Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V horách 3/4

06. 05. 2020
13
25
1321
Autor
revírník

 

Mezi počátečními starostmi a obtížemi zabydlování jsme často na výzvu jednoho nebo druhého najednou všeho nechali a vyrazili do lesa. Chtěli jsme se tady brzy vyznat. Nebylo toho málo, co nás venku čekalo.

Každý den to nešlo, bylo hodně důležitějších povinností. To říkám já, má žena to nerada slyší. „Nic není tak důležité,“ namítá, „abychom to dělali jen proto, že musíme, a na to, co je podstatné, zapomínali. A co je podstatné, Jaroušku?“ ptá se provokativně. „To, co nám a druhým dělá radost,“ odpovídá si hned sama. Toseví, že s ní souhlasím, ale občas mi to musí připomenout.

Pro ni je radost zabývat se kytičkami, při té činnosti nevnímá žádnou námahu. Teď se těší, až na jaře začne dávat do pořádku zahradu, i když z toho, co ji při tom čeká, i jí samé jde hlava kolem. Odstranit všechny staré pneumatiky, v nichž je uvězněný každý keř rybízu, angreštu a josty. Odstranit aspoň část přebytečných stromů, které v zahradě jen stíní. Nejdřív ty křivé jabloně vpředu nad potokem, na jejichž místě už vidí krásný záhon s kytičkami, protože domek musí zepředu jen zářit. Hodně toho nosí v hlavě, rozměřuje, projektuje. Pro kvítka, která ještě nemá, ale jichž budou plná okna, kupuje aspoň truhlíky a hlínu, víc se s tím zatím dělat nedá. Nemůže se dočkat jara.

Já se naopak přicházejícího jara děsím. Je to pozůstatek mé lesnické minulosti. Stále v podvědomí trvá ten tíživý pocit před vypuknutím nejnáročnějšího období roku, kdy lesník po celé jaro trne, zda se podaří všechny holiny zalesnit dobře a včas, kdy denně úpěnlivě přivolává déšť a modlí se za ujmutí nově založených kultur. Vím, že letos už nemusím, ale tak mi to zůstalo a hned asi nevymizí. Jsem spokojený, dokud ještě leží sníh.

Vysněné široké rozhledy nemám, ale mám potok. Každé ráno se do půl těla umyju, bosý běžím za dům a tam si zacvičím. Když je chumelenice, nahý se vyválím ve sněhu. Náruživě si užívám svobody, která mi chyběla v Třebíči. Brzy i toho je mi málo, vyhloubím si tůňku ve „vývaru“ pod splávkem, k ní shora od hrany regulace spustím žebřík a zaklíním jej pevně mezi kameny. Neřekli byste, jak úžasně vyžene z člověka ranní ponoření až po krk do ledové vody všecko váhání. Elán po té vzpruze vystačí na hezký kus dne. Na pumpu si už ani nevzpomenu.

Vánoce jsme si udělali nejlíp, jak to šlo. Letos naposledy jsme si ozdobili jedli obrovskou, grandisku. Její bujný růst si v mlazině žádá včasné uvolňování, proto jsem poslední dobou každý rok mohl na Klučově či na Horách nějakou bezbolestně uříznout. Jana si grandisku letos přála naposledy, na rozloučenou s lesy revíru, který si zamilovala skoro jako já a hodně šťastných chvil v něm zažila. Zlé pochroumání nohy nepřičítala lesu, ale své nepozornosti při sledování nádherného západu slunce, který právě střídal barvy za mřížovím stromů. Kvůli němu se jí zachytila noha v pletivu. „Něco za něco,“ říkala smířeně, „za krásné zážitky se platí, les za to nemůže.“ Ani tak bolestivá událost její náklonnost k třebíčským lesům nenarušila, naopak si v Petrovicích ještě jednou přeje jejich živou připomínku.

Grandisku jsem uřízl v mlazině na Horách, blízko hájenky. Byla jako vždycky krásná, souměrná a voňavá.

Ještě než Vánoce vypukly, připomněli jsme si, jak je svět malý. Mysleli jsme, jak daleko do neznáma jsme se z civilizace vytratili, a zatím v průběhu obvyklé korespondence s přáními šťastných Vánoc vyšlo najevo, že náš Vláďa, můj rodný bratr, před lety tajně vysvěcený kněz, člen řádu Petrinů, Brňan-patriot, který na stará kolena musí poslušně žít u svého řádu v Českých Budějovicích, má právě tady, v našich dalekých podhorských Petrovicích, starého přítele. Je prý to otec Stanislav, správce kostela Panny Marie Pomocné ve Zlatých Horách. Samozřejmě jsme se s ním hned seznámili. I na jeho půlnoční mši jsme do Jindřichova zajeli. Vláďa občas do Zlatých Hor a Petrovic jezdí. Pro nás je to zpráva nepředstavitelně potěšující. Nakonec se budou rodilí Brňané vídat v těchto dalekých končinách častěji než předtím.

(Také se to pak nejednou stane a bude to plnohodnotná náhrada za to, že se Vláďa v posledních letech už nezúčastňuje vánočních setkání v Újezdě u Brna v rodině „naší jediné a nejdražší sestřičky Marie“.)

Zato my sami jsme se tam i tentokrát, třebaže to je z ruky, bez váhání na Štěpána vypravili. Nelíbilo by se nám jen kvůli vzdálenosti se vzdát tak úžasné rodinné tradice. Cestou jsme se stavili v Olomouci pro švagrovou Jarku, vdovu po našem bratru Leošovi, aby nemusela jet jako obvykle vlakem. Bylo to znovu krásné, a že nás pozvolna ubývá, o to vzácnější setkání. Tak nám Vláďa ve světle naděje, že ho snad brzy u nás přivítáme, tentokrát ani tolik nescházel.

Večer cestou zpátky, když už jsme Jarku v Olomouci vysadili a pokračovali sami přes Šternberk, ztížila nám jízdu sněhová metelice ve vyšších polohách nad serpentinami Ecce Homo. Ale sváteční pohodu nám ani ona zkalit nemohla. Při překonávání sněhových jazyků jsme si bez zaváhání slibovali, že příště zas.


25 názorů

revírník
09. 05. 2020
Dát tip

To je zajímavý.


Philogyny
08. 05. 2020
Dát tip

Jsme kousek od sebe...  :) 


revírník
08. 05. 2020
Dát tip

Přemku, ty jsi tak důkladný, že s tím svým odstupem dva metry dokážeš shrnout jak text, tak všechno, co jsi pochytil z komentářů. A mně pak už zbývá jen ti za to pěkně poděkovat. Takže - vřelý dík.


lastgasp
08. 05. 2020
Dát tip

Jaroslave, stojím s odstupem (aspoň dva metry) za ostatními. Nechával jsem svůj koment až na teď. Nejenom tvým příběhem, ale i čtením komentářů se člověk potěší. Z tvého psaní  dýchá rodinná pohoda, volnost, svoboda a soudržnost, láska vzájemné pochopení, tvořivé teplo a tradice. Nemluví ze mě závist, ale při pohledu z okna paneláku na skromné květináče na parapetu a dub s lípou a hnizdy hrdliček, závidět tvé ranní sprchování musím. Děkuji ti a fandím vám. 

 


revírník
06. 05. 2020
Dát tip

Dobře ti to nejde, Honzo, ani já to neumím. A dík za pochvalu.


zeleda
06. 05. 2020
Dát tip

Jardo, zkouším si tě poředstavit, jak žiješ někde ve měste v panelákovém bytě. Ale moc mi to nejde. Tvé texty jsou moc pohodové a uklidňující. 


revírník
06. 05. 2020
Dát tip

Tož to by bylo brrr.


asi víš co mě napadlo..:-)))))))............v bahně.......:-))))))))))))))))))))))


revírník
06. 05. 2020
Dát tip

Já vím, zas ta má přehnaná stručnost. Ale, tak radši moc nepátrej, ono je nás ještě víc, takže bych furt musel někoho představovat. Ber to jako fakt, a hotovo.


Vika
06. 05. 2020
Dát tip

Teda vyznat se v tvé rodině, to je kumšt :-)


revírník
06. 05. 2020
Dát tip

I tebe, Johano.


revírník
06. 05. 2020
Dát tip

Čudlo, rád tě tam v pozadí vidím.


revírník
06. 05. 2020
Dát tip

Jejda, Diano, tos mě potěšila!


Diana
06. 05. 2020
Dát tip

Krásné a povzbudivé. Moc vám tu radost přeji. Při čtení se usmívám a cítím, jak mě to hřeje u srdce. Také jsem z Brna a také mne to celý život táhne do hor. O to s větší účastí sleduji vaše osudy... 


revírník
06. 05. 2020
Dát tip

Děkuju, Renato.


bixley
06. 05. 2020
Dát tip

Je z toho cítit, jak si užíváš svobodu. Krásné čtení.


revírník
06. 05. 2020
Dát tip

No však já ani takový předky nemám. To se tak jen někomu zdá.


Kočkodan
06. 05. 2020
Dát tip

Jardo, tys kdysi na zacátku tvého memoárového vypravování psal o clenech rodiny a príbuzných, ale nevzpomínám si, ze by byla rec o predkovi mrozi nebo ledním medvedovi…


revírník
06. 05. 2020
Dát tip

Ireno, zhluboka se nadechni... tak... Už je to lepší? Jo jo, bejvávalo.


Gora
06. 05. 2020
Dát tip

Jardo, pasáž o tvém řádění v ledové vodě a sněhu vč. komentáře o třetí míze opravdu "bere dech"... trochu se také otužuji, ale proti tobě jsem žabař:-)

Také se těším, jak to bude ...


revírník
06. 05. 2020
Dát tip

Děkuji, Andělko.

Blackie, toto se odehrávalo tenkrát, před dvaceti lety, když mě po sedmdesátce postihla ta třetí míza! Už tam fakt nelezu. Vždyť ani sníh v zimě není, v čem bych se válel?


já už se asi opakuji....krásně vyprávíš.....a já ......vždy při tomhle čtení na pokračování...dychtím.....dychtím číst dál......maluj krásu přírody....vyprávěj jak je u vás......dychtím číst dál....P.S. a pak že do té ledové vody nelezeš....a ještě se válíš ve sněhu....brrrr...:-)))))))))))))..........*/******************


Andělka1
06. 05. 2020
Dát tip

BEZVA RITUÁLY, I TY VÁNOČNÍ. 


revírník
06. 05. 2020
Dát tip

Pěkně děkuju. To je náhoda: právě jdu od tebe, kde se mi taky líbilo.


Tedy po ránu zalést až po krk do studené vody... brrr i tady v posteli mnou otřásla zima :-)

Svět je malý, tak to je. A tradice je tradice, takže pokud to jde, je potřeba je dodržovat.

Opět se to hezky čte, není co kritizovat, prostě se mi to líbí :-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru