Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Anabáze
datum / id02.05.2020 / 506482Vytisknout |
autorZajíc Březňák
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno141x
počet tipů7
v oblíbených0x
Prolog

Březen - duben 2020

Anabáze

Pokaždé se mi zdá o tom, že odněkud utíkám. Zpravidla vyrazím z domu, ve kterém bydlím, a nedostanu se daleko, poněvadž se probudím.

Tak tomu bylo i 28. března 2020. Ač jsem se dlouho snažil utéci zpátky do snu, musel jsem nakonec přece jen vstát. Bylo krátce před šestou ranní.

 

Véna večer psal, že mě přijede vyzvednout někdy kolem půl sedmé. Vyšel jsem ven po všech nezbytných přípravách v 6:31.

Na zcela vymetené obloze nešlo najít ani mráček, ba ani žádné kondenzační čáry. Byl totiž právě čas koronavirové nákazy. Čekal jsem pod tím modrým nebem dobrou půlhodinu. Máma pak šla pro noviny do schránky a taky se divila, že jsme ještě nejeli. Já se nedivil, protože už znám veterináře.

 

Přiznám se rovnou, že se mi nechtělo moc jet a to z toho důvodu, že jsem vlastnil jedinou roušku (jejichž nošení bylo za onoho neblahého času povinné), kterou jsem sice předešlého dne namočil do horké vody a následně usušil na zaprášeném radiátoru ve svém pokoji, ale neměl jsem dost času ani kuráže požádat bráchu (jediného vlastníka žehličky v naší rodině), aby ji přežehlil. Tudíž jsem si nedělal onoho sobotního rána přehnané iluze o tom, je-li vůbec taková rouška k něčemu dobrá.

 

Ostatně když jsem týden předtím volal do Fokusu, že bych nějakou ochranu nosu a úst taky potřeboval, vysvětloval jsem to nikoliv rizikem nákazy, nýbrž nebezpečím lynčování ze strany přizpůsobivých spoluobčanů, případně policie.

Fokus není označení automobilu ani prodejny optiky, ale velice lidumilné neziskové organizace na pomoc a podporu duševně nemocným. Za časů koronavirové krize i před ní, bylo v Česku o hubu říkat, že jsou neziskové organizace k něčemu dobré, i když byly.

 

Nuže, čekal jsem „na drahách“ (starobylé označení pro obecní pastvinu) před domem, v němž je mi dáno bydlet, dobrou půlhodinu než Véna dorazil. K mé nevelké radosti dorazil rovnou se svým sprostým bratrem Márou.

 

„Kde máš roušku, bukvice?“ zeptal se Mára.

Řekl jsem: „Jo, mám ji.“ a začal se přehrabovat ve svém báglu.

Mára na to pronesl: „Tu máš mít na ksichtě a ne v batohu, špekoune.“

 

Pak jsme jeli kolem kapličky svaté Anny na návsi a Véna si všiml parte, jež tam viselo. Zeptal se: „Kdo umřel?“

Odpověděl jsem: „Blažena Kalhousová z Marčovic.“

„Kolik jí bylo, debile?“ zeptal se svým milým, roztomilým způsobem Mára.

Řekl jsem: „Pětadevadesát.“

Mára se tomu vysokému věku nedivil ani dost málo a otázal se rovnou: „Měla koronáče?“

„O tom nic nevím,“ řekl jsem já.

Véna se pak zeptal, zda se bojím, že bych mohl zajít na COVID-19. Já jen krčil rameny, protože 28. března 2020 už neměl žádný rozumný blázen sílu bát se všudypřítomné nákazy.

 

Mára mezitím psal lakonické esemesky Bertovi, který na nás čekal už půlhodiny ve Strakonicích na novém dopravním terminálu: „Litochovice“, „Volyně“, „Strunkovice“ a konečně „Strakonice.“ Když jsme přijížděli od Litochovic do Volyně pronesl Véna: „To je ale krásné městečko!“ Musel jsem souhlasit, vždyť jsem zde odchodil celou svou základní školní docházku v letech 1996 – 2005.

 

Přijeli jsme na strakonické nádraží a Berta tam stál sám a osamělý, přijel až z Budějovic, aby Vénovi v lese pomohl.

Velice se divil, že celým dlouhým vlakem z Budějovic jel sám samotinký. Mára se však hned zeptal: „Byl jsi v Bille, netopejre?“ Když Berta přisvědčil, řekl Mára: „Ty seš fakt magor.“ Narážel tím patrně na to, že u jednoho člena ostrahy obchodu se prokázala nákaza koronavirem.

 

Za hovoru, jehož jsem se vesměs vůbec neúčastnil, nám cesta do Sedlice a poté na Kabelík uběhla dosti příjemně.

 

Nebudu popisovat, všechny přípravy na cestu do lesa pro dřevo, přípravy, které bylo třeba na Kabelíku ještě podniknout. Stačí jen, že se mě Mára v jednu chvíli otázal: „Kde je ten čurák?“ Myslel tím bezpochyby Vénu, vlastně se ale ptal po klíčích od auta, které jsem měl v kapse já. Odpověděl jsem, že nevím.

Mára odešel shánět Vénu. Po chvilce jdu dolů taky a Véna volá: „Ty nemáš ty klíče?“ Říkám: „Mám.“ Véna se směje a jeho bratr je tuze nasraný. Na vysvětlenou snad stačí říci, že jsem blázen mdlého rozumu.

 

V lese jsem se ostatně dlouho nezdržel. Naposledy jsem takhle Vénovi vypomáhal poslední únorový den. Nyní mi to však vůbec nešlo! Nakládal jsem a rovnal těžká dřeva na voze a pot ze mě lil proudem. Pravda, tak jsem alespoň vypotil jedno pivo, které jsem předtím vypil.

Mezitím se k nám přidal po Radovanovi, který se připojil už na Kabelíku, také Vaškův otec. Já však už nemohl a tak jsem Vénovi řekl: „Vašku, já půjdu na vlak!“ Všichni se začali smát, ale já to myslel vážně, Mára se smát přestal a tuhé nadávky se mu valily z úst.

Řekl jsem Vénovi: „Takže můžu jít?“

Véna odpověděl: „Držet tě tu nebudu.“

Berta se se mnou pozdravil po vulkánsku, protože podat ruku se mi za daných okolností bál a já se ostatně bál trochu taky, zároveň jsem však byl nepatrně opilý z toho jednoho piva, které ze mě stále zcela nevyprchalo.

 

Tak začala moje strakonická anabáze. Véna otec mi radil, kterým směrem se mám dát, abych bezpečně došel do Leskovic a poté do Radomyšle na vlak. Mára mi ukazoval směr opačný. Řídil jsem se radou nejstaršího člena naší výpravy.

Šel jsem vesele a dokonce mi nevadilo ani to, že s sebou nemám žádnou vodu. Sluníčko svítilo a bylo krásně. Jedinou starost mi dělalo, abych neučinil nějaký kruh a nevrátil se zpátky do lesa, z něhož jsem vyšel, to by Mára i ostatní pukli smíchy.

 

Konečně jsem se přiblížil k jedné vesnici. Byly to Leskovice! Tak jsem se vydal po hlavní silnici do Radomyšle.

V Leskovicích, Radomyšli i všude jinde, jsem si musel nasazovat náhubek v podobě roušky, kterou jsem jinak nosil v kapse u kalhot.

V Radomyšli jsem našel vietnamskou večerku a koupil si vytouženou vodu, na místní vlakové zastávce mi pak ale ujel vlak asi o půl minuty.

Občerstven vodou na těle i na duchu jsem však neláteřil na jízdní řád a pokračoval dál po zelené turistické značce směrem na Strakonice. To ze mě už vyprchal i alkohol.

 

Za Radomyšlí jsem minul křížek s nápisem: „Já jsem cesta, pravda i život...“ V té chvíli jsem byl občerstven na duchu ještě více a sliboval jsem sám sobě, že si žádný chlast nekoupím.

Opustil jsem totiž ostatní nejen pro celkové vysílení, ale i proto, že jsem si říkal: „Proč hnít v lese, když můžu jít do světa!“ Rozuměj: když je krásně a já si někde můžu koupit chlast.

 

Zatím jsem však pokračoval v trmácivé cestě, prošel Domanice, pak přebrodil výtok z jednoho rybníka a před Řepicemi jsem odbočil přes trať do pole. Dorazil jsem k vesnici Droužetice, od ní jsem šel opět polní cestou k nějaké střelnici, pak jsem přešel hlavní silnici, potkal skupinu motorkářů a to už jsem se blížil do Strakonic.

 

Zamířil jsem rovnou do Billy, ne chlast jsem si stále ještě nekoupil, nýbrž jsem své peníze utratil za sendvič se slaninou a další vodu (tu z Radomyšle jsem už téměř celou vychlastal). Na nádraží u Billy se neflákal téměř nikdo. Byla sobota a kromě toho většinu spojů kvůli nákaze zrušili. Vlak do Volar přes Volyni a Vimperk však jel! Vyrazil přesně podle jízdního řádu v 15:25, přičemž strojvedoucí se napřed každého cestujícího zeptal, kam ho jeho touha vede. Bylo nás v celém vlaku celkem pět a půl.

 

Tak jsem se konečně dostal do Volyně, krásného městečka, jak ráno prohodil Véna. Chtěl jsem už jít domů. Zdržel mě však strach, že doma nebudu mít co chlastat!

Tak jsem nakonec vyrazil ještě do města a šel jsem si koupit dvoulitrovku nějakého levného vína v místní vietnamské večerce.

Má cesta domů pokračovala přes Neuslužice a Litochovice. Tak jsem konečně zase jednou prohrál svůj boj s alkoholem. Je to však skutečný zápas, když člověk prohrává tak rád?




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.05.2020 16:22:04dát kritice tipZajíc Březňák

Děkuji všem za čtení a komentáře...

04.05.2020 08:06:49dát kritice tiptrojort

...já myslím, že happy end...

03.05.2020 11:53:47dát kritice tipa2a2a

Povídka má charakter vyprávění a jistě byse na ni dalo docela hodně nadbytečných údajů či zbytečných slov odstranit. Má však kouzlo osobní výpovědi, která si nečiní nárok kárat, snad jen zpytovat sama sebe. A to kouzlo, jakkoliv zneklidňující, má v sobě dávku sebereflexe.

03.05.2020 07:09:14dát kritice tipblacksabbath

jo Zajíci ...putovala jsem s tebou......jak píše Gora......švejskovská anabáze....vydržel jsi celou cestu bez...to je dobré.....měl jsi jít déle...*/**

02.05.2020 23:54:301 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Trochu po švejkovsku doputuješ, od vesnice k vesnici, pronásledován "démonem"... ovšem závěr není moc veselý... tak se drž.

 

Nějaké chybky v gramatice tam jsou, ale ne zásadní.

02.05.2020 11:18:43dát kritice tipAndělka1

Moc prima.

02.05.2020 10:35:29dát kritice tipViviana Mori

Mám ráda takové ty rádoby nevšedně všední dny. Putovala jsem s Tebou, zlobila se na Máru za jeho blbý kecy a přála si, aby sis tu láhev nakonec nekoupil. Ale což, tyhle boje velmi dobře znám. A ačkoli je příběh spíše popisný, četl se mi příjemně. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.