Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Manželem proti své vůli 6. - 7 .díl
datum / id05.06.2020 / 507696Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno22x
počet tipů0
v oblíbených0x
Manželem proti své vůli 6. - 7 .díl

Manželem proti své vůli 6. díl

„Promiň, neublížila sis?“ Deris mě držel v náručí a jistil před pádem. „Ne jsem v pořádku. Nic se nestalo.“ Můžeme jít dál proplulo mou myslí. Deris nic. Díval se mi do očí a stále mě svíral okolo pasu. „Už to není daleko jdeme.“ Podařilo se mi říct nahlas, ale s ním to nehnulo. Byl jako očarovaný a přikovaný zároveň. Chytila jsem jeho ruku a pomalu jí dávala pryč, když mě znovu pevně sevřel. „Co je to s tebou? Pusť mě.“ Usmála jsem se, až mi zajiskřilo v očích. Opětoval úsměv a pustil mě. „Vážně jsi v pořádku?“ Stále měl připitomělý výraz ve tváři a okolo očí malé vějířky vrásek od starosti a úsměvu. „Jsi roztomilý.“ Uniklo mi z úst a pohladila jsem ho po kaštanových jemných vlasech a letmo po tváři, jako by se ho dotklo pírko a rychle odlétlo. Na cestě jsem vyčarovala kopulky se světlem, aby viděl na cestu. Já znala každý kořen a větev, ale on je tu poprvé. Měla jsem to udělat, už když se smrákalo a k tomuhle by nedošlo. Cítím jeho pohled v zádech jak mě hlídá a sám několikrát znovu škobrtl. Myslel si, že o tom nevím. Kdy se mi podařilo tolikrát se usmát naposled? Mockrát to nebylo a v poslední době vůbec ne. Jen tak jsem se otočila a viděla jak si Derik sjíždí prsty po vlasech a tváři. Jako by se ujišťoval jestli to nebyl sen. V zápětí se mi otevřel náhled do jeho myšlenek a opravdu nevěděl jestli to bylo pohlazení a nebo jestli se mu to zdálo. Zaklepal hlavou a bylo to pryč.

„Jsme tu.“ Zhasla jsem osvětlení na pěšině a vzala ho za ruku. Nejdřív ucukl, ale pak se mě chytil. „Proč?“ Zeptal se a přitom se nechal táhnout za mnou mezi stromy. „Sám uvidíš.“ Pozor kořen a ještě jeden a teď prudce dolů. Poslouchal můj hlas a nechal se vést. Ještě pár minut. „Tady svítit nemohu neměli by pak žádnou moc.“ Jak na ně uvidím pomyslel si přesně v okamžiku, kdy se celá louka měnila. První bylinka hned kousek před námi zazářila do všudypřítomné tmy. „Už je vidíš?“ A po ní další a další. Celé místo se zalilo září zralých bylinek. „Jak jsi to udělala? Je to nádhera.“ Zašeptal a bál se udělat krok. „To je síla světloní tak se ta bylinka jmenuje. Potřebují jí nasbírat plný košík, než zhasne. Máme asi hodinu šikovné ruce navíc se budou hodit.“ Drobné kvítky zazářili ještě víc, až oči bolely. „Podej mi košík ukážu ti jak se trhají.“ Položil ho vedle mě a přidřepl si k jedné z nich. „Takhle jí chytneš a zlomíš v půlce zbytek tam necháš, aby mohla pomalu znovu růst.“ Kývnul a zkusil hned tu vedle. „No výborně tak honem máme málo času.“ Ve dvou to šlo o dost lépe a v košíku to notně přibývalo. Košík jsme měli mezi sebou a poponášeli, když jsme oblast vysbírali. „Kolik ještě?“ Narovnal se a protáhl. Očkem si ho prohlížím a lituji, že zrovna on tu musí zůstat se mnou. „Jednou tolik, než máme.“ Odfouknul si a bez dalšího slova se znovu ohnul a sbíral dál. Pak se otočil. „Tohle děláš vždycky sama?“  Jeho pohled dolétl k velkému koši a maličkým kvítkům. Přikývla jsem. Usmál se. „Odteď nebudeš pomůžu ti. Tohle zvládám.“ Měl ztuhlá ramena a celá postava byla pokrčená. Musí ho to dost bolet. Byl určitě zvyknutý na těžkou práci, ale sběr květin je taky náročný. Pospíšila jsem si a otrhala zbytek okolo sebe. „Hotovo  máme plno. Skvěle si mi pomohl.“ V té chvíli se květiny začaly zavírat. Jejich světlo pohaslo. „To bylo na čas.“ Otřel si orosené čelo a blíž přitáhl kabát. Sundala jsem si šátek a zakryla svítící květy v košíku. „Půjdeme.“ Máchnutím se znovu rozsvítila nedaleko hlavní cesta k domovu. Popadla jsem košík. Nevadilo mi ho nést, když se naše ruce dotkly a Deris košík převzal. „Vezmu to.“ Byl vyčerpaný, ale nic nepřiznal. Proč je tak tvrdohlavý v jednu chvíli je na mě hodný a v druhé zase vznětlivý. Nevyznám se v něm, asi to bude oboustranné. Snaží se mě snad poznat? Nevěděla jsem nic jeho mysl byla uzamknutá  a pak, že to neumí. Jdeme mlčky zpátky, když mi to nedalo. „Máš uzamčenou mysl ani tě to nebudu muset učit. Je dobře, že si zvykáš.“

„Ale já ji nezamkl nevím jak se to dělá.“

„Budeme trénovat to zvládneš a pak tě naučím jak si rozsvítit na cestě.“

„ Já nejsem kouzelník.“ Nadhodil košík a předehnal mě.

„Budeš lepší, než já a ani nezestárneš.“ Volám na něj.

„Jak jsi to myslela s tím, že nezestárnu? Ty, už stará jsi a já zůstanu mladý?“ Vrtalo mu to hlavou.

„Ale já nejsem stará, jen tak vypadám.“ Zastavil se a já ho pomalu došla.

„Vždyť jsi i pomalá. Nosíš hůlku, když jdeš dál a sotva by si unesla tak těžkej koš, i když v něm sou jen kytky.“ Tak teď jsem se zase naštvala já. Mávla jsem rukou.

„Uvidíme se doma.“

 Ona mě tu nechala ? To jako fakt? Já chci taky domů, už nemůžu a nechci jít sám. „Tak pojď ty hrdino.“ Čapla jsem ho za ruku a přemístila do hradu. „To mě vyděsilo.“ Sesunul se na svou postel. Sebrala jsem hbitě košík a odnesla ho mimo dosah světla. „Svlékni se.“

 „Cože jen přes mou mrtvolu!!!“    

 

 Manželem proti své vůli 7.díl

„Cože jen přes mou mrtvolu!“ Jako by nevěděl co se stane. Jedno mávnutí a byl bez kabátu a následně i bez košile. „To nemyslíš vážně !!  Já nechci!“ Co s ním mám dělat je horší, než ženská. „Myslíš, že ti tady někdo příjde na pomoc?“

 Přestal sebou házet a já se pomalu blížila k posteli. Znovu se ošil a natlačil, až na polštáře. „Já ti neublížím. Jen se snažím pomoct.“ Aniž by si toho všimnul obtáčela jsem okolo zápěstí magický náramek s řetízkem. Délka se zmenšovala a náramky se zviditelnily. Oba nás napadlo totéž, ale já byla rychlejší. Chytila jsem jeho ruce a svázala jednu k druhé, když se u postele ukázalo koště. „Nerada ruším, ale máte naléhavý případ.“ Čarodějka byla rázem pryč. Jen se někam táhl řetízek, až pozvolna zmizel. Já zůstal svázaný  a koště stálo hned vedle postele. „Pomůžeš mi?“ Obrátil jsem hlavu a zůstal smutně koukat na koště. „Máš mi sloužit!“ Koštěti začala červenat násada a nebylo schopné slova. Pohnulo se směrem ke mě. Zachrání mě blesklo mi hlavou, když se jí zapálil konec koštěte. „Vodu!“ Vykřiklo a letělo se schladit, než schoří na popel. Řetízek se opět zviditelnil. Čarodějka se blížila a já byl pořád svázaný.

 „Nečekal jsi dlouho?“ Zeptala se mě čarodějnice a v rukou nesla nějakou pikslu. Po těle mě přejela husí kůže. Strach se stával silnějším. Zvlhly mi svázané dlaně. Zkusil jsem se znovu osvobodit, ale řetízek se víc zařezal do zápěstí a já syknul bolestí. „Co to děláš? Vždyť si ublížíš. Klid nic ti neudělám.“ Sedla si na kraj postele vedle mého těla. Holá hruď se mi zvedala čím dál rychleji. Srdce tlouklo jako na poplach. V myšlenkách se střídalo několik pocitů a vše bylo přebito slovem manžel. Je to moje povinnost. Jednou k tomu muselo dojít. Přiblížil jsem se k jejímu obličeji, víc se naklonil, když zvedla hlavu a naše oči se setkali. Najednou mi to nepřišlo nijak divné. V těch hlubokých očích jsem se ztrácel. Chci to zkusit našeptávalo mi srdce, když konečně přerušila ticho v místnosti. „ Pokud uděláš co ti řeknu, tak ti uvolním ruce.“ Ústa nevydala ani hlásku, ale v hlavě jsem slyšel jasný souhlas, který slyšela. „Lehni si  a já ti sundám ten řetěz.“ Sesunul jsem se do polštářů a nohy hodil na postel. Nahnula se nade mnou a osvobodila moje ruce. Zlehka se o sebe otřely prsty a já cítil problesknutí. Zůstala nade mnou nakloněná a já zvedal hlavu z polštáře. „Nedělej to.“ Téměř zašeptala a to mě ještě víc přimělo si to vyzkoušet.

 „Víš, že tě celou dobu slyším? Opravdu tě musím co nejdřív naučit jak si zablokovat mysl.“ S povzdechnutím si mě prohlížela a mě to došlo. Ona to slyšela, všechno co jsem si myslel, nad čím uvažuju. „Já to beru jako pokus.“ Vylítlo ze mě a kouzlo, kdy jsem to chtěl zkusit bylo pryč. „Nenávidím tě, ale jsme manželé! Mám na to právo.“ To se mi povedlo, teď si bude myslet, že na nic jiného nemyslím. Chtěl jsem odpochodovat na nejvzdálenější místnosti na hradě, abych se zklidnil a mohl dělat uraženýho, když mě položila ruku na hrudník. Zpropadený srdce, už zase tluče jako na poplach. Zatlačila mě zpátky do peřin a pozvedla obočí. „Dal si mi slib, že zůstaneš, když tě rozvážu.“ Je to past. Nesmím se nechat znovu chytit. Hlavně nemyslet. Nemyslet na nic.

Otevřela šuplík u postele a vyndala kousky látky. Vzala mě za zápěstí, kdy mnou opět projel záblesk. Otevřela kelímek a potřela malé oděrky a převázala plátýnkem. „Otoč se.“ Bez řečí jsem se otočil na břicho. V hlavě jsem si opakoval, že se jí za tohle pomstím. Nenávidím to tady. Chci domů za Karou. V klidu se starat o dům a pole. Místo toho jsem tady uvězněn. Z úvah mě vytrhlo něco ledového na zádech. „To studí.“ Postěžoval jsem si a pak to ucítil.  Její horká dlaň roztírala mast po zádech. Blaženě jsem zachrochtal, když se dotkla namožených míst.    

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.