Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+16 neviditelných
Život je řeka 2/7
datum / id23.05.2020 / 507154Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno84x
počet tipů9
v oblíbených1x
Život je řeka 2/7

 

Život běží jako řeka svým korytem, jak nám bylo na osudovém rozcestí předurčeno.

Pavlovy čtyřicetiny právě v tom prvním petrovickém roce padly na Velikonoce. To se hodilo. Bylo volno v práci i ve škole, oslava se mohla odehrát u nás v horách.

Pavel chce každou dovolenou – a­ kdyby jen dovolenou, každý volný den – d­o poslední chvilky prožít užitečně. Nic pro něho není horší, než promrhaný čas. Z rozličných způsobů, jak aktivně odpočívat, nejvíc horuje pro pěší výlety a na prvním místě horské túry. Zvykl si všechny akce předem připravovat a jejich průběh důkladně plánovat. Že je pak často zklamaný, ať už kvůli špatnému počasí nebo kvůli jiným nepředvídanostem, to je jiná věc a ta ho neodradí. Za pocit aspoň malé jistoty a také za pocit, že pro ni udělal, co mohl, taková drobná zklamání stojí.

Plán akcí na každý den rozeslal dlouho před Velikonocemi a žádal k němu připomínky. Do Petrovic přijede s rodinou na Zelený čtvrtek. Na Velký pátek zajedeme do Zlatých Hor a odtud půjdeme lesem dvou a půl kilometrovou Křížovou cestou k poutnímu kostelu Panny Marie pomocné. Potom obloukem přes zříceninu hradu Edelštejn se vrátíme do Zlatých Hor. V sobotu pojedeme na Ovčárnu, abychom si v teplém jarním počasí trochu užili letošního nebývale vysokého sněhu, který tam ještě v té době bude možná dosahovat dvou metrů.

Zlatým hřebem oslav bude Boží hod, ten den D, 23. dubna, kdy mají z Krnova přijet Konrádovi s Červinkovými na pěší okruh po hřebenech kolem Petrovic. Vychází na pouhých dvanáct kilometrů, to je málo, proto je tu ještě druhá alternativa pro vytrvalce, ta bude měřit kilometrů dvacet. Ti, co se spokojí s malou túrou, po dosažení Holubích skal sejdou svahem přímo dolů pod les, čímž těch dvanácti plánovaných kilometrů právě dosáhnou. Ti schopnější budou z Holubích skal pokračovat přes Petrovy boudy na Bišofku, po hřebeni na Velkou Stříbrnou a obloukem přes Malou Stříbrnou a pastvinami zpátky do našeho baráčku.

Takový byl ten Pavlův perfektní plán. Nikdo proti němu nevznesl námitku.

Okružní výlet se nám s Janou obzvlášť zamlouval. Všechny naše blízké hory už jsme nejméně jednou navštívili, ale takto v celku jsme je dosud neprošli. Měli jsme obavy, že pro děti to bude moc namáhavé. Několik dní předem jsme se na zkoušku vydali po petrovických hřebenech sami. Jaro bylo v rozpuku, už jen v závětrných houštinách na Solné se držely naváté zbytky sněhu. Ten „malý“ okruh nám trval skoro osm hodin. Když jsme to pak prozradili rodině, všichni se dobrovolně započítali do té Pavlovy kategorie méně schopných, o zdolání turistického rekordu nemajících zájem.

Velikonoce nastaly, Brňáčci přijeli. Na Velký pátek nás šlo šest: oni čtyři a my dva. Pavlův plán jsme k jeho spokojenosti dodrželi. Hrad Edelštejn jsme málem přehlédli, vyspělá stoletá bučina vyrůstala přímo z jeho rozvalin.

Vytrvalost dvanáctiletého Martina a o tři roky mladší Lindy byla obdivuhodná. Pěší túry jim zřejmě nebyly cizí.

Ve mně utkvěl už začátek dne, to jsme lesní Křížovou cestou, již lemuje čtrnáct kamenných zastavení, stoupali k poutnímu kostelu Maria hilf. Pod obrazy ve výklencích jsme četli věty, které jsem znal: „Pan Ježíš bičován“, „Pan Ježíš trním korunován“, „Pan Ježíš na sebe bere těžký kříž“, a tak dále. Viděl jsem v dospělosti dost obrazů křížových cest a vždycky jsem je vnímal povrchně. Avšak tady jsem v nich s úžasem poznal obrazy ze svého dětství, z našeho husovického kostela, tak jak mi utkvěly v paměti, výmluvné, surově realistické. Bylo to překvapení. Řekl jsem o tom Janě a s ostychem přiznal, že mi ani dnes ty obrazy jaksi nejsou lhostejné.

„Jako bych cítil lítost, nebo co to je.“

Zkoumavě přimhouřila oči na obraz, kde z Ježíše strhávali katovi pohůnci oděv, a řekla: „No, není to špatně namalované, duši to má.“

V postní době jsem na Křížovou cestu chodil každé páteční odpoledne. Od té doby si ty obrazy pamatuju do podrobností. A teď jsem je potkal tady, taková náhoda.

S odstupem jsem si promítal, jak asi vzniká a jak žije ústní podání. Jak asi Ježíšova cesta na Golgotu probíhala ve skutečnosti, v kolika zpodobněních se od té doby příběh vyprávěl, než se ustálil do trvalé podoby, do těchto čtrnácti zastavení a ne jinak.

Dařilo se mi to jen chvilku, protože jsem náhle viděl sebe tam v Husovicích, slyšel jsem zpěv neškolených hlasů, šum a šoupání desítek párů nohou, jež právě poklekají. Klečím tam také. Lítostí nad utrpením Ježíše a jeho matky je mi do breku. Snažím se zabránit náhlému návalu horké neprůhledné mlhy, ale ona se přece provalí. V té chvíli se uklidním, utřu si oči a kradmo se ohlížím, jestli si nikdo mé slabosti nevšiml.

Způsobil to ten obraz, před kterým jsem klečel. Kdo ho maloval, napadá mě dnes, co to bylo za člověka? Tenkrát jsem se neptal. Viděl jsem obraz, ne jeho tvůrce. To až dnes myslím na něho, na to, co prožíval, co to bylo za sílu, kterou do svého obrazu vložil, že na toho mladíčka tak zapůsobila. Byla to pouhá zbožnost? Nebo láska? Zklamání, lítost, křivda? Či jen tělesná bolest, co vedlo jeho ruku?

O tom všem Linda nemůže nic vědět, když se ptá babičky, cože ta Křížová cesta vlastně znamená. To se ptá té pravé, myslím si. Co může její babička vědět o tomhle? V dětství víru v Boha narozdíl ode mě moc neprožívala, aspoň ne tu církevní. Ale Bůh pro ni existuje. Moudrý a všemohoucí, jenže ne ten, kterého si vysnili lidé, aby ho připodobnili svému obrazu. Čekám, co odpoví. Mohla by se vymluvit, odvést řeč. Pak bych se toho ujal já. Ona však mě překvapí. Základy náboženství zná trochu od maminky, trochu ze školy a odmítnout děcko nedokáže. Tak s úžasem poslouchám, jak zasvěceně a přitom citlivě podává Lindě informace. Linduška poslouchá a všechna další zastavení už míjí téměř bez povšimnutí, aby nepropásla ani slovo.

Nikdo jsme ty dvě nerušili. Courali jsme se rozptýleně za nimi a před nimi a úzkostlivě se drželi na doslech. Janinka a já jsme se občas dorozuměli pohledem. Líbila se nám Linduščina dychtivost po poučení i dovednost babičky, s jakou ji zasvěcovala do poslání Ježíše na Zemi, do jeho života, jeho skutků, jeho utrpení. Došlo i na vysvětlování co to je hřích a jak žít podle Desatera božích přikázání. Také Martin se tu a tam na něco zeptal. My dospělí jsme všechno nechávali na nich.

Babička nenásilně vedla ty dvě dušičky k tomu, jak je nutné rozlišovat dobro a zlo, jak dobro konat a proti zlu se stavět. Tak na této ojedinělé Křížové cestě určitě vykonala víc, než zmůžou hodiny školního náboženství. Mluvila přímo a srozumitelně k dětským duším. Neklamala je žádným Starým zákonem, nevyprávěla jim o stvoření světa. Citlivě laděnými slovy je vedla k pochopení, co je v lidském životě podstatné. Dotýkala se jejich citů a jejich problémů. Proto jí věřily. A proto se jim ta hodina, prožitá na lesní Křížové cestě nad Zlatými Horami, jistě nejednou v životě připomene.

Byl to nezapomenutelný den pro všechny.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.05.2020 21:47:51dát kritice tiprevírník

Neboj, jsem... A nezachmuřím, na tebe ne.

Čudlo, díky.

23.05.2020 20:13:46dát kritice tipKočkodan

Baba Jaga by to určitě tak hezky nevysvětlila.

Jardo, jsi doufám proti mým komentářům stále dostatečně obrněný a nezachmuříš se ani tentokrát nad speciální formou komplimentu tvé životní partnerky.

23.05.2020 16:04:57dát kritice tiprevírník

Jsi tedy, Diano, opačný případ než já, kdyžs víru teprve dospělá našla. No jo, jsou ty boží cesty podivné. Děkuju ti za hezký komentář.

23.05.2020 15:29:43dát kritice tipDiana

Moc ráda bych šla s vámi a naslouchala babičce. Já nebyla vychována ve víře, zbylo mi usilovné hledání. V dospělém věku jsem konvertovala. Ten obraz, před kterým jsi klečel, namaloval umělec. Jen takový obraz se otiskne do paměti a vyvolá slzy do očí... Tvoje pokračování je snad ještě lepší, než jsem očekávala. Díky!

23.05.2020 11:57:45dát kritice tiprevírník

Děkuji. Máš pravdu. Taky se "dobývá" a "pokořuje" (například hora). Ani mně se to nelíbí, mám radši víc skromnosti a obyčejnosti ve výrazech.

23.05.2020 11:45:10dát kritice tipArwen Leinas

Pěkné čtení, nutí k zamyšlení i zapřísáhlé pohany a atheisty mého kalibru ;)

Moc se mi líbí část  "jak je nutné rozlišovat dobro a zlo, jak dobro konat a proti zlu se stavět." Ne proti zlu bojovat, ale stavět se proti němu a tím mu nedodávat sílu. Poslední dobou lidé pořád s něčím bojují, se suchem, s větrem, s krizí, s virem... místo toho, aby se to řešilo.

23.05.2020 11:41:23dát kritice tiprevírník

O těch se tady, pokud si pamatuju, nezmíním. I když je to tam taky moc pěkné. Ne jen vodopády, ale celé to údolí Huntavy (po lesnické a přírodomilovnické stránce).

23.05.2020 11:25:58dát kritice tipPhilogyny

Křížovou cestu znám, kdysi dělala GIS a všechno se zaznamenávalo do map, včetně chráněných stromů a tak...čekám, jestli zmíníš Rešovské vodopády...  :) Ráda četla.

23.05.2020 10:00:44dát kritice tiprevírník

Andělko, za krásný dárek ti velmi pěkně děkuji. Tož i já ti přeji hezký deštivý den. U nás zatím skoro nic - velké mračení a voda žádná.

Ano, Ireno, bylo to tenkrát pěkné. (Teď si uvědomuju, že jsme taky byli všichni o dvacet let mladší! Ó jé!)

23.05.2020 09:46:21dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Udělali jste si, Jardo, opravdu hezký den - se vším všudy. A tys o něm pěkně napsal:-)

23.05.2020 09:20:09dát kritice tipAndělka1

https://www.youtube.com/watch?v=YrLk4vdY28Qhttps://www.youtube.com/watch?v=jUIPnXj_2xM

Hezký deštivý den přeji.

23.05.2020 09:06:29dát kritice tiprevírník

Renato, dík za komentář. Já jsem byl vychován ve víře málem až zaslepené. Což se při nabírání rozumu nakonec úplně zvrátilo. Aspoň mi však zbyla úcta a pochopení pro věřící i tu víru.

Přemku, tady na této Křížové cestě jsme se taky setkali později s vandalismem, jedno z dolních "zastavení", ještě blízko silnice, jsme našli úmyslně poničené. Ale to nebylo nic proti vandalismu na samotném kostele tohoto poutního místa Maria hilf, který byl za Husáka úplně srovnán se zemí. Až po revoluci ho Češi, Poláci a potomci sudetských Němců ze společných sbírek znovu postavili.

23.05.2020 08:12:04dát kritice tiplastgasp

Nabízí se slova: "Šťastná to žena!" Kateřiny Záhaňské. Vlídnost a zbožnost babiček jak je vidět nevymizela. Krásně o tom píšeš Jaroslave. Duchovní svět v zobrazení života Ježíše a vztah malířů k jeho poslední cestě podáváš velmi srozumitelně. Vynořuje se mi jiná vzpomínka. Jak mohla tato cesta někomu vadit, když ji rozdrtily pásy tanků. Zážitek ze Šumavy. Asi bych o tom měl také něco napsat. 

23.05.2020 07:52:29dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No, já jsem byla vychovaná ateisticky, bohužel jsem v rodině neměla nikoho, kdo by mě do těchto věcí tak citlivě zasvětil. Tím více to oceňuji. hezky jsi to přiblížil.

23.05.2020 07:51:05dát kritice tiprevírník

Potěšilas mě, Blackie, že to tak vidíš. Děkuju.

23.05.2020 07:36:08dát kritice tipblacksabbath

Teda Jardo....ty duše citlivá.....krásně vyprávíš......a babička je úžasná....není lehké děti poučit tak....aby to (dychtivě) přijaly.......dobré ráno a děkuji...*/****



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.