Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+1 neviditelných
Tichá místa
datum / id01.06.2020 / 507514Vytisknout |
autorStargazer
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaPsychologické
zobrazeno199x
počet tipů4
v oblíbených1x
Prolog

Když morová nákaza vpadla do Evropy a plíživá smrt pozřela pětinu obyvatelstva, něco se v lidech zlomilo. Nikdo přesně nevěděl, odkud to přišlo, ale najednou to bylo všude. Lidé se začali jeden druhého štítit...

Tichá místa

           Vyhýbali se setkání, přestali vycházet z domu, města se vyprázdnila, obchody zely prázdnotou. S maskou přes obličej člověk udával člověka, soused souseda, přítel přítele, manžel manželku. Policie v ulicích pendreky ubíjela nakažené. Rozklad a gangréna duše.

            Lidé si postupně začali hledat svá tichá místa. Někdo se celý čas skrýval v garáži, jiný četl Vojnu a mír, třetí si denně do pasu svlečený podmaňoval Lysou horu. Zbytek zpoza okenních tabulek s jazykem smočeným v lahvi sledoval čerstvé jarní listí k novému životu se probouzejících lip. Zrodilo se bezčasí. Den začínal s jediným možným smyslem - aby byl prožit. Bez cíle, bez budoucnosti, bez minulosti. A člověku se právě v těchto chvílích chtě nechtě zjevoval v plné kráse, či obludnosti jeho opravdový, skutečný život. Bylo třeba rychle od toho všeho uprchnout pryč. Jenže kam chcete sami před sebou utéct?

            Vybavila se mi vzpomínka na jedno staré tábořiště. V místech mého mládí, skryté v olšových křoviskách hluboko v polích, kam nevede žádná cesta, leží pokorně civilizací netknuté už od dob našich dědů. Říká se tam tomu Vinohrady, přestože si nikdo z pamětníků nevzpomíná, že by se tam jaké víno kdy pěstovalo. Zvláštní, jak v sobě některá místa nesou ničím nepostihnutelný a zdánlivě bezvýznamný odkaz.

            Napadlo mě, že to místo ukážu dětem. Vyhloubili jsme ohniště, ohraničili ho kameny, z pařezů vyrobili lavičky a okolí osázeli mladými jehličnany. Na mohutný rozeklaný dub jsme zavěsili starou pneumatiku jako houpačku. Učím kluka milovat oheň. Jakmile se naučíme milovat živly, jsme zas o kus dál v chápání života.

Celé nekonečné dny prosedím u ohně, v kotlíku bublá horké kafe. Ze stráně koukám na modrozelený rybník. Kdysi tam nebýval, takhle z výšky připomíná horské pleso. Ani rybářská bašta dole dříve nestála. Všechno se za pochodu mění a člověk to ani nestačí vnímat. Konečně zbývá trochu času na čtení, pozvolna brouzdám nekonečnými vlnami Tichého Donu. Při závanu západního větru na mě sněží bílé květy jabloní. Za hlavou voní borový les, jeho nálety zaplavily louku malými borovičkami, mezi nimiž v houfech zmateně bzučí včely. I fauna je zde neobvyklá. Po hladině rybníka se prohání párek labutí, ve stromoví hnízdí volavky. Kolem ohniště střídavě poletují motýli nejrůznějších barev: žlutí, modří, bílí i dohněda zbarvená paví oka. V trávě sem tam zašustí ještěrka.

            Jsme tu už celé měsíce. Je ukrutné sucho, čekáme na déšť jako na smilování. Stromům fatálně chybí vláha. A zdá se, že i lidstvo potřebuje nový impuls. Déšť každou věc v přírodě vrací na její místo. Kámen usadí do hlíny, zvířata zažene do nor, z květin spláchne pyl, z cesty prach a z člověka možná smyje jeho hříchy. Jako dítě jsem nerozuměl tomu, proč stařeček vždycky sedával u přiotevřeného okna a nábožně do sebe nasával vůni májového deště. Dnes už to chápu.

            Jediné, co narušovalo naši šťastnou izolaci od okolního světa, byl muž, kterého jsem viděl, jak několikrát za den šlape do kopce po pěšině asi sto metrů od našeho tábořiště. Na zádech tahal objemné dvacetilitrové vědro, v němž nosil vodu z rybníka někam nahoru do kopců.

            „Dobrý den!“ odhodlal jsem se jednou, když už moje zvědavost přerostla únosnou mez, muže oslovit.

            „Dobrej,“ nenechal se ze stoického klidu vyvést kolemjdoucí.

            „Promiňte, ale nedá mi to se nezeptat, už několik týdnů vás s dětmi pozorujeme a ony jsou hrozně zvědavé. Kam pořád chodíte s tou vodu?“

            „Jestli vás to zajímá, pojďte klidně se mnou.“

            Stoupali jsme společně nahoru po rozkvetlé stráni, porostlé tisíci květin, a já se sám před sebou styděl, že z nich rozeznám jen nepatrný zlomek. Když jsme vystoupili přes terasovitou stráň, rozevřel se před námi pohled na alej zvláštně rostlých stromů. Na kmeni všech čtrnácti bříz byly ponechány jen dvě vodorovně rostoucí větve, uřezány každá asi ve dvoumetrové délce. A podobně také kmeny byly od průsečíku nahoru zkráceny zhruba na dva metry. Takto upravené vypadaly stromy jako sněhobílé živé kříže. Jejich ramena teď zjara obrůstala zelenými lístky a jehnědami. Na horizontu mezi poli působily jako magické symboly splynutí člověka s přírodou, rostlinami, zvířaty, Bohem.

            „Tak tady bydlím,“ špitl děda a prstem ukázal na chýši ukrytou mezi stromy přilehlého ovocného sadu. „Pojďte, projdeme se trochu. Tady čtu, píšu, medituju, v mezičase se procházím mezi stromy, zalévám je, zařezávám suché větve. Obcházím sadem a zírám na čerstvé mladé výhonky, které vyrážejí z proschlých kmenů jako z kamene. Podívejte, z větve, co jsem předevčírem uřízl, vytékají kapky vody,“ nechal stéct kapku po dlani a ukazoval ji dětem. „Tak hluboko v nás je ukryt život! Stačí jen rozeznat kde. Čechov tvrdil, že kdyby se nestal spisovatelem, určitě by byl sadařem. Vidím to podobně.“

            Děti ten zázrak života nechal pochopitelně zcela chladnými. Právě hrály na honěnou, instinktivně kličkovaly mezi ovocnými stromy a já tiše uvažoval, kolik úsilí ještě budu muset vynaložit v boji s ďáblem v nich.

            „To všechnu vodu taháte až zezdola od rybníka? Má smysl se takhle mořit?“ zeptal jsem se trochu drze, když jsem letmým pohledem prohlédl starcovo opotřebované tělo.  

            „A co na světě vlastně dává smysl? Jestli vůbec něco, tak je to právě tohle,“ odvětil bez náznaku urážky. „Vždycky, když člověk sází stromy, nedělá to pro sebe, ale pro budoucí generace, pro děti, jako jsou ty tvoje. Všiml sis těch borovic vedle vašeho tábořiště? Pamatuju si ještě, jak byly ještě úplně malé. A ty ořešáky jsme zhruba před čtyřiceti lety sadili ještě s tvým dědou. Byl to dobrej chlap. Stromy píší historii, ne my lidé.“

            „Tati, vzpomínáš, když jsme byli ještě malí, jak jsme na zahradě vždycky vylezli na ten vysoký ořech, a tys na nás křičel, abysme okamžitě slezli, že spadneme, a brácha jednou žuchl z té výšky na zem a vyrazil si zub?“ vstoupila nám do hovoru dcerka.    

            „Dětství končí, když naše děti začnou mluvit v minulém čase,“ mrkl na mě lišácky stařec. V jeho pohledu se zračila nezměrná zkušenost a snad i jakási směs životní moudrosti a klidu. Ten člověk celou duší a celou svou bytostí vnímal a cítil přírodu.   

            „Tak se mi zdá, že dospělost není dobré místo pro život,“ naoko jsem se ušklíbl, abych mu pohotově vrátil jeho bonmot. „Máte tu klid, to se musí uznat, ani pandemie sem k vám nepronikla.“

            „Cože? Jaká epidemie?“ podíval se na mě s vyjeveným obličejem.

            „No, ta nemoc, co přišla z Asie, vyplenila obchody, zavřela školy, zahnala lidi do lesů…“

            Nechápavě na mě koukal. Nemoc kosila lidstvo po milionech, byly jí plné noviny, televize, rádia a ten blažený člověk vůbec o ničem nevěděl. Smyslem jeho života bylo nabírat vodu z rybníka, tahat se s ní několikrát denně stovky metrů po stráni a pozorovat, jak se jeho stromy mají směle k životu.

            Spustil se déšť a začalo jemně poprchat. Vzal jsem zavděk úkrytem v poustevníkově chýši. Všude se rozhostilo uklidňující ticho. V hlavě jsem měl zmatek. Neštítili se lidé sami sebe už dávno před nákazou? Je poustevnictví cesta, anebo je to jen zbabělý únik? Bylo snad lidstvo v agónii už předtím, než celé to šílenství propuklo?

            „Děcka, až umřu - teda ne že bych se už chystal - ale přeci jen až  jednou umřu, chtěl bych, abyste mě pohřbili pod jedním z těch živých křížů,“ pronesl jsem k deštěm zkrápěným, ale v tom okamžiku absolutně šťastným dětem.

Všichni asi máme někde svá tichá místa. Buď kdesi hluboko uvnitř, anebo vně nás samých. Či snad v našich dětech? Já už si své tiché místo našel…




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.06.2020 22:36:43dát kritice tipStargazer

Určitě!

26.06.2020 21:37:25dát kritice tipK3

Chtěl bych nominovat do povídky měsíce, jestli souhlasíš.

10.06.2020 17:43:00dát kritice tipStargazer

Tak to máme společného favorita... :-)

10.06.2020 17:30:32dát kritice tipK3

Já taky, ale sázím na boha.

10.06.2020 17:14:53dát kritice tipStargazer

K3, ano, věřím v Boha. A proto věřím i v ďábla, ba co víc, jsem přesvědčený, že minimálně kousek z něho je součástí každého z nás... a možná svádějí nekonečný, věčný boj o naši duši.

10.06.2020 16:56:11dát kritice tipK3

O tom ďáblovi. Jde o to jestli v něho věříš nebo ne, potom musíš nutně věřit i v boha, jinak by to byla parafráze, takže to je vlastně o bohu.

05.06.2020 14:45:58dát kritice tipstromeček

vychoval jsem pět dětí a vím celkem přesně, že některé věci lze zobecnit jen čistě teoreticky, praxe nám do toho totiž pravidelně hází vidle :-)

05.06.2020 14:31:52dát kritice tipStargazer

Ta debata nebyla o mužském a ženském názoru na věc, ale o dvou rozdílných pohledech na výchovu dítěte ve 21. století obecně...

05.06.2020 13:20:11dát kritice tipstromeček

Tak jsme se dostali od podobenství k poslání a poměřování mužského a ženského pohledu na věc...:-).....moc zajímavá debata

04.06.2020 11:10:06dát kritice tipStargazer

Hm. Zajímavý pohled. Nevím, jestli ty děti s ním vůbec samy chtějí bojovat, anebo je to práce pro nás rodiče. Co když si zvnitřní pocit, že "vše je dovoleno". 

04.06.2020 11:05:54dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

To přece nepopírám... ale ne každý "pozorovatel" si v duchu říká, že s tím ďáblíkem v dětech bude mít ještě spoustu práce. Jiné by bylo vyjádřit, že ony /děti/ budou muset vynaložit dost úsilí na jeho "zvládnutí"... takže - nezavírám oči.

04.06.2020 10:04:28dát kritice tipStargazer

Lastgaspe, díky moc. Slovo "poslání" v souvislosti s jeho povídkou každého autora zahřeje na tvůrčí duši. 

04.06.2020 10:03:20dát kritice tipStargazer

Goro, ale v každém člověku je přece alespoň malilinkatý kousíček ďábla, třebaže vedle neporovnatelně většího množství toho krásného a divokého. Já před tím jen nezavírám oči...  

02.06.2020 16:09:11dát kritice tiplastgasp

Vidím v tom poslání. Jestli je mnohoslovné, nebo nerozvité snad není důležité. K3 to vyjádřil nejtěsněji k tvé myšlence. Bezva.

02.06.2020 14:29:25dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Některé věty a pasáže jsou skutečně moc dořečené, ale celkově jako určité poselství je tvá povídka smysluplná a s dávkou poetiky napsaná. Co mi vadí asi nejvíc - věta:

...a já tiše uvažoval, kolik úsilí ještě budu muset vynaložit v boji s ďáblem v nich.

jako by výchova dětí byla "vymítání ďábla", bez respektu k tomu krásnému, třeba i divokému, co každé z nich v sobě má - což souzní s některými tvými předchozími texty, ale to jen na okraj.

Přimlouvám se za méně " obecných úvah" a více náznaků v textu. Pozvedání ducha a poetiky není nikdy dost, a ty máš v toto dílku, které bych také ráda viděla více rozpracované a delší, k tomu dobře nakročeno.

 

02.06.2020 14:24:20dát kritice tipK3

Jedna břízka nám vyklíčila na parapetu. Už je v sadě a má 10 metrů. Všechno co vyklíčí z náletu se snažím udržet i já.

02.06.2020 13:35:49dát kritice tipStargazer

K3, díky, že jsi povídku neodhodil a dočetl až do konce. Ano, je to podobenství a zamyšlení nad naší dobou. Ta "nákaza" je jen rámec a jakýsi odrazový můstek. Dnes jsem byl sadit břízy... stromy mě stále nepřestávají vyvádět z úžasu. Kam se na ně hrabeme :-)

02.06.2020 13:32:40dát kritice tipStargazer

Je pravda, že ta doslovnost je mi vytýkána poměrně často a zřejmě i oprávněně. Nedaří se mi ale najít tu míru, kdy čtenář bez dovysvětlení ještě pochopí, o čem to celé vlastně je. Ne každý je naladěn na stejnou vlnovou délku jako K3, který rozumí, o čem v povídce vyprávním.

02.06.2020 10:12:53dát kritice tipMajaks

Docela fajn. Pripada mi to ale moc kratky, a neprijemne doslovny, vsechny ty myslenky, menici se svet a smysly zivota se prece daji vyjadrit implicitne. Takhle je z toho takova divna prirucka. 

02.06.2020 08:33:52dát kritice tipK3

Jsou v nich i ty kříže, alespoň já je tam vidím:).

02.06.2020 08:20:27dát kritice tipK3

Přiznávám, že jsem z povídky byl dost rozpačitý, hlavně z první části. Dokud jsem si neuvědomil, že jde vlastně o podobenství. Asi to moc nezaujme, ale je to škoda, protože nakonec jsem zjistil jakou to má hloubku. Jistě tam je příměr s dnešní krizí. V době moru se označovaly domy s nakaženými bílými kříži, že? Ano, nakonec si lidi hledají svá klidná místa, aby se odtrhli od lidí, je jich moc. Často se stěhují na vesnice jako k nám. Staví domy, obklopi se vysokým betonovým plotem a za ním si pěstují svoje mrtvé trávníky. Zase špatně. Nechápou, že skutečná příroda a sounáležitost s ní je někde jinde. Druhá půlka mě nadchla. Jako by byla o mně. Jsem totiž ovocnář, celý život sázím stromy, roubuju. Mám asi dvacet arů v místě zcela nevhodném pro jejich pěstování. Namrzají, v létě trpí suchem. Často i já běhám s konví aby mi ty čerstvě vysazené neuschly. Takže vím co je to zmar. Přesto se o ně starám a mám je rád, protože v nich a v té práci je přesně ta moudrost a filozofie jak o ní tady píšeš. Mohl by to potvrdit určitě i Jarda "revírník." Stromy jsou úžasné, je v nich toho tolik...

Proto jsem nakonec tvou povídku přijal jako velice zdařenou. Určitě si zaslouží víc pozornosti a bude dobré ji nominovat do příštího kola PM, aby si ji přečetlo víc lidí.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.