Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Rohlíčky
datum / id02.05.2020 / 506503Vytisknout |
autorVigan
kategorieJen tak pro radostDalší dílo autora
zobrazeno233x
počet tipů13
v oblíbených0x
Rohlíčky

Zaparkovala jsem kousek od kyjovského pekařství, v takové postranní uličce. Zamkla jsem auto, důležitě vlezla do průchodu na jehož průčelím Truhlíček a syn mě ubezpečilo, že jdu správným směrem. Jdu si k panu majiteli koupit staré pečivo, co se v obchodech neprodá, a vrací se sem, zpět, odkud se vydalo do světa, avšak ve světě nikdo se jejich křupavoučké kůrčičky nedotkl v ústech. Poručila mi sem jít matka, protože chová králíky a tito ušáčci rádi chroustají rohlíčky. Zvláště v této třeskuté zimě. Co bych pro maminku neudělala. Oblékla jsem si liščí kožich a teď tu funím přede dveřmi, v úzké nakládací rampě pro pekařské vozy. Dva šikovní šohaji si mě prohlížejí a špitají si, něco o tom, že brigádnice jistě nebudu. Pozdravím a zeptám se slušně, kde je pan majitel Truhlíček.
„Pan šéf je tam!“ ukáže na dveře s mříží starší šohaj. Kývnu, že děkuju a zaťukám směle.
„Volno!“ zařve kdos a já otevřu. I když je zima, z pekárny se pára a horkost dostává až sem do průjezdu, tak z krku sundám šálu. Vlezu dovnitř, znovu pozdravím a připadám si jak blbec. Sekretářka a majitel, její muž, postarší majitel Truhlíček, se sklání nad papíry a dva jejich synové s melírem akorát svačí rohlíky. Vypadám jak kontrola z BOZPU. Všichni zpozorní a čekají co chci. Vytáhnu pytel z kapsy a poprosím o suché rohlíky. Jeden ze synů se usměje a zavolá do vedlejší místnosti na nějakého pána (zřejmě mistr) v modrém plášti. Ten přijde s krajícem chleba (šmarjá to je profesionální deformace ne?), vezme beze slova pytel a pokyne, ať jdu za ním ven z kanceláře. Ukloním se jak Liška Bystrouška po neúspěšném představení a cupitám za ním. Na rampě mě mistr zarazí, že kožichům vstup zakázán a zakřičí na jednu ženštinu v bílé síťové čepice, že má prázdný pytel.
Ženština a celá pekárna, co to slyší se (pochopitelně) začne smát, mistr nezčervená (je na dvojsmyslnosti uvyklý), podá čepici pytel a otočí se na mě: „A chcete všehochuť? Nebo chlebíček anebo jenom rohlíček? Pro koho to je?“ Asi mně pod kožichem prdne košíček, jak jsem našponovaná.
„Pro králíky,“ špitnu a kožich se mi zježí.
„Madam bere všechno!“ mistr rozdá pokyny a odejde zpět k Truhlíčkům, očima mě zarazí, že místo pro kožich je zde u prázdných beden z pekařského auta. Stojím zde asi deset minut. Šohaji přestali nakládat čerstvé rohlíky, voní to všade, úplně mne to omamuje. I můj kožich je celý nesvůj a všimnu si, že jsem pokryta nějakým práškem, který se na mě sype jemně zvrchu, asi moukou. Šohaji zvednou hlavy a že: „Blbě to těsní, a že stará Polášková zametá baju nad rampou, a že ty mřížky větrací jsou už nějaké potentované, ďůravé. Všecko je na hovno a staré už. Chtělo by to renovaci, ale Truhlíček zděděný podnik (jehož sláva se za první republiky kyjovských nebes dotýkala) nepozvedá, je jakýsi potento, moc přízemní.“
Pohlédla jsem na sebe. Nemá cenu teď čistit kožich, vypráším si ho až doma. Za deset minut se ozve šílený jekot, ale šílený, všecky chlupy mi stojí, jak je ten jekot vlezlý a blízký. Rozevřou se lítací dveře z pekárny a v nich se objeví dvě urostlé pekařky, úplně rudé od pečení a řehotu. Táhnou můj pytel. Až teď vidím, jak je ten pytel obrovský, vůbec jsem se nepodívala, jaký měl objem, ale teď připadá mi jak výletní balón plný starého pečiva. Obě ženy mají čapky sjeté na temeni od smíchu a když mě spatří, začnou svůj jekot zesilovat do obludných rozměrů. Tento zvuk přívábí celou Truhlíčkovic rodinu, která vystrčí hlavy z kanceláře a pozoruje dvě svíjející se ženy nad mým ohromným pytlem. Zatracení mizerní králící! Čert aby je vzal!
„Třicetdva kilo šéfe!“ křikne jedna pekařka. Truhlíček řekne odpovídající sumu peněz, nastaví ruku, Vykasám kožich a z kapsy úzkých kalhot vytáhnu bankovku. Zjistila jsem, že košíčky mi prdly oba. Zatracená wonderbra!
„Pani my vám ten pytel vytáhnem ven!“ nabídnou se obě rozmařilky a polevují ve smíchu. Jsem ráda, a řeknu, že jen skočím pro auto za rohem. Baby se řechtají znovu a táhnou pytel ven jak škaredé saně za sebou. Utíkám pro auto. Začíná špička, je deset hodin, a tahle ulice před pekařstvím a pekárnou je dost frekventovaná a navíc jednosměrka. Mizerná doba no!
Přeparkuji. Ženy se třesou zimou, přestaly se smát zahřívajícím smíchem, už ani není čemu, řidiči před pekárnou se dohadují, kdo zde byl první a teď já do toho ještě. No nevím. Požádám obě hihňalky, zdali by mi svými silnými pažemi nenarvaly třicetdvakilo do kufru. Pozdě zjistím, že kufr je pro tento pytel malý. Baby jako smyslů zbavené tlačí pytel do kufru mého malého auta, znovu propuknou v jekot, ale pytel se nehne. Jedna z žen se otočí a nemalým pozadím na můj pytel skočí, druhá se může umlátit smíchy o můj kožich a ukazuje jak je ta Máňa fakt blbá, ale chytrá, páč jak vidím, že ano, ten pytel do kufru jinak nedostaneme. Marně ji bráním v poskakování zadkem teď už po mých rohlících. Pytel se zasune o píď, ale větší část stále trčí do už troubící ulice. Mrzne. Zmrzly mi namalované řasy, ještě že mám ten kožich, málo mrkám, takže vypadám jako podivná kontrola z BEZOPU s ruskými předky z Uralu. Jeden řidič mercedesu za námi se zeptá, jak to bude dlouho trvat. Krčíme rameny a trvá to do té doby, než se začíná ucpávat křižovatka před ulicí. To mě už dožralo. Chytnu cíp pytle, ten ani tam ani zpátky. Začínám být vzteklá, kožich nekožich. Baby stojí vedle mne a čekají co bude, zaberu víc, a zatáhnu, jak s tou řepou, pytel letí ven (jsem ráda jak jsem silná) i se mnou, roztrhne se vejpůl a já se kácím i s rohlíčky, loupáčky, koláčky, chlebíčky, makovečky před černý mercedes. Černý pytel mě přikryje jako mrtvolu po autonehodě. V tom zavolá mistr na obě pomahačky, ať kúúúrva si jdou k těm rohlíkům vevnitř, nebo kúúúrva vyletí na dlažbu natotata. „Šmarja co tu děláte pani?“ řekne a posunuje obě ženy rukama po jejich objemných půlkách zpět do práce. Ještě jednou se ohlédne a zavře kancelář. „Pani jak tu budete dlouho ležet ještě?“ zeptá se řidič ze stáhnutého okénka mercedesu. Asi nevypadám moc atraktivně, když mi nejde nikdo na pomoc. Konečně se posbírám, a pak skoro kolenačky se proplétám mezi lidmi a potupně sbírám pečivo ze země. Chuděra v kožichu sbírá rohlíky, vidím v procházejících očích. Sem tam nějaký dobrák mi chleba či loupák přihraje nohou. Ulice troubííííí! Sundám tedy kožich a s prdnutýma košíčkama jen v bílé halence sbírám rychle všecky rozkutálené pekařské dobroty. Naházím to všecko do kufru, zaklapnu a vtom uvidím na ulici muže vysokého krásného muže v bílém letním klobouku s milým poetickým úsměvem, shýbá se a zakusuje se do mého zakutáleného rohlíku!




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.05.2020 03:26:29dát kritice tipVigan

A myslíš, že já mám?

Jo, carefule...)))

Nepíše mi to teď, štve mě to.

03.05.2020 20:43:54dát kritice tipMajaks

Rád bych, ale nemám na to. Carefule?

03.05.2020 18:24:06dát kritice tipVigan

Máj...napiš si sám, carefule...

03.05.2020 17:54:04dát kritice tipMajaks

nechces radsi napsat neco poradnyho?

03.05.2020 17:27:51dát kritice tipVigan

Psala jsem každému odpověď, ale zmizelo to...

Je to status z fb, bez korekcí, spontánní, neuhlazený..tož mi to odpusťte..

03.05.2020 17:15:58dát kritice tipVigan

Bixley, děkuju..

Revírník, hernajz, tož ty mě znáš, ano přibarvila..

03.05.2020 15:14:11dát kritice tipvesuvanka

Vtipně napsané, ale zažít na vlastní kůži bych to nechtěla, TIP

03.05.2020 14:30:06dát kritice tipAlegna

:-)))  pobavila jsem se cizím neštěstím, ale chvilku jsem měla i dojem, že jsem to já

03.05.2020 11:09:38dát kritice tipatkij
redaktor poezie

Vždycky mě bavíš. Vypravěčský talent, vtipně přízemní předkládání všedních situací v kontrastu se slovesnou poetikou. V závěru mě necháváš s otazníkem, kdo že to...jaký zajímavý, oduševnělý člověk chroupe po zemi vyválený rohlíček:)

Souhlasím, že by bylo fajn si text znovu projít a sem tam učesat. 

03.05.2020 06:48:49dát kritice tipblacksabbath

nic tak nepotěší ...jako cizí neštěstí.....jo...páč mi čtení tvého příběhu zachutnalo.....jdu si namazat čerstvý rohlíček k ranní kávičce....*/***

02.05.2020 22:35:24dát kritice tipArwen Leinas

:-) :-)))

02.05.2020 22:26:02dát kritice tipEvženie Brambůrková

Já bych to chtěla vidět!!!!! :-))))

02.05.2020 21:11:19dát kritice tiplastgasp

Vtipně napsaný zážitek. Úprava je nepřehledná, odbytá. Ztěžuje čtení, ale zdá se, že to příliš nevadí.

02.05.2020 19:23:14dát kritice tipKočkodan

Nenadávám si do truhlíků, že jsem kliknul a četl. ;-)

02.05.2020 18:28:30dát kritice tiprevírník

I kdyžs nám to pěkně přibarvila, úplně cítím, jak ti při tom bylo. Žádná sranda.

02.05.2020 17:35:01dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Dobrá příhoda! Hlavně ten konec...

02.05.2020 16:59:04dát kritice tipVigan

děkuju, Danny, a to je u nás furt..:-))

02.05.2020 16:51:13dát kritice tipDanny

:))) pěknej masakr, to je život, tip



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.