Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kupé

01. 05. 2020
0
1
312
Autor
Nartaya

Na nádraží zastavil podivný vlak, ale přesto do něj nastoupila s lístkem do Nekonečna. Byl krásný, kupátka byla taková plyšová, čistá. Posadila se k oknu a vlak s ní uháněl do Nekonečna. Zadívala se z okna, viděla malou holčičku, seděla na trávě, v ruce utrženou kopretinu, po které lezla beruška. Sledovala broučka a ten nadzvedl krovky, roztáhl pavučinková křidélka a frrr, už letí. Kam asi? Do nebíčka? Do peklíčka? "Tatí, tatí, kam letí?" křičela na přicházejícího muže. "Letí na bez, jsou tam mšice a berušky mají mšice rády." Děvčátko objalo otcovy nohy. Ten ji vzal do náruče a hups, holčička je ve vzduchu. Nebojí se, chytají ji tátovy ruce, a hups...

 

Výjev zmizel a v okně se objevily stromy, utíkaly pryč, pryč, pryč...

 

Ta samá holčička s copánky a v nich červené broučky z umělé hmoty. Dívala se do koruny stromu, kde tatínek česal jablka, maminka stála vedle ní, také zamilovaně hleděla nahoru a držela prázdný košík. Otec už podává dolů jeden plný červených jablek a maminka jej odebírá a podává na oplátku tatínkovi košík prázdný. Holčička se směje, když tatínkovi tu a tam jablíčko upadne a udělá do unavené trávy žuch. Kolem maminčiny hlavy prolétla sršeň, holčička se zalekla dunivého bzukotu, ale neutekla. Stála a pozorovala hmyzího dravce, jak mizí v načatém jablíčku a pochutnává si na sladké dužině. Tatínek slezl dolů a postavil plný košík červených jablek mamince k nohám. Podíval se na děvčátko a podal mu to nejkrásnější z jablek. Bylo na něm žluté srdíčko. Podobné dal také mamince: "Vy jste moje holky," pohladil holčičku po vláscích a maminku po zádech...

 

Stromy spěchaly podél vlaku jako splašené...

 

Žena se snažila rozpoznat děvče v okně. Ano, byla to ta holčička, ale už o pár let starší. Měla černé šaty, uplakané oči. Tatínek umřel. Žena sledovala, co se odehrává v okně a začaly jí padat slzy z očí. Stala se nehoda. Tatínek umřel. Maminka tam taky nebyla. Kosové pěli smutnou píseň o tragédii a rakev klesala do hluboké jámy. Tatínek umřel a maminka vzlykala, držela si bílý kapesník na obličeji, druhá ruka mačkala rameno té dívenky. Děvčeti kanuly slzy z očí a v uších zněla kosí píseň "tatínek se ti už nevrátí... tatínek ti umřel..."

 

Žena usedavě plakala. Když v tom se objevil další obrázek. Děvče šlo do hranaté budovy, na oknech mříže, v budově vybíleno. Maminka ležela na posteli, usmála se na dceru, políbily se. "Víš, holčičko, jednou to snad pochopíš," řekla smutně maminka, "jednou snad pochopíš, jak je to těžké." Dcera objímala maminku a ronila slzy do jejího ramene. Maminka byla unavená, chtěla spát. Dcera ještě chviličku u maminky seděla, než usnula tvrdě a pak odešla. Šla parkem, opadané listí šustilo pod nohama. A došla až na hřbitov, za tatínkem. Zapálila svíčku, v duchu s ním promluvila a pak se odebrala domů. Byt byl prázdný, ponurý. Stmívalo se již, nerozsvítila, usedla do křesla, dala si kolena pod bradu a seděla tak, dokud neusnula. Pak se jen přesunula na vedlejší gauč a do rytmu jejího srdce tikaly hodiny tik-ťak-tik-ťak-tik-ťak...

 

Do kupé vešel uniformovaný muž: "Kávu prosím?" podíval se do červených očí ženy. Kývla, vzala si šálek s kávou, dostala spoustu cukrových srdíček, celou dózičku výborného mléka a navrch laskonku.

 

Stromy pelášily podél vlaku, byly celé rozevláté...

 

V okně se objevila krásná mladá slečna. Moc jí to slušelo. Na někoho čekala, dívala se na hodiny, které se točily na náměstí, jaký je přesný čas. "Už by tu měl být," rozhlížela se nervozně. A už přijížděl, autobus plný lidí, ze kterého však vystoupili pouze dva lidé, jeden z nich zůstal nepovšimnut. Políbili se, ona byla šťastná a jeho něco trápilo. Něco říkal, ale žena ho nemohla slyšet. Šeptal to té dívce do ucha. Když skončil, každý šel svou cestou. Třásla se.

Žena se dala do usedavého pláče, věděla, co říkal ten muž té mladé ženě, i když jeho slova neslyšela...

 

Stromy zpomalovaly své tempo. Nebo že by vlak zpomaloval?

 

Žena se rozhlédla kolem sebe, kupé bylo pojednou plné lidí, které dobře znala. Holčička, maminka, tatínek, onen muž z autobusu, kterého milovala a nemohla mít... a vlak se zastavil a za okny stály dvě děti, chlapec a dívka. Ťukaly ručkama na okno a žena se podívala do jejich tváří, byly rozmazané, nic za oknem už nebylo ostré. Děti stály, dívaly se jí do očí a cítila, že se usmívají. Vlak se dával do pohybu, děti se vyděsily a začaly za vlakem utíkat. Žena se zvedla ze sedačky a otevřela okno. Křičela: "Stát!" To jsou mé děti! Stát!" Ale vlak uháněl dál a dál... Děti se ženě rozplynuly před očima, stejně se začali rozplývat i lidé, kteří seděli v kupé s ní...

 

Vystoupila z vlaku, kde nechala všechny své věci, a šla rovnou k řece. Voda ji volala, lákala. Sbírala cestou kamínky a kameny a jimi si plnila kapsy svých šatů...

... voda se zavřela, jen kroužek se zvětšoval, až zmizel...

 

 


1 názor

Vika
01. 05. 2020
Dát tip

Přimlouvám se aspoň za lepší konec :-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru