Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pochod

29. 05. 2020
5
18
806
Autor
Tetřev

Ráno se vydařilo. Před sokolovnou roste dav lidí. Shlukují se do skupinek. Vždy, když se přiloudá někdo nový, hovor na chvíli utichne, aby se o minutu později navázalo tam, kde se skončilo. Nikdo nepřišel sám.

"A co Tučkovi, zase mají zpoždění?" haleká vysoký muž se slamákem na hlavě a mává na výrostka s čutorou a dalekohledem. Ten si ho ale nevšímá. Zahlédl pohyb křídel ve větvích.

"Berte, pojď," pobízí ho matka. Bert stojí bez hnutí, dokud pták neuletí.

Muž ve slamáku obřadně zatleská do dlaní a hlasy umlknou. Odkašle si.

"Nějakej dojatej, Milo,"neodpustí si podsaditý muž s placatkou v ruce.

"Dej si na kuráž." Mila se napije a změří očima dav lidí kolem.

"Je vás ještě víc než vloni. To je dobře. Ani jsem nedoufal, že se z našeho pochodu stane každoroční tradice. Co, děti, těšíte se?" Děti spustí povyk a Mila je rád, že se pozornost posluchačů rozptýlila. Nikdy si nepřipadal jako dobrý řečník. Většinou ho napadají vhodná slova až když nikdo neposlouchá.

"Jdeme." Bert nečeká na odezvu a vykročí svižným krokem k lesu. Mila se pousměje a posune slamák z čela. Vydají se na cestu. Matky a otcové táhnou batohy, většina dětí jde nalehko, svižným krokem, a odbíhá z hlavní cesty do krytu lesa. Bert, který se drží úplně vepředu, se z ničeho nic zastaví.

"Podívejte se," rozhazuje rukama v dramatickém gestu. Děti ho obíhají, ale pár dospělých zvolní krok. "Tady byla tak krásná cesta. Borůvky tu rostly. Ostružiny. Co je tu teď? Dálnice." Matka ho chlácholive chytí za ruku, ale Bert se vytrhne.

"Vám se to líbí? Jakto, že se vám to líbí?"

Paní Soukenická, čtyřicátnice s klukovským účesem, plátěných kalhotech a kostkované košili, přiloží prst k ústům. "Tiše, Berte, plašíš je."

Kluk zpozorní. Jeho vztek vyprchává stejně rychle, jako přišel. Neptá se, koho. Teď k němu mluví les. A jde se dál. Paní Soukenická se drží kousek za Bertem a jeho matkou. Bert má hlavu skloněnou k zemi a mluví sám k sobě. Stejně, jako když ho potkala poprvé. Bylo to asi před čtyřmi roky na základní škole. Nikoho tam neznala a hledala cestu do ředitelny. Všiml si jí chlapec na chodbě, tenkrát mu nebylo víc než deset let. Změřil si ji, narovnala se, vypjal hruď a obřadně řekl:

" Těší mě, že vás poznávám, já jsem Albert. A vy jste....?" a vystřelil k ní svou pravici.

"Helena. Helena Soukenická", vykoktala své jméno.

"Rád vás tu provedu, jestli chcete - je to u nás nepřehledné," pokračoval Bert.

Cestou do schodů jí vyprávěl o cizopasnících. Zrovna je probírali. Opustil ji před ředitelnou tak rychle, jak ji oslovil. Od té doby ho několikrát zahlédla, většinou pracoval s tatínkem na zahradě. Srpem se oháněl zručně a zdravil ji živelně a nadšeně. Stejně, jako všechny ostatní kolemjdoucí.

Míjí dřevěné prolézačky a cvičební prvky. Jednotlivá stanoviště vypadají jako vitiligo. Vyleptané lysiny zjizveného lesa. Helena vzpomíná na doby, kdy bořím vedla jen úzká lesní cesta. V zimě umrzlá a rozpraskaná, na jaře zablácená a kluzká. Děti po ní běhaly v holínkách a cpaly si do pusy, co našly podél stezky. Teď už by to byly jen nedopalky cigaret poházené u plastových košů. Helena byla natolik ponořená do svých myšlenek, že ani nevnímala, jak děti přebíhají přes koleje a sbíhají stráň k vesnici. Sudice se táhly jako roztřepený provázek podél silnice. Vesničané vykukovali z oken v očekávání průvodu. Vytahovali slivovici a štamprlata. Stará paní v květovaném šátku stála uprostřed cesty s táckem v ruce. Když spatřila Milu, usmála se a její oči se zalily slzami.

"Milo, to je dost, že jdeš. Už jsem myslela, že nedojdyte. Pojď si dát." Mila se dobrácky usměje.

"No, i ty Jožo. Letos je dobrá, bylo dost švestek." Chlapi uznale pokyvují hlavou, babička energicky dolévá.

"Tak my už musíme - nebo je doženeme až u kantýny," loučí se Joža a stará paní dojatě mává.

Děti se zatím úspěšně domohly zmrzliny z místního kiosku. Starousedlíci posázení po lavičkách dávají hlavy k sobě.

"A který je ten malý vzadu? Ten v té modrá kšiltovce."

"Ten je přece od té Pechové, z dědiny."

"A jo. Toho jsem nikdá neviděla..."

Děti ale dlouho nepostojí, zmrzliny zmizely a s nimi i jejich ochota čekat. Matky marně loví v batohu ubrousky. Umazané brady už jsou někde daleko - tam, kde vesnice opět přechází v les. Přebrodí první úzký stroužek vody. Děti se zarazí na mýtině posázené pařezy. Chrastí ještě nikdo nesklidil, všude voní dřevo. Nikdo nemluví, dokonce ani děti ne. Helena chytne děti kolem ramen. Nejdříve se probere Toník. Vysmekne se a vyskočí na nejbližší pařez. Mladši děti jej následují. Osmiletý Jára stojí bez hnutí a po tvářích se mu koulí slzy. Helena ho nekonejší. Není jak. Stejně, jako když káceli strom u památníku druhé světové války a děti si z domu na zahrádku přinesly židličky. Sledovaly tu popravu bez hnutí, Jára plakal. Při cestách do školy se stejným pohnutím pozoroval, jak se do lesa zakusují těžké stroje, jak les řídne, světlá.

"Maminko, proč to dělají? Už to nikdy nebude jako dřív."

Nechtěl slyšet, že jsou lesy nemocné. Po zbytek cesty seděl zabořený v sedačce, hlavu v dlaních.

"Co vy, chlapi, netěšíte se na špekáčky?" Mila nahlíží přes rameno Bertovi, který něco čmárá do svého zápisníku. Obrázek zkázy. Na černém pozadí vykotlané zuby pokroucených pařezů. Ale kluk má talent, to se musí uznat.

"To bude pozvánka na příští pochod. A nebo ne. Pověsím to před obchod. Aby všichni viděli, co se tu děje. A že musíme stromy chránit. A vysazovat. Jako v tom článku. Mami, kde to bylo...."

Kluk shrábne zápisník a tužku a s hlavou nakloněnou vpravo uhání dopředu. Nepřestává mluvit. Jára dostane hlad. Chytne Helenu kolem pasu a vlepí jí letmou pusu tam, kam dosáhne. Mohou pokračovat. Mýtina končí a paprsky slunce znovu pohltí listoví. Vzduch vlhne a děti větří vodu. Zrychlují a mizí z dohledu. Když se v dálce ozvou jejich nadšené výkřiky, tak je všem jasné, že došly k soutoku. U soutoku se rozdělá oheň a rodiny se roztrousí na stanoviště. Nejdřive jsou zabraná místa na stráni, ale není to špatné ani na kořenech a pařezech nad potokem. Chlapi vytahují nože a odřezávají tenké větve z keřů u cesty, ženy loví v batozích špekáčky a krotí nedočkavé děti. Některé z nich se už touto dobou brodí v potoku, vylézají z vody se zmáčenými lýtky a porovnávají, komu voda sahá nejvýš. Jsou tací, kteři si najdou nerušené místo a vytáhnou knihu. U ohně se mačká nejméně deset lidí, většina z nich sedí. Štiplavý dým nešetři nikoho z nich, ale nestěžují si.

"A víte, že můžete čistit vodu pomocí aktivního uhlí?"

Helena se usmívá, Joža sleduje, jak ze špekáčku odkapávají mastné kapky, Mila pokyvuje hlavou. Starší paní vedle Berta se rozesměje - a začne něco šeptat do ucha své sousedce.

"Takže až to teď uhasíme, tak to nahážeme do vody, a je to."

Teď se smějí obě. Joža zabručí, že nic podobného obvykle po kapsách nenosí. Bert se nenechá odradit:

"Tak můžeme vykopat díru v zemi. Na dno dáme nádobu a přikryjeme to...Třeba mým tričkem."

Prudce se zvedne a pustí prut z ruky.  Mila jej zachytí a šťouchne jeho koncem Berta do boku.

"Žádné tričko se sundávat nebude, včera jsem dovezl petky s vodou." Joža má v očích nevyřčenou otázku.

"Jo, pivo je tam taky."

Bert se s povzdechem usazuje na své místo. Zamyšleně kroutí prutem v dlani. U ohně se sedí dlouho a probere se ledasco. Děti lítají kolem s mastnými bradami a všechny voní stejně jako doutnající uhlíky. Když Mila hvízdne, shromáždí se kolem něj a perou se o lahve na vodu. Odbíhají k potoku a vrací se zpátky k ohništi. Ti, na které nezbylo, nosí vodu v dlaních a po cestě si ji lijí na promočené tenisky. Naposledy zamávají tábořišti a vrhají se na další brod.

Řeka Chvojnice se v mnoha zákrutech objevuje a zase mizí. Děti brody záměrně vyhledávají. Málokdo se vydá cestou do příkré stráně, i když pak může z výšky pokřikovat na tečky dole a těšit se z chvíle samoty. Pokud se jim podaří dojít až tam, kde je přechod obzvlášť složitý a přes potok vede pouze strouchnivělý nalomený kmen, čas se zastaví. Stromy šumí a děti výskají nadšením, když padají do vody a hrabou se z ní zpátky. Špinavé zadnice, prodřená kolena, čvachtající boty a absolutní štěstí. Bert drtí v zubech stéblo trávy a mává v ruce starým výtiskem novin.

"Prý přehrada. Tady? To přece nemůžou udělat. Je to tady přece chráněný."

Mila mlčí. Před rokem podepisoval petici. Ale bůh ví, jestli to k něčemu bude. Nám, starejm, možná jo. Ale jim...Cítí bezmoc. Vytáhne z kapsy pytlík bonbonů a zvedne jej nad hlavu. Děti natahují prsty, ale vysoký je jen Bert a toho bonbony vůbec nezajímají. Mila se nad dětmi slituje a položí kokyna do trávy.

Ke kantýně to už je necelý kilometr. Čeká je most přes soutok řeky Chvojnice a Oslavy, kde už se jejich skupina mísí s jinými turisty. Někteří se odvážně brodí - menší děti je závistivě pozorují ze břehu a těší se, že příští rok už půjdou s nimi. Mít tak vodu až u brady. To by bylo. Škoda, že to mamka s taťkou nedovolí. Úsek cesty ke kantyně děti nebaví. Žádný brod, žádný kořen ani padlý kmen, který by se dal přelézat. Rovná cesta a pořád do kopce. Když se před nimi objeví vysoká skála a nízká dřevěná chajda, unaveně dosednou na lavičky a na kameny pod skalou. Stačí jim ale pár minut, aby nabraly síly, a sotva jejich rodiče dosednou a vytáhnou z batohů chleba se salámem, už se šplhají nahoru.

"Toníku, nelez až tam, víš, jak to dopadlo vloni," křikne Helena za zeleným tričkem. Toník ji slyší.

"Neboj, už jsem velkej, už je mi šest roků. Už umím poslouchat." Helena se pousměje.

Joža ještě směrem ke skále pohrozí pěstí, ale pak se v klidu zakousne do chleba. Mila sedí u vody a usrkává z kelímku pivo. Pozoruje oblázky, které se lesknou pod hladinou a pozoruje Berta, který listuje ve starých novinách. Občas si něco zamumlá a zakroutí hlavou. Pak z novin vytrhne jednu stránku a vloží ji do deníku.

"Dáš mi to přečíst?" Bert zakroutí hlavou.

"Není to ještě celé. Chci ještě zdokumentovat trasu. Namaluji plánek a zakreslím do nich všechna důležitá místa. A taky živočichy. Věděl jsi, že tu žije mlok skvrnitý? Opravdu. Táta ho viděl. A taky mi říkal o té vodě. Je to pravda, můžeme to příště zkusit, s tou vodou. Stači vykopat díru v zemi a dát do ní nádobu...".

Mila zavírá oči. Pod ním zurčí potok, slunce hřeje tak akorát a Bert zalykavě chrlí slova, točí se v kruzích, ale postupně mluví čím dál tím měně naléhavě, až jeho slova přejdou v tlumený šepot a utichne úplně. Všechno už řekl.

 


18 názorů

Lakrov
17. 06. 2020
Dát tip
Zajímavý záznam z cesty, takový živý, autentický... a znepokojivý s ohledem na náš zmenšující se svět. Tip.

bixley
13. 06. 2020
Dát tip

Hezky vylíčená cesta postupně devastovanou přírodou, a to prostřednictvím Berta. takových akcí jsou spousty, jistě je každý zažil, vlastně na nich jakoby není nic zvláštního, ale tahle povídka nás vede k zamyšlení nad tím, jak se chováme a v čem žijeme. 


Kytiii
09. 06. 2020
Dát tip

Mě to přijde jak první kapitola společenského románu, kdy obyvatelé vestnice pomalu přihlížejí, jak se jim kolonizuje okolí... mohli by se tyranovi (nadnárodní společnosti, co narovnává koryta řek, staví dálnice/přehrady) vzepřít a bojovat... 

Je to překvapivě opravdu dobré...

díky * J.


K3
06. 06. 2020
Dát tip

Přečetl jsem si tvou povídku ještě jednou. Napsal jsem vyprávění... Ale zrovna tak se dá říct povídka. Beru zpět. Na tom ale nezáleží. Přírodovědec Bert tu působí jako z jiného světa, bezmála jako Don Quijote ve svém osamocení. Nenechá se odradit zmarem a jde si zarputile dál svou správnou cestou. Povídka by se mohla jmenovat Bertův pochod, protože to je jeho pouť, jeho road movie. Jen víc takových postav. Vše ostatní je vzhledem k její důležitosti podružné. Potom už jenom vypravěčka ho hezky doplňuje a ukazuje jak by dnes měly děti žít. Věřím, že se k téhle povídce jednou vrátíš a posuneš ji ještě dál. Stojí za to.


Tetřev
05. 06. 2020
Dát tip

Děkuji ti, Lakrove.


Lakrov
02. 06. 2020
Dát tip
Zajímavý záznam z cesty, takový živý, autentický... a znepokojivý s ohledem na náš zmenšující se svět. Tip.

K3
30. 05. 2020
Dát tip Gora

Hned je to lepší, přehlednější.


Tetřev
30. 05. 2020
Dát tip Gora

Odstavce jsou na světě. Zpřehledněno. Jsem si vědoma toho, že to je spíš líčení než povídka - jen jsem nevěděla, kam jinam zařadit.  Díky za názor.


K3
29. 05. 2020
Dát tip

Docela milé, potěšilo. I když to není povídka, spíš jen vyprávění, má svou atmosféru.

Je to ale psané hodně živelně, neuspořádaně. Dost chybí odstavce, ale ze všeho nejvíc vadí řazení uvozovek do odstavců. To se dá naučit z knížek. Okoukat. Jinak máš docela osobitý způsob psaní a je tvoje škoda s tím něco neudělat. T. Zamlouvá se mi postava Berta.


Gora
29. 05. 2020
Dát tip

avi PM a tobě dík!


Tetřev
29. 05. 2020
Dát tip

Bude mi ctí.

 


Gora
29. 05. 2020
Dát tip

Mohla bych dát do nominací na Prózu měsíce za květen? 


Tetřev
29. 05. 2020
Dát tip Gora

Goro, děkuji za názor. Zkusím text trochu zeštíhlit...

 


Gora
29. 05. 2020
Dát tip

Píšeš dobře, krátké věty místy rychleji posouvají děj, tvůj způsob psaní se mi líbí. Matoucí je větší počet jmen v textu, musím se opakovaně vracet a zkoumat, kdo je kdo - dítě? dospělý?

Odstavec, který začíná řekou Chvojnicí, je pro mne méně přehledný než předchozí děj, i když i předtím vzpomínáš na události, které se odehrály jindy. Povídce by nejspíš prospělo zmenšit některé -  velké - neprostupné odstavce.

Závěr nejednoznačný, v náznacích. Pěkná povídka, trochu tajemná, jako by ze starších časů.

Nějaké překlepy, které odhalíš sama:-)Tip.

......

Mítina končí - mýtina


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru