Mavrosilk

Člověk už neexistuje, tak jak ho známe; už necítí bolest. Ale nestal se z něj ani robot bez emocí.

Za vše může technologie třicátého století, která umožnila, aby se starý typ člověka přesunul do jemnějšího těla do Mavrosilku. Je to látka, respektive tekutina, ve které prodlévá lidské Vědomí. Člověk nemá ani nohy ani ruce, ale ani tu hlavu.

Řekli byste si – to je konec fyzické bolesti, ale mohu vám říci, že tomu tak zdaleka není. Právě teď jsem uzavřen v policejní kapsli a chtějí ze mne dostat informace, které jim ovšem nemůžu vykvákat. Nejsem přece cvok, teda zatím ještě ne! Držím se, abych se nezbláznil. Pro člověka z dvacátého století by to bylo jen polechtání, ale pro dnešní typ zhýčkaného Vědomí, hrůza!

Červená, modrá, žlutá! Nemohu odhadnout, jak dlouho ještě vydržím. Ochch! Kmitočet béžové barvy (tu nesnáším) už to asi nevydržím ... otevírám port.

„Karle! To by stačilo“ ozval se kovový zvuk.