 3 měsíce zájmu nějaká je, jenomže ani jejím prostřednictvím, výše v kusech vypočtenými texty a obrázky, však stále nesvedu dojít k tomu základnímu, po čem se takto pídím.

 

Po oné pouhé na tobě opakovaně ždímané jedné větě, žadoněnému jednomu odstavci, po jediném poskytnutém textovém dojmu, který by mě zvedl, jak se mi to pokaždé stane, kdy pro mne dosavadní látka najedenkrát nabude podobu jedině vhodnou ke zpracování, což prozatím ne.

Byť třeba chodívám ke svému oblíbenému místu nad automatickou pračkou, na němž mi tehdy 14. února kteréhosi roku naskočil celý ten nápad příběhu scénáře filmu s Meg Ryan, jehož výsledných 150 stránek jsem měl potom napsáno za 3 týdny, když mám z čeho, takové jsem potom bušidó.

Bušidó (japonsky: ???, česky: Cesta válečníka) je samurajský morální kodex. Obsahuje základní principy chování, kterými se každý samuraj řídil.

Co to je to to ze mne psaním vypadlé bušidó jsem sám nevěděl, a tak jsem si zadal na internetu.

Třebaže tohle vysvětlení jakousi nápověď v sobě ukrývá, zřejmě bude pro můj účel nepoužitelné, byť v nějaké Tarantinově gangsterce by se tak s celým na jméno navazujícím příběhem mohl jmenovat hlavní hrdina.

Mně ovšem slovo bušidó zavedlo ihned ke slovu sakura, což jsou vlastně rozkvetlé třešně, a s nimi zase ten související 1. máj, mnou v těchto zvycích dávno, dávno, zapomenutý, ale aspoň jsi tak viděla, s jakou bezděčností vzniká onen aristotelovský dramaturgických oblouk začátku s koncem, a jaký malý impuls k němu stačí, aby se rozklenul.

Či vzklenul.

Anebo vyklenul.

 

Dílčí dramaturgické oblouky vykopečkované jako jakási ňadra aktu příběhu.

Tohle je moc dobrý postřeh, ještě nikým nezapsaný, heč...

 

Proto jsem tě dneska oslovil o tu jednu větu, čím delší, tím pro účel lepší, neboť tou pravou může být zrovna ta, o které to naprosto netušíš, ráno jsem si seškvařil kilo špeku, a teď mě popadla mlsná na ještě teplé škvarky, takže každé jiné bušidó musí jít tentokrát stranou...

 

Jen co jsem se krapet najedl opravdické dobroty, vzápětí ti mohu poskytnout mou představu scenáristiky, zatímco jiní buší Žižky, Tomany, Masaryky, Kájínky a teď zrovna vybušili Moravce.

V jejich marném hledání čehosi jako mýtu jsem se onehdy trochu lekl, když se jsem se dozvěděl, že prostřednictvím Staříků se pustili do příběhu generála Reichela, s nímž souvisí opravdu jeden grandiózní filmový obraz (ona jedna věta), který ovšem těm mlaďochům zcela unikl.

V pondělí například jsem celý den jedl jenom jabka, takže jsem si dneska ve středu zaslouženě dal pár masových škvarků poctivě dělených velikou lžící koupenou před několika roky v patře železářství na náměstí v Uherském Hradišti, cestou na léčivou vodu do Luhačovic, toutéž lžící vyškrábaný zbytek kremžské hořčice, jejíž pozůstatky ještě pozítří vydobudu horkou vodou pro účel základu skvělé cibulové polévky, k předchozímu zchroupal jednu špici zelené papriky a tři včerejší rohlíky – a všechno, ať nejsem nad nohama tlustý, zapil půllitrem čiré kohoutkové vody, vědom si až rozkošnicky, že jinému by po takovéto kombinaci explodoval žlučník, zatímco já se takto konzumací krátkých kalorií připravuji na letošní parkovou běžeckou sezónu tras letos dlouhých pouze 5 kilometrů, dyť už nejsem žádný mladík a mí vrstevnící už jezdí na vozejcích. Jenže ono, jak se znám, mi to zase ujede, a já se budu v kuse po nábřeží hmoždit i třeba celé dvě hodiny.

 

Z toho všeho předchozího tedy vidíš, jak je případná příští korespondence s tebou pro mne důležitá, jaký můj kapitál vlastně vlastníš a mohla bys mi při troše nedaněné dobré vůle zprostředkovat.

A to už vůbec nijak zvýrazněji neupozorňuji na to, že k tvému zřejmě již docela dávnému jménu Luďka přidávám dnešní moje zcela čestvé Bušidom, jež mi mnoha významnými konatacemi velmi odpovídá a sluší, a to tedy nejenom proto, že není v rozporu s mým etymologickým odvozovacím citem, neboť mi připadá jakoby vyvozené podle vzoru Jotidom, což byla přezdívka kočího a čeledína na statku v kterési knize zdejšího krajového klasika Vojtěcha Martínka.

Klasika.

 

Takže od Aristotela až po Martínka jsem, volně veden psaním o škvarcích, jsem zde na čihadle na tě jen tak z plezíru rozepjal další svůj dramaturgický oblouk.

 

Ajajajajaj, to bola strela, to bola naozaj strela, o končeky prstov nášho brankára sa otrela a zamjěrila si to presně tam, gdě žádný z nás, milí športoví prjatělja a fanúšikovja, nechcel, všetky naše náděje nám naráz zhasly, olympiáda je teda jedným jediným kopom pro nás opeť v prdeli...

 

Buš do mě.

Buš v domě.

Heleme se, další představivost iritující oblouk, další a další alegorický vůz – tentokrát do mého vlastního dávna staršího nežli 50 let.

 

 

.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru