Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Život je řeka 5/7
datum / id26.05.2020 / 507258Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno389x
počet tipů9
v oblíbených0x
Život je řeka 5/7

 

V mírném sedle mezi Supím lánem a Solnou se nad mlází doširoka rozkládá starý buk-výstavek. Šli jsme nedaleko pod ním. Později zjistíme, až to tu líp poznáme, že to je on, co tady ční na obzoru petrovických návrší jako výrazný orientační bod při pohledu přes údolí až odnaproti z Medvědích hor. Zblízka však ho bylo možné minout bez povšimnutí. Zakrývá ho shluk smrků, dorůstajících až do jeho koruny. Upozornil jsem na něj vnoučata. Ty zaujal hlavně vysoký žebřík, který se o výstavek opíral a sahal až do koruny, kde končil jednoduchým sedátkem. Podle stáří a vzhledu musel za lovecký posed sloužit ještě v době, kdy kolem stál starý porost. Děcka by ráda lezla nahoru, bylo by to pro ně rozptýlení po dlouhé cestě monotónním smrkovým lesem, ale nedovolili jsme jim to z obavy, že může být žebřík zpuchřelý.

Zklamání jsme jim vynahradili, když jsme pak narazili na zbytek staré štětované cesty. Svolal jsem všechny, aby se na ten unikát podívali.

„Takhle se stavěly cesty před sto lety, dobře si ji prohlédněte. Všimněte si, jak jsou k sobě kameny poskládané a jak pečlivě je každý zaklíněný mezi ty ostatní. Ještě se ani kamínek neuvolnil.“

Jana jako obvykle spěchala dovést mládež k hlubšímu zamyšlení. „Představte si, že každý ten kamínek měl v ruce člověk, co žil dávno před námi! Není to krása? Chtěla bych ho při té práci vidět, vy ne? Jak ho vzal do ruky, otočil, aby si byl jistý, že dobře sedne, pak ho tam kladívkem přiklepl, spokojeně pohladil a pomalu mu ze všech těch kamínků pod rukama rostla krásná pevná cesta a chodíme po ní ještě my a jezdí po ní traktory a každý kamínek je pořád na tom místě, kam on ho dal. To si představovat je pro mě ohromná věc. Vždycky když něco takového vidím – a­ co toho tady v lesích je: cesty, mostky, všelijaké zídky, zbytky salaší – v­ždycky když na něco s Jarouškem narazíme, říkám mu, jak ráda bych o tom člověku, co to stavěl, něco věděla, jak vypadal, jak žil, jestli to byl dobrý člověk, jak byl starý, koho měl rád, kdo měl rád jeho, co jeho děti a vnoučata, možná některé ještě žije a je to už stará babička nebo dědeček. Myslíte, že to mohl být špatný člověk, když tu cestu stavěl tak poctivě? Moc ráda bych s ním chvilku byla, aspoň pár slov s ním promluvila. Vás to neláká?“

Děti poslouchaly, zkusmo po kamenech dupaly, Kačenka, naše malá sběratelka kamení, zkoušela nějaký vyloupnout – a­ ono to namouduši nešlo. Cesta se zatáčela do mlaziny a ztrácela se pod rozpadlým drnem a vrstvou jehličí. Kam dál směřuje, už se bez starých map nedalo určit. Děti zajímalo, proč nepokračuje po té cestě, co po ní jdeme. Řekl jsem, že kdysi, když lidé k práci používali jen koně, dostali se s nimi takřka všude bez cest. Jen pro povozy s nákladem potřebovali cestu, a ta v lese stačila široko daleko jedna. Později traktory už nemohly jezdit jen tak lesem, pro ně se začalo budovat plno cest nových. Některé staré se nehodily, přestaly se používat, zapomínalo se na ně a postupně zarostly lesem. A tak tady neznámo kam běží pod drnem a kořeny stromů také tato lidmi nevděčně opuštěná cesta. Škoda jí, viďte, děti?

Za takového povídání jsme se dostali na žlutou turistickou značku. Ta nás prudším stoupáním přivedla až na povlovný hřbet a nenápadný vrchol Solné, ztracený v houštině. Nebýt tesaného kamene u cesty, ani bychom nepoznali, kde je nejvyšší bod 868 m.

Přes smrkovou mlazinu nebylo vůbec nikam vidět. Přesto jsme tady na chvíli zastavili a rozsadili se do nízké trávy kolem triangulačního kamene, protože děti už potřebovaly odpočinek, od odchodu z domu zdolaly výškový rozdíl víc než tři sta padesát metrů. Vrhly se na svačinu jako kobylky.

Když se nám pak při sestupu do sedla spojujícího Solnou s Kutným vrchem dnes podruhé zjevil Praděd, slunce už ho neosvětlovalo zepředu, ale z boku. Jeho sněžná bělost se rozplývala v modravém oparu. Nebylo daleko do poledne.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.05.2020 11:24:38dát kritice tiprevírník

Děkuju ti, Honzo.

27.05.2020 10:29:52dát kritice tipzeleda

Slovo -povlovný- není sice moc frekventované, ale zase není tak nezvyklé. Je to běžný výraz. Tvé vyprávění má stále svou duši. 

26.05.2020 14:16:51dát kritice tipArwen Leinas

Tak jsem to také pochopila z dalšího textu. Ale na webu se fakt dá najít i jiné vysvětlení a to vedlo k mému zmatení.

Díky za vysvětelní :)

26.05.2020 14:07:06dát kritice tiprevírník

Zmätená nebuď. Na to zapeklité slovíčko už mě kdysi kdosi v kterémsi textu upozornil, že mu nerozumí, a já nevím, proč. Teď jsem se zas podíval pro jistotu do slovníku - a je tam. Podle mě znamená pozvolný, mírně se svažující (stoupající). Tak jsem mu aspoň rozuměl od dětství prožitého v Brně-Husovicích. Tady jsem je použil asi podruhé v životě (jestli nekecám, páč už su tu na světě moc dlouho a mohlo mi to z hlavy vypadnout). Tož tak.

26.05.2020 13:35:20dát kritice tipArwen Leinas

Asi se projevím jako pako, ale musím se zeptat na slovo povlovný, jelikož jsem jej neznala, tak jsem myslela, že to je překlep. Ale pak mi to nedala a začala jsem hledat na webu. Tím jsem zjistila, že to slovo existuje, ale nejsem schopna se dopátrat jeho významu, protože někde se píše o tom, že to je synonymum ke slovu pozvolný ale také prudký či rychlý. Takže jsem z toho "voľajaká zmätená" :)

Jinak povídání, jako vždy, moc milé.

26.05.2020 10:51:44dát kritice tiprevírník

Dobrý postřeh, Diano. A zároveň připomínka, jak se může nebo by mělo v lecčem spolupravat s přírodou.

Čudlo, díky.

26.05.2020 10:46:13dát kritice tipDiana

Ty kořeny stromů pod cestou z kamínků mi připomněly včerejší procházku kolem rybníku Mílovy. Cesta kolem hotelu byla asfaltovaná, ale na stromy si nepřišla. Každý kořen zespodu vylisoval svoji dokonalou podobu v tom asfaltu. 

26.05.2020 10:06:47dát kritice tiprevírník

To jsem rád, Přemku, že s námi v té věci tak pěkně souzníš. Děkuju ti.

26.05.2020 10:05:32dát kritice tiprevírník

Tak to máš svatou pravdu, Luboši, přesně tak to ta má Jana má: nejradši by tě pozvala na kus řeči (lépe řečeno drapla za pazuchu a dotáhla k nám) a vyzvídala, co děláš a jak žiješ, atakdále. Však už se tady představila s tím novinářem, kterého nepustila ke slovu místo aby on nás vyzpovídal. Ale protože naprosto není kamarádka s počítačem, tak ti to ani sama nemůže napsat. K tomu všemu jen využívá mě. A já přiznávám, že se jí vůbec nebráním.

26.05.2020 09:44:56dát kritice tiplastgasp

Krásné, názorné výchovné zamyšlení nad poctivou lidskou činností, která přetrvává věky. Spojení s přírodou člověka obohacuje od mládí. Dobře si vedete při předávání zkušeností. Bezva pokračování.    

26.05.2020 09:38:53dát kritice tipKočkodan

 

:-)

 

A jako kdybych paní Janu slysel:

 

„v­ždycky když na něco podobného s Jarouškem narazíme, říkám mu, jak ráda bych o tom člověku, co to napsal, něco věděla, jak vypadal, jak žil,

jestli to byl dobrý člověk, jak byl starý, koho měl rád, kdo měl rád jeho, co jeho děti a vnoučata, možná některé ještě žije a je to už stará babička nebo

dědeček. Myslíte, že to mohl být špatný člověk, když toho smajlíka složil tak poctivě? Moc ráda bych s ním chvilku byla, aspoň pár slov s ním promluvila.“

26.05.2020 08:51:53dát kritice tiprevírník

Zdá se, že každá z vás s námi souzníte, Blackie, Andělko, Renatko, Irčo. To mě velice oblažuje a děkuju vám.

26.05.2020 08:35:06dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Souhlas s bixley...

26.05.2020 07:34:16dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Krásně jim to Jana vylíčila. Vážit si lidské práce je důležité. Opět hezké vyprávění. 

26.05.2020 07:00:35dát kritice tipAndělka1

Jak Babička v Babičce...

26.05.2020 06:40:17dát kritice tipblacksabbath

hlubší zamyšlení...souzním a .....také jsem ani nedutala.....*/***



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.