Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sibiř

18. 05. 2020
9
6
469
Autor
Movsar

Sibiř 

"Labaškine, jste zatčen," oznamoval plukovník do amplionu, kolem hučela helikoptéra a ostrým světlem reflektoru mířila k rohu, za nímž se Labaškin ukrýval. "Nesnažte se klást odpor, na střeše jsou ostřelovači." Vzdal se. Za vítězné hudby sirén ho odvezli na stanici. Dostal teplou meltu a chleba se sekaninovým máslem. Odmítl vypovídat, což mu nepomohlo. Na soud čekal v moskevské vazební věznici Butyrce. Byl odsouzen, podal odvolání, neuspěl. Poslali ho na Sibiř. Po čtrnácti letech před ním otevřeli vrata ke svobodě: měla podobu nekonečných lesů, zimy, sněhu. Vydal se pěšky k nejbližšímu nádraží; čekalo ho bezmála tisíc kilometrů. Cestou se živil sobím mlékem, jedlými šiškami a odvarem z muchomůrek. Došel.

Na nádraží mu řekli, že vlak jede za čtrnáct dnů, ale co to bylo proti čtrnácti letům v lágru a cestě nekonečnými lesy, řekl si. Pozvali ho ke stolu, rodina výpravčího byla za společnost ráda, žili ve stanici sami, kolem jen lesy, zima a sníh. Konečně jedl zase z talíře, paní nádražního domku připravila polévku s ředkví a pelmeně. Povídali, pili, tančili. Představili mu svou teprve šestnáctiletou dceru Kiru. Zdravé prostředí z ní učinilo krásku, květ Sibiře: černé vlasy jí obtékaly jemnou tvář jako divoká řeka obtéká rajský ostrůvek, široká ramena stála ve znamení rovných vah, ňadra tloukla jaro, boky se šířily k nesnesení, výklenek podbřišku značil bezhlavý pád a nohama silnýma chůzí stála pevně na zemi.
V okamžiku propadl lásce, stejně jako ona, byť byl o třicet let starší. Líbily se jí jeho tetované paže, fascinovalo jí vyprávění o tom, jak kladl odpor při zatýkání, jak pobil několik četníků i plukovníka, a zcela podlehla jeho medonosným lichotkám. V Moskvě bude mít snazší život, řekli si a k vlaku rodiče vypravili i Kiru. Za měsíc byli oba milenci na Jaroslavském nádraží v Moskvě. Pronajali si byt v Okťabrské čtvrti, vzali se a měli dvě děti.

Když se probudil, byla už měsíčná noc, bílé světlo padalo korunami stromů, v dálce se ozývali vlci, vedle něj ležely zbytky muchomůrek. Měl hroznou žízeň a před sebou ještě dobrých pět set kilometrů k nádraží.

 

Višeň Panama Blue

Paní si bude přát? natočil se k ní vrchní. Višeň Panama Blue, požádala Rita. Plavným pohybem vytáhl z kapsy u košile krabičku slim cigars, klepnul do ní a nabídl kouření. Zavrtěla hlavou. Odešel. Z reproduktorů od stropu se snášela hudba Lisy Stansfield "I can't find my baby...", která svým rajským hlasem uspávala hosty baru jako fentanyl rukojmí v moskevském divadle. Barman třásl mosaznou lahví a nespouštěl oči z krásné návštěvnice, neboť trpěl slabostí pro ženy stranící višni Panama Blue. Vrchní postavil koktejl spolu s bílým ubrouskem k jejím rukám, uklonil se a odešel za veliké akvárium, odkud ji spolu s barmanem pozorovali jako dvě nenasytné ryby. Rita pootevřela višňové rty a unikala ke svému korálovému útesu.

 


6 názorů

lastgasp
20. 05. 2020
Dát tip

Sibiř, dobrý, co dím, výborný, naturalisticky zasněný. Bezva. Višeň mi k tomu nejde a nejde.


Aru
18. 05. 2020
Dát tip

ze sibiře až pod chomout, jen kdyby to nebyl sen. pro mě osobně druhý text, nebyl tak uhoněný


Andělka1
18. 05. 2020
Dát tip

Moc pěkné...i druhá. Moment v baru přímo filmový. Zvláštní metafora - o fentanylu. 


Markel
17. 05. 2020
Dát tip

líbilo *


revírník
16. 05. 2020
Dát tip

Fajn, líbí se mi.


Gora
15. 05. 2020
Dát tip

Labaškin se krásně zasnil...

Tentokrát trochu jiné. Neméně pěkné.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru