Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O malém Jarečkovi

08. 06. 2020
15
20
1126
Autor
revírník

 

O malém Jarečkovi

 

Miluška je blázen do žab, mloků a jiných obojživelníků. To neznamená, že ostatní zvířata jsou jí lhostejná, také miluje hady, ještěrky, pavouky, štíry a podobnou havěť. Samozřejmě psy. A koně. A teď, co se ujala toulavého kocourka Maxe, má ráda i kočky, které dlouho předtím nesnášela. Miluje prostě všecko živé stvoření. Jen opice ráda nemá.

Jareček je celý po ní. Není divu, jablko nepadlo daleko od stromu. U těch opic však padlo o kousek dál, ty má taky rád.

Znáte rybník Horák? Je to mělký rybníček, po jehož křovím zarostlé hrázi dojdete z Klučova k Hornímu lesu a dál do Ostašova. V obklíčení vrbovým a rákosovým houštím se tam ten rybník pokojně vyhřívá na sluníčku, jen malý kousek pod koniklecovou „přírodní památkou“, jak stojí na plechové cedulce této miniaturní rezervace.

Na Horáku se urodily rosničky. Těch ale v tom rákosí bylo! Na každém stéble aspoň jedna. Nejvíc zelených, ale byly tam i hnědé. Vymýšleli jsme si teorie proč to tak je, ale nic kloudného jsme nevymysleli, jenom jsme to museli vzít na vědomí. Lezly po rákosí, slunily se, na celé kolo vyzpěvovaly a my jsme pokaždé vykřikli, když jsme mezi zelenými objevili další hnědou. Všichni z toho hemžení byli u vytržení – babička, maminka, i Jareček. Přiznám se bez ostychu, že i já. Třebaže jsem měl jako vždycky napilno, půlhodinku jsem se tam také zdržel.

Miluška nadšením pištěla. Brala žabičky do rukou, mazlila se s nimi a líbala je na čumáčky, nemohla se jich nabažit. Naskládala si je na paže a ramena, taky na obličej, a, mamko, fotografuj! Mamka fotografovala jako divá. Na Milčin aparát. Byly to hotové orgie. Ty okamžiky pro Milušku představovaly nejúžasnější zážitek tohoto léta. Nemohla se dočkat vyvolání filmu.

Druhý den po návratu domů nám z Krnova volala těžko ovládaným hlasem: „Víte, co ten Jarda udělal? To byste dostali psotník. Podařilo se mu najít schovaný foťák, otevřel ho a rozmotal film, že se na žabičky podívá. Myslela jsem, že ho zabiju. Co nejdřív musíme na Horák, znovu to všecko nafotit.“

Kdykoliv jsme pak s Miluškou (ale i bez ní) na Horák přišli, hledali jsme rosničky. Pokaždé marně. Tak je tam hledáme dodnes.

 

Jareček, když měl kolem dvou let, byl pěkný vztekloun. Vydržel se vztekat velice dlouho, a – alespoň podle toho, jak jsem měl možnost posoudit, když byl s maminkou u nás – obvykle nakonec vyhrál. Ani jsem se moc nedivil, většinou se to nedalo vydržet.

Naše babička cítila občas nutkání také se do výchovy vložit. Bylo to těžké, špatné návyky se nedají lámat přes koleno. I ona to často vzdala.

Jednou se vypravili podívat k rybníku Zámiši, jestli náhodou rosničky neobjeví tam, když na Horáku je posledně zas nenašli.

Jareček chtěl jet na koloběžce.

„Je to moc daleko, Jarečku, na koloběžce bys tam nedojel a já ani babička ji za tebe nosit nebudeme.“

„Ano.“

„Ne, necháme ji doma.“

„Né,“ a už se hnal s koloběžkou ze dveří.

„Říkám ti, že koloběžka zůstane doma! Nech ji tady.“

„Né!“

„Nebo nikam nejdeš, půjdeme s babičkou samy!“

„Nééé!“

„Tak si tady zůstaň. My jdeme bez tebe.“

„Nééé!“

K přemlouvání se přidala babička, ale vše marno. Chodbou se z třetího patra neslo jen to jeho vysoké É.

Miluška to vzdala. „Ale až se ti přestane chtít na ní jet, sám si ji povedeš, ano?“

Nic.

„Řekni, že ano.“

Necítil potřebu odpovídat, hrnul se s koloběžkou ke schodišti. Maminka důrazně opakovala: „Ale tu koloběžku si sám povedeš, až na ní nepojedeš, ano? Řekni ano!“

„Ano.“

Nějakým způsobem se s koloběžkou doškobrtali k Zámiši. Rosničky tam nebyly, ale byli tam v mělčině pulci a chrostíci a nad vodou poletovala šídla a jiná křídlatá havěť a všechny ty zážitky Jarečka i Milušku dokonale naplňovaly.

Schylovalo se k návratu a Jarečkovi se už na koloběžce jet nechtělo. Nechal ji pohozenou na cestě a chytil se maminky za ruku.

„Koloběžku tady necháš?“

„Ano.“

„Tys už zapomněl, co jsme si doma řekli?“

„Koloběžku ty.“

„Tak to ne, milánku, ty na ní pojedeš nebo ji povedeš.“

„Ne. Mami.“

„To sis měl rozmyslet, kamaráde, teď na ní pojedeš.“ Vymkla se z jeho stisku, otočila se a vykročila k domovu. Jareček se drápal po její ruce, jako že půjde s ní.

Zastavila se. „Ne. Bez koloběžky nepůjdeme. Tak co, kdo ji vezme?“

To už poznal, že maminka jako obyčejně hodlá o té věci diskutovat, a proto jí s nevinnou upřímností odpověděl: „Mami vezme.“

Ten rozhovor zatím babička jenom sledovala. Teď se vmísila: „Ty, Miluško, běž, nás si nevšímej. My si spolu poradíme, viď, Jarečku?“

Miluška poslechla a vykročila. Jareček se chtěl pustit za ní, ale babička se mu postavila do cesty: „Nikam! Napřed tu koloběžku.“

„Nééé!“

Hleděl nevěřícně, že ho chtějí odloučit od maminky. A ona se opravdu vzdaluje! Vztekle zvedl koloběžku a hodil ji vedle cesty do kopřiv, ty se za ní zavřely, koukalo jen zadní kolečko. A už zas, že poběží za maminkou. Babička však nedovolila. Zkusila to po dobrém: „Pamatuješ, Jarečku, cos mamince slíbil, když ti říkala, abys tu koloběžku nechal doma? Když něco slíbíš, tak to musíš splnit. Teď vezmi koloběžku a můžeš za maminkou jít hned.“

„Nééé!“ A předvedl svůj vrcholný trik, jímž projevoval nejvyšší odpor a jemuž jsme se pokaždé přes vážnost situace museli smát, což ho tím víc popuzovalo. Stál jako přikovaný na místě, zvedal ruce nad hlavu, mrskal jimi dolů a do stran a při každém máchnutí vydával nejvyšší intenzitou to své „Nééé!“ Věděl, že na maminku to po chvilce zabere a vrátí se, ať už aby ho plácla přes zadek, nebo mu udělila kázání. Vrátí se vždycky. Jen nepovolit.

Jenomže tentokrát se přepočítal. Babička poručila Milušce, aby si jich nevšímala a šla dál. Milka, která už měla málem nakročeno zpátky, s těžkým srdcem poslechla.

Pro Jarečka to byl pohled neznámý, a proto přímo nesnesitelný: maminka jde pryč, když on nechce. Kdyby to šlo, křik by ještě zesílil, ale to možné nebylo.

„Vezmi tu koloběžku a můžeš jít za maminkou,“ trvala na svém babička.

„Nééé! Nééé! Nééé!“ a ručičky jen lítaly shora dolů a zase nahoru. Tvářičky rudé, hlas ochraptělý.

„Když nechceš, tak tady můžeme zůstat. Pojď, jdeme se podívat na pulečky, jak tam plavou.“

Jareček si nevěděl rady, to bylo pro něho nové, teď přestávala známá hra. Maminka, bez níž nikdy nebyl ani minutu, odchází a k němu se ani nepodívá. Vzdaluje se, už je v ohybu cesty a za chvilku ji tam za tím plotem třeba ani neuvidí. Jak je to možné? Proč se nevrátí? Copak mě vůbec neslyší?

Ochraptěle, z posledních sil a teď již se zoufalou nejistotou chce na sebe upoutat maminčinu pozornost: „Nééé! Nééé! Nééé!“

„Maminku nech, ať jde domů,“ říká babička, „my tady musíme zůstat s tou koloběžkou.“

Ale on žádné řeči neposlouchá, on chce maminku, tak proč se nevrací?

Babička je neoblomná.

„Maminka zpátky nepřijde, Jarečku. Ty ale, když vezmeš tu koloběžku, můžeš hned utíkat za ní a třeba ji ještě dohoníš.“

Teď se mu teprve v té makovičce rozbřesklo. Babička si mele svou a mlít jistě nepřestane, maminka mu utíká – to neví, co jí to dá úsilí – jde od něho pryč, ani se neotočí. Něco nevídaného.

Napůl nepříčetný vlezl do kopřiv, koloběžku vydoloval aniž snad cítil nějaké pálení, a s brekem se rozběhl za maminkou, naštvaný na celý svět, nejvíc na babičku.

Ale to netrvalo dlouho. Babička si k němu uměla najít cestičku. Brzy.

 

 

 

 


20 názorů

revírník
10. 06. 2020
Dát tip

My oba si to s babičkou dobře uvědomujeme, že hlavní vina je na Jarečkově mamince. To jsem tady nepokládal za potřebné rozebírat. Tak jen - vím, že máš pravdu. A děkuju za komentáře.


Entropia
10. 06. 2020
Dát tip

Ještě oprava, nedoporučil by ti to samozřejmě Lamarck, ale kontroverzní Rousseau (tu zmíněnou výchovnou metodu bych ovšem v rozumné míře za tak kontroverzní nepovažovala).


Entropia
10. 06. 2020
Dát tip

Lastgasp: určitě Matějček označil batolecí vzdor za nervovou slabost a nepatřičné zkratkovité jednání? Období vzdoru a negace kolem dvou tří, možná čtyř let, kdy dítě začne říkat "já", je prý důležitý vývojový mezník. Ale možná mluvíš o mladším věku. 


Entropia
10. 06. 2020
Dát tip

Lamarck by ti asi doporučil nechat dítě nést následky, tedy koloběžku „nechat“ v kopřivách. Až ji Jareček bude znovu chtít, ať si ji vytáhne. Docela by mě zajímalo, jestli by i kvůli koloběžce předvedl tak heroický výkon, kdy kašlal na popálení, jako kvůli mamince. Přiznám se, že bych byla taky zlá. Ale na maminku. I když velmi nemusím všechny ty rady matek na FB, jak je nutné být důsledná a neustoupit, že dítě pochopí a přestane… Pochopí. Ale nepřestane. Normální dítě bude vždy zkoušet matčiny hranice a ona ho má nechat (v tomto věku) prostě vyvztekat. Problém je veřejnost nepřátelská baby boomu: „Paní, zklidněte si to dítě, vaše výchovné metody mě nezajímají, kdo to má poslouchat!“ Možná jsem černá ovce, ale ve finále jsem paradoxně na straně Jarečka. Snad mi to odpustíš.


revírník
10. 06. 2020
Dát tip

Určitě máš, milá Arwen, pravdu, jsem rád, kdykoliv narazím na podobný názor na výchovu. No a s tím vyvoláváním nebo nepodařeným vyvoláním "starodávných" filmů - ještě že to dnes už málokoho trápí.


Také se hrdě hlásím mezi ty "zlé tety a vedoucí" a myslím si, že to je potřeba. Jak i sám píšeš, časem by to možná přešlo, ačkoli dost často také ne, ale stopy na duších všech zúčastněných to nechá a děcko potřebuje vědět, že jsou mantinely a že nebude vždy jen po jeho.

Další příjemné čtení na ráno, třeba bude tak hezký i celý den :-)

PS: S tím filmem je to pech, ale povedlo se to asi každému. I mé maličkosti, dokonce několikát, ale většinou se povedlo část filmu zachránit, protože mi velmi rychle došlo co dělám za blbost a film jsem nikdy nevytáhla ven, jen otevřela dvířka aparátu. No jo, byla jiná doba :)


revírník
09. 06. 2020
Dát tip

Děkuji také všem tichým tipařům.


revírník
08. 06. 2020
Dát tip Gora

Diano, takové zlé babičky jsou vůbec to nejlepší.

Renato, ono by asi nakonec taky vymizelo, ale nechávalo by za sebou kdovíjaké škody.

Děkuju vám.


bixley
08. 06. 2020
Dát tip

Hezká příhoda s malým tvrdohlavým vnoučkem a neústupnou babičkou, dobře babička udělala. V Jarečkovi by takové vztekání mohlo zůstat až do dospělosti. T.


Diana
08. 06. 2020
Dát tip

Také já jsem taková "zlá" babička - a pořád si myslím, že pro dítě je taková výchova to nejlepší....


revírník
08. 06. 2020
Dát tip

Tys to přesně vystihla, Ludmilo.


Alegna
08. 06. 2020
Dát tip

jsou k zulíbání a někdy na ně naše nervy nestačí :-), ale zkusit to musejí :-)*


revírník
08. 06. 2020
Dát tip

Luboši, no jo, kočkodany, ty Miluška vůbec nemá ráda, a tak se ti nedivím, že ses na ni chtěl začít zlobit. Nakonec si to tedy naštěstí u tebe vyžehlila. Díky ti.

Janičko Vesuvanko, pár takových lekcí nakonec přineslo žádoucí úspěch a brzy jsme se tomu jenom smáli.


vesuvanka
08. 06. 2020
Dát tip

Krásně popsaná příhoda :-))). Ono je někdy těžké nepovolit, ale babička to dokázala. Jareček to nakonec vzdal a koloběžku - "kopřivy nekopřivy" vytáhl a babičku poslechl, i když byl hodně naštvaný. TIP


Kočkodan
08. 06. 2020
Dát tip

 

Na Milusku jsem se jako Kockodan nejdrív trochu zlobil, ale po vystavení citlivé vrstvy (v tomto prípade nicivému) úcinku svetla s následným zmizením obojzivelníku mi jí bylo moc líto.

 

A jsem rád, ze obstarozní robátko nakonec nezvítezilo.


revírník
08. 06. 2020
Dát tip Gora

Hlavně, že si rozumíme, Ireno.


Gora
08. 06. 2020
Dát tip

Jardo, s vtipem a nadhledem jsi to vylíčil... jelikož to také zažíváme u tříleté... víme, jaké vypětí to je:-))


revírník
08. 06. 2020
Dát tip

Taková batolata to skutečně mají těžké, zvlášť když jsou ti velcí neústupní, tak jako Jarečkova babička. Až bude doma, už jen s mamkou, to zas bude hej.


lastgasp
08. 06. 2020
Dát tip Entropia

Krásné vyprávění o batolecím vzdoru, které prožívá mezi druhým až čtvrtým rokem každé dítě v různé intenzitě. Podle doktora Matějíčka, kterého jsem měl velmi rád pro jeho neodolatelný úsměv a vlídnost, laskavost a znalosti, jde o nerovou slabost, nepatřičné zkratkovité jednání, často oprávněnou reakce dítěte a bouření proti moci, kterou má nad ním moudrý vychovatel. Dá se to zvládnout, jak ukazuješ v příběhu u Horáka, ale hezčího Zámiše Bezva.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru