Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hosté do domu 4/4

15. 05. 2020
8
13
900
Autor
revírník

 

Kniha návštěv, od toho dne poctivě vedená, zaznamenává každičkou, i zdánlivě bezvýznamnou návštěvu. Pro Janu však žádná není bez významu. Ta kniha je její chlouba.

Celý život si vede zvláštní druh deníku. Do obyčejného stolního kalendáře denně zapisuje ranní a odpolední teplotu, déšť, sníh, slunečno, zataženo, zapíše i silnější vítr. Kromě počasí zaznamenává telefonáty a každou jen trochu významnější událost. Píše drobným, ale čitelným písmem. Často, když je událostí víc, bývají písmenka hodně stěsnaná, ale dají se vyluštit. Každý kalendář se po čase mění ve spolehlivý zdroj informací. Co jsme v Petrovicích, slouží též jako základ k zápisům do Knihy návštěv. K těm si Jana sedá jen čas od času, když si vyšetří jeden nebo dva klidné půldny. To si pak vezme na pomoc svůj neocenitelný zdroj informací. Tak se nemusí obávat, že na něco zapomene. Drží se datové posloupnosti. Následkem takového způsobu pojímání událostí dochází mezi námi někdy k menším nedorozuměním, protože já naopak své vzpomínky ani úvahy na posloupnosti nestavím a snadno se stane, že se v čase úplně ztratím. To pak sedne milá Jaňulka ke kalendáři, na to si ve své tvrdošíjnosti udělá čas kdykoliv, někdy vezme na pomoc dva i tři ročníky a hledá a listuje tak dlouho, dokud mě nepřesvědčí, že pravdu má ona. Takže když jsem někdy v koncích s pamětí, sám raději dobrovolně sáhnu po těch jejích pomocnících.

Tou nedělí 16. ledna 2000 začal v petrovickém domku nikdy na dlouho nepřerušený řetěz návštěv. Nejen „našich miláčků“, jak Jana všechny nazývá – j­e jich dvacet, dětí a vnoučat dohromady –, a­le také ostatních příbuzných (ani těch není málo) a přátel, a to dávných i současných, i dobrých známých, i lidí docela neznámých. Většinu těch nám neznámých přivádí Miluška.

 

Danečka jsme doposud neviděli. Když byl čtyři dny na světě, právě na šestapadesáté narozeniny jeho babičky, vzali jsme – b­abička a já – č­rták, nástroj mého mládí k vyznačování těžby, dokonale jsem si ho přebrousil, a vydali jsme se po naší pěšince k hraničnímu buku. I já, skeptik, jsem z radosti nad nejmladším vnukem podlehl rozšířené pověře, stejně jako Jana jsem objímal široký hladký kmen, díval se vzhůru do rozklenutých větví a s plnou vážností prosil boha, sídlícího v tom stromě, aby dal kloučkovi zdraví a sílu. Až jsme dočarovali, udělal jsem, co dosud nikdy. Tím ostrým črtákem jsem na straně k domu vyryl v hladké kůře přes lýko hluboko až do živého dřeva Danečkův monogram D.V. a datum narození – 16.1.2000. Čerstvé rýhy svítily novotou.

„Teď je mu asi sto let. Až bude Danečkovi osmdesát a sám už bude dědeček, tak si ten nápis pořád ještě bude moct jakž takž přečíst. Podle něj pozná, že je to on, že ho našel, ten buk, od kterého mu tenkrát po jeho předčasném narození babička s dědečkem vyprošovali sílu.“

„Ty tomu věříš, opravdu?“

„Věřím,“ řekl jsem, „písmena už sice budou hodně rozplizlá a do šířky roztažená, jak bude kmen tloustnout, ale ten strom se toho snadno dožije. Podívej se, jak je zdravý.“

„Něco z toho zdraví ale dá našemu Danečkovi.“

„I tak mu ještě hodně zbude.“

Čerstvý nápis byl do jara nápadný až na silnici. To mi nebylo zrovna milé. Během léta však nasákl mízou, ztmavnul a přestal mě usvědčovat z vandalismu. Dnes zarůstá závaly, není už vydutý, ale vystupuje z kůry, sílí a rozrůstá se do šířky. Začínám se strachovat, jestli bude za několik roků ještě k přečtení. Zdravé pletivo jizvy dobře hojí. Ale myslím s nadějí na to, jak jsem před časem vracel potomkům původních majitelů lesy zkonfiskované po „Vítězném únoru“. Potomek toho, kdo si svou lesní parcelu označil monogramem v kůře okrajových stromů, mohl si teď výskat, identifikace byla nepochybná ještě za čtyřicet let. Ale to bylo vždycky na smrku. Jak si s Danečkovým monogramem poradí náš buk, to nevím.

 

Prezidentská návštěva měla dozvuky. V úterý 25. ledna 2000 Kája a po něm ostatní nás telefonem upozornili na článek v krnovském Regionu. Druhý den jsme si ho měli možnost přečíst:

 

Lidi z Petrovic zaskočila návštěva prezidenta.

Petrovice (vr) – S údivem hleděli obyvatelé Petrovic na kolonu luxusních vozidel, která minulý týden zastavila u jedné z místních chalup. Výsledek pozorování nezvyklých vozů překonal veškeré představy, když do nablýskaného mercedesu nastoupil prezident Václav Havel s chotí Dagmar.

Prezident si do Petrovic odskočil z lázní v Karlově Studánce předminulou neděli odpoledne. „Šla jsem na procházku a najednou mě zarazil konvoj, který stál u jednoho domu, jehož obyvatelé se k trvalému pobytu přihlásili teprve nedávno,“ popisuje starostka Petrovic Hana Chovanová (nez.)

Do zmíněného domu se 18. prosince nastěhoval jistý pan Veškrna, takže starostce netrvalo dlouho, než si poskládala souvislosti dohromady. Chalupu si prý Veškrna koupil přes realitní kancelář a jeho nenadálé přistěhování do Petrovic vzbudilo jen u málokoho domněnky, že se jedná o příbuzného první dámy, původně herečky Dagmar Veškrnové.

Šuškání o možném příbuzenství potvrdila až návštěva prezidentského páru, kdy vyšlo najevo, že Veškrna je strýc Dagmar Havlové. Celou událost bedlivě sledoval zpoza okna naproti bydlící Roman Kubacký. „U vedlejšího domu stálo bílé volvo s majákem, nápisem Policie a pražskou značkou, další volvo bylo červené, ale taky s majákem a k tomu všemu tam byl ještě velký luxusní mercedes. V autech seděli chlapi a vykuřovali,“ líčí Kubacký.

„Pak se najednou objevil hlouček lidí, chvíli se fotili, ale to už přístup k domu zablokovala ochranka. Pak jsem jen viděl menšího muže a ženu, jak nasedají do mercedesu. Poznal jsem, že to byl prezident s manželkou,“ říká Kubacký. O svém novém sousedovi prý zatím příliš neví. „Je tady teprve chvíli, navíc ho ani nevídáváme,“ podotýká.

Prezidentova návštěva vzbudila v Petrovicích velký rozruch a o její charakter se zajímala i starostka Chovanová. „Údajně to nebylo nic oficiálního, šlo jenom o soukromou návštěvu,“ dodává starostka.

 

Článek Janu rozzlobil. Nechápal jsem proč.

„Obyčejná novinová zpráva, co ti na ní vadí?“

„Vadí mi, že se nás nepřišli zeptat, jestli to můžou napsat.“

„Nemyslím si, že by se měli ptát. Co je na tom, že novinář napsal o místní senzaci? Nikoho neurazil, mě tedy určitě ne. Nech to být, nerozčiluj se.“

Jana na to měla svůj názor.

Ve středu v jedenáct k nám přišel mladý pan novinář „vr“. Představil se jako Vladimír Ondrášek. Ve dveřích schytal studenou sprchu a pak teprve laskavé pozvání dál. Ode mě dostal kávu, od Jany cukroví a misku křížal a už ho nepustila ke slovu. Dovolila mu jenom odpovídat na položené otázky. Tak jsme se dozvěděli, že je zamilovaný, bude se v dubnu ženit a křížaly mu chutnají. On se dozvěděl víc. O naší rodině, o místních lesích a lesnících, o ledňáčkovi, který nám sedá před oknem, o skorci na potoku, o tom, jak se potok líbil prezidentovi. Snad mu o něco takového šlo. Zdálo se mi však, že je toho na něho moc najednou. Asi už měl také hlad, nepředpokládal jistě, že se tak zdrží, ale když ho Jana zvala na oběd, který zatím neměla čas uvařit, s díky odmítl, že už musí jít. Avšak její řeč se neodvažoval přerušit, a tak seděl až do dvou hodin a já jsem se až do konce nedozvěděl, proč přišel.

Co si u nás prožil, vtělil do článku, který vyšel v Regionu prvního února. Ocenili jsme, že měl snahu kvůli Janiným výtkám cosi uvést na pravou míru, ale podstatu nevystihl, čemuž jsem se po tom „rozhovoru“ ani nedivil. Zhodnotil jsem, že ovládá češtinu, to bylo vše. Co napsal tentokrát, nestojí za opakování.

 

 

 

 


13 názorů

revírník
17. 05. 2020
Dát tip

Děkuji za tipy, Gabi, Čudlo, Phil.


revírník
15. 05. 2020
Dát tip

Luboši, kdyby to trvalo o něco dýl než první mikrookamžik, to už by jako blábol z horečky mohlo vypadat. Naštěstí tedy netrvalo.


Kočkodan
15. 05. 2020
Dát tip

Já jsem si v prvním mikrookamžiku myslel, že si Jana měří každý den dvakrát teplotu vlastního tělíčka. Snad to nevyzní, jako že blábolím z horečky. Tu nemám. ;-)


revírník
15. 05. 2020
Dát tip

Ona si na to Jana pořídí vždycky takový stojací kalendář, který má chlívečky po celé šířce, tedy bez obrázků. Tam se toho vejde!


bixley
15. 05. 2020
Dát tip

S těmi diáři je to dobrý nápad. Psávala jsem si deník, ale to bylo zdlouhavé a často jsem nestíhala. Tohle je stručné a praktické. Je dobře, že návštěva pana prezidenta měla ohlas u místních obyvatel i v tisku. Hezké čtení.


revírník
15. 05. 2020
Dát tip Gora

To ano, starostka nám vyčetla, že jsme ji na to měli připravit. Asi aby je mohla oficiálně uvítat v obci nebo co. Tak jsme byli rádi, že to dopadlo tak.


Gora
15. 05. 2020
Dát tip

Pěkná "dohra" vzácné návštěvy...a Petrovičtí si ji užívali s vámi, třebas za záclonkami v oknech :-)


revírník
15. 05. 2020
Dát tip

Přemku, takže u vás je to tak trochu obráceně? Co se týká síly hraničního buku, děkuju za poznámku; ano, působí zaplaťpánbůh pořád na výbornou, kluk se jistě v životě neztratí.


revírník
15. 05. 2020
Dát tip

Ty máš, Blackie, samozřejmě taky pravdu, mockrát se to u nás osvědčilo.


lastgasp
15. 05. 2020
Dát tip

Rád jsem přečetl pokračování s ohlasem významné návštěvy. Setkání s nimi bylo vždy i pro mě vzácné a vzpomínáme na to s manželkou rádi. Na rozdíl od tvé Jaňulky, ta moje Jaňulka by nejraději moji hromadu diářů vytřídila, ale zatím se neodvážila. Teď již mnoho let si vedu diáře elektronické, které jsou praktičtější a nezaberou tolik místa. Doufám, že síla buku stále působí. Bezva.


revírník
15. 05. 2020
Dát tip

To se moc rád dozvídám, když se někdo dobrovolně přizná k takovéto přirozenosti. Ověřuju si tak, že je to snad opravdu skoro normální.


jjjj.....Janě rozumím...i ve starém kalendáři může býti hezké čtení......co zapíšeš hned ....to se nezkreslí......*/**********


Občas se to stává, že když se povolí stavidla řeči, už to nejde zastavit.

Také tím trpívám a ačkoli se snažím, tak boj proti této přirozenosti je boj s větrným mlýnem.

Ty zápisky do kalendáře či diáře si dělám také, ne sice tak podrobné, ale významné věci si píši. Jsem ráda, že nejsem jediná a nemusí se tedy obávat, že jsem moc praštěná :)

Líbí se mi ta "hlášení místního rozhlasu" tedy sousedů, u nás na vsi je to hodně podobné.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru