Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vlna

02. 06. 2020
6
5
451
Autor
kalip

Ležela tam zpola zasypaná pískem a prachem. Bájný pták Hoo by rád vstal z popela a třepetal křídly, ale jeho ocasní pera vězela uvězněná milionem drobounkých křemínků. Pořád na tom byl ale lépe než Fukuzawa Yukichi, kterému písek plnil nejen ústa, ale pronikal mu i do očí. Deseti tisíci jenová bankovka v palčivém slunci pomalu ztrácela poslední zbytky už tak značně vybledlé barvy. Ve vzduchu byla cítit sůl, voda i napětí.

Kenko Kurusiwa střídavě upíjel černou kávu z duhového kelímku nebo se zamyšleně díval na oblohu a pozoroval vzduch tetelící se nad trávníkem u pobřežní restaurace. Kromě toho zkoumal i své myšlenky, které se mu líně převalovaly v hlavě a ukazovaly mu zajímavé obrazy. A snad za to mohl ten mihotající se vzduch nebo jen černá vůně kávy, když mu na plátno představivosti vklouzla připomínka, jakýsi záblesk, letmý pohled do nadoblačné říše. Znamení? Ale čeho? Uvědomil si, že Zářící princ - Hikaru Gendži na zemi strávil padesát dva let, a také on, Kenko, má za sebou právě dnes padesát dva jar. Plátno jeho obrazotvornosti zbělelo. Na zlomek vteřiny. Vzápětí bílé světlo vystřídala hluboká modř. Znovu? Co to mělo znamenat? Kurusiwa zavrtěl hlavou, potřásl s ní ze strany na stranu a pořádně si lokl kávy. Kelímek lehce vklouzl do otvoru držáku pod volantem. Jeho pravá ruka se natočila hřbetem vzhůru a lehce se povytáhla, aby z rukávu uniformy uvolnila stříbrné hodinky. Je čas.

Přiložil kartu, motor hladce naskočil. Zařadil rychlost a rozpálená kola se odlepila od měkkého asfaltu a otáčela se směrem k restauraci, kde byla autobusová zastávka. Nikdo na ní ale nečekal. Jako obvykle lidé nastoupí až v první ulici, pomyslel si Kenko a chystal se vyrazit na dlouhou cestu k městu. Dveře se už zavíraly, když ve zpětném zrcátku zahlédl mladou ženu, jak vybíhá zpoza prosklené budovy a pozvednutím ruky mu dává znamení. Ještě jednou mrkl na hodinky, japonská přesnost mu velela jet. On přesto sundal nohu z plynu a znovu otevřel dveře. Zkusí to dohnat na předměstí.

Doslova vpadla do dveří, vychrlila jméno zastávky, kde chce vystoupit, a rychle otevřela kabelku, aby z ní vylovila peníze. Kurusiwa se usmál a zmáčkl tlačítko zavírání.

„Pět set jenů, konnichiwa,” poklonil se. Autobus se zase rozjel.

„...chiwa,” štěkla žena a téměř neznatelně sklonila hlavu, „hned to bude.” Horečně se přehrabovala obsahem kabelky. „Zastavte! Nemám je. Musím zpátky.”

„Ale no tak, podívejte se ještě jednou, nemůžu zastavit, slečno, přijel bych pozdě,” mírnil ji řidič.

„Jsem paní,” zasyčela, “musíte zastavit!”

„Promiňte mi to oslovení, paní, opravdu vám ale nemůžu zastavit, na další zastávce už určitě čekají. Zaplatíte mi příště,” lehce se uklonil Kenko.

„Nejde o lístek. Měla jsem tu deset tisíc, musely mi někde vypadnout,” zvyšovala žena stále víc hlas.

„To mě opravdu mrzí…”

„Tak zastavíte už?” skočila mu do řeči, jeho vlídný tón ji přiváděl k šílenství.

„Nemůžu. Zdá se, že vás situace velmi znepokojuje, cítím se být za to odpovědný…”
„T… to už přestává všechno!” zadrhl se jí rozčilením hlas a přešel do nepříjemné fistule.
Autobus mezitím dál uháněl po přímočaré silnici k obzoru na němž se rýsovaly první výškové budovy.

„Nezlobte se, paní,” dal si řidič záležet na oslovení, „pokud vám to pomůže, mohl bych vám půjčit, mám dnes narozeniny…”

V tu chvíli se za nimi ozval hřmot, který ohlušil veškeré myšlenky. Zmrazil rozčilení a rozlámal klid. Nadoblačná říše, blesklo Kenkovi hlavou. Ještě se naposled stihl podívat na hodinky. Ukazovaly přesně čas, kdy se před dvaapadesáti lety narodil.

Pak už bylo jen ticho...

Následující den přinesly noviny po celém světě zprávu o ničící vlně tsunami, která zpustošila japonské pobřeží. Televizní záběry ukazovaly autobus zasypaný troskami výškových budov. Kenkův vůz dorazil do města včas. Pták Hoo rozprostřel křídla a rozletěl se k obloze plné prachu.


5 názorů

Jamardi
01. 03. 2021
Dát tip

Člověk pozorný nemusí být pozorný ve všem.

Ať uděláš cokoli, vždycky je co kritizovat.


mně se to líbí .... vlna  je v názvu...tak jsem čekala.. .jaká vlna přijde....a přišla....zajímavé.......*/***


kalip
03. 06. 2020
Dát tip

V původní verzi poslední odstavec nebyl, ale betačtenáři hlásili, že je to nesrozumitelné. :-( Já bych ho tam raději neměla. No, ještě na tom zkusím nějak zapracovat. Byl to jenom takový jeden domácí úkol a tsunami byla součástí zadání. :-)@Gora: uznávám "otvor" tam být nemusel a možná i jinde by se dalo zeštíhlovat.Díky za oba komentáře.


Gora
02. 06. 2020
Dát tip

Úvod navnadil nezvyklými poetickými scenáriemi. Dialog řidiče s pasažérkou je podle mne dobře napsaný, předtím místy dost značná popisnost /viz do otvoru držáku pod volantem i jinde/

Pointa je slabší... přesto solidně napsaná miniaturka.

 


atkij
02. 06. 2020
Dát tip

Závěr překvapivý, čekala jsem, co se z textu vyvine. Malinko mě zklamal. Předcházející vnímám jako zajímavě napsané. T.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru