Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+13 neviditelných
Mechanická milenka aneb Virus děvky
datum / id23.05.2020 / 507153Vytisknout |
autorBoblig
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaSci-fi
zobrazeno39x
počet tipů2
v oblíbených0x
Mechanická milenka aneb Virus děvky

MECHANICKÁ MILENKA

aneb

Virus děvky

 

I.

„Víte, pane Bláho,“ řekl emeritní policejní rada Šmíd svému příteli, se kterým seděl jednou takhle v pátek v hospodě U tří potkanů, „já už jsem starší člověk, ale nikdy jsem nebyl proti pokroku. Jenže tenhle moderní svět, to už není pro mě. Tyhle nanotechnologie, klonování a lety do vesmíru, to je nad moje chápání. Ale přes všechny chyby, co to má, si myslím, že to lidstvu koneckonců přinese užitek. Ale co je opravdová zhouba, tak to jsou tyhle roboti!“

„Proč zrovna roboti, pane rado?“ zeptal se pan Bláha, který zrovna dopíjel své třetí pivo. „Vždyť kde by lidstvo bez nich dnes bylo?“

„Podívejte se, já nemám nic proti robotům, kteří za nás dělají věci, který by člověk nezvládl nebo by je zvládl jen s obrovskou námahou. To mně nevadí. Ale vyrábět roboty a robotky, kteří nahrazují lidem jejich milence a milenky, to nedopadne dobře.“

„Řekl bych, že to bude asi spíš záležet na tom, který muž nebo která žena bude jejich lidským partnerem, ne?“ pravil smířlivě pan Bláha.

„Ani bych neřekl, pane Bláho. Mám za to, že i ta nejlaskavější ženská, že i ten nejhodnější chlap se pod vlivem těch umělých lidí stává zvířetem. Ženy i muži kvůli nim a v jejich zájmu páchají hrozné věci. A bude hůř!“ rozohnil se bývalý policejní rada.

„Jste zbytečný pesimista, pane rado.“ usmál se pan Bláha a definitivně dopil své třetí pivo.

„Myslíte? Obávám se, že něco pravdy na tom bude. Pamatujete si na případ mladého Kuthana? Toho ta láska k robotce dovedla až do vězení a pak i do hrobu.“

„Něco jsem o tom zaslechl, ale nijak jsem se o to tenkrát nezajímal. Jak to s ním vlastně dopadlo?“ navedl pan Bláha svého přítele, o kterém věděl, že dovede skvěle vypravovat. A když se před nimi na stole objevily další dvě orosené sklenice pivního moku, emeritní policejní rada Šmíd se nenechal dlouho pobízet a začal vyprávět. 

 

II.

Je to už asi deset let, ale já si ten mord pamatuju moc dobře. Byl to totiž vůbec první případ toho druhu, který jsem řešil. Bylo to takhle někdy v červenci nebo v srpnu. Chystal jsem se tehdy na dovolenou a už jsem se těšil, jak si to se ženou u moře užiju, když tu mi moji hoši přivedli do kanceláře takového ustrašeného a uplakaného človíčka s brejličkami. Říkal jsem si, to bude asi nějaký profesor z gymnázia nebo možná i z univerzity. Znáte to, takový ten vědecký typ. A taky že jo! Inu, za ta léta u policie mám prostě čuch na lidi.

Strážmistr, který ho přivedl, mi šeptem sdělil, že ten muž se dopustil něčeho velmi vážného, ale chce mluvit jen se mnou, neb je to prý hrozně důležité a nesnese to odkladu. Tak jsem si řekl, že ho přijmu, i když to dělám nerad a jen výjimečně. Pokynul jsem tedy tomu chlapíkovi, aby si sedl na židli a sám jsem se také usadil, protože jsem počítal s tím, že to bude na dlouho. A vybídl jsem ho, aby začal mluvit. 

„Tak povídejte, co se stalo?“

„Pane rado, já jsem zabil svou manželku!“ vyhrkl na mě.

„A sakra! Tak to není žádná legrace, vážený pane! To tam musím honem poslat moje chlapce! Kde se to stalo?“ Už jsem zažil ve své kariéře pěknou řádku různých přiznání, ale ještě mi to žádný vrah neřekl jen tak, mezi čtyřma očima.

„U mě doma! Rossumova 22, osmé patro. Leží v obývacím pokoji.“

„Jak jste ji zavraždil?“

„Podřízl jsem jí hrdlo instalačním diskem.“

„Čím?“

„No takovým tím plochým kolečkem, co má ostré hrany.“

„Jak jste to dokázal, člověče?“ Už se nadechoval k odpovědi, ale včas jsem ho zadržel. „Podrobnosti zatím vynechejte. Zajímají mě spíš okolnosti vašeho činu.“

„Upřímně řečeno, pane rado, netušil jsem, že té krve bude tolik. Samotného mě to překvapilo.“ blábolil dál ten inteligent.

„A co jste čekal? Když někomu proříznete krk, tak je červená všude kolem, vy vědátore!“ Začínal jsem na to chlapa být naštvaný. Zabije ženskou a ještě o tom vypráví tak, jakoby si koupil banány v obchodě. Už teď mám zkaženou dovolenou!

„Tak pozor, pane rado! Žádná červená, ale bílá krev!“

„Bílá krev?“ zarazil jsem a pak jsem pochopil. „Počkejte … vona to není opravdová ženská? Vono je to robot? Teda robotka?“

„Mechanická manželka!“ pravil pyšně ten vrahoun.

„No, to je jedno. Já už jsem se lekl, že jste opravdu někoho zabil.“

„Ale vždyť vám to sakra říkám! Zabil jsem svou manželku! A udělal jsem to proto, že jsem ji načapal v posteli s nějakým chlapem.“

„Dobře, dobře. A ten chlap, to byl taky robot?“

„Ne. To byl člověk.“

„A toho jste taky zabil?“

„Je mrtvej, ale moje vina to nebyla. Vopravdu.“ řekl lítostivě. „Už jsem se na něj chtěl vrhnout, von šel taky proti mně, ale jak byl vyjukanej, tak uklouzl na koberci, upadl a rozbil si hlavu o noční stolek. A bylo po něm.“

„No doprkýnka, chlape! Vždyť z toho by mohla být dvojnásobná vražda! To v tom pěkně lítáte! Víte, že za vraždu člověka máte patnáct a za vraždu robota rok? Pokud vás z toho nevyseká advokát, tak si pěkně posedíte.“

„Ale co je mně po nějakým chlapovi!? Ten mě nezajímá! Jenže já jsem zabil svou Helenku! Já jsem takovej bídák! Po třech letech manželství! Proč mi to jenom udělala?“ a rozplakal se.

„Vy jste s ní byl ženatý? Tak se uklidněte a mluvte dál! Co tomu předcházelo? Přece mi nechcete tvrdit, že vám byla nevěrná jen tak!?“ vybídl jsem toho nešťastníka. Sám jsem byl na ten případ zvědavý. To víte, mord robota, natož robotky tu nemám každej den!

 

III.

Víte, pane rado, já už jsem si nemohl pomoct. Ale povím vám to od začátku, aby to bylo úplně jasné.

To bych prosil, řekl policejní rada, a já začal.

Já, Marius Kuthan, patřím k těm nešťastníkům, kteří podlehli té nové módní vlně, té robománii. Všechno začalo v den, kdy jsem si toho robota pořídil. Jenže to nebyl žádný robot na uklízení nebo vaření, jakého má dnes doma každá rodina a jaké po skončení příslušného úkolu schová do skříně. Tohle byla robotka. A ne ledajaká! Oficiálně se to nazývá Mechanická milenka. Univerzální přítelkyně. Prostě žena do postele.

Paradoxní je, že jsem vždycky patřil mezi odpůrce těch robotek. Myslel jsem si, že opravdový cit může vzniknout jen k lidské ženě. Víte, moje první manželka byla strašně mrcha, teď už to snad můžu říct naplno, a dělala mi ze života peklo. Vydržel jsem to s ní pět let a pak jsem podal žádost o rozvod, který se táhl další dva roky. Nemůžete se mi tedy divit, že jsem byl k dalšímu vztahu velmi skeptický a ženám jsem se prakticky vyhýbal, neboť jsem se bál, že zase skočím na lep nějaké potvoře.

Pět let jsem žil jako v celibátu, a vlastně mi to ani nevadilo. Pak jsem ale na oslavě svých čtyřicátých narozenin dal do řeči s jedním kamarádem, který mě přivedl na myšlenku opatřit si mechanickou milenku. Nejprve jsem tomu nápadu odolával, ale když jsem se dozvěděl, že si robotku pořídil i můj kolega z práce, zapřisáhlý starý mládenec a odpůrce technického pokroku, dodal jsem si odvahy a koupil si ji taky.

Bylo to neuvěřitelné od samého počátku. Výrobce mi vyšel ve všem vstříc. Mohl jsem si rozhodnout, jaké bude mít vlasy, prsa, boky, nohy, nos, prostě všechno. Vlastně jsem ji sám navrhl a oni – prakticky na přání – do měsíce všechno dodali. Vrazil jsem do toho slušné peníze, jelikož jsem nechtěl nějaký sériový výrobek, co má každý, a nechal jsem ji udělat přesně podle mých nejbujnějších představ. Ale řeknu vám, nakonec jsem byl překvapený, jak se jim povedla. Byla jediná na světě. A byla moje.

Dal jsem jí jméno Helena. Kromě nevšední krásy, která byla splněním všech mých pubertálních snů, měla chuť na sex pokaždé, když jsem si o to řekl. Říkal jsem si: Kam se na ni hrabe moje první žena? Krom toho, že to byla příšerná megera, uměla dovedně obchodovat se svým tělem a rozhodně se mnou nesouložila zadarmo, ale jen když sama uznala, že si to zasloužím. Většinou jsem jí musel kooupit nějaký hodně drahý dárek, aby povolila. Vlastně jí nešlo ani o sex, ale spíš o to, jak mě ponížit. Vždyť kolikrát jsem se jí musel doprošovat, aby na mě byla v posteli hodná! Uznejte, že po takovém milování jsem si pak připadal jako blbec. Helenka však byla něco jiného – ke všemu svolná a vždy ochotná.

Zamiloval jsem se do ní na první pohled. Ano, říkáte si, jaký jsem musel být zoufalec, když jsem se zabouchnul do umělé ženy. Ale to byste ji musel vidět! Ze začátku jsem byl trochu nesvůj, protože jsem z ní cítil takový zvláštní robotický chlad. Ale i na to jsem si po čase zvykl. Víte, já jsem také docela chladný člověk, a tak jsem nakonec uvítal, že jsme si s  Helenou povahově podobní. A když byly konečně po dlouhém handrkování schváleny sňatky mezi lidmi a roboty, byl jsem jedním z prvních, kdo do toho vlítl.

Ale abyste si nemyslel – starat se o mechanickou milenku nebylo jen tak. Musel jsem ji udržovat jako každý stroj a jednou za půl roku ji dovést na technickou prohlídku, což Helenka obzvlášť špatně snášela. Vždycky jsem měl slzy na krajíčku, když jsem viděl, jak si ji odvádí technik od firmy a raději si nepředstavoval, co s ní provádějí. Každý měsíc jsem navíc dostával aktualizace jejího systému, díky čemuž se stávala čím dál lepší milenkou. Tak jsem to aspoň cítil já sám.

Pravdou je, že už tehdy jsem občas slýchával o případech sebevražd nešťastných žen a mužů, kteří přišli o svého robota nebo robotku a v zoufalství nad jejich ztrátou si raději vzali život. A pak se dokonce sem tam objevily i první vraždy robotů ze žárlivosti. Tehdy jsem si myslel, že se mě to netýká. Že mám šťastné manželství. Že spolu budeme do konce života. Ale všechno to byly jen naivní představy zamilovaného člověka, který nevnímá svět kolem sebe.

 

Kde se stala chyba? Popravdě řečeno, šlo o pochybení na straně výrobce. Březnová aktualizace byla totiž zavirovaná. Ale to jsem se dozvěděl až později. Helenino chování se však díky viru postupně měnilo, čehož jsem si samozřejmě hned nevšiml.

Ale jako dnes si stále pamatuji ten den, kdy Helena řekla něco, nad čím jsem se tenkrát pozastavil a co mi dost dlouho vrtalo v hlavě. O svých pocitech jsem se jí samozřejmě nezmínil.

Leželi jsme tehdy vedle sebe po jednom zvlášť vášnivém milování. Já vím, pane rado, asi se ošíváte nad tím, že vám některé události v mém životě líčím do všech podrobností, ale myslím si, že to je důležité nejen pro mě, ale i pro pochopení celého případu. Tak ještě jednou. Leželi jsme prostě vedle, samozřejmě nazí a Helena se mě najednou zeptá:

„Představil sis někdy, že bych mohla umřít?“

„Co tě to prosímtě, napadlo?“ Doslova ve mně hrklo! Proboha, snad nemá nějakou nemoc, třeba mechanickou rakovinu, která napadá výhradně roboty! „Cítíš se nemocná? Bolí tě něco?“

„Neboj se. Nic mi není. Ale jen jsem chtěla vědět, co bys dělal, kdybych náhodou nebyla.“ A čekala na odpověď.

„No co? Nechtěl bych už taky žít. Bez tebe by to nemělo smysl.“ Bylo to banální, ale nic lepšího mě nenapadlo.

„To je hezký.“ Doslova jsem se zachvěl nad tím, jak to řekla.

„Ale pojďme si radši povídat o něčem jiném. Jak se ti líbil ten dnešní film na dvaapadesátém kanálu?“ pokusil jsem se otočit list, ale cítil jsem, jak se celé moje tělo zpotilo strachem.

Ten cynismus a ta necitelnost s jakou to pronesla! To byl asi první náznak její nemoci. Tohle už přestávala být moje Helenka … Ale to jsem ještě neměl o žádném viru tušení.

 

IV.

Naše první hádka proběhla až o dva týdny později. Bylo to po návratu z výročního plesu mé firmy, kde se Helena na můj vkus chovala poněkud uvolněnějším způsobem a dokonce sváděla mého kolegu, vyhlášeného prasáka. A vrcholem všeho bylo, že pila tvrdý alkohol, čemuž by se roboti – jak mě upozornil výrobce – měli vyhnout, neboť jim to způsobuje nevratné změny v mechanické struktuře. Na plese jsem se ještě držel, ale doma jsem se jí to hned vytknul.

„Musíme si spolu promluvit. Chtěl jsem ti říct, že ses dnes chovala jako utržená z řetězu!“ Helena se však jenom ušklíbla.

„A co jsem dělala tak strašlivýho?“

„Nejenže jsi vypila spoustu alkoholu, ale navíc si flirtovala s některými muži způsobem, který byl už za hranicí dobrého vkusu.“

„Toho si nejsem vědoma.“

„Ale já ano! Místo toho, aby ses věnovala svému manželovi, pořád si tancovala a flirtovala s tím slizkým hnusákem!“

„Pokud si dobře vzpomínám, můj manželi, tak jsem nejvíc tancovala s tebou. Seš k sobě zbytečně kritickej.“

„Neprovokuj, Heleno!“

„Ale! Ty znáš dokonce moje jméno? Proč si mě teda neoslovoval i na plese? Nebo ses za mě styděl, protože jsem mechanická?“

Tahle hádka nikam nevedla, ale přesto jsem pokračoval dál.

„Prostě ses chovala jako …. jako … já nechci být vulgární.“ Nechtěl jsem to říct takhle naplno, ale nedávala mi jinou možnost, než to říct na plnou … hubu!

„Jako co? Tak už se vyžvejkni!“

„Prostě ses chovala jako děvka!“

„Ts! Máš mě takovou, jakou si mě chtěl. Tak se teď nediv.“

„Nevymlouvej se. Nechtěl jsem žádnou upejpavou nánu, ale co je moc, to je moc!“

„Máš proti mému chování výhrady?“

„To si piš! Uvědomuješ si vůbec, cos tam předváděla? Jak si mě před mými kolegy zesměšnila?“

„Samozřejmě, miláčku.“ odsekla a odešla do kuchyně.

A tím skončila naše první opravdová hádka. To však byl teprve začátek. Další hádky následovaly vzápětí a během jednoho jediného týdne jsme se pohádali celkem šestkrát, většinou kvůli naprostým prkotinám. A stupňovalo se to!

Helena byla nejenom nedůtklivá, hádavá a protivná, ale hlavně – najednou se mnou nechtěla spát jen tak. Začala se sexem handlovat. Musel jsem jí většinou koupit nejnovější model šatů, aby mě pustila k sobě do postele. Bylo to čím dál horší. Prostě začala připomínat moji první ženu, což jsem si však zprvu odmítal připustit. Ale už po dvou týdnech jsem byl tak zoufalý, že jsem se rozhodl ji vzít k lékaři, resp. do servisu. Měl jsem totiž za to, že se jí v hlavě přepálil nějaký drátek, což je důvodem jejího podivného chování. Jenže jakmile jsem téma „doktor“ navrhl, už byl oheň na střeše.

„Heleno, připrav se, že zítra půjdeme k doktorovi.“

„Tak se mnou nepočítej. K žádnýmu doktorovi nepůjdu!“

„Ale půjdeš.“

„Nepůjdu. Jdi si k němu sám!“

„Ty seš ale paličatá!“

„Já jsem paličatá a ty máš o mě zbytečný starosti.“

„Jen si myslím, že bys teď měla navštěvovat doktora častěji.“

„Ááá, už chápu, ty si myslíš, že jsem těhotná, co?“

„Prosímtě, co to meleš? Vždyť seš robotka! Mechanická žena. Ty nemůžeš být těhotná! Ty ses opravdu zbláznila, holka.“

„Tak v tom případě nevím, co bych dělala u doktora. Na technické jsem byla před třemi měsíci.“

„Podíval by se ti na hlavu. Mám pocit, že ti poslední dobou nějak blbne.“

„Mně že blbne hlava, jo?“ zasmála se škodolibě. „Aspoň mně nepadají vlasy jako někomu!“

Oněměl jsem. Dotkla se mého slabého místa! Chvíli jsem nebyl slova, zatímco ona se vítězoslavně usmívala.

„Co si to dovoluješ? Myslíš, že si můžu dovolit transplantaci vlasů každý rok? Kde mám na to brát? Víš, kolik mě stojíš ty?“

„No jo! Už zase mluvíš vo tom, že nemáš peníze! Na to jsem tak zvědavá! A teď vodpal!“ A rázně zabouchla dveře od koupelny, div mi nevyrazila zuby.

„Kde ses naučila tyhle výrazy? Já ti snad vypnu všechny programy na telestěně!“ křičel jsem marně do dveří. Myslel jsem si, že jsem hrozbou zákazu její oblíbené televize udeřil do jejího citlivého místa, ale s ní to ani nehnulo.

„Na to se nezmůžeš, ty padavko!“ slyšel jsem za dveřmi.

„To už přestává všechno, Heleno. Okamžitě vylez a slib, že zítra půjdeš k tomu doktorovi!“

Na chvíli bylo ticho, ale pak se Helena znovu ozvala: „Toho doktora bych brala, ledaže bys mi koupil ten novej kostým, co jsme včera viděli v butiku v centru.“

„Seš normální? Víš, kolik stál?“

„Tak to máš smůlu. Když nebudou šaty, nebude ani doktor.“ A byl jsem nahraný. Nebyl jsem schopný svou nemocnou ženu dotáhnout ani k lékaři.

 

V.

Víte, pane rado, byl jsem člověkem moderní doby, který své problémy řeší zásadně buď se svými přáteli (pokud nějaké má), anebo se svým psychiatrem. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než zajít za odborníkem na nemoci duše. Doufal jsem, že mi pomůže, ale po návštěvě jeho ordinace bylo jasné, že na tento problém je i psychiatr krátký. Pustím vám krátký záznam rozhovoru s doktorem Schmidtem, na jehož základě si o mém neštěstí uděláte obrázek. Poslouchejte, prosím.

„Tak povídejte, jaký máte problém?“

„Víte, pane doktore, je to takové dost choulostivé.“

„Jen se neostýchejte, prosím vás. Sem lidé s jinými, než s choulostivými problémy ani nechodí.“

„Ale až vám prozradím, co mě trápí, tak se mi budete buď smát, nebo mě budete považovat za úchyla.“

„Pane Kuthane, já jsem přece lékař. Já se vám nebudu smát. Tak už mluvte.“

„Dobře. Mám problémy s manželkou.“

„To nejste ani první, ani poslední. Co vás konkrétně trápí?“

„Nechce se mnou spát.“

„To se stává.“

„Ano, ale ona není obyčejná ženská. Ona je to … mechanická manželka.“

„Jo, takhle … Takže vy máte sex s robotem?“

„Dalo by se to tak říct. Ale nevypadá to tak, jak si myslíte. Jestli mi rozumíte …“

„Chápu. Vypadá tak opravdově, že to člověk na první pohled ani nepozná. Prostě téměř jako normální lidská ženská … Mě to nevyprávějte, moje druhá žena byla taky robot. Užil jsem si s ní dost, ale lidská žena je lidská žena.“

„Mýlíte se, pane doktore. Mechanická milenka je v téhle oblasti mnohem lepší. I ta nejlepší lidská milenka je proti ní břídilka. A to je právě to.“

„Co?“

„Že je tak dobrá.“

„No a?“

„Prostě … stal jsem se na tom … tedy na ní závislým. A teď když moje Helena tolik zlobí a odpírá mi sex, tak se můžu zbláznit.“

„Chcete předepsat nějaké prášky?“

„Prášky na co?“

„Abyste tolik nemyslel na sex.“

„To by nepomohlo.“

„Tak co vlastně chcete, člověče?“

„Já sám nevím, pane doktore.“

„Víte co? Je to přece jenom ženská, tak s ní zkuste promluvit. Většina vztahů ztroskotává na tom, že spolu partneři nekomunikují. Pokud vím, tyhle robotky mají mozek průměrné ženy, tak předpokládám, že na mnoho věcí bude reagovat jako normální obyčejná ženská. Kupte jí něco hezkého, vezměte ji někam na výlet, anebo se vzmužte a pořádně ji pomilujte. To by v tom byl čert, aby to nezabralo.“

„Tak vám děkuji.“

„Není zač. A držím vám palce.“

To je celé. Z toho vidíte, pane rado, že ani takový věhlasný odborník, jakým je doktor Schmidt, mi nedokázal pomoci.

 

V noci po návratu od psychiatra jsem dlouho přemýšlel a nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že to udělám. Je to přece jenom pro její dobro. A hlavně pro moje dobro. Věděl jsem, že po čtyřech letech našeho vztahu plného lásky a porozumění je to svým způsobem zrada, ale neměl jsem na výběr. Její chování v posledních týdnech bylo už opravdu přes čáru. Zavolal jsem na číslo, které jsem našel na obalu instalačního disku.

„Dobrý večer. Tady majitel mechanické milenky číslo 090 118 902 512. Chci nahlásit poruchu. Můžete si pro ni přijet?“

„Nemůžete ji přivézt k nám? Nejbližší servis je od vás jen 900 metrů.“

„To bohužel nepůjde. Ona to odmítá.“

„V tom případě ji centrálně umrtvíme a přijedeme k vám. Počítejte ovšem s příplatkem za výjezd. Za deset minut jsme u vás.“

„Děkuji.“ hlesl jsem a zavěsil. Já bídák! Jak jsem jí to mohl udělat? Po těch letech! Šel jsem se na ni podívat do ložnice. Ležela na posteli a vypadala jako mrtvá. Zřejmě ji už centrálně umrtvili.

Byli rychlí. Přijeli opravdu za deset minut. Byl jako paralyzovaný a nebyl jsem schopen jim v tom zabránit. Ale proč bych to taky dělal, když jsem je sám zavolal? Musel jsem vypadat víc mechanicky, než moje mechanická manželka, kterou si odváželi. Jen jsem oběma servismanům podal svou robotickou ruku, pokývl svou robotickou hlavou a pak se svým robotickým zadkem usedl do křesla. A konečně se dal do pláče.

 

VI.

Po třech dlouhých dnech, kdy jsem apaticky vykonával běžné rutinní činnosti, ale jinak jsem nebyl schopen řešit složitější věci a můj mozek se dokázal soustředit jen na Helenu, se mi konečně ozvali ze servisu. Prý se mám dostavit osobně. To nevěstilo nic dobrého, protože kdyby oprava dopadla dobře, tak by mi ji sami přivezli. Vstoupil jsem do kanceláře vedoucí servisu plný obav a zároveň plný naděje, že se mé Helence nic nestalo.

Obézní vedoucí si právě namáčel koblihu do kávy. „Mám pro vás dvě zprávy, pane. Jednu dobrou a jednu špatnou. Kterou chcete vědět dřív?“

Byl jsem na mrtvici a on mi ještě bude dávat blbé otázky! Ale ovládl jsem se.

„Tak radši nejdřív tu špatnou.“

„Vaše mechanická žena je zavirovaná.“

„Aha.“ Jakoby mi spadl kámen ze srdce – problém je vyřešen! „A víte, že jsem měl takové tušení. Její chování bylo v posledních týdnech dost zvláštní. Dá se s tím něco dělat?

„V normálním případě bych navrhoval přeinstalovat celý program, což jsme taky udělali, ale bohužel to nepomohlo. Virus je příliš silný a napadl nejenom software, ale i hardware.“

„A to znamená co?“

„Že bude třeba vyměnit ji celou.“

„Jak celou?“ Vedoucí právě spolkl druhou koblihu a podíval se na mě jako na nechápajícího blba.

„No že dostane zbrusu novou holku. Nejnovější typ. Bude odolnější vůči virům.“

„A to má být ta dobrá zpráva? To snad ne!“

„Bude to zadarmo, pane! To vám naše firma může zaručit!“

„Ale já vám kašlu na to, jestli je to zadarmo, se slevou nebo za milion! Já chci svou starou … já chci svou původní manželku. Opravenou a nezavirovanou!“

„Ale to právě nejde, vždyť vám to říkám. Vir nelze zničit.“

„Jenže já nechci žádnou novou.“ Zkusil jsem to na něj přes city. „Pane, pochopte mě. Mám ji rád. A vůbec … nerad měním jakékoliv elektronické spotřebiče. Například nový mobil jsem si koupil až po pěti letech, když se mi ten starý rozbil. Těžko si zvykám na nové věci, natož na nové lidi a nové roboty.“

Vedoucí se na mě podíval s chápavým až soucitným výrazem v obličeji, který ale chvílemi přecházel ve výsměšný škleb. Jakoby šeptal: Další debil, který se zamiloval do umělotiny. „Zkrátka patříte k těm lidem, kteří mají k mechanickým ženám sentimentální vztah. Jste registrovaní?“

„Ano.“

„To je ještě lepší. To zas budu muset vyplnit další formuláře.“ A pak se nadechl a řekl: „Promiňte, že to tak řeknu, ale takoví jako vy, jsou nejhorší. Když se do toho začnou cpát city, tak se nikam nedostaneme!“

„Co vám na to mám říct? Ale je to snad moje právo, ne?“

„Ale jo. Já vám to neberu. Bohužel nejste sám. Je vás čím dál víc.“

„Prostě to nejde. Nevyměním svou holku za nějakou jinou. A myslete si o tom, co chcete.“ Už jsem na něj začínal být naštvaný. 

„Rozumím. Ale jinak to bohužel nepůjde. Naši technici ještě nevymysleli proti tomuto viru antivir a jak to tak vypadá, je to velmi odolnej vir, takže budete muset čekat minimálně půl roku, než se to vyřeší. A kdo ví, jestli se to vůbec vyřeší!“

„Tomu říkám naděje. A co je to za virus?“

„Můžu vám prozradit, že je to nejnovější produkt těch nejmazanějších počítačových hackerů, kteří jsou podle novinářů ve spojení s hnutím proti robotům. A to je snad ta nejhorší kombinace, co může bejt.“

„A co ten virus dělá? Je v něčem nebezpečný?“

„Nedá se mluvit o explicitním nebezpečí. Není nebezpečný v tom smyslu, že by vás nebo vaši manželku přímo ohrožoval na životě. Působí dlouhodobě. My mu tady pracovně říkáme „virus děvky“.“

„Cože?“

„Ano. Hackeři do toho viru nahráli ty nejhorší vlastnosti žen, jaké už dnes takřka vymizely – hádavost, rozmařilost, zlatokopectví, nepřejícnost, skrytý alkoholismus a samozřejmě flirtování s jinými muži, které někdy přerůstá i v nevěru. Mechanická milenka se prostě začne chovat jako …“

„Jako kurva.“

„Dalo by se to tak říct. Ale abych vás uklidnil, napadá to i mechanické milence. Ti například zničehonic začnou děvkařit, kouřit, popíjet tvrdý alkohol, hrát hazardní hry a dokonce jsme tu měli i jeden případ znásilnění.“

„No, to je teda útěcha. Takže co s ní?“

„Jak už jsem řekl, je zralá na výměnu.“

„Ale to já nechci.“

„Jinak to ovšem nepůjde. Pokud nechcete místo ní náhradní typ.“

„Ne. Dlouho bych si zvykal. Nejsem promiskuitní, a to ani co se týče robotů.“

„V tom případě vám nemůžu pomoct.“

„To je výborný! A jaktože nejste jako výrobce schopni tenhle virus ihned zlikvidovat? Víte, kolik jsem za ni dal?“

„Jo, pane, tohle jsou sofistikovaný viry. To není žádnej trojskej kůň jako padesáti lety. Čím lepší roboti, tím lepší viry. A naopak.“

„To nedává smysl.“

„Podívejte se, pokud se neodhodláte k celkové výměně, tak budete muset zatím počkat, než se vynalezne antivir. Jinak hodně štěstí a trpělivosti v životě s děvkou.“

„No dovolte!“

„Promiňte. Zajděte teď si do výdeje, kde svou ženu dostanete zpátky. A pak jděte rovnou na finančního, kde vám vyplatí náhradu za újmu vzniklou v souvislosti s virem.“ A zakousl se do třetí koblihy. Chtělo se mi z něj zvracet!

Prý virus děvky! Pche! Měl jsem za to, že ten tlustý milovník koblih má doma určitě nějakou ošklivou lidskou ženu, která mu dá jednou za uherský rok, a proto se mstí ostatním na jejich krásných robotkách. Ach, jak jsem se mýlil!

 

VII.

A tak jsem si svou mechanickou manželku zase odvezl domů. Celou cestu se mnou nemluvila, ale když jsme zase byli mezi čtyřmi stěnami, dostal jsem od ní pořádnou sodu.

„Proč si mě tam odvezl, ty zrádče? Jasně jsem ti řekla, že tam nepůjdu!“

„Chtěl jsem ti pomoct.“

„Ty zrovna! To mi prozraď, co tím sleduješ?“

„Nic tím nesleduji. Chtěl jsem, abys byla zdravá. Abychom mohli zase normálně žít. Bez hádek.“

„Jasně. To vykládej svým kamarádům. Ale já do tebe vidím! Beztak sis sem chtěl dotáhnout nějakou jinou, co?“

„Jak si tohle můžeš o mně myslet?“

„Protože seš stejnej jako všichni chlapi. Prostě děvkař!“

„Tak jestli já jsem děvkař, tak ty musíš být dle zákonů logiky děvka!“ A moje mechanická dívka mi vrazila svou první facku, z čehož jsem byl natolik překvapený, že jsem jí tenhle políček okamžitě oplatil. Nic se jí samozřejmě nestalo, neboť byla vyrobena z těch nejpevnějších materiálů. Menší šok jsem jí však zřejmě způsobil, protože s pláčem odběhla do koupelny, kde se zamknula na následující tři dny. S pocitem provinění a bez sexu jsem šel spát.

 

Helenin výrobce mi sice vyplatil slušnou částku za její zavirování, ale to mi bylo houby platné. Moje mechanická manželka byla čím dál víc drzejší, čím dál víc neposlušnější a čím dál míň věrnější. Dokázala flirtovat už i s prodavačem ve večerce, ačkoliv ji znal a věděl, že je jenom mechanická. Všechny domluvy se naprosto míjely účinkem.

A pak to přišlo – odmítla se mnou definitivně spát! Prostě jednoho večera řekla: „Víš, přestal si mě přitahovat, a tak s tebou už nebudu spát. Jsem nezávislá žena a nechci být jen tvou sexuální otrokyní, která nedělá nic jiného, než že plní tvé šovinistické choutky. Po té vynucené návštěvě servisu jsem pochopila, že ve mně vidíš jen sexuální objekt. A tím už odmítám být.“

Do té doby se aspoň snažila přemáhat, ale v ten den poprvé odmítla můj nejzákladnější požadavek! To, kvůli čemu byla vyrobena! Smysl své existence! To, co sám výrobce uvedl v záručním listě! Mechanická milenka popřela sama sebe! To byl vrchol! Muž s jasnou myslí by napočítal do pěti a uvědomil si, že to všechno je práce viru děvky. Jenže mně se v té chvíli úplně zatemnil mozek a nebyl jsem schopen podívat na celou situaci s rozvahou. Došla mi trpělivost a rozzuřil jsem se!

„To si to mám jít snad udělat sám, nebo co? Anebo mám jít za prostitutkou?“

„To už je tvoje věc. Mně je to srdečně jedno.“ řekla s ledovým klidem a úplně jsem cítil, jak si mě vychutnává.

„Neštvi mě, Heleno! Teď vlezeš do postele, roztáhneš nohy a budeš se mnou souložit! A bez řečí!“

„Tos uhod, ty nadrženej ubožáku!“

„Ty mrcho! Chováš se jako moje první žena!“

„Aha! Takže jsem dospěla do stádia megery?“

„Začínáš ji hodně připomínat.“

„Tak víš co? Jdi se ukojit do toho bordelu! Tam je tolik mechanických holek, že se určitě nad tebou nějaká smiluje a dá ti!“ Pak se zavřela do svého pokoje a pustila si nahlas telestěnu, takže všechny mé prosby a omluvy přes dveře zřejmě vůbec neslyšela. Sevřelo se mi srdce. Proč musí být tak krutá?

 

VIII.

Vydal jsem se nazdařbůh kamsi do centra města. Chvíli jsem se jen tak toulal po ulicích, ale pak na mě padl smutek a pocítil jsem touhu s někým si popovídat. Vzpomněl jsem si na Heleninu radu a podvědomě jsem začal hledat nějaký night klub s robotkami. A štěstí mi přálo. Hned v první ulici nalevo jsem na jeden narazil. Sešel jsem tedy dolů.

Bylo tam poloprázdno. Pár chlapů u baru, jedna robotka tančila kolem tyče a další dvě se bavily na gauči se dvěma naprosto ožralými týpky. Byly tam mechanické holky všech barev pleti, které byly zřejmě ochotné splnit všechna zákazníkova přání.

Po pouhých dvou drincích jsem byl opilý. Když se okolo mě začal motat jakýsi mladík, nejspíš robot, nejprve jsem nechápal, co po mně chce. 

„Dobrý večer, pane. Nechtěl byste se pobavit?“

„Dnes nemám zrovna náladu na to se bavit.“

„Domnívám se, že vás dokážu rozptýlit.“

„A co nabízíte?“

„Svoje tělo, pane!“

V té chvíli mi to došlo! Je to homobot! Vrhl jsem se na něj zlý pohled a pokusil jsem se mu jednu vrazit. On však mistrně uhýbal před mými pěstmi, a tak jsem na něj aspoň zařval něco hodně sprostého, takže se tam hned objevilo hejno jeho pasáků, kteří se mě snažili uchlácholit.

„Pane, uklidněte se! Náš Han to nemyslel zle. Jen vám nabízel trošku sexuálního povyražení.“

„Nemám zájem. A nejsem na chlapy!“

„Možná nejste na chlapy, ale třeba nevíte, že jste na roboty.“ pravil medově číšník na baru.

„Nejsem ani na roboty! A vůbec – dejte mi pokoj! Chci se jen napít!“

Přestali mě přemlouvat a já si objednal další drink. Ale od chlapů jsem ten večer neměl mít klid. Všiml jsem si, že svým hysterickým homofobním výstupem jsem upoutal pozornost jakéhosi postaršího ožraly, který se opíral o bar, aby neupadl. Chvíli po mně civěl a tupě se usmíval.

Nejdříve jsem si myslel, že je to další homobot, ale když mi naznačil, že si chce jen dát dalšího panáka, tak jsem se k němu přesunul.

„Mě se nemusíš bát. Já nejsem žádnej teplajzník, chlapče. Jen jsem si říkal, že by sis možná chtěl popovídat s někým normálním.“

„No nejsem si jistej, jestli vy jste ten pravej.“

„Jsem sice opilej, jak zákon káže, ale mysl mám čistou. Co máš za problém?“

Vylíčil jsem mu svou situaci. On pokýval hlavou, napil se piva a řekl:

„Já ti, hochu, rozumím. Taky jsem žil s robotkou, jenže nám to nevydrželo. Proč myslíš, že teď každej víkend trávím tady? Vykašlala se na mě. Moje chyba. Byl jsem slabej. Měl jsem jí dát přes držku a byl by pokoj.“

„Ta moje chytla virus.“

„Ta moje ho měla taky. To je dneska už běžná věc. Robotky jsou prostě poruchový.“

„A co ta vaše dělala?“

„No co by dělala … prostě začala blbnout – kurvila se, kradla mi peníze, rozbíjela okna a celý to šlo do prdele.“

„Ale co mám dělat? Když já ji pořád miluju …“

„Běž za ní a všechno jí odpusť. Nesnaž se ji předělat. A chovej se taky jako hajzl. Aspoň si tě bude víc vážit.“

„Nejsem si jistej, jestli na tohle ženy zrovna čekají.“

„To si piš, že čekají. Prostě nedělej tu stejnou chybu jako já.“

Muž se na mě usmál, pak se otočil stranou a hlasitě se vyzvracel na podlahu, což u ostatních nevzbudilo žádnou pozornost. Poděkoval jsem mu za radu, položil na bar peníze, pak jsem překročil louži jeho zvratků a vypadl z klubu.

 

V hlavě mi hučelo. Neudělat tu stejnou chybu jako muž z night klubu? To je tedy rada nad zlato! Cestou domů jsem přemýšlel, že si s Helenou promluvím a že ji zkusím přemluvit k tomu, abychom začali znova. Vzájemná tolerance našich negativních vlastností by mohla být řešením.

Když jsem však přišel domů a všiml jsem si cizích pánských bot v předsíni, pojal jsem menší podezření. A když jsem potom otevřel dveře do ložnice a viděl jsem, jak se moje milovaná Helena nachází v objetí s cizím chlapem, moje předsevzetí bylo ten tam. Navíc to nebyl žádný cizí chlap, ale hnusácký kolega z práce, se kterým tancovala na plese. Na můj dotaz, co to má znamenat, odpověděla lakonicky: „Myslela jsem, že přijdeš později.“

Měl jsem všeho dost. Zatímco chlap pochopil vážnost situace a začal přede mnou ustupovat a blábolit něco v tom smyslu, že je to jinak, než si myslím, Helena byla neuvěřitelně klidná. V její tváři jsem zas viděl ten pohrdlivý úšklebek, který v poslední době nosila čím dál častěji. Na svou obranu si založila ruce na prsou a řekla jen: „A tys snad čekal, že budu dnes večer v posteli luštit křížovky?“ To byla poslední kapka, s kterou přetekl pověstný pohár mé trpělivosti. Chlap se díky ostrým hranám nočního stolku odrovnal sám, a tak jsem se mohl pustit do ní.

„Tak a víš, co teď udělám? Teď tě přeinstaluju!“

„To neuděláš!“

„Udělám! Já z tebe ten virus děvky vyženu!“

Sebral jsem ze stolu instalační disk a začal jsem jí s ním významně mávat před nosem. Začala hystericky ječet, pak se mi jej pokusila sebrat a honila mě po bytě. V hale se na mě zuřivě vrhla a bušila do mě svými pěstičkami. A já se na svoji obranu ohnal a disk jí nešťastnou náhodou prořízl hrdlo. A to byl konec.

 

IX.

„A to vaše manželka hned vykrvácela?“ zeptal jsem se, když pan Kuthan skončil své smutné vyprávění.

„Ano. Bylo to strašně rychlé. Padla na zem, zachroptěla a … Ale já to nechtěl! Vážně! To všechno ten virus děvky.“ pravil plačtivě pan Kuthan.

„To pak říkají všichni.“ řekl jsem chladně a hned jsem změnil téma. „A to jde? Zabít robota? Myslel jsem, že je vyrábějí z odolných materiálů.“

„Kupodivu ano.“ hlesl pan Kuthan. „Sám jsem se tomu divil. Hned jsem sice zavolal servis, ale ti mi řekli, že tohle je nevratné poškození. Že je na odpis.“

„No jo.“ Co mu na to mám říct?

„Prý na odpis. Mluvili o mé Helence jako o nějakém stroji!“ vybuchl pan Kuthan. „Copak to je nějaká pieta? No uznejte, pane rado!“

„To víte, jsou to profesionálové. A uvědomte si, pane Kuthane, že vaše Helena byla přece jenom stroj. I když, jak sám říkáte, dokonalý.“

„Já vím.“ zachroptěl ten nešťastník. „Co teď se mnou bude?“

„Vaše výpověď byla zaprotokolována a vy nyní račte do cely předběžného zadržení! Některé detaily vašeho příběhu jste si sice mohl odpustit, ale i tak vám děkuji za upřímnost!“ Byl jsem z něj už unavený a cítil jsem úlevu, když ho naši chlapci odvedli do cely.

 

Ale jak už jsem řekl na začátku, ten pan Kuthan nedopadl dobře. Ani jsme ho nestihli obvinit z neúmyslného zabití milence jeho ženy, protože pět dní nato se oběsil v cele. Nechal tam jen dopis na rozloučenou. A víte, komu byl určen? Té jeho Helence! Tomu já říkám láska až za hrob. A stejně si myslím, že by ho nakonec osvobodili, protože by u něj shledali sníženou příčetnost. Ale on byl do té své robotky tak zamilovaný, že její smrt prostě nedokázal přežít.

Ale řeknu vám, že po případu Kuthan jakoby se povolily stavidla nějakýho rybníka a tyhle robotí mordy začaly být na denním pořádku. Pak se dokonce zvýšila horní hranice trestní sazby v případě vraždy robota, protože nějací ochránci lidských práv přišli na to, že tihle roboti jsou vlastně taky lidi a že by taky měli mít stejná práva jako my. No, prostě hrůza! Na to už jsem neměl nervy a radši jsem šel do penze. Zatracená umělá inteligence! A věřte mi, že takovejch robotích mordů ze žárlivosti bude přibývat! A věřím, že jednoho dne začnou vraždit i ti roboti. Lidstvo se řítí do záhuby, pane Bláho!

 

X.

A těmito pesimistickými slovy zakončil emeritní policejní rada Šmíd své vyprávění. A teprve když skončil, tak si všiml nápadné bledosti obličeje svého spolustolovníka. Pan Bláha jen nasucho polkl a pronesl:

„Tak to jsem nevěděl, že to s tím Kuthanem dopadlo takhle špatně.“ A po chvíli zase řekl: „Ale dlouho jsme povídali, co? Možná nadešel čas, abychom zaplatili, ne?“

„Už? Myslel jsem, že si ještě dáme jedno zrzavý.“ rozmrzel se policejní rada, ale pan Bláha byl pohotovější a zmáčkl na stole tlačítko s nápisem „PAY“. Po úzké kolejnici k nim přijel mechanický číšník a už z dálky se na ně usmíval.

„Tak já platím.“ řekl pan Bláha.

„A to já si dám ještě jedno.“ rozhodl se pan Šmíd. „Škoda, že už jdete domů.“

„Musím. Někdo tam na mě čeká. Tak nashledanou.“ řekl pan Bláha a byl ten tam. Emeritní policejní rada se překvapeně otočil na číšníka: „Proč tak spěchá domů? Kdo tam na něj může čekat?“

„Ženská.“ usmál se opět číšník. „To víte, když máte novou milenku, tak ji nesmíte zanedbávat.“

„Novou milenku? On do toho po tolika letech zase praštil?“

„Jo jo. Divím se, že vám to neřekl. Koupil ji před dvěma týdny.“

„Koupil? Jeho žena je robot?“

„Jo jo.“

„Že mi nic neřekl.“

„Asi se před vámi styděl.“ usmál se číšník a odjel k vedlejšímu stolu. 

„Sakra. To jsem tomu dal.“ povzdechl si pan Šmíd a svou umělou rukou pohladil svého elektronického pejska, který mu věrně ležel u nohou.

Emeritní policejní rada si objednal ještě jedno pivo a pak se zamyslel: Tak už i pan Bláha si pořídil mechanickou milenku. Kam ten svět spěje? Roboti jako milenci – to je přece absurdní! Ale umělej pes, to je něco jiného! Vždyť jak by takový roztomilý mazlíček mohl někoho pokousat? Možná umělá doga nebo dobrman, pomyslel si pan Šmíd. Ale tenhle roztomilý jezevčík? Kdepak! Ten by nikdy v životě nikomu neublížil!

Konec




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

29.05.2020 21:08:24dát kritice tipTetřev

Po dlouhé době text, který mě opravdu chytl. Tipuji - docela ráda bych viděla v Povídce měsíce...

24.05.2020 16:16:19dát kritice tipMajaks

Podle mě je dobrý. Bavilo mě, jak si ten text dělá sám ze sebe legraci, ta několikanásobná retrospektiva, to jak všichni mluví úplně stejně, i to zasazení do rakousko-uherského cyberpunku.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.