Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Když padá déšť 16a
datum / id01.05.2020 / 506459Vytisknout |
autorbixley
kategoriePřekladyDalší dílo autora
zobrazeno61x
počet tipů3
v oblíbených0x
Prolog

překlad knihy Alexandera McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

Když padá déšť 16a

 

16

 

S Joem a Mimi se sešli až před večeří v přízemním salonku. Tento pokoj byl situován na sever, bez zohlednění přístupu slunečních paprsků. Hořela tu však na mřížce polena – i teď v létě - a zaháněla tak chlad, který vycházel ze silných kamenných stěn. Salonek byl čtvercový s krásně tvarovaným stropem s vyobrazeným rohem hojnosti v každém koutě a čtyř hlav andělíčků kolem ústředního lustru. Nábytek se do místnosti dokonale hodil. Nedosahoval sice vznešenosti, ale byl mnohem lepší, než by se dalo očekávat u zemědělské usedlosti, i když dosti zámožné. Byla tu vitrínka s čínským porcelánem, otočná knihovna, sekretář z ořechového dřeva na tenkých nohách, pohodlné pohovky a hedvábné záclony s čínskými motivy, obrázky psů a dětí, doplňky, jak si všimla Isabel, typické pro skotskou šlechtu. Na vnější stěně bylo patrně největší okno v domě a pod ním lákalo k posezení křeslo s nízkým stolkem, na kterém byly časopisy tištěné na křídovém papíře s venkovskou tematikou Country Life, Scottish Field a Horse & Hound.

 

Isabel si představila, jak snadno by vklouzla do takového života, naplněného tímto pravidelným rytmem, který nepřipouštěl žádné konflikty vnějšího světa. Ale mohl být v takovém životě šťastný člověk, který sem přišel zvenčí? Domnívala se, že ano – a mnozí také šťastní byli. Člověk se mohl cítit například jako Horatius, když z Říma odešel na svou farmu pěstovat víno, psát o poezii a čekat na úrodu. To ovšem znamenalo, že byl naprosto izolován od společnosti a dalších obyvatel – izolován od života, ve kterém se bylo nutné neustále něčeho obávat  – přepadení, ztráty peněz, hlučných sousedů. Bylo lepší v tomto světě žít než být od něj odloučen.

 

Podívala se na Toma, který stál u vozíku s alkoholem a debatoval s Joem, na chvíli při tom zapomněl, že Angie chtěla, aby jí a Mimi naservíroval Martini. Isabel přemýšlela o tom, proč přijeli sem, tak daleko od Dallasu. V Dallasu bylo léto a příšerné horko, ale měli tam přece klimatizaci, nebo ne? Nemuseli samozřejmě chtít být pořád uvnitř, a tak tu byla skotská romantika, se svou kouzelnou krajinou, s pastelovou zelení a modří a svěžím vzduchem. To bylo to, co si přáli. Nebo to, co si přál on. Nebyla si tak jistá, jestli do tohoto prostředí Angie zapadá. Hodí se spíš do Londýna, uvažovala Isabel. Bond Street, Mayfair, vysoce vytříbená a nákladná zábava.

 

Tom ukázal na vozík a odešel od Joea. Stejně jako Isabel viděl přes celou místnost Angie, jak mu mimicky naznačuje sklenici nakloněnou k ústům. Nebylo to příliš diskrétní gesto, pomyslela si. Jak slyšela, královna dávala svému služebnictvu také znamení: drobným točením ruky je vyzvala, aby jí rychle přinesli gin s tonikem. Tento propracovaný a taktní systém komunikace umožňoval jednodušší život. Isabel také slyšela, že královna miluje banánové sendviče a že její služebnictvo je vycvičeno, aby sendviče udělalo správně. Tím si získala oblibu u veřejnosti, říkala si, bylo to takové lidské uprostřed toho státnického shonu.

 

Tom přinesl Isabel její drink a zůstal na kus řeči. Přišla na to, jak se na něj dívat, aniž by měla oči přilepené k jeho bolestně zkřivenému obličeji a grimase, která byla důsledkem obrny. Když se dívala do jeho očí nebo nad ně, nezdál se jí zbývající obličej už tak podstatný.

 

„Mrzí mě ten můj obličej,“ řekl najednou. „Vím, že je těžké se na to dívat.“ Isabel otevřela ústa, aby protestovala, ale on pokračoval. „Vypadá to, že je to pro mě nepříjemné, ale není. Jsem si toho vědom, protože cítím určité svalové napětí, ale po chvíli už to nevnímám. A myslím, že mám štěstí, že to není horší.“

 

„Jistě,“ přitakala rychle. „A skutečně to není…“

 

Zasmál se. „Ne, že to nic není. Je. Nemůžu se donutit podívat na svou fotografii, víte? Říkám si: to nemůžu být já, že. Nevypadám tak špatně. Ale pak si uvědomím, že je spousta lidí, kteří se nemohou podívat na svou fotografii, zkrátka nechtějí být viděni. Pravděpodobně je to většina lidí.“

 

„Taky k nim patřím,“ řekla Isabel.

 

Tom se podíval překvapeně. „Ale vy… Řekl bych, že vy můžete být hrdá na to, jak vypadáte. Vy se nemusíte ničeho obávat.“

 

„Jste velice laskav, ale  já to nemám ráda. Řekněme, že jsem si vždycky myslela, že jsem moc vysoká.“

 

„Nesmysl. Vysoké ženy jsou atraktivní. Vysokým ženám dávám přednost.“

 

 Isabel pohlédla na Angie. Nepřemýšlela o tom, ale očima se přenesla k Angie a pak se zas rychle podívala na Toma. Uvědomila si, co udělala. Angie vysoká nebyla.

 

Pokud si toho Tom všiml, byl velmi zdvořilý a nedal to najevo.

 

„Řekněte mi,“ pokračoval, „žijete ráda v Edinburghu?“

 

Isabel náhle pocítila nad touto otázkou mírné podráždění. To bylo něco, na co se člověk neměl ptát, protože to bylo nudné a dotaz byl buď zbytečný nebo netaktní. Pokud se někomu nelíbilo tam, kde žil, znamenalo to, že tam byli uvězněn, ať už manželstvím nebo dalšími rodinnými okolnostmi nebo zaměstnáním, nebo něčím dalším. Ať byl tedy jakýkoli důvod pro odpověď ne, v pozadí toho byla lítost.

 

Ale tato mince měla ještě druhou stranu. Všimla si, že část Američanů se domnívá, že každý má v sobě touhu žít v Americe a že se nedá vysvětlit, proč lidé, kteří to mohou udělat, to neudělají. A teď tu byla Isabel, napůl Američanka, tudíž by se o ní dalo předpokládat, že bude žít v Americe, a přesto místo toho žila ve Skotsku. Byl Tom tento typ Američana? ptala se sama sebe.

 

„Samozřejmě že ano,“ odpověděla. Doufala, že z její odpovědi nebude znát to podráždění, ale usoudila, že asi ano, protože Tom se najednou trochu stáhl. Dotkla se jeho paže. „Promiňte. To zřejmě vyznělo trochu jako obrana. Líbí se mi tu. Ale pravděpodobně bych byla šťastná i jinde. Třeba v New Yorku nebo v Charlottesville ve Virginii. Abych jmenovala aspoň dvě místa. Jsem si jistá, že bych tam byla spokojená.“   

 

Její odpověď měla kýžený efekt. „Mohla jste si myslet, že tím naznačuju, že to je divné rozhodnutí chtít žít v Edinburghu,“ řekl. „Právě naopak. Rád bych žil právě na takovém místě.“

 

„Potom mi dovolte, abych se vás zeptala, zda se vám líbí v Dallasu? Nebo ještě lépe: proč žijete v Dallasu?“

 

Jeho odpověď přišla hned. „Protože odtamtud pocházím. To je ostatně důvod, proč lidé žijí tam, kde žijí.  Není to tak po celém světě?“

 

„Zřejmě ano. Většina lidí si nevybírá, kde žije. Jsou prostě tam.“ Odmlčela se. „Ale co moje druhá otázka? Jste tam šťastný?“

 

Teď si dal s odpovědí trochu načas. Díval se do sklenice s vínem a Isabel věděla, že se na to neměla ptát.

 

„Jsem přesvědčena, že určitě,“ řekla, než stačil odpovědět. „A taky vím proč. Máte tam pohodlí. A bezpečí. Máte tam činnosti, které vás zajímají. A taky přátele.“

 

Věděla však, že jakkoli jsou tyto skutečnosti pravdivé, bývají upozaděny něčím jiným. A to není tak obvyklá věc – nešťastné manželství. A tady hrál roli právě tento úkaz – nešťastné zasnoubení.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

02.05.2020 11:29:18dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Přemku, díky za tip.

02.05.2020 08:51:21dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Správně, Kočkodane. Každý to má rád tam, kde se narodil. Skoti ve Skotsku, Češi v Česku. :-)

02.05.2020 01:43:14dát kritice tipKočkodan

Je vidět, že Isabel ani Tom nejsou Češi, jinak by chtěli žít v Českých Budějovicích. :-)

01.05.2020 19:47:46dát kritice tipbixley
redaktor prózy

To jsem ráda, Ireno.

01.05.2020 19:34:42dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Také jsem se zájmem početla:-)

01.05.2020 18:00:28dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Já taky děkuju za čtení...

01.05.2020 17:57:41dát kritice tipAlegna

zajímavý dialog, citlivé téma, zase jsem trochu nakoukla do myšlenek jiných, díky*



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.