Černá nebo červená?

Úvod 

 

   Vše začalo na území Sovětského svazu v první polovině dvacátého století. V tuto dobu se začal vyvíjet zlodějský svět. Nikdo neví kdo a kdy byl prvním zlodějem v právu, ale existuje o tom hodně teorii. Nejpopulárnější je, že to začalo po úmrtí tsare Nikolaje druhého, a že první z těchto zloděju byli právě nejvyšší poddaní tsare. Ti, kteří neměli kam utéct, a kteří nebyli zabití, byli ve vězení a dávali tam vše do pořádku. Jelikož byli zvyklé na disciplínu, začaly vznikat zlodějské zákony či koncepty.  Byli to kulturní obyvatele přeplněných věznic. Hned začali získávat respekt u ostatních vězňů. Ve své podstatě byli to pak jejich poddaní. Hlavní pravidlo zlodějů v právu bylo NEPRACOVAT. Tomuto konceptu je jednoduché vysvětlení. Když tsar Nikolaj druhý a jeho rodina byli zabití, všechny vysoce postavené osoby byli zvrhnuté z jejích míst, ztratili svůj majetek a byli posláni do vězení. A samozřejmě absolutně nechtěli žádným způsobem pro vládu pracovat či s nimi vůbec jednat, bylo to pro ně nedůstojné. S časem většina prvních zlodějů v právu zemřela. Ty, co zůstali naživu, začali jmenovat novou generaci. Aby se někdo stal zlodějem v právu, musel ho vybrat už existující eso, potom jak byl vybrán, stáválo se z něj taky eso, a byl stejně uctívaný jako ten, kdo ho vybral, a stejně uctívaný jako ostatní esa věznic.

 

   V druhé polovině dvacátého století po válce v Sovětském Svazu zločiny začaly růst z katastrofickou rychlosti. Sedmdesát  pět procent obřího obyvatelstva už aspoň jednou bylo ve vězení, velká část tam byla i vícekrát, některé tam zůstali do konce jejich života. Všichni věděli o zlodějích v právu, vládli věznicemi, byli známé víc než slavní herci nebo vládní zastupitelstvo. Většina z nich byly legendy. Ale v sedmdesátých letech vládu už nebavilo, že nemohou zvládnout kontrolovat a řídit vězení. Vláda měla nový cíl, byla to destrukce zlodějských zákonu a zlodějů v právu. Dařilo se jim, vymysleli různé způsoby, jak zlomit vězně. Počet zlomených es měl rychlý růst. Vláda s nima zacházela hůř než se zvířaty. Mlátili až do ztráty vědomí, nekrmili je, nedávali jim spát, dokud se nevzdali svého místa a svých zákonů. Těm, co se vzdali a zlomili, říkalo se jim jednoduše děvky. 

 

Postupně vláda zase získala kontrolu nad některými věznicemi. Tam kde vládli státní zákony se říkalo červené věznice, a tam kde vládli zlodějské zákony se říkalo černé.

  

                                                       Černá nebo červená?

   Dopis

 

   Otevřely se dveře baráku a vešel do nich Péťa Beton. Všechny pozdravil a sednul si na jednu z postelí. 

 

Řekl: Hele, pánové, něco se začalo dít. Dostali jsme dopis.

Ty vole! A co jako? Máme se na co těšit nebo naopak?: Zeptal se strejda Perník

Říkam, že NĚCO se začalo dít, tak to asi nevím ne, ty smažko! odpověděl Beton.

No dobře, pardon šéfe. Ja si na to dám pár hrnku čaje, nedá si ještě někdo?: řekl Strejda

Já si dám, a ostatní asi taky, vidˇ? Řekl Beton

 

   Zbytek baráku zakýval hlavou. Dopis z jiného tábora, většinou nic dobrého neznamená, ale třeba to bude jen něco menšího jako je jen,že někdo zemřel nebo nějaká jiná věc. Všichni si dali tvrdý černý čaj, který má víc kofeinu než cokoliv jiného. 

 

   Beton zatleskal a zavolal Kotel s Retardem. Do baráku vešli dva muži nebo spiš Kobliha vešel a Retard se tam vplazil, předváděl totiž hada. Měl v hubě zabalený kus papíru, byl to dopis. Retard získal svou přezdívku, když se zbláznil po tom, jak po válce se dostal do černé věznice. Dostal se tam podle článku 58, byl nepřítelem státu. Už jen podle toho bylo jasné, že za pár dní bude mrtvý nebo ponížený. Ještě k tomu bojoval v druhé světové válce, to mu jeho osud zhoršilo. Jediný, co ho zachránilo, bylo to, že se zbláznil, kvuli tomu, že každou chvilku očekával smrt. 

 

   Kotel si malyavu otevřel  a chraptivě začal číst. Hned se mu změnil výraz ksichtu. 

Převáděj k nám Vovu Varšavu s jeho děvkami. Vláda se už dostala i k nám, snaží se nam tu změnit barvu. Řekl Kotel.  

 

   Beton začal rozdávat příkazy. To je konec našeho klidného života. Strejdo běž oznámit ostatním tuhle novinku, musíme se nějak připravit!

 

Všichni se hned zvedli a začali řešit, co budou dělat. Retard se začal nahlas smát. Hned dostal přes držku od Betona. 

Drž hubu, zmrde jeden tupej! Řekl Beton  

 

  Varšava

 

   Gryzlov Vladimir Petrovič, přezdívka Varšava, se narodil 1901, byl odsouzen zlodějskými pravidlami za krádež vlastnictví a za úmrtí pravých zlodějů v právu, k smrti. V zlodějském světě Varšavovi se říkalo Král děvek, neboli vězňům, které pracují s vězeňskou vládou. Hlavně tam patří vězni, kteří bojovali v druhé světové válce.

 

   Varšava byl nemilosrdný vrah, všichni se ho báli dokonce i správné zloděje. Jelikož spolupracoval s vládou věznice, byl permanentně povýšen na dohlížejícího tábora a jeho spolupachatele se stávali kapitanáma oddělení. Měli hodně privilegii. Jednou z nich bylo to, že se mohli pohybovat po celým táboru. Když Varšava vkročil do černé věznice, znamenalo to, že se barva přemění na červenou. 

 

   Těch, co se vraceli z války zpátky do věznice, nečekalo nic dobrého. Když někdo si vzal do ruky zbraň a šel bojovat proti náckům, znamenalo to, že porušil první pravidlo zlodějských zákonů, a musí být potrestan, většinou byli hned zabití či ponížený nebo v nejhorším se stávali frajery, což znamenalo, byla to nejnižší místo. Ti, co patřili mezi frajery, museli pracovat pro ostatní, kdokoliv je mohl znásilnit, a museli uklízet záchody. 

 

   Samozřejmě těm, co se zúčastnili ve válce, tento nápad se přestal líbit a od té doby ve věznicích začala nová válka, mezi děvkami a  pravými zloději v právu. 

 

   Vězeňský role

 

   Beton moc dobře věděl, co znamená přesunutí Varšavy. Strejda splnil příkaz Betona a už ten samý den každý se připravoval, jak mohl. 

 

   Blbá zpráva se po chvíli dostala k náčelníkovi věznice. Očekával toho už dlouho, ale nebyl z toho nadšený, nechtěl totiž řešit zbytečnou krev. Když tu bude Varšava bez krve to tu nezůstane. Beton se jen tak nevzdá. Tyhle dva nedokážou žít ve stejné věznici. Od doby, kdy tu vládne Beton, nedělo se nic špatného žádné útěky a smrti. Náčelník si byl jistý, dokud tu bude vládnout Beton, nebude se dít nic špatného.

 

   Zavolej mi sem Betona, musím si s nim promluvit, ale tak,aby o tom nikdo nevěděl, musí to být tajné. Řekl náčelník jednomu strážci. 

 

   Za chvíli přivedl Betona ke dveřím náčelníka. Beton se posadil.

 

Proč si mě sem zavolal, náčelníku? Zeptal se Beton a zapálil si vajgla.

Dáš si? Dál mu skleničku vodky.

Beton ho poprosil, aby on a dozorci si nevšímali přípravy. Jedna věc je když sem přijede ozbrojený a všechny nás zabije a druhá věc je, že bude bojovat proti ozbrojeným stejně jako je on sám. 

Nechci, aby Varšava vyhrál, nechci tu nepořádky, dám vám prostor v dílnách, dělejte si tam, co chcete, nikdo vam na to nic neřekne. Odpověděl náčelník.

 

   Náčelník řekl dozorcum ať zavřou očí na přípravu Betona a ostatních. 

 

   Dozorcům ve věznicích se říkalo pupkaři. Tento název se zrodil v třicátých letech. Totiž, když dozorci dávali jídlo vězňům přes malé okénko, byl jim vidět jen pupek, a od té doby se jim tak říká. 

 

Beton pak promluvil s jeho blízkými kamarády a řekl jim, co bude probíhat, když se sem přesune Varšava.

 

Hodně závisí na dozorci, může přinést jídlo, pití, za dobrou cenu by mohl přinést cokoliv, dokonce by mohl vyměnit i svojí pistoli. Pupkař dokonce může zachránit i život vězně, když například budete nemocní, může vám donést léky. Řekl Beton.

 

   Host 

 

   Stalo se to, čeho se tak moc obával náčelník, dorazil Varšava. On a ostatní děvky byly přemístěné do baráku číslo sedm. 

 

   V červených věznicích vždy byl “tiskový barák”, barák v kterém obývali jen ti vězni, kteří byli stoprocentně ovládaní vládou věznice. Tyhle lidi udělali cokoliv, co jim pupkaři řekli. Kdyby řekli ať někoho zabijí, udělají to, kdyby jim řekli, ať někoho znásilni, taky by to udělali bez rozmýšlení. 

 

   Často to takových baráku byli přemístěny černý esa. Byla to hnusná a dlouhá smrt. Byl tam znásilňován, často bitý. Tyto informace přenášeli do jiných věznic a tím způsobem eso vše ztrácelo. 

 

   Rozhovor

 

   Náčelník Nikita Leonidovič furt nemohl vybrat mezi Varšavou a Betonem. Přemýšlel jen o tom. Jen další ráno, potom, jak vypil flašku vodky, řekl dozorci ať mu sem zase přivede Betona.

,

   Rozhovor byl těžký a dlouhý, Beton nevěřil, že náčelník mu chce pomoct, myslel si dokonce, že si vede nějakou hru, aby se zbavil, jak jeho tak i Varšavu. Ale náčelník vymyslel, jak se zbavit Varšavy, promyslel i ty nejdivnější možnosti. Bylo jen jedno řešení, jak zanechat klid a neztratit své místo. Někdo z vězňů, někdo, kdo bude v baráku číslo sedm, Varšavu musel v noci zabít, ale musí počítat s tím, že ho zabijou. Nesmí se o tom samozřejmě dozvědět, takže se shodli na tom, že to poví jen těm, bez koho by to nešlo. Potom když Varšava bude mrtvý jiné vězně se na Betona netroufnou. Část, co musel splnit Beton, byla to, že musí najít nějakého vězně, který se stane děvkou. Byl by přesunut do sedmého baráku a následně by Varšavu zabil. 

 

Na dobrou domluvu Beton a Nikita Leonidovič vypili 100 gramů vodky. 

 

   Pomsta

 

   Další den za barákama probíhal úplně jiný rozhovor. Varšava potichu mluvil s retardem, ale už neměl ten jeho debilní úsměv a mluvil úplně normálně. Říkal, že po tom, jak se dostal do černé věznice, věděl, že to nebude nadlouho. A proto se rozhodl, že se bude chovat jako blázen, aby ho nezabili. Toto rozhodnutí ho potom  zachránilo jeho život. Ostatní vězně si retarda moc nevšímali, takže když probírali nejaké vážné věci, nechávali ho s nima v tom samém baráku. Stejným způsobem slyšel rozhovor Betona a Kotla o tom, kdo, kdy a jak zabije Varšavu. Přesně tohle následně oznamil Varšavovi. 

 

   Jak se pak zjistilo Varšava a Retard spolu bojovali ve stejné části. Byly to staré přátele, který už sebe dávno znali, a proto mu Varšava uvěřil to, co říkal. Dokonce mu Varšava jednou zachránil život.

 

   Varšava tušil, že se něco takového stane, ale nevěděl, že za tím stojí i náčelník věznice. Varšava měl taky svůj plán, jak se zbavit Betona, ale jelikož mu pomáhal náčelník,  bylo by to o dost těžší. Takže teď si musel vymyslet nový, lepší plán. 

 

   Ale ještě než o tom začal přemýšlet, Retard mu nabídl svoje řešení. Řekl mu, že udělá to samé, co chtěl udělat Beton tobě. Takže půjde do jeho baráku a zabije ho sám. Jeho že jo nevyhodí, on si k nim může vyjít kdykoliv se mu bude chtít. Zabije ho nožem, který si vyrobil. Chtěl se pomstít za to, co mu udělal, za ty roky mučení a ponižování. V tuto dobu už měl poslední stádium tuberkulózy a už mu nezbývalo moc času. Chtěl zemřít jako muž a ne jak bláznivý Retard.

 

   Varšavovi se nápad líbil, tak mu to dovolil a požehnal ho na věc. Řekl mu, že se bude snažit dorazit dřív než ho zabjou. 

 

   Retard si nasadil ten jeho debilní úsměv a vyrazil do baráku za Betonem. Zrovna když přišel, měli oběd. Vešel do baráku s úplně seriozním výrazem a byl připravený na to, že zemře. Přiblížil se k Betonovi a flusnul mu do polévky, kterou jedl. Beton se zvedl, ale před tím než stihl něco udělat, retard mu dal nůž přímo do srdce, Beton momentálně spadl.

 

   Za chvíli dorazil Varšava s ostatními děvkami, ale už bylo pozdě, Retard ležel mrtvý na zemi.  V ten den v tom baráku zemřeli úplně všichni včetně Varšavy. Ale timto to neskončilo, boj pokračoval další týden. Devadesát procent zemřelo. Od té doby se tomuto táboru říkalo mrtvý tábor. Nebylo to ani černá ani červená věznice. 

 

   Obavy náčelníka Nikity Leonidoviče byly oprávněné, za pár dní ztratil svoje místo, a byl odsouzen ke dvěma rokům ve vězení. 

 

Následky

 

   Zprávy o této bitvě se dostali do všech vězení. Tato bitva inspirovala ostatní vězně v jiných věznicích, pokračovala to dalšíma bitvama mezi dvěma barvami vězňů. Zemřelo kvůli tomu tisíce lidí. Vláda se následně rozhodla, že  už nebude spojovat tyto dvě barvy společně, prostě budou jen černé a červené věznice a už se nebudou míchat.

 

---