Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Život je řeka 3/7

24. 05. 2020
8
12
782
Autor
revírník

 

Také v sobotu Pavlův plán vyšel. Přálo nám počasí, v Petrovicích bylo jaro. Vyjeli jsme na Hvězdu a dali auto na parkoviště. Kyvadlový autobus nás dovezl na Ovčárnu. Odtud jsme se vydali uprostřed davů k chatě Barborka. Mokrý sníh čvachtal. Proti nám jela rolba, rovnala povrch cesty rozbrázděný stovkami bot. Za chvilku se vracela. Na silničce leželo tolik sněhu, že dopravní značky byly v úrovni našich nohou.

Jana si vyšla v jakýchsi teniskách, v těch od Vietnamců. Zalitoval jsem, že jsem si toho nevšiml, když se doma obouvala. Teď jsem sobě i jí zbytečně vyčítal, pozdě bylo takjaktak.

„Snaž se chodit po tvrdém,“ radil jsem.

„Kde tady máš co tvrdého?“ odbyla mě mrzutě.

Ve stínu sníh o poznání tvrdší byl, ale tam, kudy jsme šli, slunce jen pražilo. Stopy těch před námi mokvaly. Voda se vsakovala do rozbředlého sněhu i do Janiných bot. Nemluvila o tom, překonávala se, nechtěla nikomu kazit pohodu.

Došli jsme na Barborku. Naše mladé zajímalo, jestli by tam mohli poobědvat, ale bylo plno, tak jsme šli zpátky. Zkusí to přece jen na Ovčárně.

Trochu jsme fotografovali. Letošní mimořádné množství sněhu, které už týdny odolává slunci, za to opravdu stálo. Pavel měl za lubem ještě snímek sebe jen ve slipech, s Pradědem v pozadí. Po dlouhém hledání se mu zalíbilo jedno místo v kosodřevině. Dal mi aparát do ruky: „Na, tady to uděláme.“ A hledal co možná nejefektnější průhled kosodřevinou na Praděd.

Janinka se v něm vyzná. „Babičko, děti, pojďte, nechte chlapy, kde jsou. Tady to bude trvat věčnost.“ A šla napřed.

Myslel jsem, že přehání, ale brzy jsem jí dal zapravdu. Pavel nemohl zanic najít místo, kde by jeho nahé tělo působilo dost efektně. Musí tam být kromě sněhu kus modré oblohy, obraz musí být zarámovaný v zeleném jehličí a v pozadí musí být červenobílá věž Pradědu. Všecky ty požadavky byly naprosto nutné a zároveň se mu zdály nesplnitelné. Byl čím dál nespokojenější. Moje názory nebral v úvahu, on přece ví, jak má obraz vypadat, a tak hledal sám. Po dobré čtvrthodině se mu konečně zdálo, že už to ví. Začal se po částech svlékat nevšímaje si udivených pohledů okolo procházejících lidí a pod zelenou větev pečlivě do komínku rovnal svetr, košili, tílko. Pak se snažil na centimetr vyhledat úplně nejlepší místečko. „To musí být bomba, kolegové musí žasnout, jak to ještě dneska v Jeseníkách vypadá.“ Pořád si nebyl jistý, kde přesně má stát on a kde já s foťákem. Konečně měl pravé místečko vymyšlené, zbývalo jen zout kanady a stáhnout kalhoty. V poslední chvíli si to rozmyslel, vzal komínek a šel s ním pryč. Zklamaně jsem ho následoval.

„Tady to bude lepší,“ řekl po dvaceti krocích, textilie znovu srovnal na sníh a dirigoval mě, kam se mám s aparátem postavit. Tak jsem se tam postavil, hledáčkem si ho našel, řekl, že je to fajn, on na místě podpatkem vyryl stopu, přišel ke mně, vzal mi z ruky aparát a poslal mě, abych si stoupl kde má stát on, že se podívá sám. Vyměnili jsme si tedy místa, on se pečlivě podíval, řekl, že jo, vrátil mi foťák a začal si rozšněrovávat kanady. Jednu po druhé stavěl do sněhu, napřed z jedné strany složeného oblečení, potom se mu to nelíbilo, tak je dal na druhou stranu a zouval si ponožky. Každou pečlivě složil a položil ji na tu správnou botu. Sníh ho studil do nohou. Začal si namáhavě stahovat těsné kalhoty. Při tom si potichu, jen tak pro sebe, posteskl: „To je hrozný, co člověk ještě v devětatřiceti musí podstoupit za blbosti.“

„Ve čtyřiceti,“ opravil jsem ho. „A nemusí.“

„Musí! A čtyřicet mi bude až zítra. Na té fotce mně bude ještě devětatřicet.“

„Aha. Tak už se tam postav, ať to máš za sebou.“

V poslední chvíli si všiml ještě něčeho.

„Tady jsme to zdupali jak koně, tak bacha, ať to tam není vidět. Taky to oblečení ať tam není.“

Konečně se postavil jako atlet před vzdálenou věž, založil ruce v bok a já jsem zaměřoval aparát.

„Nejsou tam ty boty?“

„Nejsou.“

Ještě něco se mu nezdálo, ale naštěstí ho ve sněhu zábly nohy, tak mi už dovolil zmáčknout.

Než se oblékl, naši v dálce docházeli k Ovčárně. Když jsme je dohnali, nikdo se k akci raději nevyjadřoval, aby se Pavel nenaštval. Naštěstí byl teď dobré mysli. Šel se hned podívat do restaurace. Za chvíli se vrátil a hlásil, že tam nějaká volná místa jsou.

„Fakt nebudete obědvat?“ zeptal se nás, a protože odpověď, že do zakouřené putyky nejdeme už dneska slyšel, na víc nečekal a vedl svou rodinku dovnitř.

Šli jsme se s Janou ještě jednou projít. Dojdeme ke Kurzovní chatě a než se vrátíme, můžou být naobědvaní. Cesta vedla napříč přes sjezdovku, takže nás každou chvíli lekali lyžaři, kteří v košili, tričku, nebo dokonce nahoře bez, padali jako blesky od Petrových kamenů, svištíce přetínali cestu před námi nebo za námi, ani je nenapadlo, že by někoho mohli porazit, pod cestou virtuózně padali dál, zmenšovali se a mizeli v dolině, odkud jsme slyšeli hukot neviditelné Bílé Opavy, rozdováděné tajícím sněhem.

Proti nám šla ufňukaná slečna v úplně stejné a úplně stejně promočené obuvi jako Jana. Šklíbila se, kňourala na celé kolo a vůbec se tvářila protivně. Její mládenec ji s nesmírnou trpělivostí a něhou konejšil, viděli jsme, jak ji miluje, jak mu protivná ani trošku není. Láskyplně jí domlouval, ale ona nebyla k utišení. Mládeneček to nevzdával, a když už to dál nešlo, vyřešil to posvém. Najednou jí zastoupil cestu, vzal ji do náruče a líbal jak o život. Zůstali na té mokvající sněhové pláni stát zaklesnutí do sebe, okolo nich proudily davy lidí, vyhýbaly se jim a někteří se na ně horšili. Ale víc bylo těch, co se usmívali. Když jsme párek míjeli, slečinka už nefňukala, ani nebyla protivná a na mokré nohy si ani nevzpomněla.

„To je krása, vidíš, jaké zázraky umí láska?“ řekla uchvácená Jaňulka.

„Nezebou ti taky v těch cvičkách nožičky?“ sápal jsem se na ni. Odstrčila mě, že to není originální nápad.

Byli jsme dost daleko, když jsme se ještě jednou otočili. Ti dva tam pořád jako nehybné sousoší stáli uprostřed cesty a dělili vysokohorské sváteční korzo na dva proudy.

To byl pro Janu ten nejskvělejší zážitek. Až do večera se k němu vracela. Proti mé obavě, že může ze studených nohou chytit rýmu, namítala, že to by byla ve světle toho, co právě zažila, úplná prkotina.

 


12 názorů

revírník
25. 05. 2020
Dát tip

Jsem moc rád, že může tato četba někomu přinášet potěšení. Za toto přiznání ti proto, Diano, děkuju.


Diana
25. 05. 2020
Dát tip

Moc krásně četlo a vzpomínalo, ta místa velice dobře znám. Pavel je sympatický, ví, co chce  a dosáhna toho!  Ta ufňukaná dívenka už určitě pokročila v poznávání života a jeho zákonitostí, aspoň doufám. Za ten dojem a potěšení z četby děkuji.


revírník
24. 05. 2020
Dát tip

Arwen, tys to asi správně vyhmátla, jak to bylo s tím mladickým devětatřicátníkem. Taky jsem rád, že i tvé poznatky z oněch míst pod Pradědem jsou s našimi celkem ve shodě.

Luboši, tobě se chci hlavně přiznat, že kdykoliv, každým svým vtioným komentářem, mou Janu velice pobavíš. Vždycky už je nedočkavá, až jí ho přečtu. Taky teď za tvé přání s gratulačním úsměvem ti vzkazuje srdečné poděkování.


Kočkodan
24. 05. 2020
Dát tip

Tvoje choť udělala při volbě obuvi botu, jsem však rád, že to vaše manželství ustálo.

Zda si mládenec ono fňukadlo nakonec i vzal, to nevím, ale úplně v nejlepším světle se děvenka nepředvedla. A život přináší ještě těžší zkoušky povahy…

 

Pusu držet nebudu – paní Jano, všechno nejlepší k svátku! (gratulační úsměv)


Na hvězdu a pak "kyvadlem" až nahoru k Barborce, tam si skočit odlehčit... zase jsem v Jeseníkách a motají se mi tvoje i naše dobrodružství. A jsem za to ráda. Jeseníky jsou krásné v zimě i v létě a pokud je jaro a už je teplo ale je tam spousta sněhu, musí to být také príma. Já je zatím poznala jen ve třech ročních obdobích, na poznání během jara ještě čekám. Tobě však patří dík za to, že mám částečnou představu, jak to asi vypadá :-)

Rozdíl mezi 39 a 40 chápu, ta změna z kulaté trojky na hranatou čtyřku je chvílemi deprimující... takže je mi jasné, proč Pavel chtěl udělat tu ptákovinu ještě z "mladické nerozvážnosti" a ne ze "stařecké demence" byť by to bylo jen o jeden den později ;-)


revírník
24. 05. 2020
Dát tip

Já tobě díky, Ireno. A viz totéž, co komentuju hned vedle.


revírník
24. 05. 2020
Dát tip Gora

Renatko, ono mi tady nešlo o víc než o pokud možno věrné přiblížení dalšího z uskutečněných bodů synkovy podrobně naplánované oslavy. Tož tak.


Gora
24. 05. 2020
Dát tip

Pavel je bouřlivák a bohém:-))), po kom asi...

Hezké vyprávění nejen na neděli, díky, Jardo!!


bixley
24. 05. 2020
Dát tip

Nevím, jestli už tenkrát dal Pavel tu fotku na Facebook. Ale každopádně to od něj byla oběť. A od Jany v mokrých teniskách taky.  Určitě ji hřál pohled na zamilovanou dvojici. Krásně jste si to užili a máte na co vzpomínat.


revírník
24. 05. 2020
Dát tip

Přemku, Blackie, děkuji vám oběma a každému zvlášť za upřímné vyjádření momentálního stavu své mysli. Čte se mi to pěkně.


Úžasné spojení.......ranní káva a čtení... dokonce s procházkou....ale mně nohy nezebou heč.....takže......není zapotřebí polibku:-(....i když.....takové odpoutání od nepohody je věru přijemné......to nejlelpší místečko.....to bylo určitě všude, ale......takhle to bylo dokonalé.......a Janu hřálo vědomí, že jste všichni spolu......že?.....*/****


lastgasp
24. 05. 2020
Dát tip

Mnoho vody proteklo neviditelnou Bílou Opavou od doby, kdy jsme také byli v tom davu. V tvém zážitku se vzpomínky živě připomněly. Mám pocit provlhlé obuvi a za to ti patří tip. Díky.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru