Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Poslední den na Zemi
datum / id11.05.2020 / 506771Vytisknout |
autorMiriamBlahova
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno58x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog
Patron je nadpřirozená bytost, jehož posláním je dohlížet na chod Země. Svou práci vykonává svědomitě, přesto lidstvo jednoho dne dosáhne kritického bodu a bude tak čelit katastrofálním následkům.
Ještě dříve, než se rozpoutá samotné peklo na Zemi, dostává Patron svůj poslední úkol. Jak se s jeho plněním vypořádá, co všechno na Zemi zažije a jaký to bude mít dopad pro obyvatelé planety?

Tajuplná povídka o tak trochu jiném pohledu na lidský život.
Poslední den na Zemi

Hodiny kostelní věže odbily půlnoc, tma by se dala krájet. Silnici zakrývala silná sněhová pokrývka, z okapů visely rampouchy a okenní tabulky domů zdobily kresby ledových krystalků.

             Městečko bylo prázdné, všichni odpočívali v teplech svých domovů. Všichni až na jednoho – na mě. Stál jsem uprostřed náměstí na zamrzlých dlažebních kostkách, nicméně jsem necítil chlad, žízeň, ani únavu. Tyto lidské záležitosti totiž neznám.  Nejsem zdejší, nejsem dokonce ani člověk.

             S trochou nadsázky by se má maličkost dala pojmenovat nadpozemskou bytostí. Ti, kteří mě ale znají blíže, mě nazývají Patronem. Ve zjednodušené formě si mě lidé mohou představit jako správce, který bedlivým okem dohlíží na chod Země. 

Není tomu více než pár dní, kdy jsem byl ze své činnosti vyrušen. Povolal si mě na koncil můj nadřízený. „Situace se nám vymkla z rukou,“ řekl. „Není již cesty zpět.“

„Co to znamená?“ byl jsem zmatený.

„Lidstvo překročilo hranici zla, kterou už nejsme schopni unést. Ty sám moc dobře víš, jak se věci mají.“

Ano, věděl jsem. Dennodenně jsem se setkával s temnou stránkou světa. Viděl jsem násilí, hádky a krádeže. Přihlížel intrikám, loupežím či závisti a ve svém nitru plakal pro vraždy nebo zmařené životy válkami.

Nemohl jsem zasahovat do samotného vývoje dění. Sice bych rád, ale nesměl jsem střelci vychýlit mušku, ani odstranit časovanou bombu, která čekala na své oběti. Mým posláním bylo pouze přihlížet a poctivě zaznamenávat vše, co se děje.

„Není to tvá vina, Patrone, nebyl jsi stvořen pro nápravu lidstva. Svůj úkol jsi splnil do puntíku. Nyní nastal čas, posunout se dál.“

„Co bude následovat?“ Bál jsem se slyšet pravdu, i když už jsem odpověď dopředu znal.

„Apokalypsa! Soudný den,“ hlas rezonoval do ticha. „Nezavolal jsem tě k sobě ale jen tak pro nic za nic, budeš pověřen posledním úkolem.“

„Ano?“

„Nemůžeme soudit všechny do jednoho stejně, a tak potřebuji, abys na jeden den před samotným zatracením navštívil planetu. Pokusíš se nalézt dobro.“

Přikývl jsem.

„Nebude to snadné! Může se stát, že se vrátíš s nepořízenou, přesto to stojí za pokus. Pokud během svého pobytu objevíš alespoň jednoho nebo více jedinců, kteří si zaslouží druhou šanci, dostanou ji,“ zazněla poslední věta.

Smířil jsem se s novým posláním a vydal se na cestu.

 ***

Kolem kašny proběhla černá kočka. Pro běžného smrtelníka skoro neviditelná, já jsem ale dokázal rozlišit každičkou oblinu jejího sametového kožíšku.

„Užij si svůj poslední den,“ popřál jsem jí. Nebyla v tom ironie ani špetka sarkasmu.

Otočila se za mnou, jako by mě slyšela. Chápal jsem, že je to nereálné, přesto jsem na malý okamžik pocítil náznak sounáležitosti.

Porozhlédl jsem se po okolí. Nebyla to náhoda, že jsem se ocitl zrovna v tomto maloměstě. Mé instinkty mě nikdy nezklamaly! Každé zákoutí, ulice či dům sálaly energií. Vysílaly ke mně signál, který jsem nedokázal definovat, avšak bylo zjevné, že jsem tady správně.

Pouliční osvětlení zdobila světélka, nad radnicí byla pověšena girlanda. Blížily se Vánoce.

Vydal jsem se vpřed, zastavující před každými domovními dveřmi, a aniž bych vstoupil dovnitř, věděl jsem, co se ukrývá v každé z domácností.

První zastávka nastala před oprýskanou omítkou dvoupodlažního domu čtyřčlenné rodiny. Ideální příležitost pro splnění mého nelehkého úkolu, škoda jen, že byly děti zlobivé a otec neuvěřitelně zadlužený. Nezbývalo mi nic jiného než pokračovat v hledání.

Další stavení působilo odpudivým dojmem. Polorozpadlý laťkový plot obléhal domeček, který měl svá nejlepší léta už za sebou. Nepříznivé prostředí mě však nedokázalo odradit. Postavil jsem se na otlučený práh a s překvapením zjistil, že zde bydlí mladý pár. Po pár vteřinách zamyšlení jsem byl obeznámen s celou jejich historií.

Mladá dívka zdědila dům po svých prarodičích. Oprava byla v plánu, pouze do teď neměli dostatek financí na kompletní rekonstrukci. Pocházela ze skromných poměrů a působila spořádaným dojmem, akorát to byla tak trochu drbna. Partner pro změnu až přespříliš často holdoval alkoholu.

Naplnila mě úzkost. Ani oni nesplňovali má přísná kritéria. Nalézt opravdu čistou duši bude asi oříšek.

Pročesáváním města skrz na skrz jsem ztratil noc a část dne, nebyl jsem se svou prací ale vůbec spokojený. To se opravdu nenajde žádný živáček bez poskvrny na duši?

V některých okamžicích mé srdce zaplesalo radostí, bohužel vzápětí přišlo zklamání. Byly výjimky, které působily seriózně, ale i takoví měli své kostlivce ve skříni. Převážně se jednalo o morální selhání a špatnosti z mládí. Tak například závistí v ranném věku trpělo nadpoloviční procento sledovaných... Nemluvě o dalších prohřešcích.

Poprvé za svou existenci jsem pocítil únavu. Neměla nic společného s bolestí nohou nebo nedostatkem spánku, bylo to břímě vyvolané lítostí a smutkem. Posadil jsem se do parku na zasněženou lavičku, aniž by pod mou tíhou roztál čerstvě napadaný sníh. Kolem se procházeli lidé se svými čtyřnohými miláčky bez ponětí, že je tato procházka nejspíš jejich poslední. Prostoupila mnou sklíčenost.

Náhle jsem si všimnul postaršího páru, který seděl na vedlejší očištěné lavičce. Muž s ženou, zabaleni v teplých kostkovaných dekách, popíjeli horkou čokoládu.

„Víš, že na nás musí být šílený pohled?“ Žena se zachumlá hlouběji pod deku, přitom se stočila do manželovy náruče.

„Prosím tě, nikdo tady není, a i kdyby, je mi to jedno.“

„Máš pravdu.“ šťastně se usmála.

Takto v mrazu sedávali na lavičce rok, co rok. Seznámili se tady před třiceti lety a na znamení díků se sem s láskou vraceli. Obnovovali tak vzpomínky na nejkrásnější období svých životů.

Zaslouží si tento pár milost? Opět jsem se ponořil do svého nadpozemského vědění.

Oba byli moc milí, laskaví, srdeční. Vychovali dvě dcery, tvrdě celý život dřeli a neoddávali se hříšným aktivitám. Byli prostě dokonalí!

Najednou mou mysl zasáhl temný mrak. Paní Hana nedokázala odpustit jedné z dcer a do dnešního dne spolu nemluví?! Ale ne! Byl to šok tak silného kalibru, že jsem si nově nabytou informaci musel zrekapitulovat znovu. Připadal jsem si jako čtenář, který nemůže uvěřit vlastním očím, a tak se vrací neustále dokola na začátek.

Jak to jen mohla dopustit? Rodina musí být pro každého vždy na prvním místě!

Z její duše sálal žal, nicméně se s dcerou nevídala, ani to nehodlala napravit. Povaha této ženy byla komplikovaná a tvrdohlavá jako kámen. Dokonce ani její manžel, její pravá ruka, nezasáhl. Opravdová hrůza.

Musel jsem přiznat svůj omyl, nebyli dokonalí…

 ***

Ocitl jsem se zase na začátku v samotném srdci města. Čekala na mě poslední zastavěná část s řadovými domky. Slunce zapadlo za svůj horizont už před několika hodinami, přesto jsem doposud neobjevil nic mimořádného.

Nevzdám to. S lidskou rasou se potýkám už opravdu dlouho a pevně věřím, že někoho nakonec zachráním! Musím!

Vydal jsem se proto na cestu. Sněhové vločky se volně snášely k zemi, ale ani jedna jediná neulpěla na mé postavě. Neztrácel jsem čas pozorováním krajinky, zamířil jsem rovnou do uličky, která byla oboustranně lemovaná dvoupatrovými domy.

Mou pozornost ihned přilákal předposlední dům v řadě. Stanul jsem na jeho práh, vzápětí mě však okolnosti donutily couvnout. Takovou sílu energie jsem nečekal! Obešel jsem tedy barák dokola a nahlédl francouzským oknem dovnitř. Přede mnou se objevil harmonický obraz matky s dvěma dětma. Seděli společně v prostorné kuchyni na dřevěných jídelních židlích. Maminka držela miminko v náručí, zatímco starší pětiletá holčička statečně bojovala s večeří.

Byla okouzlující! Měla hnědé oči, dva copánky, dolíčky ve tváři, ale především mírnou a roztomilou povahu. Polykala lžíci za lžící, i když jí večeře vůbec nechutnala. Snažila se tak udělat mamince radost.

„Mami, kdy už budou Vánoce?“ zeptala se s plnou pusou.

„Brzy, zlatíčko. Neboj, určitě se dočkáš,“ máma se na ni vřele usmála, pohladila ji po vlasech, a přitom nezapomněla políbit ani růžolící batole. Snažila se svou pozornost spravedlivě rozdělit mezi oba sourozence. Opravdu šlechetné gesto. Srdce mi zaplesalo radostí, tady jsem správně.

„A bude s námi zdobit stromeček i tatínek?“

„Ne, beruško.“ mladá žena nasucho polkla. „Tatínek už tady není, vždyť jsme to společně probíraly.“

Malá byla neodbytná: „Ale proč?“

Maminka vzdychla, zatvářila se ustaraně, ale odpověděla: „Tatínek odpočívá na hřbitově. Půjdeme mu na štědrý den zapálit svíčku.“

Dcera nebyla s odpovědí spokojená, ale smířila se s ní. Tak, jako vždycky.

Zkoumavě jsem si ženu prohlédl. Byla klidná, vyrovnaná. Děkovala Bohu za své potomky a každičkým milimetrem své duše prožívala vzájemnou lásku a štěstí.

Štěstí? Jak je to možné? Byl jsem překvapený.

Věděl jsem, že přišla o manžela před necelým rokem při autonehodě. Havárii způsobil podnapilý řidič protijedoucího auta, který neudržel vozidlo ve svém pruhu. Díky tomu si odpykával několikaletý trest za mřížemi. Co je to ale oproti zmařenému lidskému životu, který nelze vrátit zpět?

Jak to, že k němu necítí zlobu ani nenávist? Proč nepodlehla sebelítosti, že na výchovu zůstala úplně sama?

Situace byla pro mě nová, neprozkoumaná. Musel jsem znát odpovědi na všechny otázky. Hořel jsem nedočkavostí a u toho se v mysli brodil každou sekundou jejího dosavadního života. Stačilo pár okamžiků, abych to pochopil – ONA MU ODPUSTILA.

Odpuštění: devět písmen, jedno slovo, jeden cit. V širší souvislosti ale svatý grál lidskosti! Dokázala přijmout situaci tak, jak je, potlačila citové negace, našla klid ve svém nitru, a to vše jen díky odpuštění. Byl jsem ohromen!

Znovu jsem se podíval přes ledovou tabulku okna dovnitř. Holčička se lísavě přitulila k mamince a zároveň u toho vlepila mlaskavou pusu bráškovi na temeno.

„Mám tě moc ráda, mami,“ řekla.

„Já tebe taky, ani nevíš jak.“

Tento okamžik byl pro mě definitivní. Odvrátil jsem zrak, otočil se zády k oknu a posadil se do sněhového chomáčku v trávě. Kdyby to šlo, smáčely by mi slzy oblečení.

Pokud si ani oni nezaslouží milost, tak kdo potom ano? Jsou opravdu neposkvrnění?

Děti jsem vyřadil ze hry rovnou, byly nevinné, ale ženě by se dalo ledacos vyčíst. Po manželově smrti zažívala zlé období. Nenávist, krutost, zahořklost. Proklínala celý svět, nadávala na protijedoucího řidiče a přála mu jen to nejhorší… Jenže teď to bylo všechno pryč.

Z nenadání mě napadlo dechberoucí východisko. Jaká by tato vdova vlastně byla, kdyby se to všechno nestalo? Došla by stejné nirvány jako dnes? Co když se to všechno MUSELO stát, aby ji to posunulo vpřed?

A co ostatní obyvatelé města? Proč jsou děti z prvního domu zlobivé a otec zadlužený? Děti se nejspíš učí pracovat s emocemi, u otce je to ale složitější. Opět jsem se v myšlenkách zaměřil na jeho situaci.

Nadělal dluhy kvůli koupi domu, vybavení, autu nebo hračkám pro děti. Jeho žena byla spokojená, děti tatínka milovaly a on sám byl nečekaně šťastný. Dluhy mu občas přidělaly vrásky na čele, přesto je poctivě splácel. Za to všechno, mu to jednoduše stálo.

Nevěřil jsem vlastnímu rozumu. Mohlo by být dobro výsledkem v rovnici zlých činů? To je přece naprostá šílenost!

Zrekapituloval jsem si osudy ostatních, které jsem dnes navštívil. Všude to bylo stejné a já došel k jednoduchému závěru. Zdánlivě zlý skutek nemusí být páchán pro zábavu či požitek, někdy je to jediná schůdná cesta, kterou nelze obejít.

Dalším opodstatněným důkazem bylo i jednání paní Hany. Neudržela kontakt s dcerou, protože jí nechtěla stát v cestě. V širším kontextu bych mohl situaci označit za obětování. Páni.

Celou svou existenci jsem zasvětil pozorování hanebných skutků, to dobré mi mezitím proklouzlo mezi prsty. Teď jsem tomu ale přicházel na kloub.

Jak by se dalo rozpoznat dobro, kdyby na druhé straně nestálo zlo? I mince má dvě strany, stejně tak svět nemůže fungovat jen na základě jedné proměnné.

Přišel jsem na největší objev svého bytí!

Ale co s tím? Omilostním maminku s dětmi za oknem, protože byli průkopníky mého uvažování? Ne, v žádném případě, to by nebylo spravedlivé! Dobrá, takže osazenstvo prvního domu, paní Hanu s manželem a tuto rodinu? Nebo ideálně celé město? Ne, ani tahle varianta nebyla správná.

To, co jsem objevil tady, bude fungovat i jinde. V jiných městech, státech, zkrátka po celém světě. Na Zemi bylo tolik věcí k obdivování. Láska, přátelství, solidarita, soucit, loajalita nebo například radost. Jak by toto všechno mohlo zaniknout?

Začínal jsem tušit, co musím udělat.

 ***

„Vaše Excelence?“

„Ano, Patrone?“

Seděl jsem stále na tom stejném místě, před okny vdovy, přesto jsem započal rozhovor s nadřízeným. K tomu, abychom byli v kontaktu, jsme nepotřebovali ani vysokorychlostní internet, dokonce ani osobní schůzku. Postačilo zavřít oči a maximálně se soustředit pro navázání dokonalého spojení.

„Učinil jsem neuvěřitelný objev, Pane.“

„A k tomu i jedno velké rozhodnutí, je to tak?“ Jeho slova mě vůbec nepřekvapila, tady se hrálo s otevřenými kartami.

„Ano, máte pravdu,“ souhlasil jsem.

„Jsi skálopevně přesvědčený? Nechceš si to raději promyslet? Do půlnoci zbývá ještě pár hodin.“

Nemusel jsem odpovídat, stačilo zavrtět hlavou. Svůj verdikt jsem již učinil.

„Dobrá, tedy.“ souhlasil s mou volbou. „Je mi to hrozně líto, ovšem rozumím ti. Nezbývá nic jiného než se teď rozloučit.“

„Děkuji za pochopení, Pane.“

„I já tobě za tvé služby.“ Dalších slov již nebylo potřeba, kapitola se uzavřela.

Neměl jsem ponětí, co se za pár chvil odehraje, ale s naprostou jistotou jsem věděl, že dělám správně. Výnos velkého koncilu byl neměnný, očekávala se oběť za to, co lidstvo napáchalo, ale nemusí snad pykat všichni.

Vykoupím je sám! Doufám, že to bude dostačující.

Pozoroval jsem noční oblohu a snažil se uklidnit. Na to, abych se obětoval, jsem nemusel skákat z mostu, ani polykat utišující prášky. Můj konec přijde sám, když na něj budu zcela připraven.

Naposledy jsem se rozhlédl kolem. Loučení bylo zbytečné, proto jsem raději zavřel oči.

V mé mysli se rozvířil ohňostroj. Směsice barev se navzájem prolínala, kroužila a nesouvisle narážela do sebe. Slyšel jsem ohlušující rány a změť nepopsatelných zvuků. Země se otřásala v základech, myšlenky unikaly pryč, až jsem zůstal úplně prázdný.

Naráz vše zčernalo a utichlo. Divák by situaci mohl popsat, jako by se z ničeho nic vypla obrazovka televizoru. Tak a je to tady.

O pár vteřin později se z nenadání v černotě objevila rozmazaná škvírka světla. Co to je? Byl jsem zvědavý, proto jsem rozevřel oči více. Zasáhl mě náhlý příval bolesti. Oči štípaly, pálily, dokonce začaly slzet.

Chtěl jsem dát najevo svou nespokojenost, nejdříve jsem ale musel překonat další nepříjemnost. Ostré řezavé pnutí na hrudi. To se mi do plic poprvé v životě dostával vzduch. Lehce to ve mně zabublalo a po odeznění nejhoršího, jsem spustil křik. Lidé v místnosti namísto soucitného gesta jásali radostí. Oslavovali nový život! Můj život!

Apokalypsa se nekoná, byla vykoupena Patronovým sebeobětováním.

Nic jsem si nepamatoval, mou současnou hlavní potřebou bylo nalézt mateřské mléko pro uklidnění sacího reflexu, přesto jsem zvítězil! Nejen, že jsem zachránil svět, ale dostal jsem nevýslovný dar – LIDSKÝ ŽIVOT. Zanedbatelná maličkost, oproti tomu, kým jsem byl dřív, jenže ve skutečnosti to nejcennější, co jsem mohl získat.

To jediné, co by mě teď mohlo děsit je, zda si to uvědomují i ostatní?!

 Naštěstí neděsilo…




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

12.05.2020 11:16:28dát kritice tipMiriamBlahova

Děkuji za názor, a možná máte pravdu, možná to tak mohlo být... jenom jsou čtenáři a čtenáři...  Někomu ten konec právě vehovuje, někomu méně. Je těžké se zavděčit všem

11.05.2020 22:30:40dát kritice tipEntropia

Není to špatné, ale ta závěrečná část počínaje "Oslavovali nový život! Můj život!" by tam vůbec nemusela být. Čtenáři by i tak bylo jasné, k čemu došlo. Na jeho fantazii by už zůstalo, zda jde o variaci na biblický příběh atd. A pochopil by, že apokalypsa se nekoná právě z "toho" důvodu.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.