Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Kouzelná studánka
datum / id04.06.2020 / 507630Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno115x
počet tipů10
v oblíbených0x
Kouzelná studánka

 

Kouzelná studánka

 

Jednou jsme v Horňáku hráli známou dětskou hru na hledání pokladu. Byla neděle a já jsem se jim výjimečně věnoval. Den to byl krásný, s dobrou viditelností. Usmysleli jsme si navést děti tou hrou na vrchol Pekelňáku, odtud se podívat na kus Vysočiny a výlet zakončit malým ohníčkem a piknikem. Pokladem byly – jak jinak – bonbony a čokoláda, a bylo jich tak akorát, aby vítěz mohl všechny podělit.

Děti zůstaly s babičkou u studánky, já jsem šel a zavěšoval na větvičky, maliní a stébla trávy lístky s předem napsanými pokyny pro další postup. Děti budou sbírat papírky do mošničky, aby je vzaly domů do popelnice, protože do lesa žádné odpadky nepatří.

Čekal jsem nahoře a v určenou minutu babička smečku vypustila. Slyšel jsem občasné výkřiky, když někdo našel lístek. Po nějaké době se vynořili z blízké houštinky. Kráčeli husím pochodem, nejstarší Martin vpředu. Narazili na poslední vzkaz a vtom mě Simonka spatřila. Honem si přečetli, co mají dělat a neuspořádaně se rozběhli za mnou k vrcholu. O překot prohledávali okolí trianglu. Poklad po chvilce s radostným pokřikem vyšťourala z maliní pod skálou Linduška. Jako velkorysá vítězka se rozdělila se všemi stejným dílem.

Viděli jsme odtud hezky daleko, obzvlášť k severu a východu. Na jihu zacláněl vysoký les, na západě, za údolím, svažujícím se od nás do Starče a hned zas stoupajícím vzhůru, překážely ve vzdáleném rozhledu Hory. To byl táhlý mírný hřbet, který vlevo začínal zámkem Sádkem a vpravo za nejvyšším bodem 633 metrů (už dávno tam nestála dřevěná rozhledna a daleko ještě bylo do televizního vysílače) končil poněkud prudším spádem do Čechočovic. Dál vpravo se zvedal Zadní les, nápadný něčím jako zříceninou hradu, ale je to jen šešulka smrků-krajáků, co jako poslední odolaly všem vichřicím a zůstaly stát nad mlazinou, pokrývající celý vrchol. (Z vršku toho nejvyššího na mě Jana jednou zakukala, když jsem zamyšlený tou mlazinou – tehdy ještě nízkou kulturou – procházel. V první chvíli jsem nevěděl, odkud ji slyším, a když jsem ji objevil, nechápal jsem, kde se tam najednou vzala, vždyť jsem ji jen chviličku nechal samotnou. To jsme spolu žili teprve krátce a jí bylo málo přes padesát. Podobné kousky pak prováděla často, takže jsem se přestal divit. Někdy jsem se k ní přidal, když jsem si i já ve svých kmetských letech chtěl něco dokazovat.)

Kousek za Zadním lesem jsme ještě viděli nezřetelný pahrbek Doupnice a pak už nebyly lesy moje, ale kněžické, co patřily jihlavské lesní správě.

Přehlížel jsem po celé délce známé porosty, cesty a průseky na blízké přivrácené straně Hor, pokud až je bylo možné rozlišit, ty zbylé jsem si dosazoval zpaměti.

„Ty lesy tam naproti mám ze všech nejraději,“ zopakoval jsem své ženě to, co dávno věděla. Jak moc to vnímaly děti, si nejsem jistý, protože ty víc zajímala ta strana obzoru, kde byla vidět Třebíč. Ukázal jsem jim na výšině až na druhém okraji města shluk domů a vyzval je, aby se pokusily v něm najít ten náš. Musel jsem pochválit Simonku, ta ho na tu dálku skutečně rozeznala.

Martina víc zajímala kovová schránka, přišroubovaná k tyči, zaražené do skály blízko vrcholu. Co v ní asi je? Vida, jakýsi zápisníček. Otevřel ho a nahlas přečetl několik vzkazů od návštěvníků Pekelňáku, poslední byl z dnešního dopoledne. Linduška na konci horlivě připsala náš vzkaz dobrým lidem, kteří sem přijdou. Všichni jsme se podepsali. Potom jsme nasbírali trochu suchých klacíků a nedaleko indiánského týpý, co stálo kousek pod vrcholem, jsme v kruhu očazených kamenů zapálili ohýnek. Brzy jsme si pochutnávali na opečených buřtících. Při tom opékání jsem se dozvěděl, že když děti prve čekaly, až schovám poklad, napily se z kouzelné studánky.

„Naše studánka že je kouzelná?“ podivil jsem se.

„A to ty nevíš?“ nechtěla věřit Linduška.

„To fakt nevím.“

„Ty nevíš, že očaruje každého, kdo se z ní napije?“ pohoršovala se.

„Jak, očaruje?“

„Tak, že na ni nikdy v životě nezapomene.“

„Aha!“

„Kdo se z té studánky jednou napije, tak ten si na ni vždycky vzpomene, ať se ve světě dostane nevímjak daleko,“ poučila mě Simonka.

„A vždycky se k ní bude chtít zas vrátit,“ doplnila Linda.

„A každý se určitě vrátí,“ řekla Eliška.

„A vy jste se napili všichni?“

„Všichni, ale brácha napřed nechtěl,“ žalovala Linda.

„Chtěl,“ ohradil se Martin, „jenomže jste tam vlezly všechny najednou, tak jsem čekal, až tam bude místo.“

„Teď, když jsme se napili, tak až budeme v Brně, tak si na tu kouzelnou studánku vzpomeneme a už se nebudeme moct dočkat, až sem zas pojedeme,“ zasnila se Linda.

„A já až budu v Krnově!“ nezůstávala Eliška stranou.

„A já v Jindřichově,“ přihlásila se Simonka.

„Jak to všecko o těch kouzlech víte?“

„No přece od babičky!“

„Tak to asi bude pravda. Myslíte, že bych se měl taky napít?“

„To teda musíš, dědečku,“ řekla Linda dospělým tónem.

Když jsme se najedli, ohýnek dohoříval. Důkladně jsme uhasili poslední uhlíky a vrátili se ke studánce. Tam jsem se pod dozorem vnoučat z kouzelné studánky musel napít, abych o vzácné kouzlo ani já nepřišel.

Odmítl jsem hrníček, takhle já ze studánek nepiju. Jestli má být i pro mě kouzelná, napiju se posvém. Po našem.

Už když jsem hledal na kamenech místo pro kolena a pak si klekal a nastavoval ústa pod padající vodu, tak jsem se vracel. Nepotřeboval jsem se z kouzelné studánky napít proto, abych se znovu vrátil, já jsem se vracel. Daleko. Z tohoto polesí na Vysočině rozpětím celého života až do bílovických smíšených bučin tam doma, za Brnem. Bylo mi, jako bych právě ochutnal vodu z jedné z těch jejich slavných kamenných studánek a stal se na pár chvil tatínkovým lesním mužíčkem.

Napil jsem se, vstal – a­ jako včera, uslyšel jsem ten hlas. Jeho, našeho tatínka. Věrně, s každým zachvěním známé intonace. Až se mi hlava zatočila.

„Brrr, ta je! Napijte se, děti, pramenité lesní vody, ochutnejte. Ta je, co? Studená – a zdrrravá!“

Sním, či bdím? I já jsem to řekl. Doslova. Také jsem se při tom úplně stejně otřásl. Přesně, pomyslel jsem si, přesně jako on. A tyto děti se tomu také zasmály. Jako tenkrát my.

A že byla po buřtících žízeň, nebylo některým zatěžko kleknout si a snažit se – s­ větším či menším úspěchem – v tom zdravém napití mě napodobit.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

05.06.2020 07:02:51dát kritice tiprevírník

Viď, že to byl od babičky dobrý nápad s tou kouzelnou studánkou? Rád čtu, že se to může hodit i pro další děti (a jejich učitelky).

05.06.2020 06:04:22dát kritice tipArwen Leinas

Opět čtení na ráno a opět mám o něco lepší náladu :)

To říkání o kouzelné studánce, respektive o jejím kouzlu a nezapomínání, si možná vypůjčím pro naše táborové děti. Děkuji za nápad.

Kočkodan no a kam jinam dát papírek se vzkazem? Však to by nebylo ono, kdyby to bylo všehcno moc snadné a v úrovni očí. Ještě se dá dát vzkaz (nebo klíče od chaty) na dno studánky, nebo horské bystřiny :)

04.06.2020 18:22:41dát kritice tiprevírník

Čudlo, dík.

04.06.2020 18:19:31dát kritice tiprevírník

No, nedá se nic dělat, Luboši, kdyžs to vyšťoural. Doufal jsem ale, že to zůstane navždy utajeno.

04.06.2020 17:51:53dát kritice tipKočkodan

Jardo, zavěsit jeden papírek i do špičky dvacetimetrové borovice, to asi nebyl úplně nejlepší nápad...

04.06.2020 17:24:30dát kritice tiprevírník

To jsem rád, Diano, že ses při čtení ani trochu nenudila.

04.06.2020 14:35:37dát kritice tipDiana

Ty Tvojé vzpomínky vždycky zahřejí u srdce a vyloudí úsměv na tváři. Těším se na příští! Díky!

04.06.2020 13:52:31dát kritice tiprevírník

Líbí se mi, že to tak vidíš, Alegno.

04.06.2020 13:24:22dát kritice tipAlegna

milé, kouzelné vyprávění :-)*

04.06.2020 10:26:16dát kritice tiprevírník

Moc vám přátelé, Irčo, Ivi, Přemku a Renato, děkuji za hezké komentáře i tipy!

04.06.2020 10:13:141 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jen ta kouzla v životě najít a hned je vše krásnější. Hezké.

04.06.2020 09:56:281 tipů dát kritice tiplastgasp

S mapkou na monitoru jsem měl krásný zážitek. Buřtíky byly báječný. Díky.

04.06.2020 09:01:02dát kritice tipblacksabbath

kuku-kuku.....lesní mužíčku....tvá vnoučata mají kouzelnou babičku....:-)))....hezky jsem si početla..............*/***

04.06.2020 08:41:33dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Po pěkném vyprávění o rodince hezký závěr, Jardo... čarovný:-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.