Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+3 neviditelných
Tichá místa
datum / id01.06.2020 / 507514Vytisknout |
autorStargazer
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaPsychologické
zobrazeno546x
počet tipů7
v oblíbených2x
Prolog

Když morová nákaza vpadla do Evropy a plíživá smrt pozřela pětinu obyvatelstva, něco se v lidech zlomilo. Nikdo přesně nevěděl, odkud to přišlo, ale najednou to bylo všude. Lidé se začali jeden druhého štítit...

Tichá místa

           Vyhýbali se setkání, přestali vycházet z domu, města se vyprázdnila, obchody zely prázdnotou. S maskou přes obličej člověk udával člověka, soused souseda, přítel přítele, manžel manželku. Policie v ulicích pendreky ubíjela nakažené. Rozklad a gangréna duše.

            Lidé si postupně začali hledat svá tichá místa. Někdo se celý čas skrýval v garáži, jiný četl Vojnu a mír, třetí si denně do pasu svlečený podmaňoval Lysou horu. Zbytek zpoza okenních tabulek s jazykem smočeným v lahvi sledoval čerstvé jarní listí k novému životu se probouzejících lip. Zrodilo se bezčasí. Den začínal s jediným možným smyslem - aby byl prožit. Bez cíle, bez budoucnosti, bez minulosti. A člověku se právě v těchto chvílích chtě nechtě zjevoval v plné kráse, či obludnosti jeho opravdový, skutečný život. Bylo třeba rychle od toho všeho uprchnout pryč. Jenže kam chcete sami před sebou utéct?

            Vybavila se mi vzpomínka na jedno staré tábořiště. V místech mého mládí, skryté v olšových křoviskách hluboko v polích, kam nevede žádná cesta, leží pokorně civilizací netknuté už od dob našich dědů. Říká se tam tomu Vinohrady, přestože si nikdo z pamětníků nevzpomíná, že by se tam jaké víno kdy pěstovalo. Zvláštní, jak v sobě některá místa nesou ničím nepostihnutelný a zdánlivě bezvýznamný odkaz.

            Napadlo mě, že to místo ukážu dětem. Vyhloubili jsme ohniště, ohraničili ho kameny, z pařezů vyrobili lavičky a okolí osázeli mladými jehličnany. Na mohutný rozeklaný dub jsme zavěsili starou pneumatiku jako houpačku. Učím kluka milovat oheň. Jakmile se naučíme milovat živly, jsme zas o kus dál v chápání života.

Celé nekonečné dny prosedím u ohně, v kotlíku bublá horké kafe. Ze stráně koukám na modrozelený rybník. Kdysi tam nebýval, takhle z výšky připomíná horské pleso. Ani rybářská bašta dole dříve nestála. Všechno se za pochodu mění a člověk to ani nestačí vnímat. Konečně zbývá trochu času na čtení, pozvolna brouzdám nekonečnými vlnami Tichého Donu. Při závanu západního větru na mě sněží bílé květy jabloní. Za hlavou voní borový les, jeho nálety zaplavily louku malými borovičkami, mezi nimiž v houfech zmateně bzučí včely. I fauna je zde neobvyklá. Po hladině rybníka se prohání párek labutí, ve stromoví hnízdí volavky. Kolem ohniště střídavě poletují motýli nejrůznějších barev: žlutí, modří, bílí i dohněda zbarvená paví oka. V trávě sem tam zašustí ještěrka.

            Jsme tu už celé měsíce. Je ukrutné sucho, čekáme na déšť jako na smilování. Stromům fatálně chybí vláha. A zdá se, že i lidstvo potřebuje nový impuls. Déšť každou věc v přírodě vrací na její místo. Kámen usadí do hlíny, zvířata zažene do nor, z květin spláchne pyl, z cesty prach a z člověka možná smyje jeho hříchy. Jako dítě jsem nerozuměl tomu, proč stařeček vždycky sedával u přiotevřeného okna a nábožně do sebe nasával vůni májového deště. Dnes už to chápu.

            Jediné, co narušovalo naši šťastnou izolaci od okolního světa, byl muž, kterého jsem viděl, jak několikrát za den šlape do kopce po pěšině asi sto metrů od našeho tábořiště. Na zádech tahal objemné dvacetilitrové vědro, v němž nosil vodu z rybníka někam nahoru do kopců.

            „Dobrý den!“ odhodlal jsem se jednou, když už moje zvědavost přerostla únosnou mez, muže oslovit.

            „Dobrej,“ nenechal se ze stoického klidu vyvést kolemjdoucí.

            „Promiňte, ale nedá mi to se nezeptat, už několik týdnů vás s dětmi pozorujeme a ony jsou hrozně zvědavé. Kam pořád chodíte s tou vodu?“

            „Jestli vás to zajímá, pojďte klidně se mnou.“

            Stoupali jsme společně nahoru po rozkvetlé stráni, porostlé tisíci květin, a já se sám před sebou styděl, že z nich rozeznám jen nepatrný zlomek. Když jsme vystoupili přes terasovitou stráň, rozevřel se před námi pohled na alej zvláštně rostlých stromů. Na kmeni všech čtrnácti bříz byly ponechány jen dvě vodorovně rostoucí větve, uřezány každá asi ve dvoumetrové délce. A podobně také kmeny byly od průsečíku nahoru zkráceny zhruba na dva metry. Takto upravené vypadaly stromy jako sněhobílé živé kříže. Jejich ramena teď zjara obrůstala zelenými lístky a jehnědami. Na horizontu mezi poli působily jako magické symboly splynutí člověka s přírodou, rostlinami, zvířaty, Bohem.

            „Tak tady bydlím,“ špitl děda a prstem ukázal na chýši ukrytou mezi stromy přilehlého ovocného sadu. „Pojďte, projdeme se trochu. Tady čtu, píšu, medituju, v mezičase se procházím mezi stromy, zalévám je, zařezávám suché větve. Obcházím sadem a zírám na čerstvé mladé výhonky, které vyrážejí z proschlých kmenů jako z kamene. Podívejte, z větve, co jsem předevčírem uřízl, vytékají kapky vody,“ nechal stéct kapku po dlani a ukazoval ji dětem. „Tak hluboko v nás je ukryt život! Stačí jen rozeznat kde. Čechov tvrdil, že kdyby se nestal spisovatelem, určitě by byl sadařem. Vidím to podobně.“

            Děti ten zázrak života nechal pochopitelně zcela chladnými. Právě hrály na honěnou, instinktivně kličkovaly mezi ovocnými stromy a já tiše uvažoval, kolik úsilí ještě budu muset vynaložit v boji s ďáblem v nich.

            „To všechnu vodu taháte až zezdola od rybníka? Má smysl se takhle mořit?“ zeptal jsem se trochu drze, když jsem letmým pohledem prohlédl starcovo opotřebované tělo.  

            „A co na světě vlastně dává smysl? Jestli vůbec něco, tak je to právě tohle,“ odvětil bez náznaku urážky. „Vždycky, když člověk sází stromy, nedělá to pro sebe, ale pro budoucí generace, pro děti, jako jsou ty tvoje. Všiml sis těch borovic vedle vašeho tábořiště? Pamatuju si ještě, jak byly ještě úplně malé. A ty ořešáky jsme zhruba před čtyřiceti lety sadili ještě s tvým dědou. Byl to dobrej chlap. Stromy píší historii, ne my lidé.“

            „Tati, vzpomínáš, když jsme byli ještě malí, jak jsme na zahradě vždycky vylezli na ten vysoký ořech, a tys na nás křičel, abysme okamžitě slezli, že spadneme, a brácha jednou žuchl z té výšky na zem a vyrazil si zub?“ vstoupila nám do hovoru dcerka.    

            „Dětství končí, když naše děti začnou mluvit v minulém čase,“ mrkl na mě lišácky stařec. V jeho pohledu se zračila nezměrná zkušenost a snad i jakási směs životní moudrosti a klidu. Ten člověk celou duší a celou svou bytostí vnímal a cítil přírodu.   

            „Tak se mi zdá, že dospělost není dobré místo pro život,“ naoko jsem se ušklíbl, abych mu pohotově vrátil jeho bonmot. „Máte tu klid, to se musí uznat, ani pandemie sem k vám nepronikla.“

            „Cože? Jaká epidemie?“ podíval se na mě s vyjeveným obličejem.

            „No, ta nemoc, co přišla z Asie, vyplenila obchody, zavřela školy, zahnala lidi do lesů…“

            Nechápavě na mě koukal. Nemoc kosila lidstvo po milionech, byly jí plné noviny, televize, rádia a ten blažený člověk vůbec o ničem nevěděl. Smyslem jeho života bylo nabírat vodu z rybníka, tahat se s ní několikrát denně stovky metrů po stráni a pozorovat, jak se jeho stromy mají směle k životu.

            Spustil se déšť a začalo jemně poprchat. Vzal jsem zavděk úkrytem v poustevníkově chýši. Všude se rozhostilo uklidňující ticho. V hlavě jsem měl zmatek. Neštítili se lidé sami sebe už dávno před nákazou? Je poustevnictví cesta, anebo je to jen zbabělý únik? Bylo snad lidstvo v agónii už předtím, než celé to šílenství propuklo?

            „Děcka, až umřu - teda ne že bych se už chystal - ale přeci jen až  jednou umřu, chtěl bych, abyste mě pohřbili pod jedním z těch živých křížů,“ pronesl jsem k deštěm zkrápěným, ale v tom okamžiku absolutně šťastným dětem.

Všichni asi máme někde svá tichá místa. Buď kdesi hluboko uvnitř, anebo vně nás samých. Či snad v našich dětech? Já už si své tiché místo našel…




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

20.07.2020 22:10:54dát kritice tipStargazer

Žádná jiná verze není. Smazal a opakovaně vložil jsem to tehdy, myslím, kvůli přelomu měsíce.

A mimochodem, já miluju děti. Přiznávám že teda hlavně ty svoje. Ale to je na další (pro někoho) bizarní diskuzi :-)

20.07.2020 20:33:33dát kritice tipLuzz

mimochodem, ta diskuze kvaj/stargazer je opravdu bizarní. ale už mizim.

20.07.2020 20:27:05dát kritice tipLuzz

nepamatuju si už, co jsem ti psala k první verzi (kterou jsi z nějakýho podivnýho důvodu smazal a hned pak vložil znovu), ale zřejmě to bylo něco ve smyslu - příliš doslovné rádoby filosofování o životě a těch pravých hodnotách. plus tvoje nezbytné poznámky o dětech, které mají ďábla v těle. (byla jsem obviněna z předpojatosti).

po druhém přečtení to vidím podobně.

 

 

20.07.2020 17:40:11dát kritice tipK3

Vždyť každý z nás se odpojuje a zalézá si do toho svého. Dřív žili v rozšířených rodech. 

20.07.2020 16:56:06dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Protože když člověk žije pořád ve stejném koloběhu, tak ho spousta věcí nenapadne. To není útěk.

20.07.2020 16:16:05dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

To je jedno, každopádně je to útěk. Člověk se buď umí problémům postavit a snaží se s nimi vypořádat, a pak žije každý den, anebo před nimi utíká, a pak jen čeká na smrt, ať už myslí na kohokoli nebo na cokoli. Samozřejmě nelze jít pokaždé hlavou proti zdi, ale když člověk uhne nebo uteče, musí si být vědom toho, co dělá. Činit však z uhýbání a útěků filozofii nebo dokonce poselství, to neberu.

Někde na chalupě, stranou od každodenních povinností, je to samé, jako zpíval Wabi Daněk  "...ten uhlík to je jistota, že všední dny člověka neumoří, čas od času se podívá a řekne, je to dobrý, ještě hoří..." A já se ptám, proč jsou každodenní povinnosti zlé nebo úmorné? Proč je nevykonávat tak, aby je člověk jako povinnosti necítil?

 

20.07.2020 15:59:00dát kritice tipStargazer

Tímto je naplněn hlavní cíl veškerého mého psaní, tedy že o významu mé povídky dokáže pár čtenářů takto diskutovat. Díky K3, Bixley a Kvaji

Že v mým textech forma téměř vždy zaostává za obsahem je zjevné a připomínky jsou tedy zcela na místě. Ta přírodní první polovina po prologu je taková neobratně zachycená imprese.

20.07.2020 15:32:13dát kritice tipbixley
redaktor prózy

P.S. Ta prvnípůlka tak skvele napsaná není...

20.07.2020 15:22:55dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Nesmíš to brát tak doslova. Jde spíš o to změnit prostředí, třeba někde na chalupě, stranou od každodenních povinností...

20.07.2020 15:14:05dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Podle mě vidíš, Karle, středověk dnešníma očima. Lidé ve středověku nebyli v moderním smyslu svobodní. Člověk byl vázán na místo, kde se narodil do určitého ekonomického postavení, které mu garantovalo živobytí určené tradicí v dané hierarchií. A když přišel mor, bránili se lidé proti němu, jak uvádějí dějinné prameny, například zaříkáváním, pálením kadidla, doporučovalo se i záměrně se infikovat jinou zlou chorobou (například lues, tedy příjicí čili syfilisem), neboť mor prý napadal radši zdravé lidi. A když už mor člověk měl, vypalovaly se vředy, nebo se pouštělo žilou a odváděly se tak z těla spolu s krví špatné šťávy. A za všech okolností bylo důležité se modlit a svěřit se do rukou božích. To poslední přitom nebyla žádná fráze, ale zcela zásadní věc. Ve středověku totiž bylo mnoho bolesti a utrpení, ale církev jej činila snesitelnějším tím, že je vysvětlovala jako důsledek hříchu Adamova a individuálních hříchů každého člověka, a zároveň ujišťovala jedince a své nepodmíněné lásce ke všem a nabízela cestu, jak nabýt přesvědčení, že mu Bůh odpouští a že ho miluje. Vymanit se z pospolitosti bylo ve středověku téměř nemožné, a pokud tak někdo učinil, byl vyvržen ze společnosti i z lůna církve, což bylo faktické odsouzení k smrti.

20.07.2020 14:46:49dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Co je nějaký čas? Kromě toho dělá v přírodě binec a ohrožuje ji rozděláváním ohně, kde nemá.

20.07.2020 14:35:22dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ale nezaleze, jen na nějaký čas, aby se na chvilku zastavil a popřemýšlel.

20.07.2020 14:23:20dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

To těm druhým ohromně pomůže, když na ně bude myslet člověk, který před problémem zaleze někam do křoví, aby od nich byl izolován. V tom je to poselství?

20.07.2020 12:22:19dát kritice tipK3

Mně to zaujalo od začátku. Vidím středověk-mor, lidi se navzájem štítí, pryč je pospolitost. Přeběhneš most věků. Zdá se najednou tak krátký... Záleží na představivosti, jakou kdo má.

20.07.2020 10:11:33dát kritice tipStargazer

Prvná část je možná až příliš popisná. Jak říkáš, to hlavní je ve druhé části. 

Díky, Bixley!   

 

20.07.2020 08:21:53dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Trochu souhlasím s předřečníky, zaujala mě spíš až druhá polovina. Ale jako poselství, že by si každý z nás měl najít to své tiché místo, kde se usebere, utřídí si myšlenky, bude myslet na přírodu a na druhé a ne jenom na sebe a svůj prospěch, tuto povídku považuju za skvěle napsanou.

19.07.2020 23:55:44dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

ok

19.07.2020 20:42:33dát kritice tipStargazer

Proč by jako součástí paraboly nemohla být současně také hyperbola? Ale fajn, dodiskutováno :-) 

19.07.2020 14:18:09dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Podobenství čili parabola je v podstatě vyjádření obecné myšlenky (ponaučení) pomocí podobného příběhu. Jakou obecnou myšlenku tvůj příběh vyjadřuje? Teď si uvědomuji, že si podobenství čili parabolu nazval zároveň haporbolou, tedy nadsázkou, což je úsměvné. Navrhuji debatu ukončit, protože se do problému stále více zaplétáš, a není mým úmyslem tě do takové pozice dostávat.

19.07.2020 13:43:31dát kritice tipStargazer

No, právě proto je to podobenství. Jakási subjektivní přestava, tak jak situaci vnímá a rozpracovává autor. Tam není co reálně měřit mírou zkázy.  

19.07.2020 12:35:40dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Teď není žádné sucho.

19.07.2020 12:34:34dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Zkázy? Podle toho, co píšeš, nemáš představu, jak by taková zkáza vypadala.

19.07.2020 12:09:44dát kritice tipStargazer

Podobenství zkázy. Ale to je jedno.

Kdo nechce vidět, neuvidí.

19.07.2020 12:06:42dát kritice tipK3

Například u nás, ač písek jsou louky plné květin. U jabloní je zvláštní, že nejdřív listy žloutnou podle intenzity sucha u některých stromů částečně, u některých naráz. Žluté opadávají. Mnohdy znovu raší a narostou nové. Je zajímavé to pozorovat jak se i ty stromy přizpůsobují a traviny a květiny také. Modré suchomilné traviny...

19.07.2020 11:52:58dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Ou ou. Podobenství, hyperbola, metafora - proboha čeho?

Mírně přibarvil? Zkusil sis v tom olšovém křoví žít týden v tom duchu, jak jsi to popsal?

19.07.2020 11:47:40dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Některé ano, ale v povídce se píše o louce s tisíci květin. V tom případě se ale nejedná o některé květiny.

19.07.2020 11:15:18dát kritice tipStargazer

Já přijímám kritiku, rozhodně si nemyslím, že píšu nějaké světoborné texty. Některé výtky, co jsou uvedeny komentátory výše, respektuji a vnímám, že na nich může být leccos pravdivého.

Ale kritika nelogičnosti v popisu přírody, kterou jsem prakticky pozoroval a zaznamenal, možná snad místy jen mírně přibarvil, mi přijde absurdní. Zvláště v kontextu toho, že ta povídka není realistická, je to hyperbola, podobenství, metafora.

19.07.2020 11:11:58dát kritice tipK3

S tím bych s tebou, Jardo, polemizoval. Některé květiny a je jich dost, snáší sucho mnohem lépe než stromy.

19.07.2020 10:51:37dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

V literatuře je dovoleno vše. No jistě, ale když v jednom textu smícháš různé žánry a typy, velmi pravděpodobně ti vznikne nevábný eintopf. Já jsem například v této soutěži ocenil povídku "Návštěva hlavního města" od autora UchoNaKoleji a po žádné logice jsem v ní nepátral. Jenže ta povídka je od začátku do konce, dejme tomu, surrealistická, čili založená na různě absurních či bizarních obrazech. Tvoje povídka se ale tváří veskrze jako realistická, proto mi v ní vadí nelogičnosti.

Například kdyby sis odpustil ty pasáže o moru a jeho důsledcích, beztak jsou tvé představy v tomto směru podle mého naivní, a odboural i snahu vysvětlovat jakékoli souvislosti (nelze vysvětlit jen něco a zbytek ne), a soustředil se jen na ona tichá místa a líčení krajinných obrazů, nejspíš bys napsal parádní povídku.

Jak jsi mi popsal onu scenérii v příspěvku, na který teď reaguji, jde o něco zcela jiného než v povídce samotné, a nějak takto popsanou verzi bych bral bez řečí. Také jde o to, co psala Gora, aby nebylo důležité, jestli jste na onom místě byli měsíce nebo hodinu. Jenže ty píšeš, že měsíce, takže jsi pro to měl nejspíš důvod, ale pak to vyhlíží jako nesmysl.

Jezdil jsem tábořit už v dětství s rodiči, na prahu dospělosti jsem pak často jezdil čundrovat, takže důvěrně znám půvaby i úskalí podobných aktivit a z toho hlediska mi přijde tvoje líčení dost směšné.

K tvé otázce, jestli jsou na loukách květiny, když je sucho, mohu uvést, že když je sucho, až vadnou stromy, tak kytky opravdu nejsou a tráva je žlutá až šedá. Snad sem tam nějaká odolnější kytka vykvete, ale louka s tisíci květin je nesmysl. Nepleť sem mediální kecy o extrémním suchu poslední tři roky a podívej se, jak skutečně příroda reaguje.

Ale dobře, klidně můžeš mé připomínky odmítnout, popřít, nevidět nelogičnosti, na které upozorňuji. K čemu je ti to ale dobré? Prospívá to možná onomu "ješitnému", co je každém z nás, ale určitě ne tvému literárnímu projevu.

19.07.2020 10:02:07dát kritice tipStargazer

Probůh, vždyť je to literatura a v ní je vše dovoleno.  :-) Dnes jsem shodou okolností dočetl Grassův Plechový bubínek a tam není logického zhola nic.

Tak ještě jednou z autorské férovosti. Pro nedostatek mé fantazie je v povídce ta přírodní část reálná. V březnu-dubnu-květnu jsem sedával u ohniště, 20 metrů za mnou borovice, 20 metrů přede mnou jabloně, z nichž padaly bílé květy. Asi měsíc nepršelo, přesto na louce rostly květiny. Kousek níž je rybník. A teď už jsem tam víc než měsíc nebyl, protože je tam vše tak zarostlé, že tam nejenže nevede cesta, ale nedá se tam prakticky ani bez újmy probít.

Připadám si, jako bych obhajoval pravodt diplomové práce a ne poetiku své soutěžní povídky na literárním serveru :-)   

19.07.2020 10:01:15dát kritice tipStargazer

Probůh, vždyť je to literatura a v ním je vše dovoleno.  :-) Dnes jsem shodou okolností dočetl Grassův Plechový bubínek a tam není logického zhola nic.

Tak ještě jednou z autorské férovosti. Pro nedostatek mé fantazie je v povídce ta přírodní část reálná. V březnu-dubnu-květnu jsem sedával u ohniště, 20 metrů za mnou borovice, 20 metrů přede mnou jabloně, z nichž padaly bílé květy. Asi měsíc nepršelo, přesto na louce rostly květiny. Kousek níž je rybník. A teď už jsem tam víc než měsíc nebyl, protože je tam vše tak zarostlé, že tam nejenže nevede cesta, ale nedá se tam prakticky ani bez újmy probít.

Připadám si, jako bych obhajoval pravodt diplomové práce a ne poetiku své soutěžní povídky na literárním serveru :-)           

19.07.2020 09:58:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

kvaji, i některé tvé povídky mne "unesly" tou náladou, atmosférou... aniž bych příliš zkoumala celý rámec, přesto čtu pečlivě - pokaždé, i se záběrem gramatiky - také beru v potaz, že jsme amatéři... dobrou povídku poznám, natolik si věřím:-)... dík za diskusi, pěknou neděli oběma!

19.07.2020 09:38:25dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Stoupali společně nahoru po rozkvetlé stráni (s tisíci květů), zatímco opodál chyběla stomům vláha a usychaly - "úžasné". To už si s sebou mohli vzít rovnou lyže a dolů do dědova sadu sjet jiskřivým prašanem.

Povídka, jakkoli je třeba poetická, je útvar, který působí jako celek a hodnotit ji pouze za některé "pěkně vyjádřené myšlenky" je nesmysl. Pokud vím, autor to své "tiché místo" hledal z nějakého důvodu, a to z takového, že Evropu zachvátil mor, lidé se sebe štítili, udávali se a obchody zely prázdnotou. A on za takových okolností utekl do olšového křoví s mohutným dubem uprostřed polí, kam nevedla žádná cesta (takže tam nejspíš nebyla ani voda) a přežíval tam několik měsíců o kávě, která mu bublala v kotlíku (to jako ten kávový prášek tam bublal?), a četl Tichý Don. A vůbec, kde to kafe vzal, když obchody zely prázdnotou? A co se synem jedli? 

Nápad utéct před morem do olšového křoví je blbost. Za několik měsíců bez jídla a hlavně vody by už byli mrtví, a to mohli umřít klidně doma v pohodlí.

Zrovna včera jsem byl na procházce v polích a hájích. Kousek od silnice u potoka je olšové křoví, kde měli tábořiště bezdomovci (teď už tam nejsou), ale cestička tam vede. V těch polích je několik dalších remízků, kam cesty nevedou, ale nikdo tam také nikdy netábořil. Proč by to také dělal? Aby pokaždé musel šmatlat pšenicí, aby si nabral vodu, nebo aby si došel do krámu pro krabicák? Jo a také v žádném z těch remízků neroste dub, i když za polem jsou dubiny a borové háje. Podél nich vede cestička oddělená od pole mirabelkami a jabloněmi, a když jim opadávají květy, zůstávají ty okvětní plátky na zemi kousek od stromů, ale určitě nezalétávají někam doprostřed pole (možná za větru sem tam nějaký). No a když bylo před dvěma lety velké sucho, že usychaly stromy, na loukách, které se tam také nacházejí, nekvetlo vůbec nic, tráva tam byla žlutá až šedá. 

Ale jestli hodnotíš tak, jak jsi vysvětlila, pak to vypadá, že se necháváš unášet jakýmisi jednotlivostmi, zatímco kompozici a celek pomíjíš. 

19.07.2020 08:54:30dát kritice tipStargazer

Když je sucho, tak snad nejsou na loukách květiny? Extrémní sucho je poslední tři roky pořád a rostliny snad nerostou? Zoufale přivoláváme očistný déšt, ale příroda přece i tak není zcela mrtvá. Navíc sucho/déšť je spíše metafora a celá časově neukotvená povídka spíše podobenství (pandemie je jen rámec - nic konkrétního ani fakticky závazného).

Povídce se dá vyčítat mnohé, jistě nemusí každému sednout, ať už její moralistní tón, pesimismus, či snad formální neobratnosti, OK. Nelogičnosti v popisech přírody, tak jak jsou zmiňovány, tam ale stále nevidím.

      

19.07.2020 08:28:51dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Konkrétně se mi povídka /většinou/ zalíbila - nadchla - od této v podstatě do konce:

 Stoupali jsme společně nahoru po rozkvetlé stráni

Mám také svá tichá místa, ta myšlenka je pěkně vyjádřená... a kdyby se celá povídka nesla jen v tomto duchu dala bych jí výběr, takhle jen tip... tak málo se mi to nezdá, kvaji:-), ale nešť, jen jsem vysvětlila, proč jsem povídku preferovala i v soutěži PM.

18.07.2020 23:29:19dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Vybrala sis bublající kávu, což byla moje nejméně podstatná výtka. Proč zrovna tuhle? Ani já jsem nic nehladal, tím méně jsem něco pitval. Absurdity a nelogičnosti v té povídce bijí přímo do očí. Nesedí ti mentorské názory a pesimismus, já jsem to popsal jako moralistní tón a sdělování otřepaných mouder, a když k tomu přidám ony nelogičnosti - co z té povídky zbývá? 

Psát stylem - když autor potřebuje pro vyvolání dojmu sucho, tak tam prskne sucho, když potřebuje louku s tisíci květin, tak ji tam flákne - a vůbec se nenamáhat vysvětlit ten rozpor, považuji za podraz na čtenáře a zpronevěru řemeslu. Na tom mě neláká vůbec nic, jakési pofidérní kouzlo je mi za takových okolností ukradené a celé to považuji za falešné. Pokud jsi tomu ty uvěřila, pak se zdá, že ti stačí málo.

18.07.2020 22:06:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Pro mě není podstatné, zda káva bublala nebo ne, zda tam, na onom zvláštním místě byli opravdu měsíce nebo hodinu, stěžejní je prosté vnímání této kouzelné povídky /kde mi nesednou jen - místy - mentorské názory a pesimismus v prologu/.

Obrázek, který Stargazer vykreslil, věrný názvu, je tak lákavý, že jsem mu uvěřila a nehledala, nepitvala - přijala tak, jak předložil...

17.07.2020 22:10:15dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Takže ti, co tam tábořili, tam po celé měsíce šmaťchali přes pole a nevyšlapali žádnou cestu? Uprostřed polí a v blízkosti stojí borovicový háj? Pak to muselo být spíš políčko, abys ten háj mohl cítit za hlavou. Jo a to pole se neobdělávalo a nesklízelo, že o tom tábořišti nikdo nevěděl, jak se v povídce tvrdí? A co to suchu, kvůli kterému chyběla vláha stromům, ale nechyběla kytkám na louce (tisíce květin)? A co ten mohutný dub v olšovém křoví? A kde tam brali vodu, když ten děda si ji musel nosit z rybníka na zádech kdovíjak daleko? A to tam měli zásoby na x měsíců? Těch nelogičností jsou tam mraky a je docela zábavné číst, jak je zavile obhajuješ.

17.07.2020 21:57:12dát kritice tipStargazer

Povídka, ač založená spíše na vjemech, má přesto reálný předobraz v jednom konkrtétním Tichém místě, které se světedivse skutečně nachází uprostřed polí, nevede k němu žádná cesta, v jeho blízkosti opravdu stojí borovicový háj i (v dubnu) kvetoucí jabloně. 

To k těm zdánlivým nelogičnostem. Kdybych býval byl měl víc fantazie, což bohužel nemám, rád bych to místo vykreslil ještě barvitěji a mystičtěji...       

17.07.2020 20:51:34dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

To jistě. Měl bys ale respektovat, co je možné vzhledem k charakteru příběhu. Například v realistické povídce (myslím tím, že není třeba surrealistická) by působilo dost divně a nevěrohodně, kdybys vyprávěl, že jsi šel k rybníku za nesnesitelného vedra, tam sis obul brusle a přebruslil po ledu na druhou stranu. A přesně to jsi na mohoha místech svého textu udělal. Na pár těch nelogičností jsem upozornil.

17.07.2020 20:28:12dát kritice tipStargazer

Copak není literatura právě o tom, co se nám rodí v hlavě..?

17.07.2020 17:29:17dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

V tvé hlavě určitě.

17.07.2020 16:16:45dát kritice tipStargazer

A přece takové místo existuje, Kvaji... :-)

17.07.2020 16:16:16dát kritice tipStargazer

A přece takové místo existuje, Kvaji... :-)

17.07.2020 08:29:52dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Naprosto se mi nezamlouvá jakýsi moralistní tón příběhu a sdělování otřepaných mouder o přírodě. Nemoc kosila lidi po milionech. Tys něco takového zažil? Při současné pandemii se údajně nakazilo nějakých 13 milionů lidí, nebo možná o něco víc, což mi nepřipadá tak fatální při 7,5 miliardách obyvatel. Navíc to víme jen díky lavině zpráv, které něco tvrdí. Mrtvých zase tolik není. 

A teď několik poznámek k příběhu. Napsal jsi to sice poeticky, ale faktografie dostala na frak. Například: To tábořiště je divné - uprostřed polí, kam nevede žádná cesta? Pokud by tam chtěl někdo tábořit, musel by se tam nějak dostat. Předpokládám, že se nam nespouštěli vrtulníkem. A že by o něm nikdo nevěděl? Vždycky sem si myslel, že se pole musejí orat, vláčet, sít, a pak se sklízejí, což by znamenalo, že kolem toho místa několikrát ročně jezdily traktory, kombajny a tak podobně. A co ten mohutný dub v olšových křoviskách? A kdyby tam někdo rozdělával oheň, tak by ho odtamtud nejspíš rychle vypakovali. A kde se tam najednou vzala ta stráň? V tom případě by to muselo být někde na kopci, takže je nepravděpodobné, že by takové místo leželo hluboko uprostřed polí. A kde tam brali vodu, aby v kotlíku bublalo kafe? (Zejména v souvislosti s tím, že děda vláčel přes kopec vodu na zádech z rybníka. A ty necháváš kafe bublat? Já jej zalévám horkou vodou (ať už turka, nebo rozpustné), případně jej filtruji, ale pak už ho nevařím. Leda by sis dělal meltu, ale ani ta se nijak dlouho nepřevařuje. Dále - kde se tam najednou vzaly květy jabloní? Jak mu mohl za hlavou vonět borový les, když to bylo uprostřed polí. Jsou tam už celé měsíce - to tam měli zásoby na tak dlouhou dobu? Pak - je sucho - vrací se otázka, kde brali vodu na vaření? A to se celou dobu nemyli? Nebo se chodili mýt do toho rybníka? To by ale hodně narušovalo jejich izolaci. "Stromům fatálně chybí vláha." - "Stoupali jsme společně nahoru po rozkvetlé stráni, porostlé tisíci květin..." Kde ty kytky sakra braly vláhu? Zbytek už ponechávám bez poznámek.

14.07.2020 15:47:49dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
První dva odstavce (o životě v časech epidemií) mě rozčilují tím, že působí,
jako by byly napsané "na efekt v souladu s dobou",
ale dál se mi to líbí a shledávám v tom jakousi neobratně sdělovanou filosofii.
Tip.
11.07.2020 19:00:50dát kritice tipStargazer

Moc děkuji, Movsare!

08.07.2020 17:28:50dát kritice tipMovsar

Ocenuji aktualni tema a poeticke podani.

27.06.2020 22:36:43dát kritice tipStargazer

Určitě!

26.06.2020 21:37:25dát kritice tipK3

Chtěl bych nominovat do povídky měsíce, jestli souhlasíš.

10.06.2020 17:43:00dát kritice tipStargazer

Tak to máme společného favorita... :-)

10.06.2020 17:30:32dát kritice tipK3

Já taky, ale sázím na boha.

10.06.2020 17:14:53dát kritice tipStargazer

K3, ano, věřím v Boha. A proto věřím i v ďábla, ba co víc, jsem přesvědčený, že minimálně kousek z něho je součástí každého z nás... a možná svádějí nekonečný, věčný boj o naši duši.

10.06.2020 16:56:11dát kritice tipK3

O tom ďáblovi. Jde o to jestli v něho věříš nebo ne, potom musíš nutně věřit i v boha, jinak by to byla parafráze, takže to je vlastně o bohu.

05.06.2020 14:45:58dát kritice tipstromeček

vychoval jsem pět dětí a vím celkem přesně, že některé věci lze zobecnit jen čistě teoreticky, praxe nám do toho totiž pravidelně hází vidle :-)

05.06.2020 14:31:52dát kritice tipStargazer

Ta debata nebyla o mužském a ženském názoru na věc, ale o dvou rozdílných pohledech na výchovu dítěte ve 21. století obecně...

05.06.2020 13:20:11dát kritice tipstromeček

Tak jsme se dostali od podobenství k poslání a poměřování mužského a ženského pohledu na věc...:-).....moc zajímavá debata

04.06.2020 11:10:06dát kritice tipStargazer

Hm. Zajímavý pohled. Nevím, jestli ty děti s ním vůbec samy chtějí bojovat, anebo je to práce pro nás rodiče. Co když si zvnitřní pocit, že "vše je dovoleno". 

04.06.2020 11:05:54dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

To přece nepopírám... ale ne každý "pozorovatel" si v duchu říká, že s tím ďáblíkem v dětech bude mít ještě spoustu práce. Jiné by bylo vyjádřit, že ony /děti/ budou muset vynaložit dost úsilí na jeho "zvládnutí"... takže - nezavírám oči.

04.06.2020 10:04:28dát kritice tipStargazer

Lastgaspe, díky moc. Slovo "poslání" v souvislosti s jeho povídkou každého autora zahřeje na tvůrčí duši. 

04.06.2020 10:03:20dát kritice tipStargazer

Goro, ale v každém člověku je přece alespoň malilinkatý kousíček ďábla, třebaže vedle neporovnatelně většího množství toho krásného a divokého. Já před tím jen nezavírám oči...  

02.06.2020 16:09:11dát kritice tiplastgasp

Vidím v tom poslání. Jestli je mnohoslovné, nebo nerozvité snad není důležité. K3 to vyjádřil nejtěsněji k tvé myšlence. Bezva.

02.06.2020 14:29:25dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Některé věty a pasáže jsou skutečně moc dořečené, ale celkově jako určité poselství je tvá povídka smysluplná a s dávkou poetiky napsaná. Co mi vadí asi nejvíc - věta:

...a já tiše uvažoval, kolik úsilí ještě budu muset vynaložit v boji s ďáblem v nich.

jako by výchova dětí byla "vymítání ďábla", bez respektu k tomu krásnému, třeba i divokému, co každé z nich v sobě má - což souzní s některými tvými předchozími texty, ale to jen na okraj.

Přimlouvám se za méně " obecných úvah" a více náznaků v textu. Pozvedání ducha a poetiky není nikdy dost, a ty máš v toto dílku, které bych také ráda viděla více rozpracované a delší, k tomu dobře nakročeno.

 

02.06.2020 14:24:20dát kritice tipK3

Jedna břízka nám vyklíčila na parapetu. Už je v sadě a má 10 metrů. Všechno co vyklíčí z náletu se snažím udržet i já.

02.06.2020 13:35:49dát kritice tipStargazer

K3, díky, že jsi povídku neodhodil a dočetl až do konce. Ano, je to podobenství a zamyšlení nad naší dobou. Ta "nákaza" je jen rámec a jakýsi odrazový můstek. Dnes jsem byl sadit břízy... stromy mě stále nepřestávají vyvádět z úžasu. Kam se na ně hrabeme :-)

02.06.2020 13:32:40dát kritice tipStargazer

Je pravda, že ta doslovnost je mi vytýkána poměrně často a zřejmě i oprávněně. Nedaří se mi ale najít tu míru, kdy čtenář bez dovysvětlení ještě pochopí, o čem to celé vlastně je. Ne každý je naladěn na stejnou vlnovou délku jako K3, který rozumí, o čem v povídce vyprávním.

02.06.2020 10:12:53dát kritice tipMajaks

Docela fajn. Pripada mi to ale moc kratky, a neprijemne doslovny, vsechny ty myslenky, menici se svet a smysly zivota se prece daji vyjadrit implicitne. Takhle je z toho takova divna prirucka. 

02.06.2020 08:33:52dát kritice tipK3

Jsou v nich i ty kříže, alespoň já je tam vidím:).

02.06.2020 08:20:27dát kritice tipK3

Přiznávám, že jsem z povídky byl dost rozpačitý, hlavně z první části. Dokud jsem si neuvědomil, že jde vlastně o podobenství. Asi to moc nezaujme, ale je to škoda, protože nakonec jsem zjistil jakou to má hloubku. Jistě tam je příměr s dnešní krizí. V době moru se označovaly domy s nakaženými bílými kříži, že? Ano, nakonec si lidi hledají svá klidná místa, aby se odtrhli od lidí, je jich moc. Často se stěhují na vesnice jako k nám. Staví domy, obklopi se vysokým betonovým plotem a za ním si pěstují svoje mrtvé trávníky. Zase špatně. Nechápou, že skutečná příroda a sounáležitost s ní je někde jinde. Druhá půlka mě nadchla. Jako by byla o mně. Jsem totiž ovocnář, celý život sázím stromy, roubuju. Mám asi dvacet arů v místě zcela nevhodném pro jejich pěstování. Namrzají, v létě trpí suchem. Často i já běhám s konví aby mi ty čerstvě vysazené neuschly. Takže vím co je to zmar. Přesto se o ně starám a mám je rád, protože v nich a v té práci je přesně ta moudrost a filozofie jak o ní tady píšeš. Mohl by to potvrdit určitě i Jarda "revírník." Stromy jsou úžasné, je v nich toho tolik...

Proto jsem nakonec tvou povídku přijal jako velice zdařenou. Určitě si zaslouží víc pozornosti a bude dobré ji nominovat do příštího kola PM, aby si ji přečetlo víc lidí.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.