Poetická představa

Je zima. Leden. Stromy jsou obaleny námrazou. I rybník u lesa zamrzl. Kráčím zvolna. Čerstvý sníh mi křupe pod lodičkami. Přidržuju si plesové šaty, abych si je nepřišlápla.

Je magický večer. Hvězdy s měsícem ozařují okolí s nebeským leskem. Šaty mi nevlhnou při doteku s bílou peřinou na zemi. Necítím žádný chlad. Radost mě hřeje zevnitř. Jdu s očima rozevřenýma údivem. Překvapením nad tím kouzlem. Už z dálky vidím obrys zad muže. Právě k němu mířím.

Aniž by se otočil, nabídne mi rámě. Jdeme spolu bok po boku. Beze slov. Až když se nacházíme uprostřed ledové plochy, pohlédne na mě přímo. Rozzáří se mu oči a v obličeji ukáže důvod, proč jsem se do něho zamilovala. Svůj sladký úsměv.

Přistoupí ke mě ještě blíž. „Jsi nádherná,“ šeptne mi do ucha. Začervenám se. Nevím, co říct. Nechci pokazit sílu okamžiku. „Zatančíme si.“ A není to otázka, protože mě okamžitě chytá do pevného tanečního postoje. Vykročí a já s ním. Látka se mi vlní okolo těla. Nohy došlapují přesně tam, kam mají. Hudba nám zní v srdci. Vede mě a já tančím. Neuvěřitelné! Jak jsem říkala – magický večer.