Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Hosté do domu 3/4
datum / id14.05.2020 / 506872Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno101x
počet tipů9
v oblíbených0x
Hosté do domu 3/4

 

V pátek navečer Dáša volala, že v neděli odpoledne, asi ve tři, přijedou na chvilku oba. Chtěla vědět podrobně, jak nás najdou. Vysvětlil jsem jí cestu a dodal, aby nečekali kdovíjaký dům nebo vilu, že je to jen malá obezděná dřevěnice.

„Však nejdeme prohlížet dům, jdeme za vámi.“

„A co máme připravit k občerstvení? Co má manžel rád?“

„Nic nechystejte, snad jen grog. Budeme po obědě a stavíme se jenom asi na dvacet minut.“

Ve čtyři ráno nás probudil telefon. Volala Miluška, která byla v sedmém měsíci, že jí „praskla voda“. Okamžitě jsme se rozespalí vypravili do Krnova. Než jsme dorazili, Danovi se podařilo s kolegy policajty na noční službě odvézt Milku do nemocnice. Vzali jsme Jarečka na Ježník k tetě Táně. Byla sobota a mohla se o něj postarat.

Pak už se nedalo víc dělat, než jet domů a čekat, co bude s Miluškou dál.

Odpoledne přijel ten známý z ochranky, který v Karlově Studánce vyřizoval Dáše náš vzkaz. Ověřoval si, že jsme to my a že opravdu bydlíme na udané adrese. Požádal nás, zda si smí projít okolí domu. Potom odjel.

My jsme měli v hlavě jinou starost. Byli jsme beze zpráv o Milušce.

V neděli ráno zavolal Dan, že Milušku včera z Krnova převezli do Olomouce, tam se ve fakultní nemocnici chtějí pokusit oddálit porod.

Odpoledne přijeli Kája s Pavlem, kteří jediní se na naši výzvu rozhodli s Havlovými sejít. Pavlovi i na pouhý půlden stálo za to přijet z Brna, protože chtěl s Dášou projednat jakousi komunální záležitost, týkající se Židenic, její rodné čtvrti a Pavlova nynějšího bydliště.

Chvilku po třetí hodině zastavila před domem tři auta. Z jednoho vystoupili Havlovi, Dáša vyndala z kufru krásnou kytici a pan prezident igelitku. Šli jsme jim na most naproti. Představil jsem jim Káju.

„Obdivoval tě, když jsi ještě hrála,“ poznamenala Jana. Dášu to zjevně potěšilo. Po přivítání Janě tu kytici podala. Mně dal pan prezident rumunský cabernet sauvignon ročník 1993. Ten, na rozdíl od kytky, nikdy nezvadne. Že bych ho měl někdy chuť otevřít, pochybuju. Je to památka.

„Jenom na chvilku,“ připomněla Dáša na chodbě. „Mají pro nás něco naplánováno, nesmíme moc zlobit.“

Jana je hned zvala ke stolu. Já jsem jim naopak ukázal, kde je záchod a koupelna. Rádi tam zapadli. Teprve potom šli do obýváku. Tam stála na stole u okna miska s brambůrky a druhá s vanilkovými rohlíčky od Vánoc pro naše kluky. Jak šel prezident kolem, všiml si: „Jejda, rohlíčky!“ a jeden si vzal. Dáša ho napomenula: „To nesmíš, Vašku, musíš hubnout!“

Jana ho také varovala, ale z jiného důvodu: „Je to zbytek od Vánoc, to není nic pro vzácného hosta.“ Ale on zabrumlal pod vousy: „Dobrý!“ Vzal tu misku a šel si s ní sednout na pohovku u malého stolečku. Dáša se posadila vedle něho. Před nimi stála mísa s ovocem a talíř s nakrájenou šunkou a salámem, obložený zeleninou. Oni však nechtěli nic, jen abych udělal grog. Prezident se pustil do rohlíčků. Neposlechl Dášu ani Janu a pochvaloval si je.

„Do grogu bych vám dal, pane prezidente, místo rumu slivovici, mám dobrou, chcete?“

„Radši ne,“ zaprosil, „radši ten rum.“

„A osladit?“ zeptal jsem se.

„Můžeš medem,“ řekla Dáša a taky ochutnala rohlíček.

„No jo, to se nedivím. Ale už si neber.“

Nebylo to nic platné.

„Do rohlíčků je Vašek blázen,“ řekla omluvně a vzdala to.

Šel jsem připravit grog a slyšel jsem až do kuchyně Janu. „Chutnají vám opravdu? Jsou od Vánoc v mrazáku. Nejsou dobré, že ne? Já jsem jenom taková kuchařka na baterky.“

Její známá písnička. Už ji většinou neposloucháme. Ještě že nepoužila to své oblíbené slovo, na něž nejčastěji reagujeme podle Pavlova vzoru, že „té hnusné omáčky“, „toho hnusného segeďáku“ nebo něčeho jiného hnusného chceme přidat.

„Neřekl bych, že jste špatná kuchařka,“ pochleboval jí prezident.

Jana stejně nevěřila, že jsou spokojení. U ní nikdo nesmí trpět nedostatkem, proto by pořád něco snášela.

„Nic nesháněj, nám je dobře,“ napomenula ji Dáša, „tady si s náma sedni a povídej. Jak tady žijete?“ Všimla si brambůrků na stole, nechala si je od kluků přinést, hrábla do nich a křupala, zatímco prezident si pochutnával na rohlíčcích.

„Čeká nás tady hodně práce,“ přiznala Jana, „v domě i na zahradě. Ale chtěli jsme to, tak si nestěžujeme. Hlavně nás těší, že jsme přímo v lesích, to v Třebíči nebylo. Jaroušek se sice staral o všechny lesy okolo Třebíče, ale byly moc daleko. Tady je máme hned u chalupy. A hlavní je, že se známe s dobrými lesáky, smýšlejí jako my, hodně ekologicky.“

Měli jsme zatopeno, grog hřál, nikomu nic nescházelo, i prezident, který předtím poznamenal, že zdravotně není úplně ve své kůži, dostal v tom neformálním prostředí zdravější barvu a byl v dobré pohodě. Jana obíhala s foťákem, tu a tam ji vystřídal Kája nebo Pavel.

Chránili jsme se ani pípnutím nepřipomenout, jak ten čas letí. Pro všechny případy jsem však otevřel otázku petrovického penzionu. Dáša mi vysvětlila, že podporují různé programy, finančně na ně přispívají, ale budovy nekupují. Z tašky, co visela na chodbě, vytáhla několik prospektů a podala mi je: „Potom si to přečti.“

Jana se zas ptala, jestli by nechtěli něco k jídlu. Prezident odmítl, je rád, že se mu daří hubnout, stačí, že hřeší s těmi rohlíčky. A vzal si další.

„Já bych si dala, ale máš něco obyčejnýho? Pan hoteliér nás hostí pořád něčím extra, to je furt samá krůta, laň, daněk, divočák, na divoko, na krotko, na smetaně, na paprice, nám už to leze krkem.“

„A co tak chleba s kačením sádlem!?“ napadlo mě.

Dášence se zaleskly oči: „Jo! A hodně cibule!“

To je ono. Za chvíli Jana přinesla několik krajíčků chleba bohatě namazaných kačením sádlem a misku s nakrájenou cibulí.

Dáša si posypala krajíc vrstvou cibule a zakousla se do něj, jako by týden nejedla.

„To je něco! Dávno jsem nic takovýho neměla! Na, ochutnej,“ mluvila plnou pusou. Václav se však odvracel.

„No ták, zkus to, Vašíčkůů.“

„A co moje kila?“ bránil se.

„Toto ti pro jednou neuškodí, na. Až ti budou cpát ty panský blemty, zase shodíš. Ochutnej, no tak!“

Ukousl si z jejího krajíčku a souhlasil: „Tak jo, ale cibule míň.“ Na Dášině krajíci nebylo sádlo pod cibulí málem vidět. Vzala menší krajíček, posypala řídce cibulí a dala mu ho. Zmizel v něm stejně rychle jako ten první v Dáše, ale víc nechtěl.

„Co by tomu řekli doktoři, že?“ zabručel.

„Vašíček je vzorný pacient,“ pohladila ho Dáša po rameni.

Sama se neomezovala, snědla další krajíc a pak všechny.

Jana jen zářila. Přinesla nachystané pohledy, které chce poslat dětem a známým, doufajíc, že někomu udělají radost a požádala hosty o podpisy. Ti se nijak nerozpakovali. Když pak poděkovala, vyrukovala ještě s něčím, má to už od čtvrtka za lubem. Pro naši chaloupku zakládá knihu návštěv a dnešek je jedinečná příležitost k zahájení dlouhé řady zápisů. Běžela pro tlustou, zbrusu novou Pamětní knihu – d­árek od naší Martinky – r­ychle spočítala, kolik toho bude muset od našeho přistěhování napsat, odhadla tak počet povinně prázdných stránek, v patřičném místě knihu otevřela, postavila se skromně ke stolečku a nesměle požádala: „Mohla bych vás, pane prezidente, obtěžovat? Vy jste tak vzácná návštěva! Můžu vás poprosit, abyste se mi sem s Dášenkou podepsali?“

„Beze všeho,“ řekl prezident. Přimhouřenýma očima něco odhadoval a pak řekl: „Dášo, prosím tě, v náprsní kapse mám barevný fixky.“ Dáša mu z bundy na chodbě přinesla pouzdro, on z něj vyndal zelenou fixku a rozmáchl se k tomu svému širokému podpisu. Chtěl začít nahoře.

„Tam ne, tam přijde fotka,“ lekla se Jana. „Kdyby vám to nevadilo, asi tak sem.“

Tak jsme byli svědky, jak se uprostřed stránky rodí zelené „Václav Havel 16/1/2000“. Dáša se podepsala červenou fixkou a každý pak tou červenou namaloval svůj známý znak – on srdíčko, ona pusinku.

Tím byla zahájena řada záznamů v Janině pamětní knize petrovického domečku. Tu chvíli jsme ještě nevěděli, jak slavná je dnešní neděle, nevěděli jsme, že se nám přede dvěma hodinami v Olomouci narodilo naše nejmladší, Danovo a Miluščino čilé nedonošeňátko, nedělňátko Daneček. Zastavení porodu se nepodařilo, chlapeček nečekal na správný čas uprostřed března, spěchal na svět – a­ strčili ho do inkubátoru.

To jsme se dozvěděli až večer.

Teď, v půl páté, se kvapem stmívalo a hosté se zvedli. Zdržovat jsme si je nedovolili, i tak tu navzdory plánu zůstali víc než hodinu.

Zatímco Dáša si prohlížela kuchyň a pokojíček, pan prezident už se na chodbě oblékal.

„Ještě se posaďte, než přijde Dášenka,“ vyzvala ho Jana. Kam by se mohl na chodbě posadit? pomyslel jsem si. Ale pan prezident mě překvapil, jak Janu bez odmluvy poslechl, jak si sedl v tom zimním kabátě tam, kam ukázala, na nízký botník pod věšákem plným kabátů, tašek a klobouků, a tak tam seděl a bavil se s námi stojícími, než Dáša přišla. Tento ve světě respektovaný myslitel a filozof i nám znova předvedl, jak je v soukromém životě, na nějž nemyslí a na němž mu nijak nezáleží, doslova závislý na vedení ženskou rukou. Měla pravdu Olga, když mu před smrtí kladla na srdce, aby se znovu oženil, že by sám byl ztracený.

Při loučení Jana – t­řebaže politice vůbec nerozumí – prezidentovi domlouvala, že už by se měl vykašlat „na celou tu jejich žabomyšárnu“ a jen si s Dášou užívat odpočinku a zdravotních procházek. On jí přikyvoval, máte pravdu, už mě to zmáhá, ona říkala, že i sem k nám by si mohli na dovolenou přijet, až je přestane bavit cestování po cizině a hladila ho po tváři a pan prezident si to nechal líbit. Bylo vidět, že mu není proti mysli ta upřímnost, ten nefalšovaný zájem o lidskou bytost, jež se skrývá za vysokým postavením a lidské city má jako každá jiná. Nevadilo mu, že k němu tak upřímně mluví obyčejná Dášina teta z Moravy, kterou vidí potřetí či počtvrté v životě a možná už ji nikdy neuvidí.

Než vyšli, ještě jsem si na něco vzpomněl.

„Dášenko, počkej, prosím tě.“ Běžel jsem do obýváku, přinesl hromádku napsaných pohlednic a poprosil, aby je nechala poslat ze Studánky. Pochopila bez řeči.

Srdečně jsme se rozloučili. Prezident se zastavil na našem mostě a podíval se do dálky proti proudu potoka, z něhož malebně vystupovaly zasněžené kameny. „Je tu hezky,“ řekl s povzdechem. Chvilku tak stál, rozhlížel se po zalesněných stráních a potom dodal: „Vůbec jsou ty Jeseníky krásné hory.“

Než nám před nasednutím do auta naposled zamávali, všiml jsem si, jak Dáša balíček pohlednic strčila jednomu z bodygárdů. Odeslání je zaručeno, ten se jistě neopováží zapomenout.

Tři plně obsazená auta s rozsvícenými světly odjela.

 

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.05.2020 06:13:36dát kritice tiprevírník

I tobě, Phil, dík.

15.05.2020 06:08:58dát kritice tiprevírník

Jsem moc rád, Arwen, že i tobě se u nás líbí. Děkuju.

14.05.2020 21:19:26dát kritice tipArwen Leinas

K tomuto dílu jsem se dostala až teďka, chtěla jsem si to vychutnat a jsem ráda, že jsem se tak rozhodla. Moc hezké :)

Vůbec jsou ty Jeseníky krásné hory. S VH musím souhlasit, opravdu jsou nádherné.

14.05.2020 20:59:39dát kritice tiprevírník

Ireno, děkuju ti za uznání. Máš ve všem pravdu.

14.05.2020 19:40:32dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, pokud mohu soudit, V.H. prostě "sloužil" svými idejím a národu, jak bylo třeba, i za cenu zdraví - a muselo to být velmi únavné. Jsou - občas - mezi námi lidé, kteří nehledí převážně jen na své zájmy. Měli jsme velké štěstí na Pana presidenta...

Je dobře, že jsi měl možnost poznat jej jako obyčejného člověka.

14.05.2020 13:00:48dát kritice tiprevírník

Čudlovi pěkně děkuju  za tip.

14.05.2020 12:56:50dát kritice tiprevírník

Diano, s tím přečtením Havlových děl, to jsi tedy obdivuhodná čtenářka. A máš pravdu, vzácný člověk to byl.

Blackie, neboj, taky dojde na ty vycházkové, i jiné snad zajímavé... "Chlapeček" je velmi čilý, pracovitý a soutěživý. Asi aby nahradil ty chybějící dva měsíce, kdy měl být ještě u maminky. Závodně sportuje, chystá se na vysokou, a vůbec nám to dvacetileté desáté vnouče dělá radost. Stejně jako ostatní.

14.05.2020 12:26:22dát kritice tipblacksabbath

...no mám raději ty vycházkové, ale zase na druhé straně....dala jsem si to k obědu a dozvěděla jsem se......hele...ten chleba s cibulí.....nebo ty rohlíčky.....asi pro mě nezbyly...hm.....*/****

P.S. přeji......hodně zdraví chlapečkovi

14.05.2020 12:00:49dát kritice tipDiana

Zase moc pěkně napsáno. Pan president si zasluhoval mnoho úcty a obdivu. Viděla jsem všechny jeho hry a přečetla všechny knihy. Byl to vzácný člověk...

14.05.2020 10:35:01dát kritice tiprevírník

To je dobře.

14.05.2020 10:12:11dát kritice tipKočkodan

 

Malé vinylové rohlíky mám také rád. A rád jsem si precetl i tenhle „hnusný“ díl. ;-)

14.05.2020 10:01:21dát kritice tiprevírník

Toto se, Gabi, dozvídám až dnes, jak se ti to spojilo. Tvoje nedonošeňátko jsem si dohromady s tímto nikdy nedával. Taks to teď aspoň připomněla.

14.05.2020 09:35:45dát kritice tipgabi tá istá

na túto časť som sa obzvlášť tešila, keď som bola malá, na návštevách som odmietala všetko jedlo, ak som už musela jesť, vypýtala som si omastený chleba s cibuľou a nedonošeňáko sa mi spája s tým mojim, čo sa malo narodit 6. března a prišlo na svet na Mikuláša*

14.05.2020 08:11:29dát kritice tiprevírník

Renato, Přemku, převelice vám děkuji, že jste se mně sem taky podepsali.

14.05.2020 07:55:15dát kritice tiplastgasp

Jaroslave sdílím tvé pocity. Nezapomenutelný zážitek, poutavě napsaný s citem a vlídností. S tou kronikou, to je výborný nápad. Máte na co vzpomínat. Daneček se povedl. Bezva.

14.05.2020 07:53:51dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No vidíš, rohlíčky! A jak panu prezidentovi chutnaly. A kačení sádlo. Musela to být opravdu pohoda. Pan prezident Havel byl báječný člověk.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.