Dva roky prázdnin a trpké rodičovské vystřízlivění

Jako náctiletí jsme pod vlivem verneovek snili, jaké by to bylo mít dva roky prázdnin. Studentům jara léta páně dvoutisícího dvacátého se tento pradávný sen všech žáků (a také učitelů) téměř vyplnil. Mocný moloch povstal a mávnutím kouzelného proutku jim ze dne na den na téměř šest měsíců odepřel přístup do škol. To naše generace se dočkala maximálně trapných třítýdenních prázdnin uhelných, za něž jsme navíc zaplatili smrtí jarního týdne volna a zákazem jednodenních třídních výletů. Ale ostatně proč ne, proč jim to vlastně nedopřát, vždyť to mají dnešní děti v této překotně měnící se době tak těžké…

            Akorát bylo přeci jen třeba se doma trochu učit a sem tam splnit nějaký ten úkol, co přišel od učitele. Nebylo toho zpravidla víc než na hodinu denně a odborníci na temná zákoutí dětské duše předesílali, že když rodiče nechají děti na pokoji, tak ony s přípravou do školy samy začnou. No, nezačaly… Řady rodičů, stejně jako já, zažily trpké vystřízlivění. Ono to s tou dětskou činorodostí a přirozenou chutí se učit novým věcem nebude zas tak horké. Jakmile shořela autorita instituce, vytvářená prostředím škol a pedagogů v ní, veškerá motivace žáků se vzdělávat lehla popelem.

            Rodiče stanuli před nelehkým úkolem, jak přinutit své děti k práci. Sedíte nad triviální matematickou slovní úlohou. Před vámi otrávený, znuděný a protivný potomek, neschopný samostatného uvažování. „Tak to nechápu! No a co jako!“ vyštěkne na vás drze objekt vaší všeobjímající lásky. A aureola nevinného, téměř posvátného dítěte se šmahem rozplývá. Není nic horšího než arogance opřená o hloupost. Nejenže skutečně existují líné a hloupé děti, ale celou tu dobu se skrývaly dokonce u vás doma, pod svícnem, tam, kde byla dosud největší temnota. Dokážeme si to však připustit? Zvládneme si přiznat, že nás teorie hyperprotektivního, rádoby respektujícího přístupu k dítěti léta jen umně vodily za nos? Žijeme v absurdní době. Represe a výhrůžky jsou v rozporu s příručkou moderního rodiče. Viníka netrestáme, ale naopak mu nabízíme pomoc, podporu a dbáme na naplňování jeho psychosociálních potřeb: „Vyhlásili, že zločin není a hřích už není. Nemáš-li Boha, jakýpak potom hřích?“

            Květen. Děti místo zahnívání v útrobách školních škamen blazeovaně dlí na lavičkách v parcích a užívají si nebývalého štěstí, které je tak náhle potkalo. Skrz novinový titulek ale ochranitel leviatan hřímá: „Podvedené děti!“ Kupuji jeden výtisk, usedám na lavičku, abych se dověděl, v čem že měly být podvedeny. „Distanční výuka ještě více prohloubila rozdíly, které mají žáci vytvořeny pro učení! Studentům byl odepřen rovný přístup ke vzdělání, spousta dětí nemá doma internet. Učitelé, neznámkujte, buďte k žákům v této pro ně tak těžké době laskaví. Je třeba slevit z objemu stanoveného učiva. Není žádoucí, aby se hodnocení žáků zhoršilo oproti jejich obvyklým výsledkům.“ Rovnostáři všech zemí, spojte se! Copak v přírodě existují dvě věci sobě rovné? Mrknu jedním okem po kontemplujících dětech, zakroutím nevěřícně hlavou, otáčím stránku a pokračuji v prapodivném čtení: „Jediné kolo přijímacích zkoušek na střední školy je podrazem na žáky! Maturitu by letos mohli získat všichni na základě výsledků přechozího studia, protože studenti neměli dostatečný čas na přípravu ke složení maturitní zkoušky.“

            Za zlatých časů českého školství sloužil k přípravě na maturitu tzv. svaťák. Málokdo věnoval (či si snad vůbec mohl dovolit obětovat) přípravě na zkoušku dospělosti víc než tento jediný týden. Dostal snad kdy někdo víc volného času k přípravě než právě letošní maturanti? Úroveň maturitní zkoušky se postupem let podstatně snížila. Podivnou nepřímou úměrou se však také rok od roku snižuje schopnost končících středoškoláků maturitní zkoušku úspěšně vykonat. Nemůže to být snad také tím, že my, dnešní rodiče, nezvládáme naše děti přimět k zodpovědnosti za jejich vlastní životy? Po zkušenosti s domácím vzdělávání je navýsost jasné, že přirozenou psychosociální potřebou dítěte dnešního věku opravdu není touha po vědění.       

            Ač se z pandemické situace urputně snažíme vydolovat výstupy k dalšímu prázdnému bádání a získat tak podklady k sepisování čerstvých líbivých metodik, uzavření škol neukázalo vůbec nic nového. Učitel lacině exhibující před webkamerou, aby zákonným zástupcům ukázal, jak mu na jejich dětech záleží, není o nic lepší než zkušený odborník doporučující vhodnou literaturu k samostudiu. Stejně tak se projevilo, že online výuka nemůže nikdy dostatečně nahradit frontální výuku klasického, autoritativního školství. Dobrý žák zůstal dobrým žákem, špatný žák žákem špatným. Nevzdělavatelné žáky, zuby nehty se bránící vzdělání jak v běžném, tak online režimu (ty údajně neexistující, na nichž však společnosti v současnosti nejvíc záleží), školy po zásluze ohlásily na OSPOD. „Rovnost je pouze v duchovní důstojnosti lidí. Když se nejzhýralejší boháč zastydí před chuďasem za své bohatství a když chuďas uvidí jeho pokoru, porozumí mu, s radostí mu vyjde vstříc a vlídně uvítá jeho bohabojný stud.“

            Každá uměle vytvořená, nivelizující rovnost má vždy zločinný charakter…