Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Alchymista - Kapitola 10

12. 05. 2020
0
0
227

Poznáváme, další část Loukovy a Theovy rodiny. A dnes přijíždí na panství branoského rodu další očekáváný host. Oslava a zásnuby Kyriaky Rallios se blíží, co všechno to může znamenat?

 

Irida Rallios

10. KAPITOLA

1

17. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, šest hodin odpoledne.

Pro Iridu byl návrat na usedlost Ralkemos, vždycky velmi frustrující záležitostí. S rodiči se nerozešla zrovna v dobrém a věděla, že je jimi spíš tolerována než respektována. Mezi ní a otcovou první dcerou Filipou pro změnu panovala již od dětství velmi silná rivalita a i když se později ukázalo, že sdílejí podobné hodnoty, jejich vztah už to nikdy úplně nenapravilo. S o čtyři roky mladší sestrou Kyriaki pro změnu nevycházela vůbec a bratru Evangelovi se nikdy nenaučila rozumět.

Dalo by se tedy považovat téměř za zázrak, že se skutečně rozhodla na sestřiny narozeniny přijet. Pravda ovšem byla, že oslava byla tím posledním, co ji zajímalo. Ani ve snu by ji nenapadlo přislíbit účast, kdyby nedostala zvací dopis od Filipy…

Drahá Irido,

Otec si přeje, abych ti zaslala pozvánku na oslavu Kyriakiných sedmnáctin konanou 18. dne doby větru. Činím tak a přikládám ke svému dopisu i totéž pozvání, jako Tvému strýci Angelovi, Tvé tetě Ailice a její rodině, Tvému bratranci hraběti Louku Stephanidiovi a kněžně Konstantině Vrettos s jejím manželem a dětmi.

Omlouvám se, že jsou pozvánky tak chudé, ale baronka Anna utrácí, kde může, počínaje drahými hudebníky a konče zásnubními šaty pro naši sestru.

S přáním brzkého shledání,

tvá Fí.

Pro kohokoliv jiného by to byl obyčejný zvací dopis s přiloženou pozvánkou. Iridě ovšem stačilo přečíst těch pár neurčitých vět, aby pochopila vážnost celé situace. Popravdě, i kdyby Filipa v dopise nenapsala nic víc, než přání s oslovením, stačilo by to. Ačkoliv to tak nevypadalo, použitím zkratky svého jména volala starší sestra o pomoc a Irida, pro kterou byla rodina absolutní prioritou, její žádost nedokázala ignorovat.

Projížděla krajinou a ani se nepokoušela držet hlavních cest, jak spěchala. Slunce se na západě již sklánělo k obzoru a nebeské Kruhy na ni shlížely stejně lhostejně jako po celý její dosavadní život. Zářily si na obloze svým lesklým třpytem odrážejícím nezájem ke všem lidským starostem. Doby, kdy se k nim obracela, byly dávno minulostí. Nyní ji pohled na ně dokázal pouze hnát vpřed. Pokud se skutečně někde točí jakési kolo osudu, tak ona jej zastaví!

Mračila se, když zastavila na dohled rodného domu. Vysoké šedé zdi patrového sídla jejího otce ji vítaly nevlídným kamenným chladem. Mimoděk se otřásla. Tváří v tvář nehostinným prodlužujícím se stínům toho místa se zatoužila vrátit zpět do Achy, kde sloužila. Dokonce i nevlídné a nebezpečné Acharské pohoří, jí připadalo přívětivější než rodný dům.

Ještě naposledy se sama sebe zeptala, proč tu vlastně je. Pokud se matka rozhodla Kyriaki provdat, nic na tom nezmění. Přeci to ví! Jestli se rozhodla ožebračit jejich rodinu, je to jejich věc! Říkala si. Byly to však jen plané pokusy hořkosti, kterou si nesla v srdci z dřívějších časů.

Zavřela oči. Nechala jeden z posledních příjemných vánků, zřejmě pozůstatek čtvrtletí ohně, aby ji konejšivě pohladil po tváři. Když už je zde, tak se přeci neotočí! Rozhodně ne, dokud si nepromluví s Fí…

2

To je teprve polévka?, povzdychla si Filipa otráveně a přelétla pohledem talíře ostatních spolustolovníků.

Všichni jedí tak pomalu! stěžovala si v duchu.

Usmívala se. Navzdory svým myšlenkám a frustraci byla dobrou dcerou hostitele. S hranou lehkostí bavila příbuzné i vzácné hosty. Pečlivě vybírala témata k hovoru a všichni tu společenskou šarádu poctivě hráli spolu s ní.

Doopravdy z Filipy nikdo neudělal konferenciérku. Ujala se té role z vlastní vůle, aby tak zajistila hladký průběh sešlosti. Koneckonců otec se teprve během odpoledne s Pánem Christakem, bratrem její zesnulé matky, uráčili navrátit z cest. Stěží mohl být připraven na roli hostitele. Nehledě na to, že jej tyto společenské věci zcela míjely. I proto měla všechny přípravy pod taktovkou jeho žena, kterou ovšem Filipa nepovažovala za kompetentní osobu v předcházení slovních pří. V této společnosti existovalo příliš mnoho věcí, které bylo třeba zohlednit…

Pravidlo č. 1 – žádná politika! Pokud jí bylo známo mezi knížaty Platonem Triantafyllou a Karolem Vrettem existovalo několikero sporů a jak znala bratránka Grigorie, dlouho by se neudržel a jeho cynické poznámky by večeři opravu nevylepšily.

Pravidlo č. 2 – Žádné drby ze společnosti! Nezajímaly ji ani jejího otce. Navíc Filipa ze zkušenosti věděla, že by to skončilo nejrůznějšími narážkami a skrytými urážkami, ve kterých excelovali Gavriil s Georgií.

Pravidlo č. 3 – Žádné obchody. Ty se jen málokdy obejdou bez dohadů. Navíc na řešení takových věcí měli muži vyhrazený čas po večeři. Nemuseli s nimi obtěžovat zbytek příbuzenstva, jak by se jistě stalo, kdyby ženy začaly příliš rozebírat módní a jiné výstřelky.

Pravidlo č. 4 – Žádné filosofování. Pokud by se dostal ke slovu Evangelos mohl by někoho nechtěně urazit v domnění, že nevinně diskutují. Nehledě na to, že Gianni by u něčeho takového asi umřel nudou.

Pravidlo č. 5 – Kyriaki si musí připadat, že je v centru dění. Kdyby tomu tak nebylo, mohla by ztropit nějakou scénu.

Pravidlo č. 6 – Přizpůsobivost! Kdykoliv by hrozil nějaký spor, nebo se někdo příliš dlouho odmlčel, bylo zapotřebí reagovat a změnit téma.

Unavovalo ji to!

 

Přinesli hlavní chod.

Nejstarší baroneta při výměně příborů mimoděk zavadila pohledem o dvě prázdná místa u jejich stolu a přes tvář jí přelétl stín.

Že zůstala neobsazená židle hraběte Stephanidia, nikoho z přítomných nepřekvapilo. Už v okamžiku kdy Loukas přebíral své dědictví, dal jasně najevo, že se k nim míní chovat stejně, jako se po celé jeho dětství chovali oni k němu (tedy ignorovat, veškeré rodinné vazby). Filipa nechápala, co macecha sleduje pozváním právě svého synovce. Musela přeci vědět, že nepřijede!

Znepokojovalo ji to.

A ještě více starostí jí působilo, že nepřijela Irida. Stalo se sestře něco ve službě? Nepustil ji její velitel? Obdržela vůbec zvací dopis? Nemůže přijet, nebo jen nepochopila sdělení mezi řádky?

Což ji přivedlo k dalšímu dopisu. Tentokrát k tomu, který sama obdržela. Co sis to jen usmyslel, Mihaile? Pomátl ses na rozumu? Tolik let jsme se neviděli a teď tohle…! Co s tím mám co dělat, já?!

Toto však nebyla vhodná chvíle na jakékoliv niterní obavy. Nesměla vypadnout ze své role. Vše muselo být dokonalé!

Raději se dál věnovala pokrmu a konverzaci…

3

Branou v nízké  kamenné zídce kolem usedlosti projel strakatý kůň. Zahradník, hrabající první spadané listí, vzhlédl od své práce, ale v první chvíli nemohl identifikovat jezdkyni oděnou v kožené zbroji pod kroužkovou košilí. Teprve když zastavila, seskočila na pevnou zem, sundala si kuklu a pohodila hlavou, poznal z hřívy zrzavých vlasů, že přijela slečna Irida. Ačkoliv jej páska přes její levé oko na okamžik zmátla, již o mrknutí později si byl její identitou jistý.

Hrdě zdvihla hlavu, propálila jej chladnou modří nezraněného oka, kývla hlavou k neosobnímu pozdravu a vykročila ke vchodovým dveřím, které bez klepání otevřela.

Služebná Sybilla, zhruba ve věku její matky, procházející halou s náručí plnou špinavého nádobí, se jí tak polekala, až vykřikla.

Irida se zastavila.

Žena zrudla a sklopila zrak.

„Vítejte, slečno,“ uklonila se a spěšně pokračovala ve svém směru.

Z jídelny vyšly další dvě služebné, Sybilliny dcery Tatiana a Valentina. Ty se již nepolekaly. Obě slečnu uctivě pozdravily úklonou a zmizely v protějších dveřích do kuchyně.

Irida přelétla místnost pohledem. Nemusela dlouze přemýšlet, kde je zbytek rodiny. Měla by tam jít a narušit jim večeři?

Váhala jen chviličku.

O několik kroků později již brala za kliku a bez zaklepání vcházela.

Ať už se uvnitř bavily o čemkoliv, v ten moment veškerý hovor ustal jako na povel. Pohledy přítomných se automaticky stočily směrem k ní.

„Nenechte se rušit,“ pronesla autoritativně a vykročila ke své židli naproti Filipě. Nedělala si hlavu s tím, zda někoho urazí či nikoliv. Prostě tak jak byla, zasedla k večeři, dala nohu přes nohu, nechala si nalít víno a spokojeně s pohárem v ruce vyčkávala na další chod. Však také měla po náročné a dlouhé cestě již docela hlad.

„Vítej, dcero,“ pozdravil ji zdvořile otec.

„Otče,“ oplatila mu a zdvihla koutky v drobném spokojeném pousmání.

Matka ji sjela přísným pohledem a Kyri se na ni dotčeně zaškaredila a našpulila rty.

Irida si v duchu odfrkla. Vyměnila si pohled se strýcem Angelem a kývla na pozdrav váženým hostům z rodiny Vrettos.

Evangelos se na příchozí sestru upřímně usmál a ona mu jeho pozornost oplatila.

Akorát Filipa se na ni ani jednou přímo nepodívala.

Iridě to však nevadilo. Věděla, že budou mít později čas si o všem promluvit.

„Příchod ve velkém stylu, sestřenko?“ otázal se jí s úšklebkem Gavriil.

Odpověděla mu pouze úkřenem a dále si ho nevšímala. I proto, že seděl mimo její zorné pole.

Nastalo ticho.

Iridin příchod poznamenal všechny přísedící. Částečně drzostí, s níž se opovážila narušit probíhající jídlo, částečně jejím vzezřením. Nejen, že se nepřevlékla do něčeho vhodnějšího, ale navíc si z hranic přinesla jizvu táhnoucí se z čela přes zakryté oko až do půli levé tváře.

Najednou jakoby nikdo nevěděl co říct. Služebné přinesly zákusek a večeře pokračovala již mlčky.

4

Po jídle se rozdělili.

Baron Pavlos s knížaty Platonem a Karolem se odebrali do denního salonku a věnovali se své zábavě.

Jejich manželky poseděly v hale u krbu a probíraly zítřejší program.

Gavriil s Grigoriem, Georgií, Kyriaky a dvojčaty Ioannou a Ioannidem Vrettos zůstali tamtéž. U stolku v rohu hráli karty a dobře se bavili.

Evangelos a Gianni se přesunuli do pokoje pro hosty, který byl sourozencům Triantaffylou přidělen a vyprávěli si historky z doby, kdy se neviděli.

Filipa se ujala Iridy. Nejprve zařídila, aby bylo řádně postaráno o sestřina koně a poté, aby připravili její pokoj a lázeň.

Než bude vše zařízeno, přesunuly se sestry do Filipiny komnaty. Tam se starší z žen usadila na postel a mladší se přesunula k oknu, které poskytovalo výhled na poslední paprsky slunce ozařující širé louky rodinného panství.

„Přijela jsi,“ vydechla Fí tiše s pohledem upřeným na sestřina záda. Její tvář jakoby nevěděla, jestli se má usmívat, nebo vypadat strhaně.

„Evidentně,“ konstatovala Iri odměřeně. „Co se děje?“ šla přímo k věci.

Fí se hořce uchechtla. Ulevilo se jí, když Iri uviděla, ale zároveň už neměla sílu předstírat, že je nad věcí.

„Není to zřejmé?“

„Tvá zpráva byla velmi strohá,“ upozornila ji mladší sestra.

„Tedy přesně ve tvém stylu,“ kontrovala starší zrzka. Obě zdědily barvu vlasů po svém otci.

Iridiny rty se zkroutily v úšklebek.

„Kyri bude zítra sedmnáct. Matka jí koupila zásnubní šaty. Vzhledem k přítomnosti rodiny Vrettos, předpokládám, že jejím nastávajícím bude Ioannis?“ shrnula, co si z Filipina dopisu již odvodila.

Sestra za jejími zády mlčky přikývla.

„Stále nevím, v čem je problém.“

Filipa si povzdechla.

„Opravdu nevíš?“

Ticho. Irida cosi tušila. O to méně se jí to však líbilo. Zamračila se.

„Copak si nepamatuješ, když se chystaly tvé zásnuby?“

Iri si odfrkla.

„Pochybuji, že se Kyri nechce vdávat.“

„Myslíš?“ Fili se krátce odmlčela. „Od chvíle, kdy se dozvěděla jméno svého nastávajícího je úplně nesnesitelná.“

„Kyri je nesnesitelná pořád,“ odbila ji Irida mávnutím ruky.

Filipa zakroutila hlavou. Zvedla se, přešla k sestře a položila jí ruku na rameno. Teprve v té chvíli se jejich oči konečně setkaly.

„Přemýšlej,“ vyzvala ji Fí s náznakem naléhavosti ve svém hlase. „Ioannis nepožádal Kyriaki o ruku. Že budou zasnoubeni, jí oznámila její matka. Kyri se to evidentně nelíbí. Možná si myslí na někoho jiného?“ nadhodila.

Irida se odtáhla.

„A co já s tím?“ probodla sestru odtažitým pohledem.

Fí si povzdechla.

„Ty nejlíp víš, jaké to je, když ti chtějí vnutit někoho, o koho nestojíš.“

Obě se odmlčely. Na několik vteřin nastalo ticho. Vzpomínka na Iridino zásnubní fiasko před šesti lety je obě přiměla k úšklebku a následnému uchechtnutí.

„To už je dávno,“ poznamenala Iri přeci jen o něco uvolněněji, než doposud působila.

„Pořád jsi její starší sestra. Můžeš jí nabídnout východisko…“

„To ty taky.“

„Já se ze svých zásnub nevykroutila,“ poznamenala Fí. „Ty ano.“ Fakt, že Filipu se nikdo s nikým zasnoubit nesnažil a její otec jí nechával ve volbě manžela volnou ruku, nebylo potřeba připomínat. I proto byla ve svých čtyřiadvaceti stále ještě svobodná.

„Armáda není pro Kyri žádné východisko,“ ohradila se Irida. „Co by tam dělala, službu v kuchyni?“ Nelíbil se jí směr Filipiných myšlenek.

„Poslyš,“ začala Filipa, „tobě opravdu nepřijde divné, že by se tvé matce podařilo domluvit sňatek s jediným synem knížete Vretta z Liviady? Obě víme, že baronka Anna není dobrá diplomatka, ani obchodnice. Přišel s tím návrhem kníže? Nebo spíše jeho žena? Nezapomínej, že pozvali i Louka Stephanidia…“

Irida si založila ruce na prsou a její zdravé oko se podmračilo.

„Kam tím míříš?“

„Kněžna Konstantina, mimo jiné sestra císaře, byla původně zasnoubena s dvojčetem tvé matky, hrabětem Antoniem Stephanidiem. Ten se ale rozhodl oženit s nemanželskou dcerou knížete Vretta, Efthalií. Konstantina se tehdy provdala za Efthaliina nevlastního bratra, Karola a stala se kněžnou. Teď chce, aby si její syn vzal Kyriaki, Antoniovu neteř…“

Irida zakroutila nevěřícně hlavou.

„Strýc Antonios je mrtvý,“ upozornila ji na nesporný fakt. „Matka, její sestra i bratr se od něho distancovali ještě v době kdy žil, kvůli hanbě jíž na rodinu uvalil. Víš to stejně dobře jako já. Můžeš mi říct, co za domnělou satisfakci by kněžně Vrettos poskytl takový sňatek?“

Filipa sklopila zrak. Přemýšlela nad tím. Opravdu hodně nad tím přemýšlela… I když to řečeno takto opravdu neznělo úplně pravděpodobně, pořád se nemohla zbavit špatného pocitu.

„Pro Kyriaki je manželství s císařovým synovcem rozhodně cesta k lepšímu postavení a životnímu stylu. Netouží snad právě po tomhle?“

Fí si povzdechla.

„Myslím, že zdaleka není tolik důležité po čem, kdo touží, ale co je pro to ochoten obětovat.“

„S tím na mě nechoď, Fí“ ohradila se Irida. „Přijela jsem, protože jsi volala o pomoc. Takže mi řekni, co po mě vlastně chceš?“ Na rozdíl od sestry Irida byla přímá. Nekomplikovala si život zbytečnými úvahami nad pohnutkami jiných lidí. Nerozuměla komplikovanému světu intrik. Pokud ji její sestra potřebuje, ať se laskavě vyjádří!

Filipa pokývala hlavou a vyhlédla z okna. Kruhy zářily ve své majestátní velikosti obepínající celý lidský svět. Zatáhla těžký závěs barvy mahagonového dřeva, jakoby sebe i sestru chtěla skrýt před jejich domnělými zraky.

„Můžeš si hrát na tvrdou bojovnici, jak chceš,“ vydechla. „Já vím, že ti na Kyriaki záleží. Na každém z rodiny… Není důležité, co chci já, ale co chceš ty. Napsala jsem ti, abych ti dala příležitost něco změnit, budeš-li chtít. Dlužila jsem ti to.“ S těmi slovy se Filipa otočila a přešla ke stolu, kde usedla na židli.

„Zůstaň zde, rozhlédni se a učiň své vlastní závěry a rozhodnutí. Mě pomáháš už tím, že tu jsi,“ odvážila se svěřit. V poslední době toho na ni bylo opravdu hodně a celá tahle záležitost byla jen jednou z věcí, které jí nedávaly spát.

Irida ji pozorovala jasnou modří svého oka.

„Loukas předpokládám, nepřijel.“

„Dle očekávání,“ vydechla Fí unaveně.

Iri přikývla. Tentokrát to byla ona, kdo přišel k sestře blíž a položil jí konejšivě ruku na rameno.

„Děkuji ti.“

Filipa položila svou dlaň na tu její.

Služka zaklepala a oznámila, že lázeň pro slečnu Iridu je připravena. Sestry se rozloučily mlčky a Filipa ve svém pokoji osaměla.

Ze zásuvky svého stolu vytáhla list z Ditromie v severozápadním Emaronu a povzdechla si. Opravdu sis nemohl vybrat „lepší“ chvíli, Mihaile…

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru