Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+16 neviditelných
Špaček na grilu
datum / id15.05.2020 / 506927Vytisknout |
autorVigan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno204x
počet tipů16
v oblíbených0x
do výběru zařadilGora, atkij, bixley,
Špaček na grilu

Špaček na grilu

 

Otevřený popelník starého kotle polykal půlky nevykouřených cigaret.  Muž před ním seděl na pytli drobných brambor pro hospodářská zvířata. V ruce prázdnou krabičku startek. Na zemi poloprázdná láhev slivovice. Tak smutné oči jeho malý syn nikdy neviděl.  Marně v nich hledal odrazy plaménků.  Oheň vyhasnul před třiceti lety. 

 

Aroma kyselých jablek, spadlých na zem, zasytilo už tak těžký vzduch, dráždilo chřípí. Před bouřkou. K zalknutí. Pulsující napětí znepokojilo i kluka. Seděl na pískovišti. Velká zahrada jej obklopovala jako moře malý ostrůvek. Chvíli jezdil s oranžovou tatrou od hrany ke hraně. Plastovými koly odíral dřevěné latě. Písek odletoval. Na růže. Na hortenzie. Nahoru. Hra přestala bavit. Nikdo jej nenapomínal. Stoupnul si. Oprášil si kolena. Očima hledal otce.

Radek sekal trávu pod trnkou. Sem tam se zastavil, sehnul se a zvedl modrý plod. Jednou rukou jej rozpůlil a hledal červa. Zdravé švestky vkládal nábožně do úst. Tolik sladkosti! Lahodné maso ovoce oblažilo podnebí, ostrá pecka, úzká jako kanoe, narážejíc do dásní hledala s pomocí jazyka cestu ven.  Plod. Jako dar, který příště být nemusí. Tak ho to učil otec. O darech, které příští rok být nemusí.

Neočekávej všechno se samozřejmostí. Když zasadíš strom, není to nafurt. Když ho něco začne žrát uvnitř, není to hned vidět. Dlouho je zelený jak krušpánek. Jednoho dne vejdeš do humna a mávají ti suché pahýly. No jo, řekl si Radek, když házel červivou švestku přes plot, k sousedovi. No jo, řekl si znovu, a že ji mohl hodit do bečky.

„Nejsem žádná Barunčina babička nebo co, abych přes plot skákal.”  Odplivl si ke stříbrnému smrku. Zadíval se na sousedův pozemek, tak rovný, zaplavený šťavnatým trávníkem. Tak dobře živený, pravidelně stříhaný. Přišel  k němu syn. Kolena od písku, ve vlasech písek. Celý je kluk pískový. Nad jeho andělskou tvářičkou se mračilo nebe ohraničené větvemi. Zbytečně moc stromů. To Marika.

„Mamka nás zmaže,” řekl Radek a vzal syna do náruče. Vyzvedl jej k nebližší větvi, aby si utrhl.

„Já chci raději rohlík. A salám.”

„No jo. A kde je vlastně mamka?”

„Nevím. Asi u tety.” Kluk pokrčil rameny. Pnutí ve vzduchu se uvolnilo. Začaly padat první kapky. Radek posbíral z kolotoče sušáku prádlo.  Už bylo beztak dávno suché.

 

U kalendáře se kupily složenky a nad večeří výčitky. Kluk se nimral v omáčce. Radek listoval maily v mobilu. Jeho žena, milá a bezelstná Marika, jej požádala, ať toho nechá aspoň při jídle. Radek jej vždy neochotně položil.

„Pořád nic?” zeptala se Marika.

„Je to šmejd, dluží i elektrikářům a revizákovi. A těm ty kydy píše nachlup stejně. Řeším to, mám jednání anebo, že máme nedodělky. Dáme to k soudu.”

„To je na dlouho. Jsme na tom docela blbě. Naši už nám nepůjčí, nemají už.” Marika ukázala ke kalendáři.

„Já vím!” zakřičel Radek.

„Uklidni se prosím tě. Jaký je to člověk? Ten Tomáš.” Marika si posadila syna na klín. Krmila jej. Kluk otevíral pusu jako ptáče.

„Šmejd. Odrbávač lidí. Blbců, jako jsem já. Navalil si prachů při čachrech s fotovoltaikou, teď dělá machra! Přitom je to kamnář! Nemá ani výšku!”

„Nemluv před tím klukem takhle. Nejsi blbec.” Kluk hltal jídlo. Těkal z rodiče na rodiče jako při tenise.

„Ať si zvyká, se mnou se taky nikdo nemazal. Já to vyřeším, nestarej se o to. Raději si hlídej prádlo. A nekrm ho! Není mimino,” Radek se zvedl od stolu. Šel pustit zprávy do obýváku. Pak se vrátil zpět do kuchyně. Vzal z lednice láhev alkoholu.

„A líbí se mu hodně baby. Takové typy jako jsi ty. Vysoké urostlé blondýny. A je to malý plešatý dědek, kdyby tě to zajímalo.” Radek prásknul dveřmi. Kluk se leknul. Přitiskl  se k matce. Zvedl k ní modrá očka. „Proč se taťka pořád zlobí?”

“To nic, broučku. Má starosti. Udělal moc práce a ten pán, pro koho to dělal, mu nezaplatil,” odpověděla Marika.

„A to se může, nezaplatit?” zeptal se udiveně synek. Marika pokrčila rameny. „Nemá se to dělat.” Nevěděla, jak dál mu odpovědět. V noci ukládala opilého muže do postele. Když ho přikrývala, zablekotal: „Kdybys na toho dědka byla milá, tak nám toho půl milionu třeba zaplatí, hehe. Pak se vyzpovídáš v tom tvém kostele a je to. Nakonec, je to i tvoje firma.” Marika na něj vztekle hodila peřinu a prázdnou láhví, válející se provokativně na koberci, praštila do nerezového koše. Střepy zařinčely domem.

„Blbec,” zašeptala.

 

Marika musela jít bočním vchodem. Nechtěla sdílet rozjímaní s nikým cizím. Jen… S ním? Nebyla si nyní jistá, co mu v myšlenkách řekne. Nebyla tu nějakou dobu, ale cesta ke kostelu byla stále stejně vyšlapaná. Hlavní vstup, zatarasen babkami, co se den neviděly, naposledy od poslední mše, neskýtal možnost obyčejného tichého projití dovnitř, bez dotazu, bez pohledu, který by mohl skrývat zvědavost, ba nebetyčnou dotěrnost. Bylo jich na Mariku přehršel. Nakonec se rozhodla jít nahoru, úzkým schodištěm. Útěk k nebesům. Opatrně, plachá a ostražitá s mírným předklonem stoupala, přidržujíc se hladké bílé zdi na chóru. Jako by se bála, co kromě ovíněného varhaníka a pár lidí, netrpícími závratí, tam nahoře uvidí. Schodiště, tak popraskané, osamělé ve své dřevěné zatvrzelosti, vklíněno po několik století do tlustých zdí, dávalo dopředu svým háklivým zvukem vědět, co za člověka se objeví v malých futrech.  Sem, vyjma muzikantů, se nikomu moc nechtělo. Chóra, místními označena poněkud nepatřičně stigmatem stísněného prostoru pro nepoddajného nepolapitelného hříšníka, Marice strach nenaháněla, na to měla od manžela příliš mnohočetných duševních zlomenin. Naopak, vyhnula se zpovědi. Rozhodla se, že s ním promluví osobně, shora. Tiše a pokojně, nikým nevyrušována, nehodnocena pohledy.

Varhaník, jako vždy, v mírně podroušeném stavu, hrál echt vznešeně. Do klenutého stropu se mohutně opíraly tóny píšťal, tak ohlušující, dorážely vemlouvavě na poslední zbytky nerozhodnosti, kvůli které nyní přišla. Jak? Pro odpověď? Omluvu? Návod? Nevěděla, jak rozhovor začít. Marika usedla na oprýskanou židli. Dvě místa před ní seděla madam Lužová, Sesibó. Tak se jí říkalo. Marika se nemohla vzpomenout na její pravé jméno. Její veřejný příběh však znala také. Prošedivělé vlasy, tekoucí jí v praménkách na ramena, dýchavičný kolotoč, s řetízky, na jejichž koncích se svezlo bezpočet mužů, vyplňovaly prázdný prostor na choře, kde krom varhaníka, tří obyčejných lidí bez zjevného hříchu a vycpané sovy na malém stolku, netváříc se nikterak moudře, nic zajímavého nebylo. Marika nemohla ty slábnoucí prameny spočítat, žena neustále pohazovala s vlasy, v pažích podivný tik, jako by na židli tančila. Ano, celou mši ta žena v modrých očividně plula v jiných sférách. Její nezapomenutelné, ale kromě emeritního učitele francouzštiny a bohéma malíře Vilčíka, zvaného Kůň, všemi normálními lidmi nepochopené C'est si bon, s nímž bezprostředně po rozvodu s věčně podváděným mužem Lužou, tančila při mši mezi lavicemi a hladila nejbližší udivené tváře, ji sice přivedlo až do Kroměříže, ale autor Henri Betti by ji býval za tento čin jistě pomiloval. Marice se nedařilo soustředit na svůj příběh. Rozptylovala ji paní Lužová a vrzající židle. Obě ženy sklonily hlavu. Potichu být tiše.

Sesibó, sesibó, sesibó. Začala mše. Mladý farář všechny přítomné pozdravil nejprve shovívavým úsměvem. Pak začala jeho běžná pracovní náplň. Vzhlédnout nahoru. Vedle paní Lužové stála pohledná Marika, žena místního podnikatele. Tváře se mu slily v jednu, půvabnou a zároveň zkoušenou, s vrásky starostí na čele. Oběma ženám splývaly vlasy na ramena. Sesibó, sesibó, sesibó, prozpěvoval si mladý farář v mysli, ale raději sklopil oči ke svým sotva viditelným špičkám bot. Sklopit. Pracovat. Mlčet. I mluvit. Lidé chybující.

 

Manželovi přišlo za pár týdnů několik set tisíc na účet. Všichni si oddechli, včetně prarodičů, kteří odlupovali pár tisíc už z tak mizerného důchodu. Vše se zdánlivě uklidnilo. Radek přestal pít, na syna však měl méně času než předtím. Marika to omlouvala prací. Na chóru již nechodila. Jednou večer se Radek vrátil dříve než obyčejně. Bylo po dešti. Rány dveří od auta i domu duněly do dětského pokoje. Marika stavěla se synem lego. Radek vletěl mezi ně. Rozšlapal těžkými boty křehké kostky.

„Můžeš mi říct, proč jsi chodila na chóru a seděla vedle té staré kurvy Sesibó?” řval nad legem. Kluk se schoval matce do náruče. Rozeštkal se.

„Co vyvádíš? Tam přece chodí kdekdo, zpěváci, děcka od varhaníka!” bránila se Marika. Syna tiskla k sobě.

„Mariko! Celou dobu se křižuješ dole a naráz jsi nahoře! Nedělej ze mě vola! Pak přijdou prachy na účet! Ty ses s tím šmejdem vyspala! Na, tady je máš! Tolik sis vydělala!” Radek vytahoval bankovky z kapes a sypal je na Mariku. Kluk se rozeřval naplno.

„Radku, tak to není! Byla jsem za ním, ale nic jsem s ním neměla. Jak si můžeš myslet? Vysvětlila jsem mu… Na chóru už nechodím, to je hloupost, hloupý předsudek! ” Marika polykala slzy.

„Co jsi mu vysvětlila?! Ach bože! Předsudek! Klidně si tam zůstaň! Už tam beztak patříš! Jsi stejná… jako…” Radek nedopověděl. Kopl do dveří. Sklo se vysypalo na koberec. Kluk se kupodivu utišil.

„Co špatného jsi udělala, mami?” zeptal se a díval se na matčinu tvář. Připomínala mu velkou louži před hřbitovem. Rád se v ní procházel. Vymanil se z jejích rukou. Marika neodpovídala. Zvedla se. Šla za mužem. Synek usedl na svoji postel. Zkoušel strčit hlavu pod polštář, aby neslyšel řev a facky rodičů. Nepomáhalo to. V hlavě mu hučelo, chvějící čelistí zkoušel si říkat nějakou básničku, co se učili kdysi ve školce. Nezabíralo ani to. Plakat už nechtěl. Opatrně vyklouzl z pokoje. Šel na zahradu. Pod altán. Přisunul židli pod trám. Stoupl si na špičky. Nahmatal na dřevě; takovou věc, kterou nutně potřeboval. Krabičku. Spadla mu dolů.

„Sakra,” zaklel. U krbu našel sirky. Z upadnuvší krabičky vybral třesoucími prsty jednu cigaretu. Neobratně si zapálil. Poté usedl na lavici, zíral na prázdný gril. Hádka z domu sem už slyšet nebyla. Po druhém potáhnutí se začal dusit.

„Sááá…a…k..rra,” sotva popadal dech.

 

Zčervenal. Vztekle odhodil nedopalek do ohniště. Aby něco nechytlo. Tak ho to učil otec. Rozběhl se po zahradě a hledal svoji oranžovou tatrovku. Nikde nebyla, jen všude rozházený písek a uplakané hortenzie, uvyklé na odřená kolena a křik, teď, ohnuté až k zemi, v tichu snad sdílely chlapcovu novou a neznámou bolest. Z kostelní věže odbíjelo půl šesté.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.05.2020 06:46:24dát kritice tipVigan

Jé, Kytii, last..díky..moc mě to těší...

21.05.2020 07:36:261 tipů dát kritice tipKytiii

Teda. Tohle jsem nečekala. Nemám co vytknout. Silné.

Díky

20.05.2020 08:30:03dát kritice tiplastgasp

Dickensovsky napsaná současnost. Bezva. Zaujalo. Velmi.

18.05.2020 05:58:36dát kritice tipVigan

Děkuju ti moc, Irenko...❤️

17.05.2020 22:53:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Silné téma, skvělé zpracování, Vigan.

17.05.2020 21:24:37dát kritice tipVigan

Děkuju všem...

17.05.2020 10:05:24dát kritice tipMarkel

zaujalo, můj šálek *

16.05.2020 22:15:38dát kritice tipPhilogyny

S tím stromem je to pravda. Nejdříve umrzla půlka třešně a teď jsem zjistila, že ji zespod vyhlodávají mravenci, pořád bojuju. Kvete...

15.05.2020 22:11:09dát kritice tipblacksabbath

brrrr.....když jsou děti svědky......brrrr na druhou.......skvěle napsaný...*/***

15.05.2020 20:51:29dát kritice tipKvětoň Zahájský

Skvělé obrazy. Hluboké. Takové rentgeny lidské duše.

15.05.2020 20:25:12dát kritice tipEvženie Brambůrková

Je to smutné i v tom, že takové věci nejsou ojedinělé.

15.05.2020 14:33:51dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Já to nečetla. Tento smutný příběh mě velice zaujal.

15.05.2020 13:28:49dát kritice tipMajaks

Ja taky. 

15.05.2020 13:27:06dát kritice tipVigan

Cetl---a dekuju moc...

15.05.2020 13:24:51dát kritice tipMajaks

Necetl jsem to uz? 

Je to fajn. Vysral bych se ale na ten uvodni odstavec a na posledni vetu. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.