Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
Hlahlo na Petřinách
datum / id08.06.2020 / 507785Vytisknout |
autorHlahlo
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno25x
počet tipů0
v oblíbených0x
Hlahlo na Petřinách

Háďátko Murti, ta zlá jítrnice (zrcadlo), mi založilo přezdívku Hlahlo, mělo to být prý jako hlahol a to bych já podle všeho měl chtít. Přezdívka se nechytla, ale nestávalo se mi často, že by mi někdo nějak říkal, kromě zkomoleniny příjmení. Čestnou výjimku tvoří má brigáda ve skladu, kde mi podle mých vlasů dali přezdívku „Valderáma“, neboli krátce Valda. Hlahlo tomuhle říkám, abych uctil Murti v prváku na škole, jíž jsem přezdíval Kejvalka. Teďka už máme Hlahlo 2, legenda pokračuje, protože jsme čelili závadě, že tam nešly dát některé věci, nebo je patrně někdo smazal, máme tady stížnost na Písmák a dvě povídky, které Vám nemohu předvést.

Obraťme list (když obracím list v procesu myšlení, nebo i z jiných příčin, říkávám nahlas „Ty ploštice, ty krasavice“, abych Murtinku velebil, je to samozřejmě patologie, ale co). Obraťme tedy list:

Největší frajer u nás na Petřinách je Stáhouk. Je to ten, který se prochází uvolněným krokem pantera, jako by byl neustále pod vlivem. Je to člověk, kterého nesnáším: půjčil jsem mu patnáct tisíc korun, aniž bych čekal, že mi to vrátí. Lezl za mnou, říkal, že si připadá jako koště a štkal. Jednou mi přinesl zimní bundu, abych nemusel nosit tu svou močkařskou, bundu „Horse freeters“, to se za tebou budou frajeři votáčet a dále mi řekl, že si můžu vybrat nějaká jeho trika s límcem. Obojí jsem odmítl. Nalepil se na mne, když jsem ve shodě se svou schizofrenií šel vydýchávat auru. Sedl si vedle mne a asi po třech minutách si zapálil a foukal to na mne. Jindy ze mne zrovna vytáhl dva tisíce korun a před mýma očima rozměnil a nacpal tisíc korun do hracího automatu, aby mi prý rovnou něco vrátil…

Ty ploštice, ty krasavice, největší chodec u nás na Petřinách je jeden bezdomovec, který zestárl stejným způsobem jako Bruce Dickinson a přímo rve ty kilometry. Řekl mi ale, že je vedle mě jako chodec takhletak malinkej. Je pravda, že jako pochodář obvykle pokořím ve Hvězdě deset a půl kilometru (dneska 14). Tak se stalo, když jsem spal asi dvě hodiny, že jsem se rosil mrtvolným způsobem a šel ze mně pach slabosti. Jak jsem tak šel, tak jsem zvedl ruku a čuchl jsem si k podpaždí...jako pokračování ruky tam seděl Bruce Dickinson a mával na mě. Vytáhl jsem hlavu z podpaždí a také jsem zamával, možná si ničeho nevšiml.

Když se procházím, a nejen když se procházím, jsem jako schizofrenikář pohroužený do sebe. Mechanismem vzpomínání si představuji ty okamžiky, kdy si nade mnou převzal kontrolu démon, mistr, nebo někdo z postav, což si normálně nepamatuji a nedokážu si to s ničím spojit. To je u mne normální režim. Zrovnatak je normální, že když si čtu, tak nevím, do jaké míry si text představuji, což mi neuvěřitelně vadí, vždyť mi v práci přezdívali Čtenář a Knihomol, tolik čtu...Švejk přece nevjel do kašny a v kalendáři krásné paní nebyla pasáž „aby byla prdelka spokojena“. Někdy je celá kniha jinak: vzpomínám si, že když jsem četl Célina, tak jsem narazil na neuvěřitelně přebujelý vtip, který se jako zlatá nit táhl celým dílem a týkal se toho, že ona mládla a jemu se úměrně tomu zvětšoval ocas. Při nynějším čtení ani nebylo, jaké má přirození. Já jsem použil synopsi toho vtipu ve své povídce Chlast po telefonu, bez cenzury, čímž se kruhem vracíme ke stížnosti na Písmák, protože tam podle všeho ta povídka nemůže být.

Ty ploštice, ty krasavice, nejzlejší nemoc má asi jeden lachsner a zaříkávač, který se pravidelně prochází po korze na Petřinách a na krku má pouzdro na doklady. Je v pohroužení zlém a zamračený pohybuje ústy.

Já mám také zlou nemoc: logicky na začátku, když vzpomínám a otvírá se mi minulost, si uvědomuji, že bych tu minulost mohl změnit, čili buďto by to byla přítomnost, kde na mně postavy chtějí, abych se tam probudil, jsem tedy na jiném místě v prostoru a v čase, nebo jde o sepětí realit, kdy se mnou někdo v minulosti mluví do přítomné chvíle, tedy si udržuji povědomost v časoprostoru. Jsou s tím spojené různé hry: je využito toho, že mám myšlenkový neklid, čili, co si myslím jakoby říkám těm postavám do minulosti, zároveň se v přestávkách bojím, že mluvím v přítomné chvíli nahlas, což by znělo jako delirium tremens, nebo mám jakoby nasvícený obličej, abych věděl, jak se tvářím v té které realitě. Jako schizofreniKUs, jak mi říká Anička, z postav, se bojím, že představy těch lidí tam nemají svobodnou vůli, protože mám paranoiu, nebo toho démona.

Tolik o mne a o našich Petřinách.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.