Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Života brázdy hluboké
datum / id12.05.2020 / 506820Vytisknout |
autorHerr_Jaroslav
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno171x
počet tipů10
v oblíbených1x
do výběru zařadilGora,
Života brázdy hluboké

 

To bylo jasný, úplně jasný, že se něco děje. Hned bylo vidět, že legrace stranou. Průša se třásl a byl v transu. Znám ho přes čtvrt století, tohle jsem ale nezažil. Jestli má horečku, tak proč neleží doma v posteli a žena mu nevaří čaj?

Průša mne chytil za klopy a přitáhl si mne blíž ke svým lesknoucím se očím. Pěsti silně sevřené, klouby úplně bílé, mezi našimi obličeji nebylo než pár milimetrů prostoru, do kterého chtěl vypustit něco z jiného světa.

"Já mám ženskou," procedil atomovými mezerami mezi stisknutými zuby. A bylo to venku. Jen kdyby nešlo o Průšu, zrovna o něj. Co je vlastně zač, tenhle Průša...

Spořádaný tatík, vyučil se a nastoupil do přidružené fabriky, od pondělí do pátku od šesti do dvou. Ve vedlejší hale dělala Vlaďka, Průša se před ní kasal v montérkách, povídal debilní vtipy a sám se jim smál, Vlaďka nebyla moc na kulturu a smála se s ním. Ani chytrá moc nebyla, asi jako Průša, ale byla od mala vycvičená v zateplování... úklid, vaření, praní, televize, podniková chata na týden, takže do lesa na houby a večer společenská místnost s televizorem. To už tedy byli svoji v podnikovém paneláku. A dvě děti, holka a kluk, ona se učila na zahradnici, on si dělal výuční list na zámečníka, protože ho tam rodiče poslali.

Tak uběhlo pětadvacet let života a teď mě tady Průša drží za klopy, div mi je neurve a div se nerozbrečí.

"Mám ženskou!" syčí mi nešťastně do obličeje. Asi by se měl radovat, ale já ho znám právě těch asi pětadvacet let. A vím, o co teď jde. Ale lepší je slyšet to přímo ze zdroje neštěstí. Průša se rozpovídal.

"Nevím, co mám dělat. Vůbec. Jsem v prdeli. Úplně. Tohle skončí blbě. Hodně." a Průša nabral dech na pokračování.

"Ale já si nemůžu pomoct. Nemůžu. A přitom ještě před měsícem mi nic nevadilo. Nic. Jenže teď mi vadí všechno. Je mi padesát, ty vole, já to nemůžu ani vyslovit. A nic, vůbec nic, život v prdeli, jedno velký nic! S Vladěnou si každou sobotu vrzneme, máme tři polohy, vystřídáme je jednu po druhý a je konec. Každou sobotu, člověče, každou, a přitom si nepamatuju ani na jednu. Je mi padesát a já si  nic nepamatuju. Já přece potřebuju mít něco, na co můžu vzpomínat! A s touhle Mirunou šoustáme celou noc, ta mě vždycky rozloží a zase složí a znovu mě rozloží. A já jí nezůstávám nic dlužnej, ježíši, kdybys viděl, co s ní všechno dělám! A ono to člověče úplně samo...! Já přece potřebuju mít něco, na co budu vzpomínat, tak něco řekni!"

"No tak jsi Průšo aspoň na chvíli šťastnej chlap," řeknu nejistě. Protože to říkám zahybateli. A morálka se na nás ksichtí, to už s námi jinak nebude.

"Ale zase Vladěna, že jo...," dodám pochmurně.

"Kurva já vím! Kurva, kurva, stotisíckrát kurva!" řve Průša šeptem a je zoufalý. Vladěna je norma jeho života, Vladěna je zákon, je to pár kolejí, zalitých do betonu, jedenácté přikázání: "Nevyskočíš"... z kolejí. A Průša souloží s Mirunou za jejími sádelnatými zády. Čtvrt století jede kolomotiva s tendrem v zápřahu. A kolem se míhají rozkvetlé louky a lesklé hladiny rybníků, na jejichž březích se sluní nahé dívky. Lokomotiva supí kupředu, tendr zapřažený hákem a závitem. A rybník za rybníkem mizí v dálce. Jinak to nejde, koleje, koleje...

"Já jí to nemůžu udělat, musím to udělat, ale nesmím, ale chci, strašně...!" blekotá prokletý Průša a v hlavě se mu srážejí armády v černých a bílých uniformách. A do dunění děl se přidá i sám Průša a začne tlouct hlavou o stůl, opravdu to duní jako buben, když někoho vedou na popravu.

A už to nejsou rány hlavou, už je to něco jiného, vidím to, rozumím tomu. Něco se strašlivou silou snaží vydobýt se na svobodu, tluče to do stěn, do okovaných dveří, chce to ven, s děsivou mocí to chce ven, rozbít zdi, prokopat se do světla, ten nahý člověk chce prorazit mříž a prodrat se na ty prosluněné louky a k těm dívkám na březích lesknoucích se rybníků, proto tluče a bije do kamenů, do zdí, nad nimiž se občas vztyčí tlustý ukazovák a za ním hlava s natáčkami...

Jakápak pointa, tohle nemá pointu, nic tady nemá pointu, jenom Průša mlátí čelem do desky stolu, protože chce a nesmí, musí a nemůže...

 

 

 

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.05.2020 21:00:551 tipů dát kritice tipHerr_Jaroslav

osm hanka: Autor si na jaře musí vrznout, i kdyby měl zmrznout...

14.05.2020 20:59:201 tipů dát kritice tip8hanka

neviem prečo mi napadlo - jak lvové bijem o mříže...

vidím, že si si vrzol viackrát, idem pozrieť to ďalšie...

 

13.05.2020 17:35:281 tipů dát kritice tipKvětoň Zahájský

Skvěle podané, skoro bych řekl že jako prožité.

13.05.2020 05:45:21dát kritice tipHerr_Jaroslav

Dan Kočka - no, jaksi mi to vrznutí začalo chybět... :)

13.05.2020 00:13:131 tipů dát kritice tipKočkodan

Je dobře, že sis tady po dlouhé době zase jednou vrznul. ;-)

12.05.2020 20:41:20dát kritice tipJARO JÁRO

***

12.05.2020 20:41:04dát kritice tipJARO JÁRO

***

12.05.2020 19:02:261 tipů dát kritice tipHerr_Jaroslav

Mám beznaděj v krvi... :)

12.05.2020 17:33:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ahoj, vidím, že pokračuješ v příbězích jistého Průši... jako vlastně pokaždé je to v nich s hrdinou beznadějné, ale tebou dobře podané. S pocity, které pak vrcholí v předposledním odstavci, se dá dobře ztotožnit... a tvůj způsob zacházení s češtinou si užívám.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.