Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+14 neviditelných
Nová etapa
datum / id04.06.2020 / 507651Vytisknout |
autorstahova
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno42x
počet tipů0
v oblíbených0x
Nová etapa

 

 Nová etapa

 

Kapitola 1

 

Nikdy jsem netušil, že se tohle může stát zrovna mně, ale to asi nikdo netuší, dokud se neocitne v té situaci, ve které se zrovna nacházím já. Utíkat ve tři ráno po lese, abych si zachránil svůj život, přitom přemýšlet nad všemi těmi lidmi, kteří zrovna v tuhle dobu spí v míru a nadšením se zítra probudí vyspaní a zažijí krásný nový den. Tohle se mi honilo hlavou, protože takhle jsem to prožíval doposud i já. Jenom přemýšlet nad vlastním přežitím je pro mě teď těžké, nevím, jak daleko jsem byl od domova, a nevím, jak daleko ještě budu muset běžet. Byl jsem vyčerpaný, ale zastavit jsem nemohl. Neměl jsem u sebe nic, co by mi mohlo nějakým způsobem pomoci, ani baterku, telefon, prostě nic kromě docela teplého oblečení a svého nejdůležitějšího deníku, ve kterým jsem měl napsané veškeré plány a největší tajemství. Naštěstí docela svítil měsíc a na cestu jsem aspoň nějak viděl, jelikož jsem neměl vůbec čas na to si s sebou vzít nějaké věci. 

 

Tma, všude byla tma, nevěděl jsem, kde to jsem, když jsem pootevřel jedno oko, viděl jsem starší paní, jak mi dává něčeho napít, v tu chvíli jsem sebou trhnul a postavil se na nohy, starší paní se vylekala a pustila skleničku na zem. 

“Všechno bude v pořádku, lehněte si, jste oslabený a vyčerpaný. Jmenuji se Eleonora, můžete mi říkat Elle,” snažila se mě uklidnit. 

“Já, já nevím, co se děje...” vykoktal jsem ze sebe. 

“Moji psi vás v šest ráno našli ležet na mém pozemku, vypadal jste, že potřebujete pomoc, tak jsem vás dovlekla domů do postele, byl jste napůl vzhůru a napůl mrtvý, takže jste aspoň malinko spolupracoval.”

Bolelo mě vydat ze sebe další hlásek a tak jsem tiše poděkoval, Elle mi dala napít horkého čaje, který musela udělat nový a potom jsem znovu usnul tvrdým spánkem, zapomněl jsem na všechny svoje problémy, jako kdybych byl znovu narozené dítě, o který se stará starší paní. 

 

Zdálo se mi, že jsem na útěku, a v tu chvíli jsem se okamžitě probudil a začal hledat svoje věci, všiml jsem si, že jsem převlečený v novém. Znovu přišla do pokoje Elle.

“Jste v pořádku?” zeptala se.

“Já hledám svoje věci…” 

“Nemusíte se bát, dala jsem je vyprat a usušit na sušák, zatím jsem vám dala nové, snad vám to nevadí, ale byl jste úplně promočený a nechtěla jsem, abyste nastydnul”

“Proč mi vůbec pomáháte? Jak jsem se vám ocitl na pozemku?” ptal jsem se, protože jsem to vážně nechápal, proč by mi chtěl někdo pomoci, proč zrovna já.

“Víte…” 

“Můžete mi tykat, Elle.”

“Víš, já nevím kdo jsi, ani proč jsi zrovna šel takovou dálku v noci, ale před třemi lety jsem ztratila svého syna, zastřelili ho přímo tady,” ukázala rukou z okna k takovému vysokému stromu. “Měli důvod, protože udělal velmi špatnou věc, ale pořád to byl můj syn, kterého jsem milovala víc, než cokoliv si můžeš představit, jeho smrt mě zasáhla a hlavně jsem to viděla na vlastní oči”. Začaly jí téct slzy z očí, tak otočila hlavou, nejspíš proto, abych si toho nevšiml. Šel jsem k ní blíž a i přesto, že jsem necítil svoje tělo, jsem jí obejmul a poděkoval za všechno, co pro mě udělala. 

“Kdybys viděl všechny ty zprávy, co potom byly v televizi a můj obličej na každých novinách, pochopil bys, proč jsem vyhodila naší televizi, telefony a podobně, zařídila jsem si s pomocí svých vnuků ochranný systém, přes který vůbec nechápu, jak jsi se dostal, ale potřeboval jsi pomoc a já poznám dobré lidi, nebo aspoň doufám,” usmála se s bolestí v jejích očích.

Já jsem moc dobře věděl, že zrovna já žádný dobrý člověk nejsem, ale Elle pomohla mě, já jí za tohle budu vděčný do konce svýho života, který nemusí být úplně daleko. Slíbil jsem si, že Elle nikdy neublížím. 

 

I když Elle nevěděla ten správný důvod, proč jsem se tady ocitl, vlastně nevěděla vůbec nic, nevím, jestli se můžu, nebo nemůžu přesně svěřit, takže jsem se vždycky snažil vyhnout té konverzaci. Věděl jsem, že na to někdy přijde a pořád jsem přemýšlel nad tím, jestli až se zeptá, říct pravdu, nebo si to nějak zkreslit. Policie po mně pátrala a nejspíš to i za chvíli zjistí, ale na druhou stranu ví, že Elle žije sama a na policii má svůj vlastní názor, který oni moc dobře vědí. Zajímalo by mě, jak to že jsem o ní nikdy předtím neslyšel, když říkala, že byla hodně ve zprávách, přitom ani nebydlela moc daleko, nebo nevím to přesně, protože zaprvé tu není už žádný signál a za druhé si tu noc, kdy jsem běžel, moc nepamatuji. Měl jsem vlastně docela štěstí, že jsem běžel tímhle směrem k tak hodné paní, neumím si představit ocitnout se někde jinde než tady, co já vím, mohl jsem být už dávno ve vězení, nebo hůř – dostat trest smrti. Ale to nejspíš přeháním. 

 

“Kevine, pojď se najíst,” přišla ke mně do pokoje, který jsem měl vedle kuchyně, byl to pokoj, který neotevřela tři roky. Byl to pokoj po jejím synovi, kterého zabili. Ptal jsem ji, jestli je to v pohodě, říkala, že jí pomáhám dostat se přes ten blok, co měla, například chodit do toho pokoje, nebo vůbec nad tím přemýšlet.

“Už běžím,” odpověděl jsem a dal jsem svůj deník pod polštář, je to ta nejcennější věc, co jsem zrovna měl.

“Není toho úplně moc, protože mi celkem docházejí zásoby potravin, takže budu muset do obchodu, nebo jestli chceš, můžeme tam jít spolu, ať na chvíli vypadneme odsud, přece jenom jsme tu zavření celý den, co myslíš?”

“No já nevím, já bych tu radši zůstal, nerad chodím mezi lidi,” snažil jsem se to nějak zamluvit. “Ale jestli vážně potřebuješ pomoci vzít věci, tak s tebou klidně půjdu, aby si to všechno netahala sama.” 

“To si vážně myslíš, že nezvládnu vzít pár potravin?” zasmála se a ušklíbla se na mě.

“To bych si nikdy nedovolil,” zasmál jsem se. “Fajn, tak já radši zůstanu tady.”

“Dobře, já stejně půjdu hned ráno, je tam co nejmíň lidí a stejně se furt bojím, že mě někdo pozná, přitom už je to pár let, ale pořád se mi to odehrává před očima.” 

“To zvládneš Elle, zvládala jsi to doposud a teď víš, že jsem tu pro tebe, tys pomohla mě já pomůžu tobě,” uvědomil jsem si, že Elle mi přirostla k srdci a jsem za ní strašně moc rád.

“Děkuju, tak mi aspoň řekni, co bys chtěl koupit,” řekla s úsměvem na tváři.

“Cokoliv, ale rád bych, prosím, jakékoliv cigarety.” 

“Dobře,” odpověděla a nandala mi jídlo na talíř.

 

Druhý den ráno jsem se probudil pozdě, Elle už byla zpátky z nákupu, hodiny na stěně ukazovaly čtvrt na jedenáct, když jsem sahal pro svůj deník, který jsem nechal pod polštářem. Necítil jsem ho tam. Panicky jsem odhodil polštář a ten deník tam vážně nebyl. Přišlo mi to absurdní, přece jenom jsem ho tam nechal a Elle tu u mě určitě nebyla, jelikož jsem schopný se probudit jenom, když někdo otevře dveře. Začal jsem hledat po celém pokoji a přemýšlel jsem, kde jenom jsem ho mohl nechat, jenže jsem si na nic nemohl vzpomenout a byl jsem přesvědčen, že jsem ho naposled dával pod polštář. Pořád jsem si opakoval, ať se uklidním, že nemohl někam jen tak zmizet, jenže to bylo těžký, protože kdyby ho někdo našel, přinejhorším přečetl, moje další cesta vede přímo do vězení. 

 

“Elle? Ty už jsi zpátky?” zeptal jsem se, jako bych to nevěděl už od rána. 

“Jasně, tady máš snídani, pečivo je ještě čerstvý,” podala mi talíř s jídlem.

“Děkuju moc, ale to jsi vážně nemusela, pořád se o mě jenom staráš a já nedělám v podstatě nic.”

“Prosím Tě, ani nevíš jak jsem ráda, že tu se mnou aspoň někdo je a mám si s kým povídat, přitom ty jsi stejně jen samý tajemství a připadá mi, že mi vůbec nevěříš.” 

“Jasně, že ti věřím, kdybych ti nevěřil, tak jsem dávno pryč, jsem strašně moc rád, že jsem tu s tebou na samotě a nikdo nás neruší a hlavně…” v tu chvíli jsem za svými zády slyšel kroky. Prudce jsem se otočil a ruce mi drželi dva obrovští policisté. Otočil jsem se zpátky na Elle, která v ruce držela můj černo-hnědý deník a tekly jí slzy po tvářích. 

“Ne, to nemůžete,” vykřikoval jsem a vyděšeně se koukal Elle do očí. “Jsem nevinný, nebyl jsem to já.” 

 

ELLE                                      

 

V tu chvíli, co moji psi našli Kevina v šest ráno ležet na mým pozemku, jsem věděla, že je něco špatně. Můj první instinkt bylo si hrát na starší paní, na kterou vypadám a postarat se o něj, jako by to byl můj syn, který byl zastřelen mými kolegy před mýma očima. Byla jsem jejich kolegyně nějakých patnáct let, svoji práci jsem milovala nade vše, ale zradili mě, a proto jsem se rozhodla se svojí prací skončit a nechat si zabezpečit svůj pozemek tak, aby se do něj nikdo nedostal. Do dneška nechápu, jak se to Kevinovi podařilo. Moji psi, kteří dříve sloužili pro mě jako ex-policejní psy, kteří byli špičkově vycvičený, dobře věděli, že na Kevina nemohou zaútočit bez mého svolení, a proto, když jsem je slyšela štěkat takovým způsobem, jako jsem je naposledy slyšela štěkat před třemi lety, jsem hned věděla, že Kevin nebude obyčejný člověk na útěku. Nechtěla jsem zase nic podceňovat, jeho deník, co na trávě jsem si ten den nepřečetla, byla to asi největší chyba, co jsem kdy mohla udělat, jenže jsem tak moc doufala a moje naivita za ty roky mě přesvědčila věřit v to, že jsem našla někoho, kdo mi může vynahradit mého syna. Hrála jsem si na blbou, protože jsem ho musela donutit mě mít rád, vypadala jsem staře, ale ve skutečnosti to bylo jiné a moje síla jen tak nezmizela za ty roky, a proto jsem dokázala všechno dělat sama. Vařila jsem mu a čekala, jestli se mi někdy svěří, což nejspíš nemělo přijít nikdy. Nenápadně jsem pozorovala, jak furt něco píše do toho svého deníku a věděla jsem, že jsem udělala chybu v ten den, že jsem si to nepřečetla, proto jsem se rozhodla hodit mu do pití prášky na spaní, věděla jsem, že si ten deník skrýva pod polštář, protože jsem v pokoji měla nastavenou kameru, kterou jsem tam dala hned na začátku, když byl Kevin mimo svět a úplně unavený. Také jsem věděla, že mi nijak ublížit nemůže, jelikož jsem svoje psy měla pořád u nohou nebo na dosah očí. Potraviny mi vždycky vydržely třeba pět dnů, jenže s přítomností Kevina to nebyly ani celý tři dny, a proto jsem musela na nákup. 

 

Třetí den ráno jsem před tím, než jsem šla do obchodu, koukla na kamery a ujistila se, že Kevin spí a zamířila do jeho pokoje, byla jsem dost nervózní, ale ten deník jsem si prostě přečíst musela. Nebylo to vůbec těžký, protože Kevin na tom polštáři neležel ani půlkou hlavy. Když jsem ten deník vzala, vydala jsem se hned na cestu do města ve svým autě, které bylo v garáži, kde o něm Kevin vůbec nevěděl. Bylo sedm ráno, seděla jsem v autě před obchodem, který se otevírá až v osm, chvíli jsem koukala ven a oči se mi zastavily u sloupu, kde byl obličej Kevina na papíře, přilepený ke sloupu s nápisem Hledaný. Srdce se mi pozastavilo, jeho deník jsem držela v ruce a pomalu jsem ho otevřela.

 

Nečíst bylo první slovo, co se po otevření objevilo. Nalistovala jsem na prvního listopadu, protože to bylo ten den, co se objevil na mém pozemku.  

 

  1. Listopadu 2015 

Nikdy jsem jí nechtěl ublížit, ale to co udělala, mi nedalo na vybranou, jediný člověk, kterému jsem věřil a jediný člověk, kterého jsem miloval, nedokázal jsem si nikdy představit, že zrovna ona mi ublíží. Zradila mě, nikdy jsem se neviděl víc naštvaný, jediný, co mi pomohlo, bylo psát tenhle blbej rádoby deník. Můj plán byl tímto pokažený, Nessa mi tímhle nejspíš úplně zničila život. Nejsem obyčejný člověk, i když bych si moc přál být jedním z nich. Nessa byla jediná, co mě podporovala v mých nejhorších časech, věděla, že nejsem normální a že jsem pár zločinů už udělal a že mám podmínku u policie věděla taky, a stále stála při mně, nechápal jsem proč, ale vždy jsem ji za to byl vděčný, až jsem se jednoho dne dozvěděl, že se mě bojí a myslí si, že jsem psychopat a kdyby mi řekla, že ode mě odchází, zabil bych ji. Nikdy jsem jí nechtěl ublížit. Vážně. Moje zločiny, jak tomu všichni říkají, nebyly podle mě vůbec strašný. 'Ublížení na zdraví', tomu se tak nemohlo vůbec říkat, nebyla to pravda, jen jsem se bránil před jedním mým zákazníkem, který ode mě kupoval drogy a já jsem v tu noc toho neměl přesně tolik, kolik on chtěl. Takže ano, bránil jsem se a když na mě někdo zavolal policajty, řekl jsem, že zrovna on je ten, co mě napadl náhodně, a že on je ten dealer. Jenže se našly důkazy, že ten dealer jsem já, ale nakonec mě nechali jen s podmínkou, byl jsem za to rád, ale peníze jsou peníze a pro Nessu jsem potřeboval kupovat hezký, drahý věci, aby u mě zůstala. Takže jsem v tom pokračoval. A jen Nessa věděla, že mám na svědomí smrt jednoho člověka. Nessa se začínala chovat víc a víc podezřele a divně, všechno řekla na policii a v tu noc se nevrátila domů, měl jsem instinkt, že je něco špatně a v tu chvíli, jsem slyšel v dáli houkat policejní auta. Začal jsem panikařit, věděl jsem, že to je nejspíš pro mě, popadl jsem deník a začal utíkat směrem do lesa.

 

Z vyděšením, jsem zaklapla deník, nevěřila jsem tomu, co jsem právě přečetla. Nastartovala jsem auto a zamířila rovnou na policejní stanici. Neměla jsem tušení, že člověk jako je on mohl bydlet u mě, ale jedna věc, o které jsem nelhala bylo, že jsem neměla televizi, ani nic takového a neměla tušení o žádných novinkách, co se děly. Upřímně se mi tam vůbec nechtělo, vidět svoje starý kolegy, se kterými jsem nebyla docela dost dlouho v kontaktu, ani jsem nevěděla, jestli mě vůbec poznají. 

 

Po dvaceti minutách jsem dorazila na stanici, vzala jsem deník z auta a šla oznámit, že Kevin je zavřený v mém domě. Nejdřív tomu nevěřili, ale poté jsem jim dala přečíst další stránky jeho deníku, kde píše o tom, jak našel bezpečné místo u starší paní Eleanor. Policisté i já jsme věděli, že až se probudí tak svůj deník bude pravděpodobně hledat, a tak jsem musela jet fakt nakoupit, aby nic nevypadalo podezřele. Policisté jeli hned za mnou v jejich autě, poté, co jsme se přibližovali k mému pozemku, zaparkovali auto a nasedli do mého, které jsem pak nechala v garáži a na kamerách se ukázalo, že Kevin ještě spí, bylo  tedy bezpečné schovat dva policisty někde uvnitř, aby ho mohli rovnou zatknout, až se přijde najíst. 

 

Z pokoje se najednou ozívaly docela hlasité rány a já věděla, že nejspíš hledá svůj deník. Po chvíli vyšel ven a já ho pozvala na snídani, kde ho poté zatkli moji bývalí kolegové. 

 

Nechtěla jsem tomu věřit, Kevin se mi nezdál jako normální, ale za těch pár dní mi řekl, jak by mi nikdy neublížil, a že je tu pro mě, a já si uvědomila, jak moc mi chybí mít někoho po svém boku, kterému se dá věřit a žít spolu s ním normální život. Jenže to bych musela ještě chvíli hledat, protože Kevin rozhodně ten správný nebyl.

 

Kapitola 2

 

KEVIN

 

V očích jsem měl hrůzu. Netušil jsem, že mně může někdo další zase zradit, podíval jsem se jí do očí a viděl jsem, jak drží můj deník. Jako první ze mě vypadla slova, že jsem nevinný a že jsem to nebyl já, přitom všichni moc dobře věděli, že to nebyla pravda a že za všechno můžu. Nevěděl jsem, co si mám myslet a před očima se mi odehrával ten jeden okamžik pořád dokola. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak stupidní nápad byl psát si deník, že mě to nenapadlo dřív, ale teď už bylo pozdě. 

 

Ty necelé tři dny, co jsem strávil u Elle, byly snad ty nejlepší od té doby, co jsem žil ve svém baráku v hrůze, s Nessou. V hlavě se mi začaly honit vzpomínky na naše dobrý časy s Nessou, jak jsem se poprvé viděli a časem se poznávali, to ještě nevěděla, co jsem zač. Chyběla mi čím dál tím víc, ano, sice mě zradila, ale to nedokázala odehnat všechno, co jsem k ní kdy cítil. Moje poslední přání bylo jí aspoň naposled vidět, protože jsem si byl jistý, že dostanu doživotí ve vězení. 

 

“Elle?” vypadlo ze mě. “Proč jsi to udělala?”

“Věřila jsem ti, ale moje bezpečí bylo zrovna na prvním místě, ty jsi se mi nikdy s ničím nesvěřil, proto jsem se potřebovala nějak ujistitt, nedal jsi mi na výběr Kevine, promiň,” řekla a utřela si slzu z tváře. 

 

Znovu jsem se na ní podíval až když mě odvedli do jejich auta, nebyla to úplně příjemná cesta, měl jsem pocit lítosti, všechny věci, co jsem kdy udělal, bych nejraději úplně vymazal z paměti a přinejlepším i z reality. Elle mi dala nový pohled na svět, hlavně ten příběh, který mi vyprávěla o jejím synovi, dostalo mě to tak, že jsem se definitivně rozhodl jí nikdy neublížit a začít nový život, ale také jsem věděl, že jsem byl hledaným člověkem po skoro celém státě. Byl jsem zoufalý, neměl jsem peníze na nějakého právníka, a tak jsem se pomalu smiřoval s tím, že pokud se odsud nějak nedostanu, skončím ve vězení. V tu chvíli jsem ale nad nějakým způsobem dostat se pryč nepřemýšlel, hlavu jsem měl plnou hněvu, lítosti, Elle a Nessy a kdybych se mohl vrátit v čase, rád bych to udělal a vše změnil. 

 

“Jak se jmenujete?” zeptal se mě jeden z policistů.

“Kevin Grew,”  odpověděl jsem, aniž bych se mu podíval do očí.

“Kolik Vám je?”

“28” odpověděl jsem znovu “mohl byste mi prosím dát můj deník, vím, že ho naposled měla Elle, ale je to snad ta nejcennější věc, tak prosím,” poprvé jsem se jim oběma podíval do očí. 

“To teď nebude možné, použijeme to jako důkaz,” odpověděl druhý z policistů. 

“To nemůžete, nevíte, jak moc to pro mě znamená, aspoň na cestu tam kam mně vezete mi to můžete dát, prosím, aspoň na tu cestu tam, moc by to pro mě znamenalo.” prosil jsem policisty, ať mi ho dají, chtěl jsem si to naposled všechno přečíst. 

Dva muži se začali radit a nakonec se teda rozhodli, že mi ten deník na tu cestu dají, byl jsem za to dost vděčný.

 

Po cestě jsem četl můj deník od začátku, věta, která mě docela rozhodila byla ta, kde jsem psal jak mám strašně rád Elle a jak mi pomohla jen za ty tři dny strašně moc. 

 

Elle byla osoba, kterou jsem v životě potřeboval, a nevěřil, že bych mohl někdy najít, i když neví, co jsem zač, starala se o mě skvěle a vždy se mi snažila pomoct, když jsem zrovna nevypadal, že jsem v pohodě.

 

Jeli jsme kolem řeky a já koukal na ptáky, kteří spokojeně létají nad vodou. 

“Mohl byste mi prosím otevřít okno?” zeptal jsem se “špatně se mi dýchá.” Tohle policejní auto nemělo v oknech mříže a tak jsem mohl vystrčit hlavu a naposledy si užívat čerstvého vzduchu a větru ve vlasech. V tu chvíli mě napadl celkem geniální nápad. Po přečtení svého deníku jsem věděl, že to byl ten nejlepší, ale i nejhorší nápad, co jsem mohl vymyslet, napřáhl jsem ruku a hodil ho přímo do řeky. Policisté prudce zastavili, oba vystoupili z auta a rozběhli se směrem k řece najít jednu z nejdůležitějších a jediných věcí, kterou mohli dokázat, že jsem vinný. Rázem jsem doběhl na přední sedačku a odjel z místa pryč. 

 

A takhle začala nová kapitola mého života.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.