Úkol

„…na téma Poslední den na Zemi. A chci po vás, aby ty práce byly co nejhororovější. Ovšem ne po gramatické stránce! Autorovi té nejděsivější práce se totiž dostane zvláštní cti, a sice že…“

Celá třída napjatě poslouchala.

„Že…?“ zeptal se obrýlený žák jménem Petr. Záda měl polepená žvýkačkami.

Ředitel se záhadně usmál.

„Nechte se překvapit. Tak, pusťte se do psaní, máte na to tři čtvrtě hodiny.“

Zamyšlené pohledy, třesoucí se ruce, škrábání propisek. Pracovali všichni. Až na jednoho. Ředitel si povzdychl.

„Honzo, proč jsi ještě nezačal psát?“

Žák na něj otráveně pohlédl.

„Když mě vůbec nic nenapadá.“

„Ale vždyť tohle téma není vůbec těžké,“ usmál se ředitel.

„No, ale já stejnak nevim, co psát.“

„Tak ty nevíš, Honzo.“

„Prostě nevim, no,“ pokrčil rameny.

Ředitel zavrtěl hlavou.

„To si nemyslím.“

„Co?“

„Říká se prosím.“

„Hm.“

„Víš, Honzo,“ řekl a udělal krok k němu,“ já si myslím, respektive vím, že lžeš.“

„Cože?“

„Ty máš nápadů dost, jen jsi líný.“

„Hm.“

„Tuto vlastnost si bohužel zdědil po svém otci.“

„Hele mýho fotra si do huby brát nebudete, jasný?!“ řekl a zvedl se.

Ředitel k němu udělal další krok.

„Toho fotra, který si včera pozvracel postel?“

Jan na něj udiveně pohlédl.

„Jak to víte?!“

„Prostě to vím. A vím toho víc. Třeba to o té kočce.“

Honza naprázdno polkl.

„Takže si sedni a koukej začít.“

Žák usedl, načež třesoucí se rukou začal psát. Ředitel se usmál. Pak si stoupl před tabuli a s rukama v kapsách pozoroval třídu.

            Uplynulo pár minut, když v tom vzal někdo za kliku. Všichni v tu chvíli pohlédli na dveře, ve kterých se objevil starý plešatý muž. Stařec přelétl pohledem žáky a pak se udiveně zadíval na ředitele.

„Dobrý den, pane… učiteli.“

„Řediteli.“

„Řediteli,“ zopakoval překvapeně. „Hledal jsem vás v kanceláři, ale řekli mi, že vás prý najdu tady.“

Ticho.

„Chtěl jsem se vát zeptat…“

Ředitel se ušklíbl, načež muž se otočil ke třídě.

„Žáci, co to píšete? Nějaký test?“

„Slohovou práci,“ řekl jeden žák.

„Aha, tak sloh… A na jaké téma?“

„Poslední den na Zemi.“

„Poslední den na Zemi,“ zopakoval si tiše pro sebe. „Pane-“

„Řediteli!“

„Pane řediteli,“ pronesl stařec nervózně, „myslíte si, že je to vhodné téma? Co třeba-“

„Odejděte.“

Muž si hlasitě povzdechl, načež vyšel ze třídy. Ředitel se otočil k žákům.

„Pište.“

            Do zvonění zbývala necelá minuta, když v tom vzal opět někdo za kliku. Ve dveřích tentokrát stála mladá blondýna. Udiveně pohlédla na třídu i ředitele.

„Dobrý den, pane…“

Ředitel si povzdechl.

„Řekněte laskavě všem ostatním, že své rozhodnutí měnit nehodlám. A pokud za mnou ještě někdo přijde, tak ho propustím,“ řekl a probodl ji pohledem.

„Dobře,“ špitla žena vyděšeně a odešla.

Náhle se ozvalo zvonění.

„Tak, třído, odevzdáváme! Práce mi dejte sem na stůl.“

 

*

 

„Výborně, všechno jsi to vypočítal naprosto správně. Opět jednička. Podtržená,“ usmál se učitel na žáka před tabulí. Zrovna se mu chystal zapsat známku, když v tu chvíli se otevřely dveře.

Stál v nich ředitel.

„Petře,“ promluvil k žákovi u tabule, „pojď prosím se mnou do ředitelny.“

„Do ředitelny?“ zeptal se třesoucím se hlasem a upravil si brýle.

„Ano, do ředitelny.“

Třída si začala vzrušeně šuškat. Petr naprázdno polkl a poslechl. Jako vždy. Jako každého.

            Kráčel za ředitelem. Pohled sklopený k zemi, hlava plná myšlenek. Chtěl se jich ale zbavit.

Zamkl dveře, zavřel okna.

Buch!

„Běžte pryč!“

Buch!

Za oknem se objevila tvář skřeta. Šklebil se.

„Ředitelská důtka!“

Snažil se stáhnout roletu. Nešlo to.

„První ve tvém životě!“ zakřičel skřet.

Nakonec ji stáhl.

„Trojka z chování!“

Otočil se. Druhé okno, druhý skřet.

„Co tomu řeknou rodiče?!“

Pokusil se zatáhnout záclony. Byly najednou hrozně těžké.

„CO TOMU ŘEKNOU?!“

Zatáhl je. Oddechl si. Žádná další okna už tu nebyla.

Pak se však zdi, strop i podlaha proměnily ve sklo.

A všude okolo byli skřeti.

Stovky skřetů.

Ošklivé tváře, černé hnáty, zajíkavý smích.

Ukazovali si na něj.

„Cos to proboha udělal?!“

Hnáty se dotkly skla.

„Vyloučení ze školy!“

Bušili do něj.

„Zralý do pasťáku!“

První praskliny.

„Případ pro policii!“

Praskliny se rozšířily.

„Teď se ti budou smát úplně všichni!“

První spadlé střepy.

„Už tě nebudou mít rádi ani tví vlastní rodiče!“

Další spadlé střepy.

„Zabij se!“

Podlaha se propadla.

„ZABIJ SE!“

            „PETŘE!“

Trhl sebou.

„P-pane ř-řediteli?“ oslovil ho a rukou si utřel slzy.

Ředitel mu podal kapesník.

„Přestaň brečet a posaď se.“

„C-co jsem-“

„Neboj se, neudělal jsi nic špatného.“

Žák k němu překvapeně vzhlédl.

„Naopak jsi mě velmi mile překvapil.“

„C-cože?!“

„Přesně tak,“ usmál se. „Tvá slohová práce byla nejlepší. Nejděsivější.“

Ředitel si stoupl k oknu a pozoroval dění venku na ulici. Nějaký muž zírající do mobilu vrazil do starší paní, která šla proti němu. Neomluvil se jí, jen něco zakřičel přes rameno a šel dál.

„Maličkosti,“ pronesl ředitel, zatímco dál sledoval muže na ulici, „detaily. To je mnohdy to, co dělá příběh příběhem. Bohužel ne každý věnuje detailům patřičnou pozornost. A když se začnou přehlížet čím dál tím více…“ zavrtěl hlavou.

Petr ho se zájmem poslouchal.

„Představ si, že píšeš příběh. Velmi dlouhý a komplikovaný příběh. Věnuješ mu spoustu času i energie, ale čím déle ho píšeš, tím více si uvědomuješ, že vůbec není dobrý. Zkoušíš ho tedy všelijak upravovat, seškrtáváš v něm, přepisuješ celé kapitoly… ale nepomáhá to. Co uděláš?“

Hoch se na něj zahleděl.

„Skončím s ním, poučím se z chyb, kterých jsem se při jeho psaní dopustil, a začnu psát nový. Lepší.“

Ředitel se usmál.

„Psát se ovšem dá i ve dvou.“

Na chvíli se odmlčel.

„Víš, Petře, máš obrovský talent. Všechny slohové práce, které jsi kdy napsal, byly výborné. Ale ta dnešní, to je skutečný skvost. Tvé dílo je opravdu hororové a moc se mi líbí ta bezmoc, která z něj na čtenáře dýchá. A co je rovněž důležité, máš velký smysl pro detail.“

Hoch se začervenal.

„Děkuji vám. Říkal jste, že autorovi té nejlepší práce se dostane zvláštní cti.“

Ředitel zakýval hlavou.

„Chcete, aby vám pomohl psát váš nový příběh? Abych vám pomohl s jeho detaily?“

„Přesně tak.“

„A víte už, jak se ten příběh bude jmenovat a o čem zhruba bude?“

 „Zavři oči.“

Poslechl. Ředitel se zvedl a pro něco odešel. Vzápětí byl ale zpátky.

„Otevři je.“

Na stole před ním stál glóbus.

Petra něco napadlo, ale tu myšlenku musel okamžitě zavrhnout a pousmát se nad ní. Ředitel se však na něj zadíval s vážnou tváří.

Pak pokýval hlavou.

 

*

 

Nerozmluvili mu to. Ani plešatý stařec, ani mladá blondýna, ani nikdo další z jeho podřízených. Měl pocit, jako by Petr byl jediný, kdo ho chápe. Dávalo to však smysl; vždyť hoch žil na rozdíl od jeho podřízených celou dobu dole. Jen díky tomu mohl vidět věci takové, jaké doopravdy byly. Jen díky tomu mohl vědět, jakými by měly být. Ostatně i proto si hocha vybral.

            Petr seděl u stolu a psal zlatým perem do knihy se zlatými deskami. On byl mezitím dole a tentokrát už se za ředitele nevydával. Že ho lidé uvidí v jeho pravé podobě bylo nyní lhostejné. Stál ve školní jídelně a pozoroval Petrova spolužáka Honzu, jak jí polévku. Ten zrovna přemýšlel, kdy si bude moci opět vybít vztek tím, že zmlátí toho brýlatého podivína, který měl samé jedničky. Představoval si, jak ho buší pěstmi do břicha, když v tom z polévky vystřelilo chapadlo a vtáhlo jej do talíře, v němž celý zmizel. Chapadla postupně začala vystřelovat i z dalších talířů.

Nejen v jídelně.

Začalo se toho však odehrávat mnohem více.

Ti, kteří byli zrovna na záchodě, zjistili, že dveře z něj se proměnily v zeď.

Milenci ležící spolu v objetí náhle srostli dohromady.

Davy lidí se roztekly v jakousi hmotu neschopnou pohybu. V této podobě ovšem žili dál a stále vnímali okolí.

Domy se i se svými obyvateli zmenšily do velikosti brouka.

Lidé si přestali rozumět, ačkoli jazyk toho druhého stále znali.

Vytratila se schopnost cítit radost či lásku.

A děly se i horší věci.

            Dál stál v jídelně, tudíž leccos z toho viděl na vlastní oči. Když už se dostatečně pokochal, rozhodl se, že se vrátí nahoru za Petrem.

Nešlo to.

Nechápal proč. Pak se mu však v mysli objevila ta věta.

V novém příběhu nemůže být místo pro nic starého.

Nahlas zaklel. Neodhalil ho. Pravda, byl už poněkud senilní, ale měl za to, že stále dovede vidět téměř vše. Ovšem Petra se mu z nějakého důvodu prohlédnout nepodařilo. A teď na to doplatil. Stál tu jako obyčejný smrtelník; z jeho schopností už mu v tuto chvíli nezůstalo nic. Uvědomil si, že poprvé za svou existenci cítí strach. Ten samý strach, kterému on mnohdy vystavil celý svět.

            Sedl si na židli a přemýšlel. Jaký osud mi bude napsán? S kým vším se Petr přede mnou setkal? A je Petr stále Petrem? Nebo je zkrátka moc tak hrozně opojná?

Venku náhle padla tma a z ulice se ozval křik. Vzápětí se celá jídelna otřásla. A poté znovu. Blížilo se k ní něco obrovského. A ať už se jednalo o cokoli, nepřicházelo to samo, jak dávaly tušit nelidské hlasy ozývající se z venku.

Nový příběh začal koncem toho starého.

 

*

 

Petr se do psaní zcela ponořil. Myslel na detaily i na to, aby spolu všechno souviselo. Když už mu zbývalo napsat poslední větu, zarazil se a zapřemýšlel, jestli ji má ukončit tečkou, nebo otazníkem. Po chvíli se rozhodl. Napsal poslední znak, odložil pero a usmál se.

Příběh byl hotov.

Nikdo si ho nikdy nepřečte.

Ale miliardy lidí ho budou žít.

---