Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
Statečná srna
datum / id06.06.2020 / 507713Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno213x
počet tipů10
v oblíbených1x
Statečná srna

 

Statečná srna

 

Ještě o něčem se musím zmínit v souvislosti s tou kouzelnou studánkou. Ne tak s ní, jako s oním místem v Horňáku, starou prořídlou kmenovinou kousek pod Pekelňákem, podrostlou smrkovými nálety, maliním a podsadbami listnáčů, pod jejímž dolním okrajem, oddělená jen cestou, ta studánka je.

Bude řeč o našem v té době posledním vnoučkovi, který se ještě společných akcí účastnit nemohl.

Když se náš Jareček v neděli 26. listopadu 1995 v krnovské porodnici narodil a my o tom dostali od tatínka Dana do Třebíče hlášení, vyrazili jsme hned navečer k nejbližšímu lesu, abychom vykřičeli tu zvěst do světa. To byl Janin nápad.

Podobný měla už na jaře o pět roků dřív, kdy se nerozpakovala jet ohlásit narození Taňulčiny prvorozené holčičky daleko, z Krnova až sem na Vysočinu, na Radkovu Slunečnou, čímž si ji navždy přisvojila jako tribunu k slavení významných událostí. Byla to tehdy tribuna dvojnásob významná, s úlevou tam také vykřičela, že nenávidění Rusi z jejího Ježníka nadobro odtáhli a Klárka se narodila už do svobody.

Též o tři roky později, na pátek 24. září 1993, si vymínila, aby první opravdové setkání nás dvou proběhlo tam, na vrcholu Mikulovické hory, již kdysi vymyšlený Radek nazval Slunečnou, ona to, nevím jak, poznala a opravdu se nám pak podařilo sejít se na omšelých balvanech jejího vrcholu.

Takže teď, když se Milušce narodil její prvorozený, popadlo ji to znovu.

Mě nemusela přemlouvat. Jenom na to, abychom se z Týna vypravili tam do Mikulovic na Slunečnou, bylo už v onu odpolední hodinu trochu pozdě, dny byly na konci listopadu velmi krátké. Nevadí, nejblíž našemu domu, kousek za rybníkem Zámišem, je také les, říkáme tam V Chudobě.

Vpadli jsme přímo do hukotu mlžného větru, cloumajícího lesními korunami, ale to nám nebylo na překážku, o svou radost se s lesem podělíme vždycky, za každého počasí. A třeba z toho kloučka také jednou bude „lesní mužíček“, jemuž na počasí většinou moc nesejde, tak jako jím byl jeho dědeček. Jakýsi podklad pro takové očekávání napovídalo už to jméno, které mu jeho maminka bez rozmýšlení a s Danovým dovolením dala.

Staré borovice, celé bílé, stály nad námi ohnuté do oblouku a kolébaly se pod tíhou štědré nadílky, jakou sem na podzim pokaždé přináší vítr ze směru, odkud se hnal dnes. Tu a tam některá zavrzala, zaskřípala, zatíženými větvemi vrazila do jiné, ale ani kousek ledové vrstvy z ní zatím nespadl, jak by člověk od toho nárazu čekal. Těžká ledová ozdoba pevně obalovala šupinatou kůru kmenů, i větví, i každou jehličku zvlášť a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla někde slabinu. Naopak, bez ustání, téměř viditelně narůstala. Protože jsme moc dobře znali sezónní obyčeje Vysočiny, věděli jsme, že námraza poroste a bude mohutnět a těžknout až do chvíle, než se změní jihovýchodní vítr na jihozápadní nebo západní, ale na to si ještě nějaký den počkáme.

Rychle se stmívalo a my, obklíčení mlhou, jsme volali do těch ledově bílých rozhoupaných korun, z­ nichž žádná se ještě s hromovým praskotem od kmene neodlomila, ale možná se to co nevidět stane: „Hurá! Narodil se nám Jareček! Náš lesní mužíček! Hurá!“

Tak jsme kloučka na dálku přivítali na svět.

Ale musím hned na synka požalovat: od začátku byl na svou maminku uvázaný jako málokteré jiné děcko. Nepustil ji od sebe ani na minutu. Bylo to únavné, Milušku jsme litovali, ale pomoct jsme jí nemohli. Z toho důvodu u nás ti dva bývali jenom vzácně, jen když jsme v létě zrovna neměli jiné děti. Zažívali jsme pak s nimi jak hezké chvíle, tak zlobení.

Ale co se to vlastně přihodilo tam pod tím Pekelňákem?

Nebyl jsem u toho, vím to jen od nich. Jana s Miluškou prolézaly podrost v prořídlé části kmenoviny nad studánkou, aby zjistily, jestli tam už zrají maliny. Jareček chvílemi chodil také po svých, ale víc ho musela maminka nosit, do takového terénu měl ještě moc malé nožičky. Kousek před nimi vyběhla z buřeně srna. Opodál zůstala stát, ohlížela se a k dalšímu útěku se nechystala. Hned jim bylo jasné, co se děje. Miluška s Jarečkem v náručí se jala krok za krokem prošlapávat maliní. Že se srnčátka nikdo nesmí dotknout, věděla dobře, chtěla je pouze ukázat Jarečkovi. Nemohla je najít, postavila tedy neposedné břemeno na zem a – babičko, ujmi se na chvíli vnoučka. To se ale přepočítala. I když mu bylo z obou stran trpělivě vysvětlováno, že se maminka hned vrátí, že jde jenom hledat srnčátko, aby se mohl na ně podívat, tak jakmile udělala úkrok od něho, spustil vřískot. Babičku ne! Tebe chci, hned! A nepřestal, dokud ho znovu nevzala do náručí.

Ten vysoký vřískot musel srně připomínat zoufalé volání jejího srnčete, které l­eželo někde blízko nich, proto místo bezhlavého útěku sebrala všecku odvahu a – r­ozběhla se proti nim! Stály s otevřenými pusami a dívaly se, jak v poslední chvíli uhnula, ale v kruzích stále se zmenšujících je obíhá. Sotva dýchaly, čekaly, co bude dělat dál.

Trvalo to několik dlouhých minut.

Avšak na takový křik, co ten kluk vydával, ani milující zvířecí matka nebyla zvědavá. Když ještě k tomu viděla, že se ti potenciální vrahové nedají zastrašit, přece nakonec odběhla a sledovala je pouze z povzdálí.

Konečně Miluška srnče našla. Chvělo se přitisknuté k zemi právě uprostřed toho maličkého okruhu, v němž je celou dobu hledaly. Těžko se v maliní daly rozluštit jeho bíle tečkované mimikry.

Samozřejmě se rychle s vřískajícím rancem v náručí vzdálily tak daleko, aby si srna pro svůj poklad mohla přijít.

Když mi pak jedna přes druhou tu příhodu vykládaly, nešetřily uznáním, jaká to je matka – k­vůli ohrožení mláděte překonala strach a zaútočila proti lidem! Často si na ni s úctou vzpomenou.

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.06.2020 10:20:45dát kritice tiprevírník

Na vás sa nedá zabudnúť, Gabika s L'ubošom.

11.06.2020 09:01:22dát kritice tipgabi tá istá

Jana, aby sa ťa nezastala, ale som rada, že sme ti dali chrobáka do hlavy a len tak si na nás nezabudol :)

11.06.2020 08:52:27dát kritice tiprevírník

Teď mi Jana připomíná, že to tenkrát v tom hukotu větru a těžké námrazy ani nebylo slyšet. Tak vidíte, vy dva, že zas se tolik nestalo.

10.06.2020 21:21:23dát kritice tiprevírník

Gabi, Lubo, vy šťouralové, myslel jsem, že je to promlčené - a teď to na sebe sám takhle veřejně prásknu! To jsem to vyvedl!

10.06.2020 20:15:13dát kritice tipKočkodan

Áno Gabi, přesně tak, pranýřoval jsem chování dospělců, kteří měli přísně vzato udržet svoje hlasivky na uzdě. ;-)

10.06.2020 19:25:35dát kritice tipgabi tá istá

Jarko, Luboš iste nemal na mysli malého Jarečka...to veľký Jarda s Janou chodili do lesa řvát radostné správy

*

07.06.2020 14:38:13dát kritice tiprevírník

No tak dobrá, máš je mít.

07.06.2020 14:15:11dát kritice tipArwen Leinas

Ačkoli budu opakovat sebe i předpsavce, tak se také těším na další pokračování :)

07.06.2020 07:33:41dát kritice tiprevírník

I tobě, Philogyny, dík.

06.06.2020 18:18:05dát kritice tiprevírník

Děkuji ti, Ivi.

06.06.2020 18:16:49dát kritice tiprevírník

Děkuji, Renato.

06.06.2020 18:16:371 tipů dát kritice tipblacksabbath

haló....jsem tady na konci.....tedy zatím.....co říct po všech těch komentářích..všichni už mi vzali od úst.....prostě paráda..... jo a ....těším se na další....*/***********

06.06.2020 17:36:291 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Vaše rodina je úžasná, jak vítáte každého nového člena. A srnka byla opravdu statečná, skvělá máma. Moc hezký příběh.

06.06.2020 17:36:14dát kritice tiprevírník

No jo, ale vysvětluj to našemu Jarečkovi, když je malej.

06.06.2020 17:00:251 tipů dát kritice tipKočkodan

Všechno to ve mně bouří a křičí: V lese se přece nekřičí! ;-)

06.06.2020 15:25:53dát kritice tiprevírník

Děkuji, Honzo.

06.06.2020 15:11:36dát kritice tipzeleda

Jardo, tvé lesní příběhy se krásně čtou. 

06.06.2020 14:33:48dát kritice tiprevírník

Díky, Čudlo.

06.06.2020 12:01:15dát kritice tiprevírník

Viď?

06.06.2020 11:50:52dát kritice tipAlegna

krásný zvyk vykřičet do světa radost a příběh srnky je dojemný*

06.06.2020 10:07:551 tipů dát kritice tiprevírník

Diano, jsem moc rád, že se líbilo.

No teda, Ireno, až taková to je mamina? Ta určitě zaslouží, abys potlačila zvědavost a nestresovala ji. Jenom se bojím, že jestli ta koťata bude držet mimo lidi, tak až poodrostou, budou úplně zdivočelá. To jsem zažil s cizí kočkou asi před padesáti lety u nás na půdě. Chtěl jsem vzít jedno kotě do ruky a přišel výbuch - strašně prsklo, zavřeštělo, zaťalo do mě naráz snad všech osmnáct drápků a ještě mě smrdutě postříkalo v obličeji. Tak jsem je nechal být. Nikdy nezkrotly a později se od nás všechny nenápadně vytratily.

Jo, někteří "mamánci" dovedou s maminkami a babičkami taky pěkně zacvičit.

06.06.2020 09:24:25dát kritice tipDiana

Napínavé a také dojemné. Mc se mi líbilo.

06.06.2020 08:44:151 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, mateřský pud je nesmírně silný, jak potvrzuje i tato příhoda se srnkou.

Před pár dny se u nás na půdě okotila cizí kočka. Hned pak přišla na jídlo a já se mezitím chtěla kouknout, kolik že koťat k nám přibude:-)... ona mne dohonila a zavrčela jako pes. Nic takového jsem u kočky ještě neslyšela. Už jsem nehledala, abych ji nestresovala.

Díky za hezkou příhodu, taky máme malinkého "mamánka" :-)

06.06.2020 08:42:58dát kritice tiprevírník

Co se týká členů naší rodiny - složené z původních dvou -, spoléhám se, že časem se jakž takž vyjasní. Ale je to celkem jedno, všichni jsou naši, ti velcí i ti tady zatím malí.

Asi taky otevřu mapu, abych si ověřil, jestli jsou na ní ty správné místní názvy. Ale hrozím se změn, které na "mém" lese na dnešních snímcích uvidím. Zvlášť teď po kůrovci.

Jinak ti, Přemku, děkuju za pečlivé čtení a porovnávání.

06.06.2020 07:16:02dát kritice tiplastgasp

Roztomilý příběh tradiční oslavy se statečnou srnkou v rámci rodinné genealogie, ve které se již pomalu nevyznám. Proč mám k tvým příběhům vždy po ruce mapu? Lépe se vžívám do podrobného popisu míst, která mají krásná pojmenování a připomínají mi Klostermana. Bezva. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.