Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Malá sbírka poetického smetí

24. 05. 2020
9
20
1397
Autor
K3

Tematický den - poesie. Písmáci, pokud znáte autora některého citátu, nebo verše, prosím napište ho.

 

 

„Dnes jste se dost nudili...“

Učitelka se rozhlédla po usínající třídě deváťáků a krátce přemýšlela.

„Poslyšte, blíží se víkend. Pro příště jsem se rozhodla pro něco jiného. Zkusíme to netradičně, ano? Ve jménu street artu, dá-li se to tak nazvat. Jistě jste si kolikrát všimli různých výroků, průpovídek a hanlivých vzkazů na zdech domů, v průjezdech, ve vlacích na sedačkách. Většinou jsou to obscénnosti, které samozřejmě nemám na mysli. Žádná sprostá slova mi sem nenoste! Míním něco jiného,“ pokračovala. „Občas se mezi nimi dají najít skutečné verše, vtipná hesla a rčení, v některých případech i hotové skvosty. Když na něco podobného přijdete, sem s tím. Rozdám vám kartónky, na které to opíšete.“

Dala se ihned do jejich rozdávání, což bylo dílem několika málo minut, načež je pobídla:

„Rozejděte se a rozhlížejte se pozorně kolem sebe. Ve městě, na výletě, ve vlaku při cestě domů, v tramvaji i v autobuse, no zkrátka kdekoliv. Po neděli si to přečteme, a když zbude čas, můžeme si o tom ledacos povědět. Z nejlepších můžeme sestavit malou sbírku a vyvěsit ji na nástěnce.“

Všichni ve třídě ožili, jak je jejich nová třídní překvapila. Nevypadala na to. Zprvu se chovala nesměle a popravdě řečeno je nezaujala. A najednou přišla s něčím, s čím se za celou dobu ve škole nesetkali. Příjemně je zaskočila. Na něco takového nebyli zvyklí. Sami se mohli zapojit a spoluvytvářet hodinu. Probudila v nich neobyčejný zájem. Svou radost dali ihned náležitě najevo vzájemnou diskusí, aby se vzápětí celí netrpěliví rozešli. Po neděli od nich kartičky vybrala. Nemohly se uklidnit zvědavostí.
„Tiše!“ zatleskala. „Teď je budu jeden po druhém číst. Uvidíme, co se z nich vyklube, a když bude něco zajímavého, můžeme o tom pohovořit.“
To řekla a vybrala první z nich:

Miluji tě, Kačenko,

tvůj Shakespeare /garáž Týniště nad Orlicí/

 

„Tohle je čistě zamilované, že? Pisatel měl asi vznešeného ducha. Už ne Romeo, ale přímo jeho tvůrce.“

Četla další lístek:

 

Jestli tohle budeš číst,

nepřestávej dokud nedočteš.

Když to pošleš patnácti lidem,

jako SMS do 1. ledna,

budeš mít veliké štěstí.

Když ne, stane se ti něco

hrozného... /vlak Choceň – Hradec Králové/

 

„Děcka, co tomu říkáte?“

„Temné jak noc,“ soudil Honza.

„Máš pravdu, snad měl autor v úmyslu vyvolat nějaké temné síly.“

„Nebo se jen pasovat do té pozice mít nad někým moc,“ doplnil učitelku Honza.

„Tak jdeme dál, copak nám ještě nadělila ulice?“

 

Upřímně,

chtěl bych

každý den usínat

s čistým svědomím. /sedačka vlaku Choceň – Týniště 7.12.06/

 

„Lucko, co ti to řeklo?“

„Předsevzetí,“ odvětila Lucie. „Měl nečisté svědomí a chtěl to napravit. Třeba byl násilník, zloděj, deviant, prostě lump. Možná to napsal v kocovině.“

„Nebo i před ní. Vystihla jsi to dobře, ale mohlo to napsat i děvče, že? Víte, psané slovo má velikou moc. Něco někam napíšeš a nápis ožije. Žije si svým vlastním životem, neboť o něj často lidi zavadí pohledem a ledacos si o něm pomyslí.“

„A tím mu život prodlužují,“ skočil jí do řeči Venda. „A i když autor zemře, napsané slovo žije dál.“

„Ano, máš pravdu. Dá se to takto říct. Podíváme se na další z nich:“

 

Zvířata v klecích

se budou těžko ptát,

co jsou listy, stromy

široká krajina...

 

Vážný text. Určitě ho psal milovník zvířat a přírody vůbec. Zadumejte se nad ním. Představit si tu může každý, co chce. Třeba zvířata v cirkuse. Je to ten pravý život, o kterém touží? Ve verši je zachycené všechno, co potřebují. Též pociťují touhu po svobodě. Po možnosti rozhlédnout se a rozeběhnout se krajinou, stejně jako my. Vybrat si kousek země pro sebe.“

 

Jsem liška.

Nevítaná, avšak potřebná.

Být veverkou,

změnila bych se na černou.

Ale bylo by to lepší?

 

„Znovu jsme u zvířat. A já si říkám, není tohle spíš podobenství? Co si o tom myslíš, Jakube?“

„Někoho asi trápí, jaký je a jak vypadá.“

„Dvojsmyslně. Může jít o tu šelmu. Je pronásledovaná a přitom užitečná. Anebo může jít o člověka. Má to hloubku. Je v tom otázka, bolest, stín rasismu, smutek a touha po změně, velmi jednoduše a trefně vyjádřené několika slovy. Zajímavě napsané. Vyvolává zamyšlení. Další:“

 

Znám jednu Slávii,

znám ten pražský klub.

Nejlepší z klubů

co znám.

Každý ví kdo ji zná

že je bílo červená.

Jen ona v našich srdcích

stále vyhrává. /vlak Choceň – Hradec Králové 28.5. 2013/

 

„Ryze sportovní téma. Skoro přehnaný patriotismus k určitému klubu. Kolik je tu mezi vámi slávistů? A kolik sparťanů? Vidíte? Skoro půl na půl. A přitom existuje mnoho jiných, stejně dobrých klubů. Co bude dál:“

 

Když jsi se narodila pršelo.

Ale to nebyl déšť,

to jenom nebe plakalo,

že ztratilo svoji

nejkrásnější hvězdičku. /na stropě čekárny v Týništi nad Orlicí/

 

„Krásné, skutečně krásné. Poezie, perla,“ vykřikla učitelka nadšeně. „Znám ji, jen nevím odkud. Věřím, že tam verše nebudou nikomu vadit. Neznáte to někdo? Znáte, a nevíte? Potom jsme na tom všichni stejně. Přečtu další:“

 

Pojď se mnou tam,

kde nebe je vysoké a modré,

a kde oblaka bílá

rychleji než kde jinde plují. /U Žďárského rybníku na památku zemřelého mladého skauta/

 

„Tentokrát smutná poezie. Kdoví, co se v těch místech asi přihodilo?“

„To znám.“

„Odkud, Šimone?“

„Z muzea Zdeňka Buriána ve Štramberku. Ve výňatku knížky Jaroslava Foglara. Burián Foglarovky zprvu ilustroval.“

„Výborně. Další:“

 

Verčo, já tě mám moc rád

i když to tak nevypadá.

Ve skutečnosti tě ale chci

celou jenom pro sebe,

a udělám cokoliv pro to,

abych tě získal.

Vážně tě chci a mám tě rád

a nikdy nepřestanu.

Verčo, chci tě strašně moc, víš,

jen nevím jak ti to mám říct.

Zdraví tě blázen.

 

„Co ty na to, Lauro?“

„Já bych řekla že je v tom někdo až po uši. Že už mu není pomoci. Totálně zamilovanej, totálně zblblej.“

„Lauro, ale láska léčí, víš to?“ zeptala se jí třídní s úsměvem.

 

A vidět ji,

znamená milovat jenom ji,

a milovat ji navždy. /garáž Týniště/

 

„Rovněž známé a opět zamilované, že? Neznáte autora? Shakespeare, Šrámek, Nezval nebo kdo? Zkuste si do příští hodiny sehnat autory těch svých opisů. Bude to zajímavé, nemyslíte? Dál:“

 

Moc prosím

vrať se mi. /vlak 18.12. 03/

 

„Další poblouzněná či poblouzněný. Nejsem si jistá, jestli vím, proč je to psáno. Zoufalý výkřik do větru. Asi se na sebe rozzlobili. Přejme jim, aby se o Vánocích sešli a udobřili se. Jedeme dál, už toho moc nezbývá:“

 

Nemilujeme to

co je krásné,

ale vidíme krásu v tom

co milujeme. /vlak HK-Pardubice/

 

„Zvláštní,“ zamyslela se. „A, ano, ano, je to tak. Zajímavý citát. Někoho běžně potkáváte, vůbec vás nezajímá a potom se na něj podíváte jinak, hlouběji, a on na vás, a v tom okamžiku se vidíte v docela jiném světle. Jak se tomu jevu říká, Kubo?“

„No přece láska,“ vykřikl radostně Jakub.

„Láska, láska,“ vykřikovali o překot a smáli se při tom.

„Ano. Nic jiného to nemůže být než láska,“ souhlasila s nimi učitelka. „All You Need is Love, všichni potřebují lásku. Tuhle písničku nahrál John Lennon s Beatles v době, která jí skutečně přála.“

„Doba hippies,“ konstatoval Petr.

„Petře, trefil ses do černého.“

„Lásce se nedá poručit,“ vykřikla Danuš.

„To máš svatou pravdu, Dano. Dělá si s námi, co si umane. Co dalšího je na řadě?“

 

Pokud miluješ čistě,

miluj.

Pokud žiješ, tak se raduj. /vlak Kolín – Pardubice 28.3. 2004/

 

„Opět čistý, průzračný citát hodný následování. Jste si vědomi, co krásných věcí se tu sešlo? Víte, jaké by to bylo krásné, kdyby se ta slova dodržovala.“

 

Když jsi se narodil

plakal jsi a všichni se smáli.

Žij tak, aby až zemřeš

všichni plakali a ty jsi se smál. /na zdi Johna Lennona v Praze na Kampě 8.3. 1993/

 

„Jaksi jsme se zatoulali zpátky k Johnu Lennonovi. Dokonce k jeho zdi.“

„To jsem opsal já.“

„Výborně, Lukáši. Pověz nám kde?“

„Táta nás tam vyfotil. A velkou černobílou fotku má zarámovanou doma v pracovně,“ vykládal Lukáš. „Je na ní veliký portrét Johna. Spodní část je smazaná. Je znát pouze horní část obličeje s brýlemi a vlasy. Skla v brýlích jsou popraskaná. Všude na zdi je plno všelijakých symbolů a výjevů. Táta říkal, že hippies. A dole vlevo jsem já v devíti letech s mladší ségrou. Celé to dnes vypadá jako retro. No a poblíž kresby byl napsaný bílou křídou na ušpiněné zdi tenhle citát.“

„Lukáši, za to obdržíš jedničku,“ pochválila ho třídní a sama pokračovala: „V roce 1980, když byl John Lennon zastřelen, kdosi vytvořil ze staré betonové desky skromný pomníček. Na blízké zdi se začaly objevovat různé nápisy a malby s tematikou hippies, míru a písní Beatles. Tím pádem se z ní stala Lennonova zeď. Barevné nápisy a kresby nebyly tehdejšímu režimu po chuti a proto je nechával pravidelně zatírat, aby se zakrátko zas objevovaly. Na zdi bývaly i krásné básně od neznámých autorů. Ráda bych si je všechny přečetla. Až po naší něžné revoluci byla zeď přetvořena do dnešní podoby. U tohohle výroku mám pocit, že se jedná o další skutečný Lennonův citát. John sice nosil brýle, ale přesto viděl dál než ostatní. Byl vizionář, jeho pohled byl nadčasový a v té době provokoval východ i západ. Všechny ty, kdož vedli o míru plané řeči a přitom pro něj sami nic neudělali. Snad právě proto jsou, jak říkáš Lukáši, jsou jeho brýle vyobrazeny rozbité. Co takhle si k té zdi vyjet na celodenní exkurzi a dopodrobna ji prostudovat? Co vy na to?“

Ozval se bouřlivý potlesk.

„Popojedeme:“

 

Vítr foukal a byla trochu zima.

Nebe bylo jak negr s bílejma očima.

Asi všichni zrovna spali

a snili o lepším světě.

Jen já chtěl bejt ptákem

co by mohl svobodně odletět,

a trochu mě děsí,

až zase přijde nový ráno

a oni budou pochodovat ulicemi

v hlavách nas.áno

skin dva tři, skin dva tři… /vlak Choceň – Hradec Králové – Praha 6.2. 2006/

 

„Nevhodné slovo omlouvám. Text je natolik aktuální, že jsem jinak nemohla. Přečtu ho ještě jednou a pomalu.“

Pustila se znovu do čtení. Když dočetla, oslovila děvče v první lavici.

„Lenko, co jsi viděla, když jsem to četla?“

„Molotovův koktejl a Natálku. Popálenou Natálku.“

„Máš pravdu, i já si na ní vzpomněla. Byl to jeden z nejohavnějších útoků proti Romské menšině u nás. Připomenul jsi mi tím i chlapce, kterého ve Vrchlabí nahnali do řeky, ačkoliv věděli, že neumí plavat, a nechali ho utonout. Z textu je cítit strach a obava. Též nedůvěra v policii, ani v nějakou jinou instituci, jež by se jich zastala,“ řekla učitelka. „Podobné věci se nesmí opakovat. Naštěstí ta zvěrstva pominula. Ale čert nikdy nespí, to si pamatujte. A blíží se finále:“

 

Můj ráj by mělo být místo

kde je krásná příroda,

a kde poslouchat ji,

naplňuje. /podchod u nádraží Hradec Králové – 16.11.06/

 

„I zde je to snad jasné každému. Další autor snící o přírodě. Původní, nezkrocené, nepřizpůsobené lidem. Takovou, v níž se přizpůsobují lidé jí.

 

Když se nad tím zamyslíš, člověče,

není práce kterou konáš srdcem

kouzelná?

 

„Oslava lidské práce. Vyjádřená několika slovy. Jistě pomýšlíte na své budoucí povolání. Nevybírejte ho jen z ekonomického hlediska. Mnohem důležitější je to, co je tu napsáno. Jsme u konce, vážení. Na závěr jsem si dovolila přidat pro obveselení dvě vtipné odpovědi desetiletých žáků na otázku, kolika že by se chtěli dožít let. Jeden z nich řekl:“

 

Kdybych byl ve vězení na doživotí,

rozhodně bych nechtěl žít do nekonečna.

 

„A druhý konstatoval:“

 

Až mi bude padesát let,

budou se lidi dožívat

čtyři sta padesáti.

No a pak bude celá planeta

zamořená lidmi a odpadky.

 

Veselý závěr znovu vyvolal potlesk a smích.

„Tak a pro dnešek končíme,“ řekla rázně. „Doufám, že se vám hodina líbila. Ráda bych v podobném duchu výuky pokračovala i v některých dalších hodinách. Pro příště mám v plánu zmíněnou pražskou Kampu. Ta bude na celý den.“

Opět vyvolala vášnivé debaty, a když se utišili, dala jim učitelka konečně rozchod.

 

Vyšli ze školy, ale nespěchali. Zřejmě si vykládali o tom poetickém smetí, jak to nazvala jejich třídní. Některé děti docela zajímalo a přemýšlely o něm. Některé víc a některé třeba vůbec. Zkrátka tak už to chodí.

Od hloučku se oddělil jeden chlapec a šel rychleji. Odbočil do vedlejší ulice a ještě víc zrychlil. Došel až k velikánskému kaštanu, který byl někde uprostřed, a tam v jeho stínu se ukryl. Čekal na příchod děvčete, které odbočilo do téže ulice. Potom, když se dívka přiblížila, zvolna, aby ji nepolekal, vystoupil.

„Co je!“ vyjela na něj. „Co chceš!“

„Potřebuju s tebou, mluvit.“

„Neotravuj!“ odsekla. „Na tebe nemám náladu.“

„Chci se tě na něco zeptat.“

„Říkám, neotravuj!“

„Nebude to dlouho trvat.“

„Už se stalo,“ namítla hněvivě. „Přece se nehodláš bavit s pihatou zrzkou? Nech ji prosím tě na pokoji a táhni pryč!“

„Řekl jsem ti to jednou. A nikdo to neslyšel. Nebyla to nadávka, ale provokace.“

„Provokace?“ vykřikla posměšně. „To se ti tedy náramně povedlo. Asi z ní máš velikánskou radost, že? Jak bys neměl.“

„Ne, je to jinak, než si myslíš.“

„Aha.“

„Nenecháš mě, abych ti to vysvětlil?“

„Takže co?“ odsekla.

„Musel jsem tě trochu vyprovokovat,“ řekl smířlivě. „Aby sis mě uvědomila.“

„Tak vy si, vážený pane, myslíte, že si nejsem vědoma vaší vzácné existence?“

„Špatně jsem se vyjádřil, ale stejně bys to nepochopila.“

„Ale pochopila.“

„Myslel jsem to jinak, rozumíš! Jde o to, že mě vlastně vůbec neznáš, protože ve skutečnosti se mi tvoje vlasy líbí. Jsou krásné. Září jako měděná čepička na věžičce našeho kostelíku. Připomínají mi ohnivý plamen. Mám pocit, že kdybych si s nimi pohrál prsty, spálil bych se.“ Odmlčel se. „Tak to se mnou je.“

„Ty – tedy – kecáš,“ procedila odměřeně mezi zuby.

„Nekecám. Taky jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys nechtěla jít do kina.“

„Cože, s tebou? Šílíš?“ vyvalila na něj oči. „Děláš si legraci?“

„Právě že ne.“

„Blázne jeden...“

Náhle se prudce zarazila a znovu se po něm kradmo podívala.

„Jsi fakt cvok?“ ztišila hlas. „To si psal ty?“

„Konečně ti to došlo. Můžeš se mi klidně vysmát.“

„Co tě to napadlo?“

„Nevím, zatemnil se mi mozek a nevěděl jsem co dělám.“

„Teď jsem z tebe v šoku. Nevěřila bych, že jsi něčeho takového schopen.“

„Sám bych nevěřil, ale něco mě hnalo kupředu a nedalo se to zastavit. Nejspíš mě ovládal někdo jiný.“

„Patrně tvé druhé já, nemyslíš?“ pousmála se.

„Asi. Jenomže ty jsi tam, Veroniko, taky něco napsala. Vím to jistě. Nikdo by to tak jasně a stručně nenapsal.“

V tu chvíli, aniž by snad chtěla, se na něho zadívala o trochu déle než kdykoliv jindy a zachvěla se. Ucítila příliv krásné, dosud nepoznané energie, jejíž mocné síle nelze odolat a jíž obvykle podlehnou milenci ještě dřív, než se jimi stanou. Síle, jež dokáže lámat skály a rozpouštět i ty nejhustší mlhy. S úžasem hleděla na toho blázna před sebou, jak se pomalu mění v Jakuba. Prohlížela si ho jako u vytržení a nemohla od něho odtrhnout oči.

„Co dávají, Kubo?“ zeptala se váhavě.

„Ale na tom přece nezáleží.“

-

Útržek papíru

a na něm jméno.

Bez toho jména

papír je bezcenný

ale s tím jménem

už něco znamená


20 názorů

K3
17. 06. 2020
Dát tip

Lakrove, dík za čtení a komentář. Ty dvě fotografije z Lennonovy zdi i s dětmi 10 a 8let, visí za mnou na zdi. Dnes jsou dospělé. Jen pro zajímavost, dlouho jsem nápisy schovával. K tomu, napsat podle toho povídku, mě přivedla básnička "blázna" Jakuba. Dík.


Lakrov
17. 06. 2020
Dát tip K3
Tohle je krásný nápad, říkám si od začátku; sbírat nápisy a "pouliční poezii". Dobře se to čte, dobře napsané, strhující čtení. A protože se s tím nápadem trochu ztotožňuji (před lety mě napadlo podobné výj(l)evy fotit, ale moc těch fotek nemám) přemýšlím nad tím, jak takovéhle fragmenty "poetického smeti" zabalit do nějakého příběhu... a najednou dočítám ke konci a uvědomuju si, že ten příběh tam v závěru je. Tip.

K3
09. 06. 2020
Dát tip

Jitko, děkuji za přečtení a posouzení.


Kytiii
09. 06. 2020
Dát tip

Ten nápad! V závěrečném dialogu bych sice našla slabší místa (ne úplně uvěřitelný dialog deváťáků), ale nech bejt :D

díky *t


K3
31. 05. 2020
Dát tip

stromček - ano máš pravdu. Nejdůležitější je zaujmout, děkuju za čtení.


stromeček
31. 05. 2020
Dát tip K3

kultura je jen jedna a je otázkou dobrého vkusu jí docenit. Znal jsem takovou paní profesorku, učila literaturu na SOU v Kynšperku nad Ohří, protože byla vyhozena pro svoje názory z univerzity a můj vztah ke psaní a literatuře vůbec je víceméně jejím dílem.


K3
30. 05. 2020
Dát tip

Děkuju. Asi myslíš jinou, než je tohle. Já vím, je to jenom takové zpestření, ale ona taky kultura je dost široký pojem. Každopádně dík za čtení.


K3
26. 05. 2020
Dát tip

Luboši děkuji za čtení i komentář.


Kočkodan
26. 05. 2020
Dát tip

 

Ani já se nestanu cernou komentátorskou ovcí, která kolem sebe hází znicující kritikou. Fakt pekný nápad s tím sberem. A vypíchnul bych i záver.


K3
25. 05. 2020
Dát tip

Děkuji, rockerko:).


já také chválím......!!!!!.................*/***********


K3
24. 05. 2020
Dát tip

Honzo, děkuji za pochvalu, považuji si jí.


zeleda
24. 05. 2020
Dát tip

Velmi originální povídka. Faktem je, že dnešní deváťáci jsou zřejmě myšlenkově trochu dál, než jsme byli my. Měl jsi úžasný nápad.


K3
24. 05. 2020
Dát tip

Renato, děkuji, cením. Když dnešní děti mají k té opravdové kultuře hodně dalekou a klikatou cestu.


K3
24. 05. 2020
Dát tip

Irčo, děkuju. Několik let jsem je sbíral. Myslím, že by se ti učitelé našli. Spíš mám obavu, že mají svázané ruce všelijakými zkostnatělými školskými zákony.


K3
24. 05. 2020
Dát tip

supi, moc děkuju. Jsem rád, že se ti líbilo.


bixley
24. 05. 2020
Dát tip

Taky oceňuji nápad s nápisy, obzvlášť v dnešní době by bylo užitečné v dětech probudit poetické cítění.


Gora
24. 05. 2020
Dát tip

Karle, pěkný nápad s využitím pouliční poezie na povídku!! 

Uvěřitelně napsáno, citáty bezvadné. Jen - kéž by i ve školství opravdu byli učitelé, kteří dokáží zaujmout mládež poezií, třeba i pouliční.

Krásný příspěvek ke Dni poezie, díky za něj.


supizmus
24. 05. 2020
Dát tip Gora

Finále je pecka!


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru