Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Novina, která změnila můj život
datum / id05.05.2020 / 506609Vytisknout |
autorAdel21
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno147x
počet tipů8
v oblíbených0x
Novina, která změnila můj život

Dnes jsem se dozvěděla tu novinu. Jsem těhotná, nevím, jestli plakat štěstím nebo se jen přihlouple usmívat na celý svět. Tak dlouho jsme čekali, až se nám to konečně podařilo. Nemůžu se dočkat, až to řeknu přítelovi.

„Děkuji, pane doktore, a na shledanou při první kontrole.“

Byl krásný den. Jakmile jsem vyšla z ordinace, tak mě zalila sluncem ozářená změť pražských ulic. Vydala jsem se po chodníku z dlažebních kostech rovnou k autobusu městské hromadné dopravy, který naštěstí nebyl plný. Všehovšudy v něm bylo pouze šest lidí včetně mě. Jakmile autobus vyjel ze zastávky, tak jsem si začala všímat věcí, které obvykle nevnímám.

První, co jsem uviděla, byly dvě labutě, hrající si v řece Vltavě. Říkala jsem si, že to jsou mláďata, na která dohlíží rodiče. Další věc, které jsem si všimla, byl houf turistů. Obvykle jsem si jich nevšímala, ale dnes jsem si říkala, že je dobře, že se rozhodli poznat nové místo a to rovnou v srdci Evropy.

Takhle jsem si všímala věcí kolem sebe, až jsem dojela k bytu, ve kterém bydlím. Nebo respektive na zastávku, ze které jsem ještě musela kus cesty dojít domů. Ale dnes mi to nevadilo, alespoň se projdu, říkala jsem si.

Nejprve jsem prošla lehce špinavým podchodem, kde bylo pouze jedno světlo, a proto také tma, a to i v tak nádherném a slunečném dni, jako je dnes. Dále jsem musela pokračovat po vyasfaltované silnici, neboť v celé naší části stále ještě nejsou vystavěné chodníky. Ale dnes mi to nevadilo. Nejezdilo tolik aut, takže jsem se nemusela bát, že mě někdo srazí. Byla jsem za to ráda, alespoň jsem si mohla vychutnávat tu báječnou scenérii, která byla všude kolem mě. Ať už to byly staré lípy zasázené podél cesty nebo řeka Vltava protékající celou Prahou, na níž je z mé ulice nádherný pohled. Zkrátka jsem si užívala věci, na které jindy ve spěchu nemám čas nebo se s nimi nechci zaobírat.

Jakmile jsem došla k domu, ve kterém bydlím, tak jsem zjistila, že byt je prázdný. Prošla jsem dokonce všechny místnosti, včetně toalety a koupelny a nic. To mě překvapilo, neboť jsem měla za to, že mi můj partner ráno říkal, že dnes nikam neplánuje jít. Proto jsem se rozhodla mu napsat SMS, o tom, že s ním potřebuji mluvit a zároveň s otázkou, kdy přijde. Ptát se ho totiž na to, kde je, by nebylo vhodné, protože by se zase rozčílil, řekl by, že ho stalkuji a rozčílil by se, že nemůže mít ani chvíli soukromí.

K mému radostnému překvapení mi odepsal, že on se mnou taky potřebuje mluvit, že je doma do půl hodiny a že se půjdeme projít. Trochu mě to zarazilo, ale proč ne. Oblékla jsem se a počkala, než přijde. Zatím jsem si připravil vodu na čaj.

Přišel dokonce o pět minut dříve, než původně napsal.

Přestože bydlíme v Praze, tak máme za baráčkem rozlehlý les. Jsou tací, kteří mi pořád tvrdí, že bydlíme na vesnici, ale já si z nich nic nedělám. Bydlíme na vesnici v Praze, no a co.

Pomalu jsme tedy vyrazili na cestu.

Cestou jsme si povídali o hloupostech a malichernostech, až jsme došli k „našemu“ místečku, poblíž Berounky. Posadili jsme se na zelený palouček a chvíli poslouchali to ticho, které nás obklopilo. Jen ptáci ve větvích zpívali radostné písně a řeka vyprávěla svůj příběh. Nikdy jsme o tomhle místě nikomu neřekli, protože jsme nechtěli, aby nám ho někdo zneuctil. Tohle místo pro nás bylo svaté.

Dnes to ale nebylo jako obvykle. Něco bylo jinak a já jsem to přes své vnitřní veselí nemohla poznat. Vlastně jsem to, možná, ani nechtěla poznat. Chtěla jsem si nechat ten svůj klid a radost.

Ovšem můj přítel nevypadal, že by si to užíval jako já, nebo že by přemýšlel nad tím, proč jsem tak šťastná. Vypadal, jakoby mu na ničem kolem něj nezáleželo. Byl uzavřený ve vlastním světě. Nebo to jsem si alespoň myslela do té doby, než promluvil. Mluvil pomalu a rozvážně, jakoby hledal ta správná slova. Čekala jsem, co se z toho vyklube, ale to co přišlo, jsem neočekávala ani v těch nejhorších snech. Vlastně asi žádná žena by to neočekávala.

Přistoupil ke mně a pohladil mě ve vlasech tak, jak to dělával vždy, když měl starosti.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ano, děje,“ odvětil a zahleděl se kamsi za mě. „Musíme se rozejít.“

Tahle věta zazněla tak potichu, že jsem ho musela poprosit, aby jí zopakoval. Podruhé už to řekl víc nahlas a i s větším klidem v hlase. Po zádech jsem cítila kapičky ledového potu. Byla jsem zděšená. Nečekala jsem, že by něco takového mohlo přijít zrovna dnes. I když se musím trochu přiznat, že jsem čekala, kdy to přijde. Ono, když jsou spolu partneři už více než pět let a z toho tři roky se intenzivně pokoušejí o dítě a pořád to nevychází, tak se stává, že si partneři dají na chvilku pauzu. Ale dnes jsem to opravdu nečekala.

„Proč,“ hlesla jsem tichým hlasem.

„Někoho jsem poznal…,“ řekl.

Ta věta zastudila, jako led. Sevřel se mi žaludek. Touhle větou ťal do živého. Rozbrečela jsem se. Snažil se mě utěšit, ale nic nepomáhalo.

Byla jsem na dně. Na psychickém dně, ze kterého jde jen těžko nahoru.

„I já mám pro tebe novinu,“ řekla jsem mu a ukázala na ultrazvuk, dosud svíraný v ruce.

Teď byl pro změnu v šoku on.

„Kdy si se to dozvěděla?“ zeptal se pomalu.

„Dneska ráno. Chtěla jsem ti to říct doma, ale ty si tam jaksi nebyl.“ Můj hlas již najednou nebyl, tak rozklepaný.

Přestala jsem i brečet. Pohlédla jsem na něj a viděla, jak nevěří. I on se už vzdal naděje, že bychom mohli mít děťátko. V očích měl slzy. Nevěděl, co říct. A i kdyby slova nacházel, tak moc dobře věděl, že teď už je na cokoliv pozdě.

„Můžeš si ho nechat,“ pronesla jsem tiše.

„Koho?“ zeptal se nechápavě.

Ukázala jsem na ultrazvuk. Řekl jen aha. Nic víc. Otočila jsem se a vydala se zpátky k domovu. Když jsem se po chvíli otočila, spatřila jsem, jak tam stále stojí, v ruce obrázek z ultrazvuku a brečí. Ano, plakal.

Ale já už nebrečela. Nemohla jsem. Věděla jsem, že teď mi začíná jedno z nejtěžších obdobích v mém životě. Postarání se sama o sebe, i o toho drobečka, co roste ve mně.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

08.05.2020 08:26:46dát kritice tipBystroočko

Od začiatku som tušila kam to smeruje. Takých príbehov je veľa. Premena vnímania je dobrý postreh, to skutočne funguje. Niečoho je tam priveľa a niečoho málo. Napravilo by to pokračovanie, ktoré by vyjasnilo nevypovedané.

07.05.2020 16:20:13dát kritice tipMajaks

Jak muze nekoho zalit zmet ulic? Ono se tam to zalivani asi nejak pripletlo se sluncem, hadam.

Cely je to jazykove desne nemotorny.

 

06.05.2020 20:55:19dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Mně to taky zaujalo. Hlavně to jiné vnímání světa poté, co se to dověděla. Souhlasím, že některé popisy by šlo zkrátit.

06.05.2020 20:22:27dát kritice tipK3

z dlažebních kostech? ...na cestu. Cestou...

I já tě vítám. Napsané je to dost hezky. Zprvu se mi to zdálo takové dost popisné a tůctové. Ten konec to ale napravil. Je neobvyklý a to je velké plus. Je tam všechno. Být ženskou, udělala bych to stejně. A že chlap projevil lítost, není se co divit, ale málokterý by to dokázal. Je však zřejmé, že ji nemiloval a proto to z hlediska ženy dopadlo dobře.Ne každému se vyprávění povede takhle hezky zakončit. Zda je to vymyšlené, či zažité, se nechci ptát. Ať se ti v dalším psaní daří:).

06.05.2020 11:15:371 tipů dát kritice tipAdel21

Moc děkuji za pozitivní ohlasy, ale i za opodstatněnou kritiku. Vážím si toho a využiji to v dalším kousku :) 

06.05.2020 11:09:30dát kritice tipaleš-novák

první kousek a hned takové drama...? podání velmi dobré, vtahuje do děje.

jestli je to autobiografie, tak držím palce...

vítej na Písmáku.

06.05.2020 08:10:051 tipů dát kritice tipProsecký

Ahoj, Adel21,

drama nastoleno. Jako vy si to říkalo o pokračování.

 

05.05.2020 23:50:41dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ahoj, nováčku na Písmáku, věty ve tvé povídce jsou srozumitelné, gramaticky bez větších nedostatků. Také "nový  pohled" na život okolo je v tom momentě "překvápka" je dobře vystižen...  Čeho dál si v textu všímám, což už není tak pozitivní, to je velká popisnost /např. cesty, bytu - když píšeš, žes prošla celý byt, není podle mého názoru nutné vyjmenovávat jednotlivé místnosti i s toaletou:-)/.

V tomto okamžiku jsem zase zbystřila, zda vypravěč je skutečně žena /to by ovšem vylučovalo graviditu/:

Zatím jsem si připravil vodu na čaj.

Ještě bych k tvému dílku poznamenala, že v pointě není zcela vysvětleno, co se tedy příteli přihodilo, poznámka, že "někoho poznal", je dost málo na tak závažný okamžik v jejich vztahu. Také bych v poslední části šetřila slzami, pláčem atd. a snažila se vyjádřit city, pocity vypravěčky nějak originálněji.

Spíše by mne zajímalo z pohledu čtenáře, jak to s nimi bude dál :-)

Do začátku posílám tip.

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.