Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
COSI JAKO EXPLIKACE ((10))
datum / id15.05.2020 / 506931Vytisknout |
autoreda.maznak.cempirek
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
zobrazeno32x
počet tipů0
v oblíbených0x
COSI JAKO EXPLIKACE ((10))

 

Letos, 13. dubna, zrovna na velikonoční pondělí, jestli se ovšem po těch pouhých několika dnech od tamtoho termínu v jeho určení nepletu, mi bylo třiasedmdesát.

Zatímco dneska pohledem narychlo k displeji napravo vespod monitoru již jen s jistou mimoděčnou netečností zjišťuji, že svou povídku začínám psát zrovna v úterý 12. května, když jsem se na tuhle chvíli chystal už někdy od února.

Protrhnout ovšem naráz vedví těžkou oponu takovéto liknavosti, nebo jak tento stav souvisejícího nechtění nazvat, mi tedy trvalo týdny, dokonce měsíce, ačkoli jsem byl celou tu dobu nachystán k úkolu stejně, jako se cítím být vyvolán dnes.

 

Následující příhoda, kterou míním popisovat, se mi ovšem děla v dubnu roku sedmasedmdesátého, úplně přesně tenkrát v pátek 8. dubna, a taky snad okolo Velikonoc.

A zejména – rovněž pár dnů před mými třicátinami.

Dokumentováno všemi trhacími kalendáři světa, od tamtěch dob prošlo 43 let.

Málem celé půlstoletí.

Tedy doba historická,

 

Odjíždíval jsem tenkrát z Českého Těšína do zaměstnání v havířovském kulturním domě modrobílým vlakem každý všední den ve čtvrt na sedm, po šestadvaceti minutách jsem to od nádraží brával do mírného kopečka pěšky, takže za necelou čtvrthodinu zapisovala kterási ze zrovna sloužích vrátných, nebo bývalý podkarpatský Rusín pan Krivenko, můj příchod do sešitu v černých deskách, který, co se týkalo docházky jako dokladu řádné zaměstnanosti, sloužil nade všechny důkazy.

 

Pokud jsem se nepřiopil již ve směně, co se stávalo víceméně pravidelně, anebo potom večer po odnuděné kancelářské době nejčastěji v přízemním malém bárku hned naproti bílé budově kulturního domu přes dvě vozovky a je dělící travnatý pás havířovské hlavní třídy, odjíždíval jsem nazpátek víceméně tímtéž bílomodrým přízemním hadem vzájemně propojených vagónů soupravy dělnického vlaku čtvrthodinu před odpolední pátou a po dojezdu se hodně často stavovával v jiném malém přízemním bárku. Tentokrát ovšem v tom nalézajícím se přes ulici uvnitř maloměstského kolosu budovy hotelu Piast stojícího coby tlama zvoucí už před nádražím českotěšínským.

 

Uplynulo málem půlstoletí, ale bez jakékoli čehokoli pro mne změny ony táhlé litinové vehikly jezdívají se stejnou pílí tako tenkrát po kolejích téže trati dodneška.

 

Tamtoho pátku 8. dubna jsem dorazil nazpátek víceméně střízlivý, navlékl si matkou ušité oranžové šusťákové kalhoty běžecké teplákovky, u otevřených dvířek skřínky příborníku v rohu obývacího pokoje pod matčiným dohledem do sebe vyklopil stopičku becherovky na kuráž a vyrazil do onoho Havířova nanovo. Tentokrát ale už po svých, behomkukrom, jak jsem byl zvyklý říkávat už od vojny, které jsem absolvoval všehovšudy pouhých pět týdnů po okolí Českého Krumlova.

Umanul jsem si totiž tehdy s příležitostí mého jubilea, že v ono příští úterý 13. dubna vyběhnu přesně na mé třicátiny ráno v pět z Těšína a o půl sedmé že si už pravou dlaní tlesknu o jihovýchodní roh bílé budovy havířovského kulturního domu, v němž se pak v šusťácích zapíšu do docházkového sešitu a poté osprchuji v hereckých šatnách dole pod jevištěm, abych nato, podle plánu, zasedl s první zapálenou cigaretou za mým obvyklým úředním stolem.

Trénoval jsem kvůli tomuto cíli již pár dnů, pobíhal kolečka podél natěsno tehdy zabedněné pohraniční řeky Olzy, párkrát se proběhl i dál jednou městem a jindy dokonce vyrazil od Olzy až na vršek příkrého kopce Mostečoku vypínajícího se hned za Těšínem do výše asi dvou set metrů jako první a nejvyšší překážka havířovským směrem.

Vybíhaje, mínil jsem tentokrát svůj páteční výběh jako jakousi generálku na úterní narozeninový finiš, pomalu v noci, trpělivě celých těch 14 kilometrů po okresce poklusem, s návratem, bude-li nejhůř, vlakem dojížďákem s odjezdem z Havířova po půl dvanácté, ještě před půlnocí, netuše ovšem, netuše.

 

Poněvadž všem zdejším je už od školních let známo, že 70 000 je nás před Těšínem, prvních rovných sedmdesát metrů od domu trvalého bydliště proto klusal ulicí Bezručovou, na níž, jediném místním odkazu klasikově, sice v jiném už domě, bydlí dodneška.

Uhnízděn v takovémto milijé, jakže mu milé je, jé, jé, jako nějaká husa berneška.

Odbočil doprava na Gottwaldovu, po rovince podél kolejí seběhl nalevo po schodech do podchodu pod tratí, jemuž se už od císařských časů říkává demeloch. Pak následovala dlouhá Ostravská, zprvu do kopečka a podél nemocnice stojící nalevo pak už rovinkou. Po ní seběhl dolů k cípu konce nataženě protáhlé plochy přehrady rozlité jako slza v údolíčku taktéž nalevo.

Hupky, hupky, klusem klus, a před ním byl ten himaláj už avízovaného kopce Mostečoku, který vyběhl, sice se zadýchávající námahou, taky najedenkrát. Pak následovala další dlouhá táhlá rovinka.

Auta s rozvícenými světly ho z obou směrů ohleduplně míjela.

Tenkrát se přespolně zas až tolik neběhávalo, proto při zahlédnutí takové pamětihodnosti jako byl teď navečer on, řidiči ze zvědavosti dokonce přibržďovali.

 

Sněžit začalo zhruba na úrovni tamtoho podivně vystavěného jednopatrového domu v podobě židovského zámečku po pravici, asi tak půlpátého kilometru za Těšínem, vracet se mu ale prozatím nechtělo.

Sněhu ovšem přibývalo a pod nohama málem do výše kotníků těžkl.

Kdyby to bylo jen na něm, možná, že by se býval ještě obrátil, jenomže jeho nohy ho se zcela odzizenou monotonností samy sebou nesly dál.

Dlouho táhle černým lesem, sezhora setrvale bíle šikmo šrafovanou jednotvárnou z obou stran tmavou dálavou, s obočím mokře zasněženým, ještě že měl na hlavě toho černého kulicha.

Když doběhl na vrcholek nad zatáčkou smrti, jak se tomuto místu od pradávna říkává, dopříště ho na tom šikmě kluzkém povrchu nečekal nežli hodně opatrný seběh, poněvadž si byl zplna vědom, kolik že aut se na zrovna tomto úseku za jeho života už roztřískalo v havárkách jedné za druhou, a to dokonce za podmínek o mnoho mnohem lepších počasí, nežli bylo tohle právě sněžné jemu doširoka okolo.

Připomenul si je sice, ale představ po karambolech zde pozůstalých duchů mrtvých se nebál, vždyť celý tento prostor přece hlídal na samém doprava točitém dnu místní propasti armádní bojový tank postavený tu kýmsi na kvádrovém pylonu jako pomník, k němuž nad pouhou katastrofickou pověst lokality nebylo žádného důvodu.

 

Následoval pak výběh zase vzhůru podél ploty předzahrádky základní školy, to už mu podél jeho trasy začala s nabídkami zastavovat první auta.

Jejich řidiči stáčeli okénka a nabízeli svou pomoc, třebaže se tak dělo na místech, na nichž jindy bývávali titíž náhlí filantropové sobci nad sobce. Stále běžel, míjeje jejich ochotnost, sice už ztěžklý námahou a tuhnoucí chladem.

Promoklá oranžová barva jeho kalhot z tenké šusťákoviny ho navenek chránila už jen jako siluetu kolébavě se tyčící v motorizovaných světlech zpomaleně se pohybujících nad namrzající asfaltovou vozovkou.

Zatím ještě vytrvával, pořád ještě nenasedl, mokrým sněhem zešikma za pýchu i nerozum bičován.

 

Utkvěl mu dojem, v jakém stavu podoby nalevo míjí podlouhlé zdání hangáru družstevního kravína, pouhé zdání představy chrámu v zahradě getsemanské, po něm potom křižovatku před mostem v zatáčce nad dolním koncem těrlické přehrady, kdy se bál, aby nevběhl do vody, poněvadž v těchto chvílích už jen sama zcela nezřetelná cesta vedla popaměti jeho příští směr ostře doprava.

Někde uprostřed povlovného stoupání zhruba tak po čtyř stech metrech od zatáčky za zády už neobstál vůči lákavosti další příští nabídky voňavého tepla lísající se zevnitř prostoru za otevřenými zadními dveřmi jakéhosi embéčka. Jehož barvu si sice nepamatoval, ale kdyby došlo k nejhoršímu, přísahal by, že to vstřícně vlídné auto bylo červené.

 

K havířovskému autobusovovému nádraží na horním konci města, kam si přál vysadit po pouhých čtyřech kilometrech zateplenosti, nerozmrzl, a když pak vystoupil a stál, první jeho myšlenka byla, proč se vlastně nenechal dovézt zasněženým nočním městem ještě dál, tedy co nejblíže železničnímu nádraží vzdálenému odtud ještě dobré tři kilometry. Kolik je vlastně hodin, nevěděl, jakýkoliv pojem o čase ztratil kdesi cestou, a aby se kohokoli zeptal, nikoho takového tu nikde poblíž neviděl.

Do nedaleké hornické hospody, v níž vespolek s jinými havíři řádíval olympijský vítěz v trhu Zlota Gemba Zaremba, vstoupit nemohl, poněvadž jednak neměl s sebou žádné peníze a ve vnějším stavu, v jakém tady pod lampou v doznívající chumelenici stál, by se uvnitř mohl neprodleně stát záměrem i cílem jakéhosi jejich úderu.

Navíc si uvědomoval, že je mu víc a víc zima a že má strašnou žízeň, která se ani hrstí po povrchu shrábnutého sněhu zahladit nedala.

 

Pokoušel se v promočených oranžových šusťákových teplákách dostihnout v tomto jsoucím prázdnu alespoň nějaké řešení, táhlá cesta hned teď odsud na nádraží mu připadala, že není v moci jeho sil.

Náhle ho však v jeho ochabující beznaději upoutala rozsvícená okna všech těch paneláků okolo, která mu přihrála naději, že ještě, a navíc teď v pátek před víkendem, nemůže přece být tak pozdě, jak se mu v jeho prvotní beznaději jevilo.

Ale u koho by zazvonil, aby by si vyprosil desetikorunu na zpáteční cestu vlakem do Těšína, trochu se přitom přiohřál a ještě si řekl o vodu k napití, tak takové místo tady poblíž mezi dobrou tisícovkou nájemníků neznal a na náhodu se nechtěl spoléhat.

 

Nakonec ho napadlo, že asi o kilometr dál by jedna taková rajská adresa byla, vždyť dokonce v tamtom bytě před několika měsíci i jednu stejně pátečně předvíkendovou noc prospal. Tahle naděje mu připadala natolik festovní, že o jiných, a možná ještě třeba výhodněji se nabízejících, přestal už rozmýšlet.

Vždyť i poslední silvestrovskou noc spolu probendili dole ve středu města v bytě její kamarádky, v němž se při příchodu až ulekl, kolik se ve vaně chladí láhví červeného vína, a když spolu po půlnoci odcházeli, všechny související okolnosti slibovaly druhou společnou noc v tamtom dvojpokojovém bytě, k němuž mínili společně už podruhé mířit.

Jenomže mu v té tmě poblíž sochy vůdce Lenina oznámila, že na ni leze nějaká chřipka, a že se tedy z ní musí vyležet sama. Načež zamířila k adrese bytu rodičů, kteří nosili stejná příjmení jako náš tehdejší první dělnický prezident i s jeho chotí Martou.

Jakož i ta českotěšínská ulice vedoucí od Bezručové k podkopu demlochu – stejně jako tenkrát ona dvouproudá hlavní třída vedoucí doširoka před havířovským kulturním domem.

Zatímco novoročním přítmím odcházející a ve vzpomínce utkvěle zanikající silvestrovská partnerka se tehdy ještě jmenovala Lída, stejně jako matka a starší ze sester.

 

Tak jsem se vydal tmou nocí do kopečka, minul napravo přízemní přístavbu tiskárny stojící v průčelí areálu mrakodrapu hornického hotelu, přešel konec hlavní ulice nazvané po druhém dělnickém prezidentském hodnostáři. Tedy po komsi, jenž i za kadence s oblibou harmonikařil vyhrávaje ve výčepech náleven předměstských dělnických hospod, třebaže v takovýchto chvílích měl podle tradice už pouze jenom trůnit ve svém vladařském majestátu jen toliko na Hradě, popřípadě v moskevském carství paláců Kremlu.

Popaměti jsem začal scházet k řadě třípatrových bytovek odhalujících se teď s každým mým metrem stále zřetelněji z dosavadního prostoru vlády říše noci krok za krokem vůči mně stále blíže a najednou vystavších v celé jejich mase nalevo už jenom kousek přede mnou.

 

V jednom z oken jejího bytu ve druhém poschodí řady kulisy třípatrových paneláků se svítilo, takže jsem zazvonil.

Umožnila mi vyjít nahoru, otevřela přede mnou dveře bytu.

Vpustila mě do předsíně a poshověla mi chvíli postát v jejím teplíčku načichlém apreturami nošené obuvi.

Vešla do kuchyně a vrátila se s třídecovým kryglíkem načepovaným vodou.

Z pokoje za mými zády zněla docela nahlas oddechovka jakýchsi rozmařilých zahraničních bigbítů.

Sice mě odrazovalo, že umolousaný horní okraj skla sklenice je hnusivě oblepen jakýmisi asi centimetr vysokými bílými ubleptanými mléčnými zbytky zůstavšími snad po večeři její dcery, ale puzení žízně přemohlo moje případné okolky.

Pozorovala mě sice, ale už jsem jí nestál ani za čisté sklo.

Za pouhé dva prsty narychlo otírající zevnitř pod pramenem z kohoutku vodovodu horní okraj sklenice.

Když jsem najedenkrát dohltal, pod jejím dohledem jsem si dovolil vejít do kuchyně a nad dřezem plným neumytého posledně použitého nádobí si napustil a vzápětí stejně najedenkrát vypil ještě jedno třídeci.

V tehdejších časech se o nějakém pitném režimu vůbec nic nevědělo, obzvláště o jeho bedlivém dodržování příležitostnými rekreačními sportovci.

A z nich pak především těmi za pár dnů jubilanty.

 

Vraceje se vlastně naotočku od kuchynské linky do předsíně, abych, déle nezván, vyšel z bytu zase ven, můj zrak prohlédl pootevřenými dveřmi do pokoje napravo, za nimiž jsem na jediný mžik zahlédl výjev, který jsem si zapamatoval na celý život.

Říkávám takovým chvílím okamžiky pravosti, vědom si hned na místě dějícího se prožitku čehosi jako plné uskutečněnosti jejich dění jako čehosi pro mne zásadního a významem navždy nezvratného, které se vyvstávají zcela samostatně přede mnou jako pozorovatelem, aniž bych měl možnost nebo sílu, jimi pouze uhranut, jejich příležitost jakkoli ovlivnit.

 

Jednomu z té dvojice jsem neviděl do obličeje a proto stáří jenom tušil.

Seděl pohodlně na sedačce a ten druhý, černě nakudrnatělý ulízaný výrostek se vestoje díval směrem ke mně.

Třebaže vyhlíželi jako otec se synem, a velmi možní její nápadníci, mně ostrost tohoto stručného zření vtiskla čtení jenom jediné.

Mladý a starý estébák!

 

Tímhle mlaďochem mohl být můj pozdější řídící důstojník nadporučík Liberda, jehož celkový zavnějšek potom za tu dobu málem desetiletí, nežli jsme se do prvního výslechu neviděli, nabyl podoby veksláčka.

Zatímco tím starším potom možná byl kapitán Tikovský, který v dohledu nade mnou vystřídal po pár rocích mezitím rovněž už na kapitána povýšeného tamtoho původního poručíka vyznačujícího se nejpůvodněji zejména zevnějškem tuzexové kožené bundičky.

Při této výměně mnou řídících důstojníků byl už Leon Tikovský manželem oné tehdejší noční havířovské Lídy, která si dneska nechává říkat Luďka, a o jehož vůbec existenci jsem se dozvěděl až teprve letos před pár týdny.

Dokonce s dovětkem, že před pěti roky, neznámo mi kde, zemřel.

 

Když jsem potom vyšel před tamtem třípatrový na několik vchodů natažený dům stojící pod vrcholkem havířovského kopce, vzal jsem to nejkratší možnou cestou k nádraží. Tedy směrem pořád dolů nekonečně málem až k vlakovému nádraží se táhlou heligonkářovou ulicí.

 

Snažil jsem se každému z řídce potkávaných chodců vyhnout, s nikým se ničím nezdržovat, to aby mě ze směru vzdálenosti mi zbývajících dlouhých prázdných verst zespodu od centra města neprofouklo. Rázoval jsem si to s rukama obepínajícími hrudník opuštěným posněženým okolím, přesto jsem víceméně netečný k příštím vjemům zaznamenal opodál níže na druhé straně ulice tmavé siluety postav čtveřice mužů, kteří jako na povel začali se zřetelně předstíranou ledabylostí přecházet po přechodu mnou scházenou svažitost dvouproudové ulice.

Ta jejich na můj směr kolmá se tenkrát, myslím, jmenovala 40. výročí KSČ a jejím dnešním názvem neposloužím, poněvadž mi je obdobně zcela lhostejný.

 

Nečekaně ostře mi kterýsi zasvítil do očí baterkou.

 

Váš občanský průkaz!

Nemám.

Jak si to dovoluješ nemít ho u sebe?

Běžel jsem z Těšína.

V tom sněhu, jo?

V šest večer ještě nesněžilo.

To je fakt.

Ale přece víš, že občanku máš mít vždycky u sebe?

A hlavně pak takhle v noci.

Aby ses nám potom moh prokázat.

Jenomže ty tepláky nemají kapsy, tak kam bych ji potom dal?

To znamená, že sebou nemáš ani peníze...

Nemám.

A říkáš, že jsi z Karviné?

Z Těšína.

Jak se tam asi dostaneš dneska nazpátek?

Na nádraží si půjčím.

To tě tam tak znají?

Jo.

Nějaké konflikty?

Každý den dojíždím vlakem do práce.

Do Havířova?

Jo.

A kde pracuješ?

V kulturním domě.

Jak se jmenuje ředitel?

Gvožď.

Křestní jméno?

František.

To sedí.

A děláš tam co?

Organizuju přednášky. A před koncem školního roku předávání občanských průkazů. Dělají na tom chlapi od vás, z oddělení nahoře i dole. Můžete jim zavolat.

 

Kterýsi z nich si ještě zapsal do notýsku moje příjmení a pár souvisejích poznámek, kolega mu při tom svítil baterkou. Možná zrovna tou mi naostro známou z úvodu našeho rozhovoru.

Neodpustil jsem si podotknout, že jsem si připadal jako tamto ráno, co tenkrát při rozednění kdosi postřelil za garážemi esenbáka Bohuša Veselého.

To bylo hodně divoké, souhlasil jeden z nich.

A dneska zase někdo střílel?

Naštěstí ne.

Tak co vás je tu tolik?

Máme dneska v noci akci kvůli chartě.

Takovou profylaxi.

Aby se nám moc nerozlezli po městě.

 

Jak víme z hlášení našeho zdroje, Chartu, ač mu bylo opakovaně nabízeno, nikdy nepodepsal.

Hnusilo se mu být spojován s těmi mnohými z nich, jak je mu i z nich ke zblití i dneska.

Jako tehdy z té obleptané sklenice vytažené z nádobí naloženého od večeře ve dřezu.

Z podpisu Anticharty se dokázal vymluvit.

 

Přesto ho málem do roka a do dne, tedy hned po roce osmdesátém, začali estébáci vést v registrech pod označením Nepřátelská osoba.

 

Samozřejmě, třebaže tušil, tohleto nevěděl, ačkoli byl jimi pojmenován dokonce dvěmi přezdívkami, tedy Spisovatel a Umělec.

Zatímco třeba z tamté dávné Lídy se v časech manželství s estébákem kapitánem Leonem T. stala Luďka, čerstvě vystudovaná inženýrka Luďka.

Dneska předsedkyně představenstva jistého chemického kolosu.

 

S ním, tehdejším nočním běžcem v oražových šusťákových teplákách, si dávali načas, poněvadž na něj mezitím chystali obvinění za porušování paragrafu 100, jehož odstavce se v ustanoveních tehdejšího trestního zákona začínaly nadpisem Pobuřování.

Vyslýchali ho tenkrát v kanceláři ve třetím patře budovy karvinského okresního velitelství SNB za dveřmi s mříží a dlouhou chodbou uvnitř za nimi dva. Přes stůl zasahoval nadporučík Liberda.

Za zády byl zablokován zdí, když nalevo od něj seděl prý zástupce okresního velitele StB, jak se mu osobně bez příjmení představil, a jemuž vyslýchaný po celou dobu tohoto tříhodinového předběžného šetření víceméně nes vedl zahlédnout do tváře.

 

Dělo se jednou v pondělí po deváté hodině, mám dojem že zrovna v roce desetiletého jubilea Charty, kdybych býval byl neodmítnul, bylo by tenkrát došlo i na společnou přesnídávku, jak vše mezi mnou a tamtím po mé levici probíhalo v náladě na povrch dobrého rozmaru.

Pokud by se jednalo o leváka, pěstí volné levice mě v průběhu naší debaty mohl kdykoli udeřit.

Vyrušen však v jedné chvíli telefonem poodešel a zvedl sluchátko pravou rukou.

 

Uběhlo více nežli 30 let.

Letos před několika dny tomu bylo přesně 43 roků od tamté půlnoci, kdy jsem se vymrzlý a promáčený vrátil v oranžových šusťákových teplákách dělnickým vlakem do Těšína.

Po těch jednotvárně stejných shlucích let dlouhých jako lhůty dvojích dvacetiletí dvakrát navždy promlčené vraždy se mi už nevybavuje, o kterou z následujích možností tenkrát šlo – jestli jsem projel trasu nazpátek načerno, na dluh u havířovské paní pokladní, nebo dokonce zda snad na papírek jakéhosi jejího potvrzení.

Stejně jsem bez názoru, jak vlastně začal ten nejprvotnější důvod, pro nějž jsem se před několika týdny rozhodl o onom, pět roků již mrtvém, zcela všedně běžném kapitánovi StB, dozvědět co nejvíc.

Víceméně snad jen proto, že jeho příjmení jsem četl zapsáno v mém řádku v příslušném jejich registačním sešitu.

Který takový si každý můj vrstevník může i v jeho vlastním případě na internetu snadno dohledat.

 

 

 

.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.