Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
ANDĚLÉ DRUHÉ KATEGORIE
datum / id11.05.2020 / 506783Vytisknout |
autorBohouš Krejza
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno85x
počet tipů4
v oblíbených0x
ANDĚLÉ DRUHÉ KATEGORIE

Sedím na poslední jakž takž funkční zahradní židli. Šedivý ratan se na opěrkách rozmotává. Vypadá jako opuštěná kůže chřestýše. Je duben a vedro k padnutí. Sleduju psa, jak se snaží rozběhat trávicí trakt. Od nohou mu stoupá prach. Ještě že mám roušku. Jsou povinné i na soukromých pozemcích. Virus mutuje a tím pádem lidé musí také, zatímco psi zůstávají věrní a hloupí.

U sousedního domu, který zůstává po smrti majitele již delší dobu neobydlený, zastavuje auto. Vystupují z něho dvě postavy. Přelézají plot. Ani se nerozhlédnou, jestli je někdo nevidí. Je to přeci jedno. Mají roušky. Pokud by povinnou ochranu obličeje neměli, do minuty by tu byla policie a druhý den se psalo v novinách, jak dva nemaskovaní buřiči ohrožovali veřejné zdraví, tedy jestli noviny ještě existují, to netuším, ale co vím jistě je, že nás sucho stejně zabije dřív než virus.

Jedno se ale musí nechat - vzduch je díky roušce příjemně vlhký. Zavírám oči a chvíli se snažím poslouchat neviditelný déšť, dýchat ranní mlhu, přivonět si k čerstvé kávě, dobrému vínu, i když, stačil by i prachobyčejný rum. Napil bych se, ale zákon to zakazuje. Alkohol stěžuje izolaci. Podněcuje nebezpečné touhy jako třeba družit se, což rozhodně není můj případ. Toužím jen po věčném klidu, jenže ty dvě hyeny odvedle si při rabování pouštějí z auta hudbu. Ta jejich rachotina se při tom celá otřásá. Stupidní kytarové riffy. Rasistické texty. Drnčení plechu. Nadávky tlumené látkou nasáknutou otrávenými slinami.

"Tati, půjdeš si s náma zaskákat na trampolíně?”

Už je zase slyším. Syna a dceru. Ani nevím, jak je to dlouho. Čas ztratil význam. Z chátrající trampolíny občas cítím jejich vůni. Tu si na rozdíl od obličejů vybavím. Nasládlá, připomínající nahnilé jablko. Obě dítka jsou pryč. Asi navždy. Další stupeň izolace. Zbavujeme se dětí, abychom přežili, ale co potom? Zbyde jen poušť. Ostrá kůže hada se mi zarývá do předloktí, ale nechce se mi s tím něco dělat. Nikdy jsem nic neudělal, tak proč to měnit. Výčitky nemám. Na to jsem příliš unavený. To mi poslední dny říkala i ona: Jsem tak hrozně unavená. Poté usnula navěky. Ani nevím, jestli jsem ji miloval, nebo už nadobro zapomněl, co to láska znamená. Raději bych věřil tomu druhému, než si přiznat, že jsem s ní promarnil tolik drahocenných let.

S dětmi jsem kvůli práci moc času netrávil. Nedokážu posoudit, jakou ztrátu ve mně jejich odchod vyvolal. Pro ni ale byla fatální. Vlastně na můj vkus vydržela poměrně dlouho. Sedm dní absolutního žalu. Slané, promočené, lepkavé roušky plné slz a hlenů, které jsem po ní musel prát, než si vzala život, to byl skutečný očistec. Bible zřejmě nelže - Bůh dokáže za týden opravdu velké věci.

Židle zavrzala a proutění se mi zakouslo ještě hlouběji do kůže. Příjemné něco cítit kromě smradu z rozkládajícího se županu. Otec mého zesnulého souseda vysedával na zahradě v podobné garderobě. Dřepěl ve skládacím lehátku pod starou třešní den co den a trpělivě vyhlížel smrt. Celé jaro. V tu dobu ještě existovalo. Sledoval jsem ho, jak tam odevzdaně čeká s armádou tumorů v těle a vyhaslou cigaretou mezi zažloutlými prsty. Za jeho přítomnosti byla zahrada tichá jako obřadní místnost, dokonce i ptáci umlkli. Zvířata cítí blízkost smrti, obzvláště pak opeřenci, ti ubozí andělé druhé kategorie. Zkouším nevnímat ten zlodějský randál odvedle a zjistit, jestli ptactvo konečně sklaplo i na mém pozemku, ale nejde to… copak toho chci tolik?  

Vstávám, na rukou vyryté ornamenty mrtvého hada. Vypadají jako klikaté cesty, které nikam nevedou. Kroky mě odnášejí do domu. Uvnitř místnosti pozbyly svá jména. Obývák. Dětský pokoj. Pracovna. Kuchyň. Ložnice. Koupelna. Brodím se mezi odpadky, špinavým nádobím, zbytky rozstříhaného oblečení a výkaly a konečně docházím k cíli. Leží pohozená v rohu, přikrytá silnou vrstvou prachu. Vybavuju si její kovovou pachuť. Skutečně jsem si myslel, že bych měl odvahu to udělat?  Kontroluju zásobník. Samozřejmě že žádný náboj nechybí. Beretta model 92, poděděná po švagrovi. Přivezla tu zbraň i přes můj nesouhlas. Nemusíš se bát, řekla, vydezinfikovala jsem ji.

Vracím se na zahradu. Ti dva mizerové stojí u auta a snaží se vymyslet, jak do něho  nacpat co nejvíc z úlovku. Jeden začíná vyhazovat to, o čem si myslí, že není tak důležité, jenže každý má jiné potřeby. Druhý vyhozené věci zvedá a opět nakládá. Začínají se o ně přetahovat. Pak do sebe strkají a nakonec dojde i na pěsti.

Rvou se, dokud jeden nepřijde o roušku. Právě v tom okamžiku hudba utichá, stejně tak jako opeření andělé na stromech. Všichni sledujeme obnažená lidská ústa zkřivená zděšením. Kolem nich vrásky jak koryta vyprahlé řeky. Nad nimi rozšířené nozdry splašeně nasávají čerstvý vzduch. Zarudlé tváře - dva oblé kameny laskané paprsky. Zíráme v němém úžasu. Není divu, dlouho jsme nic takového neviděli.

První se vzpamatuju já. Zamířím a pálím. Obličej se rozprskne jako balon napuštěný vodou. Tělo padá na prašnou zem. Tlumený náraz. Tiché chroptění. Ten s rouškou stojí jako přikovaný. Utíkat nemusí. Jeho zastřelit nemohu.

„KOUKEJ VYPADNOUT!“ zařvu co nejvíc nahlas, aby mě skrz látku bylo slyšet. Už moc materiálu nezbývá. Roušku, co mám na sobě, jsem si ušil z jejích svatebních šatů. Těžko se skrz ni dýchá. Těžko se dýchá. Těžko se po takové době mluví. Naštěstí už nemusím. Auto je pryč. Vedle nehybného těla se válí lehátko. Zvednu ho dřív, než k němu stačí dorazit potůček krve obalený prachem, a vracím se na terasu, kde rozkládám tu pruhovanou smrtelnou postel a opatrně si na ni sedám. Drží. Je to zázrak po těch letech a prosezených hodinách.  Teď je ten morbidní trůn můj. Král je mrtev, ať žije král, i když, raději bych byl na tom prvním místě.

Dívám se na starou třešeň a představuju si starého souseda pod ní. Stejný pohled. Stejný župan. Stejný zápach. Stejné vyhlídky. Dívám se na ten strom a nepřestanu. Všechny rekvizity dokonale padnou. Konečně ji cítím. Smrt musí být na blízku. Určitě je to ona. Nastrahuji uši tichu a k mému zklamání slyším ptáky kolem opět zpívat.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.05.2020 22:18:29dát kritice tipK3

Bohouši, rád bych tvou povídku nominoval do soutěže PM, jestli nejsi proti.

12.05.2020 19:12:14dát kritice tipK3

Úchvatný text jakési dost možné futurologické apokalypsy. Vidím to podobně, může to sklouznout do marastu, něco jsem již prožil a mám obavy. Může přijít veliká nezaměstnanost a z ní plynoucí nepokoje... Vlastně nikdo přesně neví, co bude. Moc pěkně se mi tvé texty čtou, Bohouši. Příští povídku si rozhodně nenechám ujít.

11.05.2020 19:35:56dát kritice tipagáta5

čupr.... tady zpívaj, tak je to dobrý 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.