Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Silentium

11. 05. 2020
8
4
355
Autor
Movsar
Silentium, šeptával Wilbert do třídy. Učil latině, ale tu děti rády nemají, a tak v jeho hodinách mívaly ještě více energie než v jiných. První léta své praxe často pochyboval o smyslu toho, co dělal; vyučovat po první světové válce dávno mrtvému jazyku, není v tom ironie? ptal se sám sebe. Postupně ale nezájmu dětí uvykl a navíc - našel klíč k jinému světu, světu, v němž otázky po smyslu ztrácejí význam: morfin.
Zprvu do něj vstupoval o večerech. Po škole nakoupil v koloniálu u žida Chaima pár potravin, doma zapnul gramofon, pojedl, odlomil ampuli, natáhl dávku a vstříkl si ji do žíly v ohybu paže. Obvykle hned usnul a když se probudil, jehla gramofonu vězela v oněmělé desce. Časem živil svou náklonnost rajskému snění od božího rána. Kromě zúžených zorniček na něm nebyla patrná žádná stopa po droze, natolik se s ní sžil.
K židovi Chaimovi už skoro nechodil, jedl málo, ani hudbu po práci nepotřeboval - stačilo mu docela obyčejné ticho a hořký roztok; v lékárně u Rotluffa ho vždy jednou týdně vyzvedl a uličkami starého Žatce, stín mezi stíny, unikal do svého bytu v ulici nedaleko synagogy. Tak to šlo dlouhá léta.
Jednou nepřišel do školy, ředitel pro něj poslal. Našli ho na kanapi s jehlou vězící v oněmělé žíle; samotného uprostřed ticha. A i když po nich nechtěl příliš, dětem se ulevilo.
Rok nato vypálili synagogu, žida Chaima odvezli do koncentráku, z města se stal veliký lazaret německé armády, Rotluff musel míchat léky a vydávat je pod cenou, aby byl na konci války vyhnán, stejně jako většina Wilbertových žáků. Ještě dlouho poté se nikdo neodvážil ani ptát po smyslu toho času. Silentium, šeptají dodnes ruiny synagogy nepozorným kolemjdoucím.

4 názory

lastgasp
12. 05. 2020
Dát tip Movsar

Velmi zajímavý příběh. Škoda, že tak stručný. Připomněl mi moji tercii po druhé světové válce, kdy jsme měli také latinu. Jsem zkoušen ze slovíček u tabule a zase nevím, kterého rodu je věnec. Moje silentium.


Andělka1
11. 05. 2020
Dát tip Movsar

Jsem z tohoto kraje....je tam příběhů...všechny já mám v Srdci. 


Movsar
11. 05. 2020
Dát tip Gora

díky za vzpomínku. velmi podobně jsem v žatci cítil i já. a i mě tam prvěn zahnala sice ne vojenská, ale služba. a i já si říkal, že tam se musím vrátit. a podařilo se, vždy na dva dny, takže jsem těmi ulicemi, které zmiňuješ, procházel i v noci, okouzlen tou ponurostí. připadlo mi to tam jako v krumlově bez turistů a bez peněz na rekonstrukci. jen ať se to moc lidí nedozví, udělají z toho disneyland, jak se to přihodli ČK. 


mezimraky
11. 05. 2020
Dát tip Gora, Movsar, revírník

To je krásný text. Musím se přiznat, že na Žatec jsem měl dlouhou dobu vzpomínku jako na město kde jsem byl na vojně. Občas jsem si říkal musíš si tam zajet. Budiž stalo se. Asi před dvěma lety jsem se ocitl ve městě. Chodil jsem v uličkách po starém městě. Bylo to mimo sezonu takže skoro nikde nikdo. Jen občas projelo postarší BMV s anglickou SPZ z kterého zněla romská muzika. A já chodil kolem kostela, k pivovaru a zpátky, synagoga byla stále zavřená. Okna vytlučená. Taková krása jež na mě dolehla a já zjistil že si to město vůbec nepamatuji. Byl jsem to tehdy já ? Kdo to tady sloužil. V Žatci. Nejspíš nějak buranskej nadrženec. Z kasáren do hospody a zpátky. Uvědomil jsem si jak jsem si přes ten čas vzdálen. Tak jsem si tam ještě pěkně zavzpomínal a potom vyrazil na nádraží. A ejhle tady se taky zastavil čas. Filodendron mával v květináči a vykachličkovanej bufet byl na petlici. Díky za Silentium budu ho mít v srdci až příště pojedu du Žatce


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru