Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Lepší život pro každého

Výběr: Gora
05. 06. 2020
12
21
1078
Autor
Redrum

Probudil mě známý zvuk. Brýle BetterLife na nočním stolku vibrují a červeně světélkují. Červený den. Poté co jsme se rozešli s Viktorem, přestaly být moje nejoblíbenější. Navíc mi jich systém zařazuje čím dál tím víc. Samozřejmě, tikající biologické hodiny. Ten rozchod mi pořádně snížil osobní kredit, po pětadvacítce už jsou rozpady milostných vztahů něco nežádoucího. Teď už je mi skoro sedmadvacet a žádný nový vztah na obzoru, není tedy divu, že mi systém ordinuje červené dny více než ostatní.

Brýle se na stolku rozvibrovaly s větší intenzitou. Varování. Už se válím v posteli moc dlouho. Zvednu se a nasadím si brýle na nos, do očí mi promítnou první zprávu dne.

ČERVENÝ DEN – ČAS NA LÁSKU

Hned vzápětí se zpráva změní.

DNEŠNÍ DEN ZAČÍNÁ O 30 MINUT DŘÍVE. VYUŽIJ TENTO ČAS K TOMU, ABY SES UDRŽELA VE FORMĚ.

Brýle mě vzbudily o půl hodiny dřív, to vysvětluje, proč je za oknem tak málo světla. Vytáhnu ze skříně karimatku a začnu se protahovat. Po půl hodině dokončím poslední sérii a karimatku zase uložím.

VÝBORNĚ ADÉLO, RANNÍ STREČINK JE TO, CO TI POMŮŽE ZŮSTAT ZDRAVÁ A KRÁSNÁ! DNES VEČER URČITĚ ZABODUJEŠ.

ZÍSKÁVÁŠ 2 BODY DO OSOBNÍHO KREDITU.

Usměju se.

Po sprše si připravím snídani. Zatím co jím, mi brýle do očí promítají španělská slovíčka. Dělám díky nim velké pokroky. Španělštině se věnuji hlavně během modrých dnů, ale i v ostatní dny mi brýle do programu propašují tu a tam nějaké to opakování, takže se moje úroveň pořád zlepšuje. Mým velkým snem je cesta do Jižní Ameriky. Ale před tou se samozřejmě ještě budu muset zdokonalit v mnoha směrech.

Cestou do práce si v podzemce na brýlích promítám BetterNews.

DĚTI Z DEJVIC VYUŽILY FIALOVÝ DEN K ROZVESELENÍ OBYVATEL MÍSTNÍHO DOMOVA DŮCHODCŮ

VYSOKÝ OSOBNÍ KREDIT PŘINESL MLADÉMU PÁRU VYSNĚNOU CESTU DO JAPONSKA

MLADÍK NA ZCESTÍ – JAKÝ JE ŽIVOT SE ZÁPORNÝM KREDITEM

 

Cestou do kanceláře ke mně do výtahu přistoupí Karla. Do očí se mi rozlije žlutá záře.

TO JE TVOJE ŠANCE OBNOVIT ZTRACENÉ PŘÁTELSTVÍ.

Zprávu následuje několik fotografií mě a Karly v lepších časech – v kavárně nad kouřícími šálky, venku při joggingu… Jsem si jistá, že Karle teď před očima běží to samé. Usměje se na mě. Taky se usměju.

„Karlo, tak dlouho jsme se neviděly.“

„Ach Aduš, netušila bys, jak ten čas s malým utíká. Počkej, ukážu ti, nějaké fotečky.“

Do očí se mi začnou promítat obrázky mimina v modrém a já si uvědomím, proč jsme se s Karlou rozešly ve zlém. Karla čeká na mou reakci.

„Je rozkošný. Vypadá to, že má oči po tobě.“

„To je pravda, ale jinak je to celý Viktor,“ zazubí se Karla.

Brýle mi ani nemusí oznamovat, že se mi zvedl pulz. Cítím to. Stejně jako cítím urgentní potřebu Karlu praštit.

NADECHNI SE A VYDECHNI, NEŽ NĚCO ODPOVÍŠ. KARLA TO JISTĚ NEMYSLELA ZLE. JE JEN VE SVÉM VZTAHU S VIKTOREM ŠŤASTNÁ A DÁVÁ TO NAJEVO. TY SAMA SVOJE ŠTĚSTÍ JISTĚ BRZY POZNÁŠ, MOŽNÁ UŽ DNES VEČER.

Na pozadí zprávy poletují žlutá a červená srdíčka a brýle mi do očí znovu promítnou Karlin vysoký osobní kredit. Je to pravda, Karla je dobrý člověk, s Viktorem jsme si prostě nebyli souzeni. Stejně se o něm s ní ale nedokážu bavit.

„Co tady vlastně děláš? Snad už se nevracíš do práce.“

„Už je to tak, tři měsíce utekly jako voda. Ani bych si to neuvědomila, kdyby mi brýle dnes ráno neoznámily, že Tadeášek nastupuje do jesliček. Zlatíčko, je tak maličký, jsem na něj tak pyšná…“

Výtah se se zhoupnutím zastaví, dvacáté druhé patro. Vystoupíme.

„Co kdybychom zašly na oběd? Můžeme si pořádně popovídat,“ navrhne Karla.

„Moc ráda,“ usměju se.

„Skvěle, zastavím se pro tebe. Pořád sedíš…?“

„Jo, přímo u kopírky.“

„No je fajn ji mít po ruce.“

„A ten kravál, co dělá, taky není k zahození.“

Karla se zasměje, tentokrát doopravdy, a já si uvědomím, proč jsem ji vlastně dřív měla ráda.

VÝBORNĚ ADÉLO, NIKDY NENÍ POZDĚ ZÍSKAT PŘÁTELSTVÍ ZPĚT. A PŘÁTELSTVÍ JE V ŽIVOTĚ TAK DŮLEŽITÉ.

ZÍSKÁVÁŠ 4 BODY DO OSOBNÍHO KREDITU.

 

Je pět a kancelář se vyprázdnila. Stojím v koupelně a pečlivě si nanáším na tvář makeup podle tutoriálu, který mi brýle promítají na stěnu. „Oči za brýlemi je potřeba pořádně zvýraznit“ upozorňuje dáma ve videu a tak tam plácnu ještě trochu černé tužky.

Znovu si nasadím brýle.

JSI KRÁSNÁ. DNESKA URČITĚ ZABODUJEŠ. VZPOMEŇ SI NA SVÉ PŘEDNOSTI. JSI PŘÁTELSKÁ, PEČUJÍCÍ, MÁŠ PEVNOU VŮLI A KRÁSNÝ ÚSMĚV.

„Jsem přátelská, pečující, mám pevnou vůli a krásný úsměv,“ opakuju si, jak procházím ztemnělou ulicí k restauraci U Zamilovaných. Brýle mi ukazují cestu, ale ani by nemusely, strávila jsem tam v posledních měsících už mnoho večerů červených dní. No, zatím to nikdy nevyšlo, ale možná dnes.

Místo lamp veřejného osvětlení, které si ještě vybavuju z dětství, chodník ozařují obrazovky. Postupně se rozsvěcí všemi barvami duhy -  HNĚDÝ DEN – ČAS NA RODINU, ČERVENÝ DEN – ČAS NA LÁSKU, ORANŽOVÝ DEN – ČAS NA SPORT, ŽLUTÝ DEN – ČAS NA PŘÁTELSTVÍ, ZELENÝ DEN – ČAS NA PŘÍRODU, MODRÝ DEN – ČAS PRÁCE NA SOBĚ, FIALOVÝ DEN – ČAS NA POMOC DRUHÝM. Za nápisy se míhají krásní, mladí, šťastní lidé, jak hrají monopoly, líbají se nebo běží parkem. Na okamžik se zastavím před jednou z obrazovek, na hnědém pozadí blondýnka chová na klíně malou holčičku, přichází vysoký muž, obě je obejme a pak se všichni tři smějí. Vzápětí se znovu objeví slogan - HNĚDÝ DEN – ČAS NA RODINU.

Povzdychnu si.

NEVĚŠ HLAVU, ADÉLO. TOHLE MŮŽE BÝT I TVOJE BUDOUCNOST.

 

Restaurace U Zamilovaných se jako vždy snaží dostát svému jménu. Uvnitř panuje přítmí prosvětlené množstvím svíček. Na každém stole stojí váza s řezanými květinami. Od stropu visí červené a růžové papírové girlandy. Vždycky mi to připadalo trošku moc.

Moderátor, čerstvě oholený chlapík v saténové košili, vítá všechny zářivým úsměvem a čeká, až se rozesadíme k malým stolečkům. Když už se zdá, že je plno, pečlivě si sál prohlédne, přejíždí z tváře na tvář a pokyvuje hlavou, pak naposledy přikývne a zářivě se usměje.

„Tak zdá se, že jsme tu všichni. Vítejte drazí nezadaní na červeném večeru U Zamilovaných. Je šest hodina a je…“

„…čas na lásku!“ ozve se sborově sálem. I já to vykřiknu a dostanu bod za pozitivní přístup.

„Slyším, že mnozí z vás tu nejsou poprvé,“ zasměje se moderátor. „Ale někteří z vás jsou tu dnes možná naposledy. Možná už dnes večer potkáte toho pravého nebo tu pravou, s kým spojíte svůj život navždy. Budete společně vychovávat děti, budete se navzájem podporovat v práci a osobním růstu. Budete šťastní. Tak pojďme na to!“

Moderátor udeří paličkou do malého gongu a k mému stolu se posadí první muž. První potenciální manžel, prvních 7 minut poznávání se. Pak se gong ozve znovu a objeví se další muž.

První chlapík je tak o deset let starší než já. Vlasy už má povážlivě prořídlé a vypadá trochu nervózně.

JIŘÍ KVAPIL. OSOBNÍ KREDIT = 16 952

„Ahoj Jirko,“ usměju se a snažím se nedat na sobě zdát, jak mě to nízké číslo překvapilo.

„Ahoj Adélo, rád tě poznávám,“ jeho úsměv je ještě zářivější než ten můj, ale jeho oči moc šťastně nepůsobí. „Dovol…dovol, abych se ti představil. Je mi 37 let, jsem pečovatel v domově pro přestárlé.“

„To je prospěšná činnost.“

„Ano, každý den je pro mě fialový den,“ zasměje se nervózně. Povzdychne si: „Měl jsem v minulosti nějaké problémy. Nešťastný rozvod, výpověď v práci…“ dodá polohlasem. „Hodně to poznamenalo můj kredit. Ale poslední dva roky na sobě opravdu poctivě makám, takže jak můžeš vidět, nejsem na tom už zdaleka tak zle. Jsem cílevědomý. Zapojuju se. Snažím se být prospěšný společnosti.“

Přikývnu. Pro lidi s nízkým kreditem je práce v pomáhajících profesích vždycky šance, jak se vyšvihnout zpět. Systém to oceňuje. Přesto je 20 000 pro mě trochu magickou hranicí. Lidem s nižším kreditem mám problém důvěřovat. Přeci jen asi museli udělat hodně neprospěšných rozhodnutí, aby spadli tak nízko.

Ještě pár minut Jirkových nejistých úsměvů a vysvětlování a zazní gong.

MATĚJ TUREK. OSOBNÍ KREDIT = 35 282

Tenhle muž už je od pohledu blíže mému věku a husté tmavé vlasy se mu vlní přes čelo. Shrne je stranou a usměje se. Teď já začínám být trochu nervózní.

JEN KLID ADÉLO, NEZAPOMEŇ NA SVOJE PŘEDNOSTI.

„Jsem přátelská a mám krásný úsměv.“

„To nezpochybňuju,“ zasměje se Matěj a já si uvědomím, že jsem to řekla nahlas.

„Promiň, já…“

„V klidu, já to chápu. BetterLife ti radí, jak se chovat. To nám všem,“ dotkne se brýlí na svém nose.

„Jo, skoro už si nedokážu představit, jak jsme bez nich mohli žít.“

Ještě si matně vzpomínám na dobu, kdy BetterLife s chytrými brýlemi přišli. Byla jsem na základní škole a mezi dětmi se nemluvilo o ničem jiném. Každý je chtěl. Dalo se jimi fotit, natáčet, telefonovat, ale to už byl standard i u chytrých brýlí jiných společností. BetterLife brýle byly mnohem dál. Do očí vám dokázaly promítat informace o věcech, na které jste se skrz ně dívali. Podívali jste se na strom a brýle vám řekly, jak se jmenuje, jak je vysoký, cokoli. Brýle vám ukázaly cestu ve městě, poradily, ve které restauraci dobře vaří. Nebo jste mohli prostě okolní svět ignorovat a promítat si do očí jakýkoli film. Bylo to cool. Strašně cool. Ale bylo to drahé. Po nějaké době si můj táta koupil brýle BetterLife z výprodeje a my s bráchou jsme si je mohli občas půjčovat.

A pak se stala ta skvělá věc - akce „Lepší život pro každého“. Lidé pochopili, že brýle BetterLife mohou zlepšit život v mnoha oblastech - učení, komunikace. Taky se jejich prostřednictvím dá skvěle bojovat s kriminalitou, která teď už vlastně neexistuje. Napojení kamer brýlí na centrální systém způsobilo, že policie může mít oči opravdu všude. Takže se vláda spojila se společností BetterLife a do roka měl každý dospělý člověk v zemi svoje vlastní chytré brýle. A za další rok jsme se dočkaly i my děti.

Matěj na mě kouká trochu zvláštně a já přemýšlím, jestli jsem neřekla něco špatně.

Vtom se ke mně nakloní přes stůl: „Adélo, co máš v plánu dělat zítra?“

„Zítra? V plánu? Jak…jak to myslíš?“

Opře se zpátky do židle: „Nijak. Co jsi dělala dneska, jaké máš zaměstnání?“

„Pracuju v BetterWoman, znáš to, ten ženský časopis?“

Přikývne.

„Většinou dělám grafiku, občas píšu i nějaké články. Snažíme se přinášet informace a rady na šťastnější a prospěšnější život všem ženám.“

„To zní…prospěšně.“

„Viď, chci říct, není to samozřejmě jako být chirurgem, nebo pečovat o sirotky, ale naplňuje mě to. Co děláš ty?“

„Jsem chirurg a po večerech pečuju o sirotky.“

„Vážně?“

„Ne, jsem osobní řidič.“

„Řidič, jako auta? V autě už jsem neseděla pěkně dlouho. Hromadná doprava je pro pohyb ve městě dostačující. Takže vozíš nějaké slavné lidi?“

„Myslíš herce a zpěvačky, o kterých píšete v BetterWoman? Ne to asi ne?“

„Tak koho?“

„Lidi z vedení většinou.“

„Ach ano, vedení.“

Skoro bych na ně zapomněla. Dříve se tomu říkalo vláda, ani nevím, kdy se to změnilo. Ale vzpomínám si, že když jsem byla dítě, byla vláda častým tématem v konverzaci dospělých. Vídala jsem v televizi různé lidi, kteří byli součástí vlády. Některé z nich jsem možná i znala jménem. Můj otec je rozhodně jménem znal, často se večer koukal na zprávy. Bylo to trochu jako BetterNews, ale obsah byl dost jiný. Vím, že jako dítě mě to vůbec nebavilo, ale rodiče považovali sledování zpráv za důležité. Skoro jako by se jich jejich obsah nějak přímo dotýkal. Ale proč vlastně? Je to už tak vzdálené.

Ale nynější vedení? Lidé o něm nemluví ani nepřemýšlí. Není důvod. Někdo to asi bude, ale nevybavuje se mi jediné jméno. Tedy vlastně…samozřejmě je tu Karel Malík. Ten vynalezl BetterLife a občas oznámí nějakou skvělou technickou novinku. Ale v BetterNews se samozřejmě častěji objevuje jeho úžasná žena Lída a jejich rozkošná trojčata. Před dvěma měsíci jsme s ní měli v BetterWoman velký rozhovor. Byla to neuvěřitelná událost. Ale kdo dál? Nevím. Nejspíš nějací lidé dohlíží na chod systému. Ačkoli ten asi běží převážně automaticky. Jak říká Karel Malík: „Dokonalost BetterLife tkví v jeho elegantní jednoduchosti.“ Ano, je to skutečně revoluční technologie.

ADÉLO, VĚNUJ SE SVÉMU POTENCIÁLNÍMU PARTNEROVI.

Ano, asi už jsem celkem dlouho nic neřekla. Vzhlédnu, ale Matěj se na mě dívá spíše se zaujetím, než podrážděně.

„Už bude asi brzy konec,“ poznamená.

„Ano…“

„Rád jsem tě poznal.“

„Já tebe taky.“

Zvláštní, připadám si trochu omámeně. Jako bych se propadala do nějakého snu. Nebo se naopak ze snu probouzela.

 

Zbylé rozhovory už nepřinesou nic moc zajímavého. Vlastně se nějak nemůžu soustředit. Rozhodně jsem ze sebe dnes nevydala to nejlepší, nejspíš jsem nikoho nezaujala. Ale nijak zvlášť mi na tom nezáleží, když večer konečně skončí a já vyjdu ven do svěžího nočního vzduchu, uleví se mi. Rozhodnu se jít domů oklikou přes park, trocha pohybu navíc mi prospěje. Získám alespoň nějaký bodík.

Park je liduprázdný a temný. Štěrk mi křupe pod nohama. Najednou si všimnu, že ve stínu na lavičce přede mnou někdo sedí. Nejspíš mě zpozoroval a zvedne se.

„Adélo, jsi to ty? Rád tě vidím.“

Je to Matěj. Kdoví proč se mi uleví.

„Ráda se večer procházíš?“

„Ne, vlastně ani ne, ale cítím se po dnešním večeru, vlastně po našem rozhovoru trochu zvláštně.“

„To je dobře.“

„Proč?“

„Sedni si,“ ukáže na lavičku, kde prve seděl.

„Máš hrozně pěkné oči. Můžu?“ natáhne se a stáhne mi z tváře brýle. Ty svoje si už taky sundal a oboje položí za sebe na lavičku a zakryje kabátem. Dívat se někomu přímo do očí bez bariéry dvojích skel brýlí, je zvláštní pocit. Naposledy jsem to zažila při intimních chvílích s Viktorem, ale to už je dávno. Chvíli mám pocit, že mě Matěj chce políbit a v duchu se rozhodnu, že bych nebyla proti. Ale neudělá to.

„Cítíš se zvláštně,“ promluví polohlasem, „protože jsi začala přemýšlet o věcech, o kterých jsi už velmi dlouho nepřemýšlela. Co máš v plánu dělat zítra? Většina lidí na tu otázku nedokáže nijak odpovědět a ani se nesnaží. Připadá jim nesmyslná, vytěsní ji. Přitom ještě před nějakými patnácti lety se lidé tou otázkou zabývali každý den.“

„Před patnácti lety…“

„Ano,“ Matěj ještě trochu ztiší hlas, „vzpomínáš si, jak odlišný byl svět, když si byla dítě? Žádné barevné dny, žádné chytré brýle, žádný vševědoucí systém. Je šílené, jak rychle se lidé zvyknou, když se realita kolem nich změní. Volby, kalendář, víkend. Kdy jsi ta slova naposledy slyšela?“

Volby, kalendář, víkend…každé z těch slov má zvláštní příchuť. Zdají se známá, ale zároveň, jako by to byla slova v cizím jazyce. Nedokážu si vybavit, co…

„Proč mi tohle říkáš? Nedává to smysl. Svět se přece pořád vyvíjí, k lepšímu. Na tom není nic zvláštního.“

„Říkám ti to proto, že se mi tam v restauraci zdálo, že bys to mohla pochopit. Že ještě nejsi tak docela…ztracená v BetterLife. Svět se nemusí vždycky jen vyvíjet k lepšímu, i když tu frázi vidíme napsanou v neonových barvách každý den. Paměť je to jediné, co nám zbývá. A ubývá jí, lidé dobrovolně vytěsňují svoje vzpomínky. Nemyslí na minulost a už vůbec nemyslí na budoucnost. Existuje pro ně jen dnes a dnes dělají to, co jim brýle řekly, že mají dělat.“

„Brýle nám přece radí jen v tom, jak žít lepší život. Jak být prospěšnější a šťastnější. Každý z nás se jen snaží být nejlepší verzí sebe sama. Chceme to, protože…protože je to tak správně.“

„A jak to poznáš?“

„Co?“

„No, že jsi lepší verzí sebe sama. Že jsi šťastná.“

„Co je to za otázku?“

„Tak jak to poznáš?“

„No prostě to…prostě to vím.“

„Prostě to víš? Víš to proto, že tě brýle pochválí. Že dostaneš body. Co kdybys hodinu posilovala, ale žádné body nedostala, budeš i tak šťastná? Nebo kdybys pomohla nějaké staré paní s nákupem, bylo by to i bez bodů prospěšné a naplňující?“

„No…samozřejmě. To je přeci hloupá otázka.“

„Tak na co ty brýle potřebujeme?“

„Vždycky by mě to třeba nenapadlo někomu pomoct, nebo cvičit. Brýle mi pomáhají, je to motivace.“

„Ano, a když to nesplníš, žádné body a žádné výhody. Musíš mít určitou výši kreditu, abys mohla cestovat, abys mohla nakupovat, jak tomu říkají, „neskromné statky“, jako třeba auta. Měli jste auto, když jsi byla dítě? Kolik lidí má auto dnes? Nebo vlastní dům. Kdy naposledy jsi byla v zahraničí? Nebo si vyjela alespoň někam mimo Prahu? Kdy naposledy sis pořídila nové boty?“

„Mohla bych si je přeci pořídit, ale skromnost je…“

„…základem prospěšnosti. No jasně. Všichni pracujeme každý den a k tomu ještě dobrovolničíme. A všichni jsme tak strašně skromní. Tak kde jsou všechny ty věci, které se vyrobí v továrnách. Kde jsou všechny ty peníze.“

„Peníze?“

„Ano peníze, další zapomenuté slovo. Ale vedení na něj nezapomnělo. Oni vědí moc dobře, kolik peněz dostaneš v zahraničí za auto, které tady lidé vyrobí za pár bodů do osobního kreditu. Který si pečlivě střádají, aby si mohli dopřát základní potraviny. Aby mohli jezdit podzemkou. Ale hlavně, aby všichni kolem viděli, jak jsou šťastní a prospěšní. Schválně, jak vysoký kredit podle tebe musí mít dobrý člověk. Důvěryhodný člověk? S kým by ses už nechtěla přátelit? Od koho by sis odsedla v podzemce?“

„To je…to…“ vzpomenu si na Jirku Kvapila. Jsem taková. Ale každý je přeci takový. Je to normální. Brýle nám jenom pomáhají na první pohled poznat, jací lidé jsou. Co se od nich dá čekat. „Nechápu, co mi to tady vykládáš. Každý má přeci o lidech kolem sebe nějaké mínění. I bez brýlí. Ony nám v tom jen pomáhají. Jako ve všem. A vůbec, vrať mi je. Stejně se nezdá, že by tě moje oči nějak zajímaly.

Matěj si povzdychne, pak sáhne za sebe a brýle mi podá.

„Zkus o tom přemýšlet, prosím. I když to bude nepříjemné.“

Vyškubnu mu brýle z ruky a rychle si je nasadím. Zvláštní, nemít je na očích tak dlouho.

 

Brýle na nočním stolku vibrují a světélkují. Fialová – čas na pomoc druhým. Uleví se mi, že to není červená. Ale můžu ji čekat jistě velmi brzy, včera jsem nedostala žádné pozvání na druhou schůzku. Tedy vlastně ano, ale za odmítnutí schůzky s Jirkou mi brýle ani nestrhly body. Přeci jen bych měla směřovat spíše k někomu s vyšším kreditem, než nižším. Matěj vyšší kredit má. Ale na něj se snažím nemyslet. Už takhle mě stál 10 bodů za to, že jsem neměla brýle tak dlouho na nose. Kromě spánku je to ospravedlnitelné jen ve výjimečných případech. Člověk je bez brýlí zranitelnější, přichází o příležitosti a vůbec, kdyby si je každý sundával, celý systém by se zhroutil. Konec prosperity, bezpečnosti, štěstí.

Matěj by o tom nejspíš řekl něco jiného. Že by si lidé poradili i bez brýlí? Snažil se naznačit, že nás vedení jejich prostřednictvím využívá? Ale lidé jsou přeci šťastní. I já jsem…šťastná.

ADÉLO, SOUSTŘEĎ SE, TO UŽ JE TŘETÍ CHYBA V ŘADĚ.

Uvědomím si, že sedím u stolu nad miskou ovesné kaše a brýle mi do očí promítají sloveso LIMPIAR, které mám skloňovat. Časový limit už ale vypršel a objeví se další sloveso. Musím se soustředit. Přemýšlením o hloupostech se španělsky nenaučím.

 

Fialový den mě po práci zavede do starší čtvrti města. Stojí tu malé přízemní domky oddělené od ulice úzkým dvorkem. U čísla 34 je dvorek z velké části pokryt růžovými keři. V době květu to musí vypadat moc hezky. Vezmu za kliku.

„Paní Karásková?“

Do předsíně vykoukne stará paní v propínacím svetru.

IRENA KARÁSKOVÁ. OSOBNÍ KREDIT = 27 361

„Dobrý den Adélo, vy jste mi dnes přišla pomoct, že? To je od vás milé.“

„Ano, prý potřebujete třídit a balit věci. Vy se budete stěhovat?“

„Mají mě odvést do domova pro přestárlé. Sem se asi nastěhuje nějaká mladá rodina. Tak to alespoň bylo s Mařenkou odvedle. Mohla jsem to čekat, ale stejně mě to překvapilo, abych pravdu řekla. Když mi brýle napsaly, že mi přijde nějaká slečna pomoct s balením, upekla jsem v rychlosti alespoň štrůdl. Pojďte si dát, než se pustíme do těch krámů.“

Následovala jsem paní Karáskovou do kuchyně, na vyšívaném ubrusu tam trůnil na míse nakrájený štrůdl. Z jablečné náplně se ještě kouřilo.

„Posaďte se, postavím vodu na čaj.“

Shrbená paní Karásková se ve své kuchyni pohybovala překvapivě čiperně. Za chvilku už seděla se mnou u stolu, před sebou šálek a talířek se zákuskem.

„Zajímalo by mě, jestli tohle je poslední štrůdl, co jsem kdy upekla. Nevím, jestli v domově budeme mít taky k dispozici troubu. Na to jsem se Mařenky nikdy nezeptala. Chodila jsem ji navštěvovat, ale loni v říjnu zemřela.“

„To je mi líto.“

„No jo, každého to čeká. To vám brýle neřeknou – černý den – čas na smrt. To ani ony nedokážou… Ale pouštím si před vámi pusu na špacír, promiňte mi to. Však už mi to taky píše, že vás takovými řečmi akorát rozesmutním.“

„Tím se netrapte,“ usměju se.

Uvědomím si, že jsem v domově pro přestárlé nikdy nebyla. Ve fialové dny mě brýle poslaly už na mnoho zajímavých míst, ale ke starým a umírajícím ne. Ani jsem o tom nikdy moc nepřemýšlela. Lidé, kteří už jsou příliš staří na práci, jdou do domova pro přestárlé. To je prostě fakt. Tam mají odbornou péči, starají se o jejich zdraví a bezpečí. Ale nikdy mě nenapadlo, že ti staří a nemocní lidé měli předtím taky svoje životy. Někde bydleli, se svými věcmi…

„Co vlastně potřebujete vytřídit?“

„Všechno, děvče, všechno. Můžu si vzít jeden kufr.“

„Jeden kufr?“ rozhlédnu se po kuchyni. Jen tady je věcí na několik kufrů, podle náčiní vyskládaného na policích je poznat, že paní Karásková ráda vaří a peče.

„No jo, tam nebude tolik místa. Většina věcí půjde pryč. Ale nebojte, to nebude taková námaha. Potřebuju jen, abyste mi pomohla zabalit ten kufr. V osm pro mě přijede auto z domova. Zbytek věcí tady zůstane. Třeba se to bude hodit těm lidem, co se sem nastěhují po mně. Nebo to rozdají. Nebo se to vyhodí…“

„V osm?“ na brýlích mi problikne 18:03. „Tak to abychom začaly.“

 

Paní Karásková sklidí ze stolu a pak mě navede do malého obýváčku.

„Půjdu si do ložnice připravit prádlo. Mohla byste mi zatím najít nějaké knížky?“

„Knížky?“ zeptám se nechápavě. Pak si ale všimnu, že skoro celá jedna stěna za odrbaným křesílkem je pokrytá policemi, na kterých stojí vyrovnané papírové knihy. Jsou jich stovky, možná tisíce. No páni.

„Ale paní Karásková, víte, že na brýlích…“

„Však já vím,“ přeruší mě netrpělivým mávnutím ruky. „Na brýlích si můžu číst, můžu si zvětšovat písmo, nic to neváží… Však to taky často dělám, vždyť nové knihy už se netisknou. Ale tahle sbírka, ta patřila mému muži. Vždycky, když si nějakou knihu odtud vytáhnu, tak si na něj vzpomenu. A pak…ta vůně.“

Paní Karásková se zasněně usmívá. Pak začne štrachat po kapsách: „Napsala jsem si seznam. Kam jsem to…á tady.“

Podává mi kus papíru s rukou psaným seznamem děl. Další přežitek.

„Některé jsem už našla, ty jsou škrtnuté. Ale většinu ještě ne. Snad se mi všechny vejdou do toho kufru. No, v nejhorším tady nechám třeba župan. V domově mi snad dají nějaký erární,“ uchechtne se paní Karásková nad tím záškodnickým plánem a odcupitá do ložnice.

Koukám na seznam ve své ruce. Všechny ty modré čáry a smyčky na krémovém pozadí. Jak asi vypadá moje písmo? Psala jsem naposledy někdy na základce. Zkusmo k papíru přičichnu. Vážně je z něj něco cítit – trochu jakoby kouř, nebo možná dřevo a vlhká půda.

Přistoupím ke knihovně. První nepřeškrtnutá položka na seznamu je Švejk. To slovo zní nějak povědomě, ale je to autor, nebo jméno knížky? Chvíli se zmateně rozhlížím po policích. Brýle by je přeci mohly oskenovat a potřebné knihy mi samy vyhledat. Ale nějak mi v tu chvíli s papírovým seznamem v ruce připadá tenhle postup nepatřičný. Taková hloupost, s pomocí brýlí by to bylo hned. Ale stejně se snažím knihu najít jen svýma očima. A po pár minutách…bingo. To slovo na mě vyskočí z jedné police z tmavomodrého hřbetu. Je jich tu hned několik. Vytáhnu celou řádku tmavomodrých knih z police, ale hned si všimnu, že ta poslední k nim nepatří. Je o trochu menší. Má jiný povrch. A taky slovo Švejk na obalu chybí. Namísto toho je tam zlatě napsáno 2024. Otevřu tu knihu, je plná modrých čar. Poznávám písmo paní Karáskové. Ale kromě ručního psaní je tu i něco vytištěno Pondělí 24. červen Jan stojí na horním okraji jedné stránky a na té protější Úterý 25. červen Ivan. Co to má být?

„Paní Karásková?“ našla jsem ji v ložnici shrbenou nad prádelníkem. „Co je tohle?“

„Ukažte…to je přeci…můj starý diář. Úplně jsem na ně zapomněla. Léta už je nepoužívám. Nikdo už je nepoužívá. K čemu taky.“

Paní Karásková zpozoruje můj nechápavý výraz.

„Tenhle je z roku 2024, vidíte? Nejspíš jeden z posledních, co jsem používala. Na každý den v roce si plánujete úkoly – co chcete ten den udělat, jaké máte schůzky, co nakoupit a tak. Vidíte, třeba tady 4. B – závěrečný test, to jsem ještě učila.“

Co chcete ten den udělat, jaké máte schůzky… Co máš v plánu dělat zítra?

To by bylo něco pro Matěje.

„Paní Karásková, myslíte…že je to teď bez diářů lepší?“

Paní Karásková na mě koukne, její oči jako by byly najednou mladší a bystřejší.

„No děvče, to už si musíte vy mladí rozhodnout, jak je to pro vás lepší. Já jsem prožila většinu života bez brýlí na nose, dnes už se zdá, že to ani není možné. Svět se změnil. A má to jistě spoustu výhod…“

„Lidé jsou přeci šťastní,“ to musí být ten ultimátní důkaz o tom, že jdeme správným směrem.

„Ano, většina lidí působí šťastně. Za mračení taky žádné body nedostaneš,“ usměje se paní Karásková. Pak si sundá brýle a začne je čistit cípem svetru. „Víte, ale já myslím, že k tomu opravdovému štěstí potřebujete přeci jen taky trochu neštěstí a trochu dřiny, ke které se rozhodnete z vlastní vůle. Dnes jsme jako děti ve školce, které učitelka pořád vodí za ručičku a říká jim, co udělaly dobře a co zle.“

Nevím, co na to říct a tak jdu hledat další knihy. Nakonec nacpeme do kufru všechny, které byly na seznamu, i župan. Zaklapnu kufr a postavím ho ke dveřím v chodbě. Je za pár minut osm, venku už je skoro tma.

„Tak to je všechno?“ zeptám se.

„Asi ano,“ paní Karásková se trochu bezradně rozhlédne. „Je to zvláštní pocit.“

Kouknu ještě jednou ke knihovně. Na křesílku leží ten zapomenutý diář. Vezmu ho do ruky.

„Mohla bych si ho vzít? Na památku?“

„Ale samozřejmě, cokoli.“

Auto přijede přesně. Řidič naloží kufr i paní Karáskovou a najednou stojím na prahu domku sama. Zaklapnu dveře. Připravené pro nového nájemníka.

 

Chystám se ke spánku, brýle odložím na noční stolek a uvelebím se v posteli. Pak se zvednu a zpod polštáře vytáhnu diář. V pokoji je vždycky trochu světla z ulice. Světelné obrazovky nikdy nespí. Listuju diářem. Za těch pár hodin u paní Karáskové jsem si už na dotek papíru celkem zvykla. Měla jsem někdy takový diář? Nebo měli ho naši? Co si z doby před brýlemi pamatují oni? Úplně na začátku asi nebyly barevné dny. Nějakou dobu měly nejspíš dny ještě jména a čísla. Všechno je to tak zamlžené. Pamatuju si jen střípky.

Kdybych si mohla udělat plán na zítra, měla bych hnědý den, zavolala bych mámě a tátovi a povídala si s nimi o minulosti. Možná bych to mohla udělat i tak. A možná bych je jen zbytečně dostala do problémů. Když jsem přišla domů, brýle mě vyzývaly, ať se diáře zbavím. Mít tak zbytečnou věc je proti skromnosti a minimalismu. Zatím to byl jen návrh, ale i tak pro mě bylo těžké odolat. Ruka už se automaticky natahovala ke koši. Jsem tak zvyklá je poslouchat a ani si to neuvědomuju.

 

Přesouvám po monitoru fotky předmětů – rtěnka, pouzdro na brýle, kapesníčky… Ale pořád to nevypadá dobře, jako by něco přebývalo, nebo chybělo. Na předchozí stránce magazínu BetterWoman je rozhovor s jednou z moderátorek BetterNews. Docela obšírně se tam rozpovídala o tom, co nosí ve své kabelce. Mým úkolem je teď vytvořit koláž pod nadpisem A co nosíte ve své kabelce vy? Mám tu fotky asi patnácti různých předmětů, ale nějak mi to pořád nesedí. Zahodím krém na ruce, jeho bílá tuba ze stránky příliš září. Chtělo by to něco tmavšího. Vzpomenu si na obsah vlastní kabelky. Na jednu zcela konkrétní věc, která se tam ocitla až včera. Diář paní Karáskové. Nemůžu na něj přestat myslet. Na samotný koncept diáře.

BetterWoman čtou skoro všechny mladé ženy v zemi (tak to v něm alespoň prohlašujeme). Kolik z nich si toho neobvyklého obrázku všimne? Kolik z nich začne přemýšlet o minulosti? A o budoucnosti? A mohla bych za tu fotku přijít o práci? Samozřejmě, hned zítra bych dostala novou, nikdo v zemi není bez zaměstnání. Otázka je, co by to bylo za práci a jak moc by mi to zhoršilo osobní kredit. Vedla jsem si přeci dosud velmi dobře.

Ale ta myšlenka už se nedá zapudit. Chvilku zvažuju, jestli bude podezřelejší vyfotit diář s brýlemi na nose, nebo si je na pár minut sundat. Pak se napiju a zuřivě se rozkašlu. Podle očekávání mi začínají slzet oči. Jedna z kolegyní se ke mně otočí.

„Jsi v pořádku?“

„Jo…jen musím…“ vyrážím ze sebe v dusivém kašli.

Strhnu si brýle, vytírám si slzy z očí a pak se rozběhnu směrem k toaletám. Těsně před nimi, ale zatočím vpravo a vydám se do malé místnosti v zadní části redakce. Na stativu tu stojí digitální foťák. Moc často ho nepoužíváme, většina obrázků se bere buď už z hotové databáze, nebo je pořizována brýlemi. Ten foťák je vlastně relikt minulosti, který tu zůstává jen díky osobnímu zanícení šéfredaktorky. Ale přesně na tuhle fotku se mi teď hodí.

 

Hotové číslo je odeslané ke schválení šéfredaktorce. S každou minutou se mi víc potí ruce.

ADÉLO, JSI NERVÓZNÍ ZE SVÉ DNEŠNÍ SCHŮZKY Z KARLOU. TO JE NORMÁLNÍ. MYSLI NA TO, JAK PŘÍJEMNÉ BUDE MÍT JI OPĚT ZA BLÍZKOU PŘÍTELKYNI.

Ach ano, dnes je žlutý den, málem bych na to zapomněla.

Šéfredaktorka konečně vyjde ze své kanceláře: „V pořádku, nemám žádné námitky. Můžeme jít online, dobrá práce.“

TVOJE NADŘÍZENÁ JE SPOKOJENÁ S TVÝM VÝKONEM. ZÍSKÁVÁŠ 7 BODŮ DO OSOBNÍHO KREDITU.

Ničeho si nevšimla. Nevím, jestli mám cítit úlevu, nebo zklamání. Určitě úlevu. Časopis se uveřejní a zítra začnou chodit tisíce podnětů od čtenářek, zmatených tím neobvyklým předmětem. Dneska je ještě klid, ale zítra začne to pravé peklo.

 

Druhý den ráno přicházím do kanceláře s nervy napjatými k prasknutí. Skoro jsem nespala. Otevřu dveře a… žádný chaos, pobíhající kolegové a zmatený křik. Žádné desítky obžalujících očí, které se na mě upřou, sotva se objevím ve dveřích. Vypadá to tady jako kdykoli jindy. Lidé sedí před svými monitory, popíjejí kávu. Jak je to možné?

Zkontroluju u svého počítače rychle obsah včerejšího čísla. Třeba tu stránku na poslední chvíli změnili. Ale ne, je tam v té podobě, v jaké jsem ji odevzdala. S diářem přímo uprostřed, částečně překrytým balíčkem odličovacích tampónů. Popadnu svůj hrnek na kávu a do kuchyňky jdu schválně oklikou přes oddělení styku s veřejností. I tady ale panuje obvyklý klid. Žádné pohoršené, zmatené či zvědavé čtenářky. Žádná apokalypsa. Teď už cítím zklamání. To si toho vážně nikdo nevšiml?

 

Někdo přeci. Cestou domů jakoby náhodou narazím na Matěje.

„Ahoj Adélo.“

„Ahoj, co ty tady?“

„Sportuju,“ usměje se. Až teď si uvědomím, že má na sobě větrovku a běžecké boty.

Nakloní se ke mně blíž: „Viděl jsem dnes v časopise zajímavý obrázek.“

„Opravdu? Tak to jsi asi jediný,“ odpovím otráveně.

Najednou mě vezme za ruku: „Adélo, co jsi udělala je skvělý.“

„Ale k ničemu. Myslela jsem, že to někoho zaujme, že lidi budou chtít vědět, co to je. Budou se cítit, jako jsem se cítila já. Začnou přemýšlet, zpochybňovat…“

„A jak víš, že se to nestalo?“

„Do redakce nikdo nevolal.“

„A ty bys hned volala do redakce? Důležité je, že jsi v někom určitě zasela semínko pochybnosti. Že se setkali s něčím neočekávaným. Změnit myšlení lidí chce čas.“

„Asi máš pravdu. Bylo naivní si myslet, že něco změní jedna fotka.“

„A kdo říká, že musí zůstat u jedné fotky?“

Oči za brýlemi se mu zablýsknou a já si vzpomenu na domek paní Karáskové. Na místo plné starých pokladů.


21 názorů

Gora
20. 07. 2020
Dát tip

Gratuluji k potomkovi, ať se daří tobě i ...

Tak někdy příště, teď už končí hlasování:-))


Redrum
20. 07. 2020
Dát tip

Ahoj,

díky moc za nominaci do soutěže. Omlouvám se, že jsem nereagovala, byla jsem teď nějakou dobu mimo počítač (porod :)). Chápu, že už je pozdě, i tak díky.


Dej prosím, Redrum, vědět, stačí napsat sem - souhlasím či nesouhlasím s nominací do soutěže Próza měsíce, díky.


K3
27. 06. 2020
Dát tip

Zatím jsem nečetl, ale přesto bych povídku nominoval do PM, jestli nejsi proti, autorko.


Redrum
12. 06. 2020
Dát tip

Ahoj, díky za nové komentáře.

Danny, díky za tip na knihu. Ze sci-fi jsem zatím nečetla skoro nic, takže ani tohohle spisovatele neznám.


Danny
11. 06. 2020
Dát tip

Chtěla jsem vypíchnout, že člověk se může vzdát osobní svobody a zodpovědnosti i tak nějak dobrovolně, bez násilí.

Tohle je, v jiné formě, nastíněno ve sci-fi povídce "Styl Yancy" od Philipa K. Dicka. Zkus sehnat v knihovně sbírku povídek "Zlatý muž", v níž se tato povídka nachází.


Filosofka
08. 06. 2020
Dát tip

Skvělá povídka, připomíná mi Orwella. Moc hezky se mi četla. To by chtělo pokračování


Lakrov
08. 06. 2020
Dát tip
Zaujal mě nápad, námět ale rozčiluje mě to zpracováním. Hned od začátku tím, že ještě na druhé stránce nevím, jestli to píše muž nebo žena, později tím "telegrafickým" stylem plným HESEL a vlastně i obsahem, působícím do určité doby jako oslava té "technokracie". Zároveň ale dokážu pokračovat ve čtení, takže něco do sebe to asi má. Teprve asi v polovině mi dochází, že se nejedná o oslavu oné "brýlové totality", ale naopak o snahu proti ní nenápadně burcovat -- přípomene mi to doby předkládání (vnucování) komunistických ideálů. Posledních několik stránek pak přináší "kouzlo naděje", takže mi dochází, že ta moje počáteční rozčilenost byla zřejmě autorův záměr, jak na čtenáře zapůsobit, aby měl ten krátký příběh správný účinek. Dannymu díky za avízo a autorovi tip.

neuvěřitelné.....já se tak začetla, že mi káva vystydla.......super!!!!!!


 

Psát sci-fi je těžká řehole. Autor musí zcela zasvěceně psát o věcech které nejsou tak, aby mu čtenář uvěřil, že jsou.


Pentlochnap
07. 06. 2020
Dát tip

Pěkná a čtivá povídka, i když námět není zcela originální. přesto se čte svižně a rychle. 

Je prostě dobrá. 

Připomíná to zmiňovanou Čínu a její sledování lidí, ale i jinde ve světě to není nic nového. Kdysi jsme si mohli přečíst, že se věem budou instalovat čipy a tím pak budou moci být sledováni. Dnesla je to zbytečné, čip si každý vláčí sebou a ještě rád - mobilní telefon. A asi by mnozí byli překvapení co všechno na vás prozradí.

Povíka mi připomenula dávnou povídku od Josefa Pecinovského, jen už si nevzpomenu jak se jmenovala.


Dobrá povídka. Rozhodně dobrá. Jsem moc ráda, že byla zařazena do klubu sci-fi a fantasy, protože jinak bych se o ní ani nedozvěděla. Připomíná mi to seriál Černé zrcadlo, nebo celkově koncept kreditů, který teď zavedli v Číně. Utopický až dystopický systém. Na podobná témata jsme hrávali i RP.

Název je dobrý, ale přiznávám že když jsem dílo rozklikla, nebýt toho, že bylo zařazeno do klubu, asi bych se jej neodhodlala číst. Prvních pár vět mi přišlo takových spíš odrazujících než aby nalákaly. Ale tak to může být jen můj problém.

Každopádně povídka kvalitní, jen co je pravda, tak přeji hodně úspěchů a inspirace i do dalších :D


Redrum
06. 06. 2020
Dát tip

Ahoj, díky všem za přečtení a komentáře.

Luzz - ano, vím že o budoucnosti se zneužitím technologie a nedostatkem svobody už toho bylo napsáno hodně. Chtěla jsem vypíchnout, že člověk se může vzdát osobní svobody a zodpovědnosti i tak nějak dobrovolně, bez násilí.


bixley
06. 06. 2020
Dát tip

Naprosto super! Do tohoto stavu postupně směřujeme a ani si to neuvědomujeme. Perfektně napsané, strhlo mě to.


Je to skvěle napsané. Chvílemi jsem měla pocit, jako když jsem četla Orwella. Nerada bych se něčeho podobného dožila, ale určitě by se někomu líbilo mít takové poslušné stádo.


Danny
05. 06. 2020
Dát tip

Dobrá dystopická sci-fi, super. Pěkně to graduje. Rozhodně Tip, zařazuju do klubu a posílám avízo pár možným zájemcům.


Luzz
05. 06. 2020
Dát tip

ten námět není špatný, i když se nemůžu ubránit dojmu, že jsem to už několikrát četla; tedy ne přímo brýle, ale jiný předměty denní potřeby, který tě navádí, co dělat, jak se cítit... "v zájmu vyššího dobra" - ale to by tak nevadilo.

co mi vadí (a přijde mi to trochu líto), je zpracování -přijde mi to suché, místy neumělé, prostě jen vyprávíš tak, jak to leží a běží... text nevyvolává ani emoce ani podněty k zamyšlení, protože  často hodně dovysvětluješ; čtenář moc nemá možnost si sám v textu hledat a domýšlet si, prožívat.


Gora
05. 06. 2020
Dát tip

Kristýno, opět zdařilá povídka! 

Ich forma se mi do textu hodí, občas vnímám některé gramatické škobrtnutí, ale nic, co by se nedalo přehlédnout či opravit.

Mírně apokalyptické vyznění, je / v dnešní přetechnizované době/ námětově uvěřitelné. Dotýkáš se citlivých věcí ...vzpomínek na "kdysi obyčejné, běžné" dětství, současného trendu "nechat si někým - něčím ovlivňovat/řídit život" - viz sociální sítě -  tvými brýlemi Better Women jsi to dokonala:-). Vedení společnosti /politikům se náramně hodí, že lidé jsou /ve tvé povídce/ tak snadno "programovatelní"!

Znělou "dobrovolnickou strunkou" -  že všichni ještě nejsou tak docela citově okoralí, jsi přerušila nalinkovaný běh věcí. Postava staré paní se ti povedla, ta obyčejná žena prožila obyčejný život, podle parametrů nastavených moderní dobou ani moc úspěšný, ani snadný, ale opravdový.

Zápletka s fotkou "relikvie - diáře" jako vzpomínkou na dřívější časy je také bezvadná. Dokud třeba jediný člověk nezapomene a bude připomínat skutečné hodnoty,  stále existuje naděje...

Díky za pěknou povídku.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru