Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+15 neviditelných
Jedeme přes Rejvíz 1/2
datum / id17.05.2020 / 506980Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno60x
počet tipů7
v oblíbených0x
Jedeme přes Rejvíz 1/2

 

Jedeme přes Rejvíz

 

Návštěva „Brňáčků“ o víkendu na konci ledna je z těch, které stojí za zaznamenání širší, než se dočteme v Janině „Knize návštěv“, která sama ze svého poslání a omezeného obsahu nemůže být v dějích dost vypovídající.

České dráhy slíbily na sobotu ráno slavnostně vypravit z Brna do Jeseníku osobní vlak courák, tažený historickou parní lokomotivou. Bude to senzace pro milovníky vláčků. Mezi takové patří i naše brněnské děti. Navíc, jako třešnička na dortu, byl tu příslib jízdy zdarma pro školáky, kteří se prokáží samými jedničkami na pololetním vysvědčení. To bylo něco pro devítiletou Lindu. Vzala si své čerstvé vysvědčení místo jízdenky a rodina vyrazila na vlak.

Jeli jsme pro ně na nádraží do Jeseníku naším malým pežotkem.

Mezitím jsme doma v tlakovém hrnci vařili maso. Až se za nějaké půldruhé hodiny vrátíme, bude právě hotové. Jestli ovšem nedojde v bombě plyn. Plamen už se chová podezřele. Brzké výměně bomby odpovídá také Janin záznam v kalendáři. Myslíme však, že ještě vydrží, nechali jsme hořet minimální plamínek.

Ještě v úterý jsme shazovali ze střechy garáže půlmetrovou vrstvu sněhu, ale poslední dva dny kvapem tálo. Skoro žádný sníh už nezbýval. To nás trochu mrzelo kvůli dětem.

Do Jeseníku jsme jeli svou obvyklou cestou, přes Rejvíz. Mikulovickou nížinou moc rádi nejezdíme. Navíc jsme si slibovali, že tam nahoře ještě nějaký sníh bude, a když ne, aspoň nás při jízdě černou břečkou osvěží pohled na blízký zasněžený Orlík se Žárem a Starou horou a na vzdálený Šerák.

Náš předpoklad nás nezklamal. A nejen to! Už jak jsme nad Dolním Údolím vjeli do lesa, obklopila nás zimní pohádka. Na silnici slabá vrstva čerstvého sněhu, jen koly několika aut projetá, stromy zasněžené. Když jsme pak za poslední serpentinou z lesa vyjeli do volného prostranství k Rejvízu, nestačili jsme se divit. Zdá se, že teplota venku je pod nulou. Sníh je ze silnice smetený, vítr sem z polí žene řídké sněhové závoje.

Proti nám jel pluh a ty rychle se přeskupující sněhové jazýčky lehce prorážel.

„Tady to vypadá jako v zimě,“ pochvaloval jsem tu zimní pohodu.

Jana dostala nápad: „To bude něco pro děcka! Vezmeme je tudy zpátky, budou mít krásný zimní zážitek. Už se těším, jak na to budou koukat.“

Zimní nádhera trvala ještě celou cestu lesem za Rejvízem, až kde začínal sešup do města. Tam bylo sychravé, špinavé předjaří jako v Petrovicích.

Na nádraží jsme dorazili nedlouho před polednem. Na provlhlém nástupišti čekaly na neobvyklou senzaci zástupy lidí.

Ve třičtvrtě na dvanáct, skoro načas, přivlekla černá nablýskaná lokomotiva ze směru od Brna několik zelených vagónů. Vlak zahaloval oblak páry a kouře, který nám, pokročile dospělým, zavoněl již zdálky téměř nostalgicky. Iluze pak byla skoro dokonalá, když si mašinka při vjezdu do nádraží jako za dávných časů vesele zapískala na parní píšťalku.

Pak se vlak se skřípěním zastavil a dechovka železničářů, seřazená ve slavnostních uniformách na nástupišti, spustila břeskný marš.

Veselé děti a spokojení dospělí vyskakovali z vlaku. Ty naše jsme chytali rovnou do náručí. Janinka přivolala průvodčího a vyprosila si od Jany společný snímek, je prý to bezvadný chlap, celou cestu je bavil. Pavel si několikrát z různých úhlů vyfotil starobylý parostroj, který si v cíli své cesty pokojně odfrkoval a před zpáteční cestou divže z přebytku bujnosti natěšeně nehrabal kopyty.

Potom si děti vzpomněly, že mají hlad, schválně totiž nic nejedly, těšily se, že je babička jako vždycky na přivítanou hezky pohostí.

„To víte, že vám dám najíst, chudinky moje hladové, za půl hodinky jsme doma, to bude maso akorát uvařené. Napřed ale máme pro vás veliké překvapení. Jedeme přes Rejvíz, něco tam zažijete.“

„Může to být tam, co jsem byla se školou?“ lovila v paměti Linda. „Byli jsme na Mechovém jezírku.“

„Ano, je to tam,“ potvrdila babička.

„Hurá!“ Linda to měla za to překvapení.

„Ale to není celé. Na Rejvízu něco zažijete.“

Strčili jsme ty čtyři dozadu, při svých útlých kostřičkách – až na Pavla – s­e tam snadno vešli, a radostně jsme vyjeli. Jenom nám bylo líto, že Pavel není ve své kůži, má prý zvýšenou teplotu.

Už v serpentinách nad Jeseníkem se pozvolna ohlašovala zimní pohádka. Nový sníh nepadal, ale všude ležel, na silnici i na lese. Vítr cloumal větvemi a shazoval sněhové bochánky.

Všiml jsem si větru, foukal i tady, v uzavřeném lese.

„Tam už budou možná závěje,“ podotkl jsem, „bude to krása.“

Ničeho jsem se neděsil, pežotek měl zimní obutí všech čtyř kol, zatížení dostatečné, a tak sněhovými jazyky, které tam na volnu určitě budou, snadno a rychle prorazím, i kdyby právě nebyly prohrnuté. Naprosto jsem si věřil, vždyť hned za posledními domy Rejvízu začíná silnice klesat. Bude to paráda, jak tudy prosvištíme do závětří k lesu. Za tu hodinu od chvíle, kdy jsme tudy jeli, se toho tak moc změnit nemohlo.

Vyjeli jsme ze vsi do nízkého bílého plápolání a veselého víření nad zemí. Z mírného kopce auto hladce uhánělo. Za okny se na děcka smála opravdová zima. Před námi už v pravé části silnice šikmo zezadu narůstaly sněhové jazyky, a hezky vysoké. Některé sahaly až doprostřed vozovky.

Uhnul jsem trochu doleva, tam zatím vítr smetal sníh skoro na holý asfalt.

Jako naschvál najednou vpředu po té pohodlné cestě jede naším směrem jaksi pomalu červený osobák. Škodovka.

„Kruciš, to auto stojí! A úplně vlevo!“

Rychle se rozhoduju. Zpomalit nesmím. Objet. Ale honem.

Tlačím se doprava, pravými koly zabírám do závěje a pokračuju téměř bez zpomalení. Soustředím se na udržení přímé stopy. Už už se mi zdá, že to musí vyjít, minu ho těsně, ale minu. Už jsme deset metrů za ním, když se otevřou pravé dveře a někdo vystupuje. Mám co dělat, abych zabránil nejhoršímu.

Konec. Stojíme, ať jsme chtěli nebo ne. Nadobro a beznadějně. Předkem jsme zaboření do závěje. Ani nevycouvám, jsme tam až po chladič.

Mám děsnou zlost. V tak úzkém místě si zůstane stát. Co tam vlastně dělá? Předními koly stojí v docela malém sněhovém jazyku, jenom takovém kočičím jazýčku. Musel se ho zaleknout nebo co. Zpomalil, snad i přibrzdil. To už se pak těžko znovu rozjíždí, byť v klesání.

Ať je to jak chce, tady teď stojíme i my a budeme stát, než nás někdo vysvobodí.

„To mě nebaví,“ mlátím pěstmi do volantu, „tak dobře se jelo. K lesu už takový kousek.“

To je to slibované překvapení?

Stojíme. Vítr do nás zprava buší, až se autíčko otřásá. Také to nehybné vozidlo před námi zlobně olizuje, před ním pěchuje závěj a za ním přes celý zbytek vozovky vyplazuje dlouhý bílý jazyk.

Bezmocně sledujeme, jak se všude kolem přesýpají sněhové duny a jak tu naši před chvilkou ještě průjezdnou dráhu začínají docela zavalovat.

Čeká nás jiný zážitek, než jsme si představovali.

Za námi zastavil teréňák, takový, jakému s Janou podle jeho širokých kol říkáme „papučák“. Před tím řidičem je mi trapně. I já bych to byl hladce projel, což teprve on? Teď tady také uvízl.

Vzadu na podlaze leží lopata, děcka na ní mají nohy. Je to asi marné, ale aspoň o něco se pokusím. Vystoupím – zapomenu si zapnout bundu a pak už to v té metelici není možné  –, zvenku sklopím opěradlo své sedačky a dobývám pod nohama pasažérů lopatu. Sníh se zavíjí dovnitř, vteřiny plynou, závěj kolem narůstá. Když konečně lopatu vytáhnu, rychle zavřu a začnu sníh zpod kol odhazovat.

Směšné usilování. Vítr okamžitě každou stopu po lopatě zaplňuje novým sněhem.

Dokud nepřijede pluh, nedostaneme se odtud. Ani my, ani oni. A za papučákem stojí další auto.

Ti zoufalci vpředu se snaží auto tlačit. Kam, prosím vás? Teď je pozdě, toto jste vůbec neměli dopustit. Nejdu jim na pomoc, ta závěj, co roste před nimi, není už o moc menší, než ta, do které zahnali nás.

Lezu do pežotka s ubitou vrstvou sněhu na bundě, na rozhalené košili, na hlavě, na nohou. Uvnitř vládne stísněná nálada, kterou se Jana snaží rozptylovat. Jak jsem sedl, hned se zapářila okna, vůbec není vidět ven. Pustím větrák na nejvyšší stupeň. Jen velmi pomalu to pomáhá v malé průhledné škvírce na čelním skle. Pustím stěrače. Vrstva navátého sněhu ze skla zmizela, ale ani to není nic platné, jsme omezení jak v pohybu, tak ve výhledu. Podám dozadu stěrku na okno, druhou Janě vedle sebe, tou třetí stírám svou půlku čelního skla a dveřní okno. Sotva na jedné straně skončíme, na druhé je to jako předtím.

Nevidíme pořádně, co se venku děje. Můžeme jen čekat.

„Já zkusím odhazovat,“ rozhodne se Jana.

„Blázníš? Není to k ničemu. Tam u sebe stejně neotevřeš, podívej.“ Přes otřené sklo jí ukazuju závěj téměř přilepenou na dveře.

„Zkusím to.“

Jak jen maličko pootevře, vtrhne dovnitř metelice a hned se na všem usazuje sníh. Snaží se co nejrychleji dostat ven.

„Podej mi tu lopatu, prosím,“ zatlačí do dveří proti nahromaděné závěji tak, až se jednou nohou ven dostane a pak už vyklouzne celá. Podám jí lopatu, ona za sebou zavře a nám se znovu, ještě víc, zamlží okna. Z větráku už fouká úplně studený vzduch. Musel bych nastartovat, aby se ohřál, ale do toho se mi zatím nechce.

Jana se venku malou chvilku o něco snaží, brzy však toho nechá a vecpe se dovnitř. Úplně zasněžená. A nové nároky na větrák studeného topení.

„Nejde to. Za tím, co vyhodím, se hned pěchuje závěj ještě vyšší a tvrdší.“

„Snad musí přijet silničáři, ne?“ řekne Janinka.

„Měli by.“

Co nám zbývá. Jen čekat na cizí pomoc.

Bavíme se, jak se dá. Okna neustále otíráme stěrkami a hadříky, které jsme odněkud vyštrachali, a tak udržujeme aspoň omezené spojení s okolním světem, kde teď zuří hotová sněhová bouře.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.05.2020 06:30:50dát kritice tiprevírník

To mě těší.

18.05.2020 22:33:04dát kritice tipArwen Leinas

Mám výhodu, čtu si příběh až po návratu do civiliazace a tak se mohu rovnou začíst do druhého dílu :-)

17.05.2020 19:50:451 tipů dát kritice tiprevírník

Neboj, bude.

17.05.2020 18:56:47dát kritice tipDiana

Takhle přestat v nejnapínavějším. Ať je tu pokračování co nejdíve! Zítra?!

17.05.2020 17:51:22dát kritice tiprevírník

A tobě, Čudlo, zase za tip.

17.05.2020 17:50:17dát kritice tiprevírník

Ano? Tak aspoň že to. Děkuju.

17.05.2020 17:31:051 tipů dát kritice tipblacksabbath

ty jsi to schváááálně nedopsal:-(.........my se můžeme jen domýšlet....než nám dáš odpovědi na otázky....co máme v hlavě.....kdy....už to bude?......ale abych nebyla jen nedočkavá.....musím ti napsat, že zimní pohádku jsi popsal náramně!!!........*/**************

17.05.2020 16:42:12dát kritice tiprevírník

Odvážíš? To jsi dost odvážný. Ale ve všem ostatním máš pravdu.

17.05.2020 16:14:55dát kritice tipKočkodan

Do idylky měla tato situace – alespoň podle mého názoru – poměrně dost daleko. A ještě že jste jeli v pežotku, ne ve velorexíku.

 

Odvážím si tipnout název tvého přespříštího dílka: Renovujeme chaloupku 1/2.

 

A na závěr bych dodal, že je lepší mít čtyři malé kostřičky v autě než jednoho velkého kostlivce ve skříni.

17.05.2020 11:40:54dát kritice tiprevírník

Ale ona troška napětí je myslím zdravá.

17.05.2020 11:19:41dát kritice tipbixley
redaktor prózy

To je opravdu nervák! A tak to pěkně tou mašinkou začalo. Jsem napjatá, co bude příště.

17.05.2020 08:52:40dát kritice tiprevírník

No právě. Byly to nervy.

17.05.2020 08:37:44dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tak mi hned od té poznámky s tlakovým hrncem, Jardo, nejde z hlavy, co se s ním asi stalo, jestli skutečně došel plyn anebo...

Celkově jste se octli v zapeklité situaci!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.