Jedeme přes Rejvíz 2/2

Už jsme tu hodinu.

Konečně vidíme za vířením sněhu v dálce u lesa sypač s pluhem. Nálada se zvedla, hned je všem líp. Dojede sem a budeme pokračovat.

Pluh však nepostupuje, jak bychom chtěli. Motá se na jednom místě, od lesa se nějak nemůže odlepit. Těch sto padesát metrů od vytouženého bezpečí, kde řádění větru zaručeně končí, ne a ne zdolat. Skoro se nehne z místa. Nestojí doopravdy? Jak to?

Pavel se necítil dobře, ale rozhodl se, že se tam půjde podívat. Nedal si ten šílený nápad vyhnat z hlavy, musel jsem ho pustit ven. Dívali jsme se za ním, jak jde tím hlubokým sněhem v polobotkách, vítr jím cloumá a po chvíli mizí v metelici.

„Nevím, proč si nedá říct, s horečkou,“ zlobila se Jana.

„Znáš ho. Škoda se zlobit,“ řekla Janinka.

U lesa po celou dobu stál ten sypač bez pohybu. Nešikovně, napříč přes silnici. Teď jsme tam skrz víření sněhu nějaký pohyb zaznamenali. Nějaké postavy.

Po dvaceti minutách se Pavel, zasněžený a propocený, vrátil.

„Má poruchu,“ řekl, když se, těžce oddychuje, usadil za mnou na svém místě.

„Můžeš z toho dostat zápal plic, šohajku nerozumný,“ napomenula ho Jana. Jeho hlášení schválně přeslechla.

„Volal do Jeseníku, ale volný pluh nemají, všechny prohrnují, musíme čekat dál.“

Chlapi z červené škodovky, z nichž jeden celý ten malér vyvolal, zamkli auto a odcházeli na Rejvíz, jistě zahřát se do hospody. To se nám zdálo nezodpovědné, ale co s nimi máme dělat? Možná je to nejlepší řešení.

Vzadu jsme uslyšeli zavzlykat Lindušku.

Janinka ji utěšovala: „Neboj se, brzo přijedou, dostanou nás odtud. Na, vysmrkej se,“ podala jí kapesník.

„Já mám hlad,“ píplo to ubohé děcko.

„Papiňák!“ vzpomněl jsem si.

„Třeba už plyn dohořel,“ honem sebe i mě uklidňovala Jana.

„Kéž by!“

Martin se zatím držel dobře. Přesto jsem si v duchu vyčítal: děcka hladová, Pavel nemocný, my kvůli své nerozvážnosti tady trčíme a doma kdoví co se děje. Proč nás to napadlo, ukazovat jim na konci ledna jesenickou zimu. Mohli jsme jet spodem přes Mikulovice a teď už sedět v teple. Jsme tady skoro dvě hodiny. Čas se strašně vleče.

„Koupila jsem chleba,“ řekla Jana, „nevíme, jak dlouho tady budeme, tak jestli máte velký hlad, je vzadu v kufru. Ale nic k němu, leda studené klobásy.“

„Aspoň ten chleba,“ špitla Linduška.

„Jdu pro něj,“ chystala se Jana.

„Jenom to ne!“ lekl jsem se. „Na té straně už nikdy neotvírej.“

Martin otřel pravé zadní sklo a přes něj jsme viděli, jak už je ta závěj vysoká. Vlevo v závětří to nebylo o mnoho lepší, ale tudy sem aspoň tolik nenafouká. S námahou jsem se opřel do dveří a lezl ven. Honem jsem za sebou zabouchl a šel dozadu. Ze zadní kapoty byl sníh smetený, podařilo se mi ji do půlky nadzvednout, rychle jsem hrábl pro kabelu a znovu zavřel. Než jsem se nasoukal zpátky do vozu, všiml jsem si, že už za námi stojí auta tři. U všech běží motory a musí to asi pomáhat, protože jakž takž vidím dovnitř. Řidič za námi právě telefonoval. Pach výfukových plynů vítr odnášel daleko do polí.

Když jsem byl znova uvnitř s vrstvou utlučeného sněhu na sobě, podal jsem kabelu Janě a nastartoval také.

„Konečně tě to napadlo,“ připomněla mi s výčitkou Janinka.

„Zkusím, jestli to pomůže,“ řekl jsem.

Větrák běžel naplno. Za chvilku začalo čelní sklo odspodu průzračnět. Maličko jsme na obou stranách pootevřeli okénka, abychom umožnili lepší proudění teplého vzduchu, ale stejně se výš než do poloviny skel nedostal. Zapnul jsem ještě zahřívání zadního skla. Ani to nebyla velká sláva. Není divu, při tolika vlhkosti, kterou jsme na sobě dovnitř nanesli.

Jana vybalila chleba. „Má někdo nůž?“

Nikdo neměl.

„Tak si budete muset ulamovat. Linduško, začni,“ podala pecen dozadu. Byl skoro ještě teplý. Janinka ho od ní vzala, ulomila patku, dala ji Lindušce, která se na ni hned hladově vrhla, a podala chleba dál.

„Dobrý?“ ptala se Jana.

„Dobrý, babi. Vůbec nevadí, že k němu nic není.“

Také ostatní si ulamovali a jedli. Když Jana pecen znova ukládala do kabely, moc z něj už nezbývalo.

Já jsem se hodokvasu nezúčastnil, měl jsem jiné starosti. Konrádovi a Červinkovi mají přijet navečer do Petrovic, aby se sešli s Brňáky.

Rozhodl jsem se, že požádám toho pána za námi, aby mi dovolil zatelefonovat.

Šel jsem za ním.

„Prosím,“ podal mi mobil okénkem. Vymačkal jsem číslo.

„Kájo, nedivte se, když se zpozdíme.“

„Proč? Co se stalo?“

„Uvázli jsme ve sněhu na Rejvízu. Prohrnovač tady před náma stojí porouchaný a jiný nám zatím nemůžou poslat. Nevíme, jak dlouho to bude trvat. A to ještě,“ nechtěl jsem o tom původně mluvit, ale najednou jsem se musel o tu starost podělit, „ještě k tomu nám doma na hořícím plynu stojí bez dozoru už od jedenácti hodin papiňák s masem.“

„Tak to je horší. Nemáte pod rohožkou nebo někde schovaný klíč?“ pochopil hned Kája, „zajel bych tam.“

„To jsi hodný, ale právě že nemáme.“

„V nejhorším bych musel rozbít okno. Hoří ten plyn naplno?“

„Na minimum.“

„Tak to bude dobré. Ledaže byste tam zůstali do rána,“ zavtipkoval.

„To ani neříkej, není to sranda.“

„Já vím. Dostanou vás odtud brzo, neboj, nemůžou si dovolit nechat vás tam. Ale měli byste do budoucna někde nechávat náhradní klíč, ať se můžeme dostat dovnitř, kdyby se něco dělo.“

„To jo, na tom se domluvíme. Ahoj, ozvem se, až přijedeme.“

„Dopadne to dobře, neboj. Všecky zdravím.“

S díky jsem vrátil pootevřeným okýnkem tomu pánovi mobil.

Asi za další hodinu, celkem už po třech hodinách nekonečného čekání, se začalo něco hýbat poblíž odstaveného prohrnovače. Cosi malého se vynořilo z lesa a čile jako fretka jezdilo napříč přes silnici tam a zpátky. Vždycky se to na jedné a potom na druhé straně trochu postavilo na zadní, couvlo, znovu se rozjelo a znovu vzepjalo. Pomalu se to blížilo. Zjistili jsme, že to má pásový podvozek, pohyblivou lžíci a malou prosklenou kabinku s řidičem. Takový traktůrek bagříček. Taková hračka. Pozorovali jsme, jak se hbitě prokousává sněhem a přitom se metr po metru přibližuje. Bylo zábavné sledovat jeho práci. Za ním se prášilo, sníh kroužil v obláčcích, zavíjely se nové závěje. Několikrát se musel vracet tam, kde už předtím byl. Sněhu před tím malým strojkem stálo tolik, až se nám chvílemi ztrácel.

Byla to zdlouhavá robota, ale aspoň se něco dělo. Mašinka se ani na okamžik nezastavila. Začalo to vypadat nadějně.

Uplynula už celá hodina od začátku nerovného souboje té hbité hračičky se sněhem, když k opuštěnému přednímu autu prokousala stopu širokou tak akorát, abychom mohli projet, než se za námi znovu všechno zavře. Osazenstvo však sedělo někde v teple a o své zamknuté vozidlo se nezajímalo.

Stáhl jsem okénko a řekl našemu obětavému osvoboditeli, že tamti jsou pryč a že auto zamkli, takže s tím nic nenaděláme. Pokrčil rameny. Předtím manévroval zbytečným směrem, tak se teď musel o kus vrátit a teprve zamířit k nám. Bez meškání se zakousl do závěje, a když za deset minut prokutal úzkou průjezdnou stopu až na půl metru před náš předek, couvl na stranu. Pokusil jsem se napřed vycouvat, abych srovnal kola, ale byl to holý nesmysl. Snažil jsem se tedy kola srovnat jízdou dopředu. Ovšemže jsme se ani nehnuli. Ten půlmetrový zbytek závěje před sebou jsem nijak nemohl překonat. Lidé za námi vyskákali z aut, zatlačili, kola konečně nahmatala jakž takž pevný podklad a my se rozjeli.

Terénní vůz, co nám stál přímo za zadkem, vyjel za námi bez cizí pomoci, po dvaceti metrech zabočil vlevo, bez námahy překonal nízkou závěj na krajnici – a­ zajel rovnou k domku, co tu stál malý kousek od silnice. Byla to ironie. Ti lidé byli vlastně po celou dobu skoro doma, a přesto s námi museli zbůhdarma trávit čas na silnici.

Další dvě zadní auta si musela počkat, až se k nim bagřík prokouše a pak už pospíchat, než se něco znovu přihodí, za námi. Ale na to jsme my už nemohli čekat. Raději jsem jel, vyklizená stopa byla už opět plná sněhových jazyků. Všechny jsem bez problémů prorazil. Ti za námi by to měli také zvládnout.

Byla to veselá jízda. A co teprve v lese. To se to, panečku, na čisté neporušené vrstvě sněhu jelo. Do smrti na tu úlevu nezapomeneme.

Teď, když bylo všecko za námi, s obavou jsme mysleli na náš domek. V duchu jsme viděli ty nejhorší obrazy. Papiňák může být rozžhavený. Možná došlo k výbuchu. Když jsme sjížděli pod poslední serpentinou do Petrovic, všichni natahovali krky, jestli někde tam dole neuvidí černou díru místo střechy. Nebylo tam vidět, museli jsme ještě vydržet chvíli napětí.

Konečně. Zdálky nás vítá ten nejmírumilovnější obrázek, jaký si teď umíme představit. Každý z nás v něj při všem tom napětí doufal. Střecha je kde má být, nad komínem se pokojně tetelí teplý vzduch.

Bylo už hodně šero. Na mostě jsem zastavil v 17,10 – šest hodin po našem odjezdu z domu.

Jana vtrhla do kuchyně první. Pod neporušeným, spokojeně syčícím tlakovým hrncem hořel klidný plamínek. Ve vzduchu se vznášela vůně vařeného masa. Čekalo nás v našem domečku to nejkrásnější přivítání.

Když Jana po chvíli odstavení ve sněhu hrnec s největší opatrností otevřela, maso leželo ještě v troše vody na dně. A bylo měkké a jedlé! Žádný spálený škvarek. Zavolala Krnovákům. Oddechli si s námi. Samozřejmě, že místo dneška přijedou až zítra, hned dopoledne.

Z těch šesti hodin, co jsme dnes byli z domu, dvě všem poskytovaly drobné nevinné radosti, ale zbylé čtyři v nás natrvalo zanechaly novou fobii: v zimě už nikdy přes Rejvíz! Tak to stojí v Knize návštěv.