Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Černý kocour
datum / id03.05.2020 / 506532Vytisknout |
autorGrendino
kategorieDramata, scénářeDalší dílo autora
zobrazeno39x
počet tipů0
v oblíbených0x
Černý kocour

Černý kocour

Byla už skoro půlnoc. Vracel jsem se od kamarádky domů stejnou cestou jako každý jiný pátek. Ulice byla klidná. Lampa, která stála mezi knihkupectvím a poštou, stále zlověstně blikala a vytvářela dojem tance světla a tmy. Z nedalekého náměstí byli slyšet zvuky jedoucích aut. Když jsem procházel parkem zaslechl jsem zvony. Právě odbila půlnoc.

Musel jsem přidat do kroku, jelikož jsem matce slíbil, že se vrátím nejdéle v půl. Nohy mi přeskakovali jedna přes druhou a po pár minutách pomalého sprintu jsem začal cítit únavu. Zastavil jsem se na autobusové zastávce U Černého kocoura a sedl si na lavičku. Chvilku jsem jen bezmyšlenkovitě odpočíval a snažil se zmírnit tempo mého stále rychle tlukoucího srdce. Asi po půl minutě jsem si začal všímat svého okolí. Kde to jsem? řekl jsem si v duchu. Ulici, ve které jsem byl, jsem v životě neviděl a název Černý kocour mi taky nic neříkal. Vytáhl jsem z kapsy svůj mobil. Telefon byl již docela starý, v levém horním rohu prasklý a baterie už nebyla to co dřív, ale jinak byl plně funkční. Zapnul jsem mobilní data a podíval se do mapy. Mapa mi stále ukazovala, že se nacházím v parku. „Asi mám špatný signál” pomyslel jsem si a nevěnoval tomu větší pozornost. Vracel jsem se zpátky cestou, kterou jsem přišel, ale náhle jsem zjistil, že jdu špatně. Ztratil jsem se. 

 

V dálce začalo hřmít. Měl jsem na sobě pouze kraťasy a tričko s krátkými rukávy, takže jsem z toho neměl moc radost. Podíval jsem se na displej svého telefonu; byla už jedna hodina ranní. Rozhodl jsem se, že by bylo nejlepší, kdybych se před deštěm schoval do nějaké hospody nebo nějaké večerky. V dálce jsem zahlédl blikající světla nějaké klubu. Řekl jsem si, že by to mohlo být skvělé místo na přečkání této bouřky a tak jsem se za tímto světlem vydal.

 Zářiče mě přitahovaly jako žárovka hmyz. Začalo poprchávat. Když jsem se pomalu přibližoval, prošel jsem kolem další autobusové zastávky, která mi byla nějak povědomá. Na chvíli jsem se pozastavil, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Byla to stejná zastávka, na které jsem před hodinou odpočíval. Po zádech mi přeběhl studený pot, který se ihned smísil s kapkami deště a stekl k zemi. Snažil jsem se této události nevěnovat pozornost, ale bylo to těžké. Odpřísáhl bych, že jsem šel po většinu cesty rovně a cesta ani nevypadala, že by nějak zahýbala. Znovu jsem se vydal na cestu. Už to bylo jen pár desítek metrů.

Když jsem došel ke zdroji světla, uviděl jsem obrovský neonový nápis „U Černého kocoura”.Tak proto se ta zastávka jmenovala takhle. V životě jsem tento bar neviděl, byl asi celkově nový nebo přinejmenším rekonstruován. Vnější prostory budovy na mě působili velice pozitivně. Schody byly z krásného bílého mramoru. Bylo vidět, že o ně bylo často pečováno, jelikož na nich bylo velice málo prachu a špíny. Dveře byly z krásného masivního dřeva. Byly nově natřené a s největší pravděpodobností z dubového dřeva. Okna byla zevnitř zakryta  neprůhlednými fóliemi, takže přes ně nebylo vidět, avšak stále propouštěla velké kužely světla. 

Vyšel jsem po schodech a vzal za kliku dveří. Dveře se beze zvuku otevřely.

 

Uvítala mě nádherná vstupní hala. Na zemi byl krásný červený koberec. Po stranách chodby visely nádherné obrazy. Po pravé ruce jsem poznal obraz s názvem Kočka žrout od Stanislava Podhrázského. Pousmál jsem se. Bylo úsměvné, že na obrazu je vyobrazena černá kočka či kocour, krásně to sedělo k názvu tohoto klubu.

 Znovu jsem vytáhnul z kapsy svůj mobil. Vyhledal jsem kontakty a začal jsem vytáčet telefonní číslo mé matky. Nešlo to. Bouřka, která již byla nad městem nejspíš rušila všechen mobilní signál. Rozhodl jsem se, že to nemá cenu zkoušet znovu a vložil jsem mobil zpátky do kapsy. „Co teď?” pomyslel jsem si. Nezbývalo mi nic jiného než pokračovat dál do nitra budovy.

 

Když jsem otevřel další dveře vedoucí ze vstupní haly přivítal mě pouze studený průvan. Místnost byla velká, s barem, kulečníkem, parketem, automaty a několika stoly, avšak vypadala nepoužívaně. Byla stejně čistá jako venkovní schody či vstupní hala. V žádném rohu jsem neviděl ani stopy po pavučinách, na zemi nebyl vidět ani jeden drobek, ani jeden zvířecí trus, ani jedna špinavá skvrna.

Uprostřed místnosti stála asi dva metry velká socha kočky. Když jsem se přišel na sochu podívat zblízka, poznal jsem, že je celá vytvořená z dračího skla, takzvaného obsidianu. V očích měla červené zářící kameny. Řekl bych, že to byli rubíny, ale nejsem zrovna expert přes petrologii.Seděla v klidné poloze a olizovala si levou přední tlapku. Umělec, který ji zhotovil musel být profesionál přes pracování s obsidianem. Na soše nebyl viditelný ani jeden jediný výstupek. Nedalo mi to, musel jsem se jí dotknout a opravdu, ani jeden hrbol. Dveře se hlasitě zabouchly. Lekl jsem se a rychle se otočil zpět k východu. Dveře, kterými jsem přišel byly stále otevřené.

 

 Celým tělem mi přejel třes začínající v horní části zad, který se šířil do celého těla. Nechápavě jsem se podíval směrem k východu. 

„Jak je možné, že ty dveře jsou stále otevřené? Vždyť se před chvílí zabouchly. A pokud to nebyly tyto dveře tak co tedy?” 

Podíval jsem se na schody vedoucí na balkon, který se rozpínal po stěnách kolem celé místnosti. V reflektoru lampy připevněné na schodech se náhle začal pohybovat děsivý stín. Mé srdce mi začalo znovu bít jako o závod. Těžce se mi dýchalo a mé nohy mi zkameněly. „Halo? Je tam někdo?” zavolal jsem do šera. Stín náhle zmizel. Asi to bylo plaché zvíře pomyslel jsem si. V městě se často stávalo, že se tu a tam zatoulala liška a nebo jste tu a tam nalezli mývala v popelnici nebo dutině stromu. Rozhodl jsem se, že to půjdu blíže prozkoumat. Vytáhl jsem už počtvrté z kapsy telefon a zapnul jsem svítilnu. Z nedalekého kulečníku jsem si vypůjčil tágo a vydal se nahoru po schodech.

Opatrně jsem vyšel všechny schody. Tágo jsem měl celou dobu připravené pro případ, že by na mě ta věc chtěla zaútočit, ať to bylo cokoliv.

 Horní patro bylo zcela prázdné. Lampy byly rozmístěné ve větších vzdálenostech a svítily výrazně slabším světlem než v dolním patře. Věděl jsem, že se mi svítilna bude hodit. Z pravé strany se nečekaně ozval šramot vycházející zpoza baru s alkoholickými nápoji. Zhasl jsem svítilnu a tichými kroky jsem se pomalu přiblížil k pultu s lihovinami. Parkety, ze kterých bylo horní patro zhotoveno pod mojí vahou vrzali. Byl to jediný zvuk, který byl slyšet v již tak tísnivém tichu. Přistoupil jsem k pultu a rychle nahlédl přes. Na zemi ležel obraz Kočka žrout. Byl to ten samý obraz, který jsem si prohlížel ve vstupní hale. 

Ze zdi se ozvalo zamňoukání. „Tady něco mňouká.” řekl jsem a ukázal si na místo odkud byl zvuk slyšet. Zneklidnilo mě to, ale snažil jsem se na sobě nedat nic znát. Sebral jsem obraz a rozhodl jsem se, že ho pověsím zpátky na místo, kam patří.

 

Když jsem sešel dolů ze schodů,vrátit jsem tágo zpět na kulečníkový stůl. Bylo zde však něco podezřelého. Něco v místnosti mi unikalo, ale nebyl jsem si jistý co.

 Na chvilku jsem si sedl na podstavec uprostřed místnosti a pozorněji se podíval na obraz. Byl tak krásný. Autor věděl jak pracovat s olejovými barvami a ty detaily. Prostě úžasné.

 Podrbal jsem se na zádech a vstal jsem. Náhle mi to došlo. Socha kočky, která zde stála ještě před chvilkou se vypařila jako pára nad hrncem. Bál jsem se, né byl jsem doslova vyděšen k smrti.Obraz jsem odhodil na zem a namířil jsem si to nejkratší cestou k východu. Každý druhý krok jsem klopýtl a nejednou jsem málem upadl. Neotravoval jsem se s otevíráním dveří; rozběhl jsem se a celým svým tělem jsem do nich narazil. Panty povolily.

 

Když jsem prorazil dveře nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Vstupní hala byla celá v troskách. Obrazy na stěnách byli při nejlepším potrhané. Lampy na stěnách byly buď roztříštěné nebo poblikávaly. Z lustru kapala krev a červený koberec byl ještě rudější než předtím. A pak jsem to spatřil. Obsidiánová socha kocoura stála před východem. Nebyla již v tak klidné poloze jako předním. Stála na všech čtyřech nohou a cenila na mě své děsivě ostré tesáky.  Její rubínové oči hleděli až do mého nitra. Má duše před nimi byla úplně obnažena.

Strnul jsem namístě. Moje tělo se nezmohlo na nic víc než na pomalý ústup. Kocour mě pomalu následoval. Vypadalo to jako by si se mnou jen hrál. Byl jsem pro něj jen myška, která nemá kam utéct, včela bez křídel, klubko vlny bez vlastní vůle. Popotácel jsem o pár kroků zpět, když tu najednou jsem zakopl. Dopadl jsem na dveře, které jsem sám vyrazil. Jaká to ironie. Kvůli mé snaze o rychlý útěk jsem si teď podepsal rozsudek smrti. 

Kocour se už přiblížil na vzdálenost pár kroků. „Jestli tohle má být můj konec, tak ať je to alespoň rychlé” řekl jsem a čekal na svůj osud. Kocour se nade mě naklonil, rozevřel svou tlamu a skousl.

 

“...íkal, že se nemusí nikdy probudit. Utrpěl vážný otřes mozku a je to otázka budoucnosti jestli se někdy probere.” řekl muž.

 Měl jsem neuvěřitelnou bolest hlavy. Otevřel jsem oči. Byl jsem na lůžku. Vedle mě byly vázy plné květin a po pravé ruce jsem viděl svou matku. Naproti stál neznámý muž v bílém plášti. 

„On se probral, můj chlapeček se probral” řekla má matka o objala mě. „Kolik dní jsem se zde nabrečela.” dodala. 

Z chodby náhle vešla kamarádka Monika se slzami v očích. „Já tomu nemůžu uvěřit. Ty jsi se opravdu probral.” řekla a políbila mě. 

„Nechte ho chvilku odpočinout,...” řekl doktor „vždyť ještě ani neví co se kolem něho děje.” 

Pomalu jsem si začal sedat. Povyprávěli mi o tom, jak mě té noci nalezl místní bezdomovec, který neváhal a neprodleně zavolal o pomoc. Našel mě ležet v parku, asi jsem zakopl o kořen a hlavou jsem narazil na roh lavičky.

 Zamyšlen nad tímto příběhem jsem se podíval ke dveřím. Koutkem oka jsem zahlédl kalendář, podle kterého byl prosinec.

„Je ten kalendář na správném datu?” zeptal jsem se.

 „Není,” řekl muž „moc se vám omlouvám.” a přetočil list na další měsíc. 

 

To co jsem viděl na další straně mě však zděsilo. Byl tam obraz Kočka žrout od Stanislava Podhrázského.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.